Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Ad 14/2025 - 93

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci

žalobkyně:

Bc. P. L., nar. X,

bytem Y,

proti žalovanému:

Ministerstvo vnitra,

se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7,

v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra žalovaného ze dne 22. 9. 2025, č. j. MV-134284-9/SO-2025,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

Základ sporu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkumu rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22. 9. 2025, č. j. MV-134284-9/SO-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 7. 8. 2025, č. j. PPR-35184-10/ČJ-2025-990131 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla jako opožděná zamítnuta její žádost o obnovu řízení ve věci propuštění ze služebního poměru podle , (dále jen „ “). Napadeným rozhodnutím ministr vnitra potvrdil závěr o opožděnosti žádosti o obnovu řízení a odmítl její věcné posouzení.

2. Původní řízení o propuštění žalobkyně bylo pravomocně skončeno rozhodnutím policejního prezidenta ze dne 5. 12. 2019, č. j. PPR-23034-124/ČJ-2015-990131, jímž bylo změněno rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 16. 7. 2015, č. 3891/2015, o propuštění žalobkyně ze služebního poměru.

II.

Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

3. Žalobkyně brojí žalobou proti napadenému rozhodnutí, přičemž namítá jeho nezákonnost a nepřezkoumatelnost. Tvrdí, že ministr vnitra potvrdil závěr o opožděnosti žádosti formalisticky, aniž by se zabýval příčinami tohoto stavu a tvrzenými novými skutečnostmi, čímž porušil zásadu materiální pravdy a vyloučil věcné posouzení návrhu na obnovu řízení.

4. V první rovině žalobkyně namítá, že opožděnost žádosti o obnovu řízení nebyla způsobena její pasivitou, nýbrž systémovým a nezákonným postupem správních orgánů, především Policie České republiky. Uvádí, že při skončení jejího služebního poměru nebyla provedena povinná výstupní lékařská prohlídka, která by umožnila včasné a objektivní zjištění jejího zdravotního stavu. Absence tohoto úkonu jí podle jejího tvrzení znemožnila včas identifikovat rozhodné skutečnosti a uplatnit odpovídající procesní prostředky, přičemž správní orgány následně tuto vlastní procesní vadu využily k odmítnutí meritorního přezkumu žádosti. V této souvislosti poukazuje též na doplnění podkladů ze dne 11. 9. 2025, č. j. MV-134284-4/SO-2025, v němž doložila, že výstupní lékařské prohlídky nebyly u propouštěných příslušníků Policie České republiky v dotčeném období systematicky prováděny.

5. Dále žalobkyně uplatňuje námitky založené na existenci nových skutečností a důkazů vztahujících se k jejímu zdravotnímu stavu. Odkazuje zejména na znalecký psychologický posudek Ústřední vojenské nemocnice z ledna 2025, v němž byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha a těžká deprese se souvislostí s výkonem služby. Uvádí, že tyto diagnózy objektivně existovaly již v rozhodné době, avšak tehdejšími dostupnými metodami nebyly plně rozpoznatelné. K tomu poukazuje na vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 10. 2025, č. j. 2 KZN 677/2025-10, z něhož podle jejího tvrzení vyplývá shoda zdravotního stavu zjištěného v roce 2015 s diagnózami formulovanými ve znaleckém posudku z roku 2025, čímž má být vyvráceno tvrzení žalovaného o nevýznamnosti tohoto posudku.

6. V dalším žalobním okruhu žalobkyně tvrdí, že vyšly najevo nové skutečnosti svědčící o nezákonnosti samotného původního rozhodnutí o jejím propuštění ze služebního poměru. Odkazuje přitom na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. , vydaný v jiné věci, z něhož podle jejího názoru vyplývají systémové a opakované vady při psychologickém posuzování osobnostní způsobilosti příslušníků Policie České republiky. Uvádí, že soud v citovaném rozsudku shledal jak závažné procesní pochybení spočívající v rozhodování shodným orgánem v prvním i odvolacím stupni, tak zásadní nedostatky samotného psychologického závěru, pro něž nemohl sloužit jako podklad rozhodnutí o propuštění. Z těchto závěrů žalobkyně dovozuje, že i její propuštění bylo založeno na obdobně vadném a nepřezkoumatelném podkladu.

7. V doplněních žaloby ze dne 12. 11. 2025 a 26. 11. 2025 žalobkyně dále rozvíjí tvrzení o účelovém a nezákonném postupu prvostupňového orgánu, jímž bylo Krajské ředitelství policie Středočeského kraje. Tvrdí, že popírání znalosti jejího psychického stavu a příčinné souvislosti se služebním úrazem ze dne 7. 11. 2014 je v rozporu s obsahem správního spisu. Poukazuje na lékařskou zprávu psychiatrické ambulance CLINTERAP ze dne 2. 3. 2015, dokládající zahájení psychiatrické léčby bezprostředně po služebním úrazu, a na psychologický závěr ze dne 28. 4. 2015, vyžádaný samotným prvostupňovým orgánem, v němž je výslovně uvedena souvislost zjištěných odchylek s psychickým stavem žalobkyně léčeným po služebním úrazu. Z těchto dokumentů žalobkyně dovozuje, že správní orgány disponovaly relevantními informacemi a odbornými závěry, jejichž pozdější popírání považuje za účelové.

8. Současně žalobkyně popisuje okolnosti psychologického přezkumu osobnostní způsobilosti provedeného dne 28. 4. 2015, který označuje za mimořádně nestandardní a nepřiměřeně zatěžující. Tvrdí, že rozsah, organizace a délka tohoto přezkumu nesvědčily o snaze objektivně posoudit její zdravotní způsobilost po služebním úrazu, nýbrž o záměru dospět k negativnímu závěru vedoucímu k ukončení služebního poměru.

9. Žalobkyně rovněž uplatnila návrhy na přednostní projednání věci podáním ze dne 28. 9. 2025, které dále konkretizovala a doložila podáními ze dne 13. 11. 2025 a 17. 11. 2025. Uvádí, že v důsledku průtahů v řízení došlo k závažné dekompenzaci jejího psychického stavu, doložené lékařskou zprávou psychiatrické ambulance CLINTERAP ze dne 21. 10. 2025, jež podstatně omezuje její schopnost běžného fungování i aktivní účasti v řízení, z čehož dovozuje naléhavý zájem na urychleném rozhodnutí.

10. V replice k vyjádření žalovaného ze dne 7. 1. 2026 žalobkyně znovu akcentuje, že klíčovým důvodem obnovy řízení je vyvrácení závěrů policejního psychologa, které tvořily stěžejní podklad pro její propuštění, a poukazuje též na posudek o invaliditě vydaný v lednu 2026, jímž byla uznána invalidní v I. stupni pro psychické onemocnění. Tvrdí, že tím je potvrzena dlouhodobá existence závažného psychického postižení, jež žalovaný při rozhodování ignoroval.

11. V posledním doplnění žaloby ze dne 30. 1. 2026 žalobkyně odkazuje na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle ze dne 23. 1. 2026, č. j. Konf 4/2025-40, z něhož dovozuje povinnost správních orgánů přistoupit k meritornímu přezkumu žádosti o obnovu řízení a materiální pojetí nových skutečností, zahrnující i zdravotní stav objektivně existující již v minulosti, který vyšel najevo až v důsledku pozdější odborné diagnostiky, přičemž jeho dřívějšímu zjištění bránil nesprávný úřední postup.

12. Na základě všech uvedených tvrzení a důkazů žalobkyně setrvává na návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí ministra žalovaného a na povolení obnovy řízení, neboť opožděnost uplatnění jejích nároků považuje za důsledek nezákonného postupu správních orgánů a nově zjištěné skutečnosti by podle jejího tvrzení mohly vést k podstatně příznivějšímu rozhodnutí v její věci.

13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě rekapituluje, že žalobkyně podala dne 7. 7. 2025 žádost o obnovu řízení ve věci jejího propuštění ze služebního poměru, které bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím policejního prezidenta ze dne 5. 12. 2019. Uvádí, že policejní prezident v rozhodnutí ze dne 7. 8. 2025 vycházel z toho, že objektivní čtyřletá lhůta pro podání žádosti o obnovu řízení marně uplynula dne 11. 12. 2023, neboť odvolací rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 12. 2019. Z tohoto důvodu policejní prezident konstatoval zjevnou opožděnost žádosti o obnovu řízení a nezabýval se tím, zda žalobkyní tvrzené nové skutečnosti představují důvod pro její povolení. Žalovaný dále uvádí, že na základě včasného odvolání žalobkyně vydal ministr žalovaného dne 22. 9. 2025 napadené rozhodnutí, jímž změnil výrokovou část rozhodnutí policejního prezidenta spočívající v nesprávném odkazu na ustanovení týkající se odvolání namísto obnovy řízení, přičemž se současně ztotožnil se závěrem o opožděnosti žádosti o obnovu řízení. Napadené rozhodnutí podle žalovaného nabylo právní moci dne 24. 9. 2025.

14. K samotným žalobním námitkám žalovaný uvádí, že se jedná o námitky obdobné těm, které žalobkyně uplatňovala již v průběhu odvolacího řízení, a že tyto námitky byly řádně vypořádány v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje. Zdůrazňuje, že předmětem soudního přezkumu je výlučně zákonnost napadeného rozhodnutí jako správního aktu, který bezprostředně zasahuje do právní sféry žalobkyně, zatímco vyjádření žalovaného k žalobě je pouze procesním úkonem učiněným v rámci soudního řízení, jenž netvoří jeden celek s přezkoumávaným rozhodnutím a do práv a povinností žalobkyně nezasahuje.

15. Námitky směřující k neprovedení výstupní lékařské prohlídky či k vývoji zdravotního a psychického stavu žalobkyně žalovaný považuje s ohledem na důvod zamítnutí žádosti o obnovu řízení za irelevantní. Setrvává na stanovisku, že rozhodující skutečností byla opožděnost žádosti, která vylučovala věcné posouzení důvodů obnovy řízení. Dále má za to, že napadené rozhodnutí obsahuje výrok splňující zákonné požadavky a řádné odůvodnění, z něhož je zřejmé, z jakých podkladů ministr žalovaného vycházel a jakými úvahami se při aplikaci zákona o služebním poměru a řídil. Uzavírá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, žalobu považuje za nedůvodnou a navrhuje, aby ji soud zamítl. Současně sděluje, že souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání a že nevznáší námitku podjatosti vůči soudcům, kteří budou věc rozhodovat.

16. Při jednání soudu dne 29. 7. 2026, z něhož se žalovaný omluvil, setrvala žalobkyně na svém skutkovém i právním stanovisku a navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

III.

Posouzení žaloby

17. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán ( a 2 ), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

18. Žaloba není důvodná.

19. Městský soud na úvod poznamenává, že podle ustálené judikatury jak správních soudů, tak Ústavního soudu, povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument. Podstatné je posouzení jádra případu a poskytnout odpověď na základní námitky, které v sobě mohou v některých případech konzumovat i odpověď na námitky dílčí a související (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. -54, ze dne 29. 8. 2013, č. j. -58, ze dne 19. 2. 2014 č. j. -66). Dle Ústavního soudu „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ [nález sp. zn. ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)]. V souladu s citovanou judikaturou bude městský soud výslovně reagovat na podstatu žalobních námitek, čímž implicitně vypořádá i jiné v žalobě vznesené námitky.

20. Jádrem posuzované věci je otázka, zda byla žádost žalobkyně o povolení obnovy řízení o jejím propuštění ze služebního poměru, podaná dne 7. 7. 2025, podána včas, a zda se proto správní orgány měly zabývat jejím věcným obsahem. Sporné je zejména to, zda uplynutí objektivní čtyřleté lhůty stanovené zákonem o služebním poměru, počítané od právní moci odvolacího rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 5. 12. 2019, brání meritornímu posouzení žádosti o obnovu řízení. Policejní prezident v prvostupňovém rozhodnutí uzavřel, že tato lhůta marně uplynula dne 11. 12. 2023, a žádost proto odmítl jako opožděnou, aniž by se zabýval tvrzenými novými skutečnostmi. Ministr vnitra se s tímto závěrem ztotožnil a v napadeném rozhodnutí ze dne 22. 9. 2025, jímž bylo odvolání žalobkyně zamítnuto, potvrdil, že opožděnost žádosti vylučuje její věcné projednání. Spor se tak soustředí na otázku, zda byl postup správních orgánů, které se omezily na posouzení běhu zákonné lhůty a neprovedly meritorní přezkum důvodů obnovy řízení, v souladu se zákonem.

21. Podle § 192 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů řízení, které je ukončeno rozhodnutím, jež nabylo právní moci, se na žádost účastníka obnoví, jestliže a) vyšla najevo nová skutečnost, která existovala v době původního řízení a kterou nemohl účastník, jemuž je ku prospěchu, bez svého zavinění v tomto řízení uplatnit, b) rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky, o níž bylo příslušným orgánem rozhodnuto jinak, nebo c) rozhodnutí se opírá o důkaz, o němž se zjistilo, že je nepravdivý, a tato skutečnost může mít podstatný vliv na obsah rozhodnutí.

22. Podle § 192 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů účastník může podat žádost o obnovu řízení do 90 dnů ode dne, kdy se o některém důvodu uvedeném v odstavci 1 dozvěděl, nejpozději do 4 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

23. Soud k posuzování důvodnosti obnovy řízení (byť uvedený výklad vychází z úpravy , avšak jeho závěry a ústavní principy jsou uplatnitelné i na správní řízení) poukazuje na bod [13] nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. , podle kterého obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - a žalobci příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno.

24. V obecné rovině je měřítkem důvodnosti správní žaloby otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda správní orgány ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč žalobkyní předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly. V prvé řadě je významné, aby správní orgány žádost řádně projednaly, aby jimi vydaná rozhodnutí byla adekvátně odůvodněna, a aby uplatněné právní názory (hodnocení podmínek obnovy řízení) korespondovaly standardní judikatorní praxi, jakož i názorům doktríny. Navíc napadené rozhodnutí nesmí představovat ani ústavněprávně relevantní exces či libovůli.

25. Podle § 192 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů je včasnost podání žádosti o obnovu řízení podmíněna dodržením dvou samostatných lhůt, které musí být splněny kumulativně. Účastník je povinen podat žádost jednak ve lhůtě subjektivní, tj. do 90 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o důvodu obnovy řízení, a současně ve lhůtě objektivní, tj. nejpozději do 4 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Nedodržení kterékoliv z těchto lhůt vede k zániku práva domáhat se obnovy řízení, přičemž správní orgán k jejich zachování přihlíží z úřední povinnosti. Uvedené lhůty mají zákonnou povahu a nejsou prodlužitelné ani prominutelné.

26. Rozhodující v posuzované věci je výlučně skutečnost, zda byla žádost o obnovu řízení podána v zákonem stanovených lhůtách, nikoli to, jaký další procesní postup by po případném povolení obnovy řízení následoval. Obnova řízení může být povolena pouze tehdy, jeli žádost podána v zákonem stanovených lhůtách. Po marném uplynutí těchto lhůt je správní orgán povinen žádost bez dalšího zamítnout, aniž by se mohl zabývat její věcnou důvodností. Dodržíli účastník zákonem stanovené lhůty a dojdeli k povolení obnovy řízení, následuje nové řízení, v jehož rámci je původní rozhodnutí přezkoumáváno a případně nahrazeno novým rozhodnutím; na toto navazující řízení se již omezení vyplývající z původní subjektivní a objektivní lhůty nevztahuje.

27. Pokud jde o dodržení lhůty, v posuzované věci je nesporné, že objektivní lhůta 4 let pro podání žádosti o obnovu řízení dodržena nebyla. Odvolací rozhodnutí (v původním řízení) ze dne 5. 12. 2019, č. j. PPR-23034-124/ČJ-2015-990131, nabylo právní moci dne 9. 12. 2019, přičemž žádost o obnovu řízení byla podána až dne 7. 7. 2025 (tedy po více než 5 letech a téměř 7 měsících), tedy zjevně po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty.

28. Soud dále konstatuje, že hlavní námitka žalobkyně směřující proti závěru o opožděnosti její žádosti o obnovu řízení, jenž je založena na tvrzeném neprovedení výstupní lékařské prohlídky, se míjí s podstatou posuzované věci, neboť ani případná procesní pochybení správních orgánů při zjišťování zdravotního stavu žalobkyně v původním řízení nemají v posuzované věci vliv na běh a zachování objektivní lhůty k podání žádosti o obnovu řízení. Žalobkyně tak touto argumentací nemůže zpochybnit samotný závěr o marném uplynutí této lhůty. Soud v této souvislosti připomíná, že obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž prolomuje princip nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí, a proto jsou s jeho uplatněním spojeny přísné zákonné podmínky, včetně požadavku na striktní dodržení stanovených lhůt.

29. Ve světle shora uvedeného vymezení povahy a funkce lhůt pro podání žádosti o obnovu řízení soud konstatuje, že žalobní argumentace se převážně míjí s jádrem posuzované věci. Žalobkyně soustřeďuje svou obranu na tvrzené vady původního řízení o propuštění, na vývoj svého zdravotního stavu a na existenci nových skutečností a důkazů, které by podle jejího názoru mohly vést k příznivějšímu rozhodnutí ve věci samé. Takto pojatá argumentace by však mohla být významná pouze za předpokladu, že by byla splněna základní procesní podmínka řízení o obnově, spočívající ve včasném podání žádosti o obnovu řízení. Nebyla‑li tato podmínka splněna a uplynula‑li objektivní lhůta k podání žádosti o obnovu řízení, správní orgány již nebyly oprávněny zabývat se věcnou stránkou žalobkyní tvrzených důvodů obnovy. Posuzování relevance nových skutečností, hodnocení správnosti odborných závěrů či přezkum postupu orgánů v původním řízení tak za této procesní situace postrádá význam, neboť nemůže mít vliv na závěr o opožděnosti žádosti o obnovu řízení. Námitky žalobkyně proto směřují mimo rozhodné právní posouzení věci a nejsou způsobilé zpochybnit závěr správních orgánů o zániku práva na podání žádosti o obnovu řízení.

IV.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

30. Jelikož soud neshledal žalobu důvodnou, podle ust. ji zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle . Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha dne 29. července 2026

JUDr. Slavomír Novák v.r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.