Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3386/09

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 29. července 2010

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti J. B. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009 sp. zn. , kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. a proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. , jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na obnovu řízení, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření.

I. Ústavní stížnost se zamítá. II. Návrh na vydání předběžného opatření se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení y (dále jen "") a a d (dále jen "") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. bylo stěžovateli uloženo, aby zaplatil žalobci P. K. částku 650 000 Kč s příslušenstvím; Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 9. 2002 sp. zn. toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

3. S tvrzením, že po právní moci rozsudku krajského soudu se dozvěděl "nové skutečnosti", jež by mohly přivodit pro něj příznivější rozhodnutí věci, podal stěžovatel dne 6. 12. 2004 žalobu na obnovu (původního) řízení.

4. Okresní soud v Hradci Králové tuto žalobu usnesením ze dne 21. 4. 2006 sp. zn. zamítl; po jeho zrušení (usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2006 sp. zn. ) v záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně žalobu na obnovu řízení zamítl opět a následně Krajský soud v Hradci Králové rovněž ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, a i proti jeho usnesení směřuje stěžovatelova ústavní stížnost.

5. Stěžovatel spatřuje - v ústavní stížnosti - porušení svých základních práv v tom, že obecné soudy "nesprávně posoudily jím předložené důkazy k odůvodnění žaloby o obnovu řízení"; je názoru, že obecné soudy postupovaly jednostranně "ve prospěch žalobce", ačkoli v průběhu řízení "měnil svoji výpověď" a "nedokázal vysvětlit některé rozhodné skutečnosti". Stěžovatel se dovolává též nálezu ze dne 26. 11. 2009

sp. zn.

(N 247/55 SbNU 377), kterým Ústavní soud zrušil rozsudek, jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování věřitele, a poukazuje na to, že Ústavní soud zde "věnoval náležitou pozornost především stěžejní otázce", tj. existenci sporné pohledávky, a konstatoval, že zde jsou "rozporná tvrzení" žalobce v řízení trestním na straně jedné a v občanskoprávním na straně druhé.

6. Současně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud nařídil Okresnímu soudu v Hradci Králové nepokračovat ve výkonu rozhodnutí nařízeném usnesením tohoto soudu ze dne 2. 12. 2002 pod sp. zn. k uspokojení pohledávky oprávněného P. K. podle výše zmíněného pravomocného rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. , kterýžto návrh odůvodnil tím, že vykonávací řízení vychází z rozhodnutí, proti němuž - nepřímo - projednávanou ústavní stížností brojí.

II.

7. Okresní soud v Hradci Králové ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti se omezil na sdělení, jímž plně odkázal na odůvodnění svého usnesení, a shodně učinil Krajský soud v Hradci Králové, jenž závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

8. Nejvyšší soud ve vyjádření konstatoval, že stěžovatel sice v posuzované ústavní stížnosti tvrdí porušení práva na spravedlivý proces, ve skutečnosti však toliko polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, ke kterým tyto soudy dospěly zákonem stanoveným způsobem. Podle jeho názoru stěžovatel přehlíží, že předmětem řízení na obnovu řízení není přezkum původního rozhodnutí (a řízení, jež k němu vedlo), nýbrž posouzení otázky, zda předestřené skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy nemohl bez své viny použít v původním řízení, a přitom mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. V dané věci tak šlo pouze o posouzení, zda tyto podmínky splňují "skutečnosti uvedené žalobcem, vyslechnutým jako svědek dne 29. 10. 2004 v rámci trestního řízení vedeného proti žalovanému Policií ČR, službou kriminální policie a vyšetřování v Hradci Králové pod č. j. ORHK-573/HK-2004"; k ostatním stěžovatelem tvrzeným okolnostem totiž soudy přihlížet nemohly, neboť ve vztahu k nim byla žaloba na obnovu řízení podána opožděně. Dovolací soud tedy nemohl porušit stěžovatelova práva na spravedlivý proces a práva na rovné postavení jako účastníka jednání před soudy, a stěžovatelova argumentace "možnými jinými důkazy", stejně jako později vydaným nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

, tak nemůže mít z hlediska jím tvrzených porušení jeho ústavních práv žádný význam. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

III.

9. Ústavní soud upustil od ústního jednání, neboť shledal, že nelze od něj očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas ( ).

IV.

10. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ].

11. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

12. Jelikož stěžovatelem dovolávaná ustanovení y a y jsou nepoužitelná potud, že stěžovatelovy výhrady proti rozhodnutím obecných soudů nelze identifikovat s porušením jimi zakotveného práva rovnosti účastníků zcela zjevně, zůstává k posouzení, zda se stěžovateli dostalo tzv. spravedlivého procesu, dovozovaného z y, jehož se stěžovatel dovolával rovněž. Není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných (zde procesních) ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

V.

13. Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - a žalobci příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno.

14. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly.

15. V kontextu výše vyložených zásad ústavněprávního přezkumu (bod 12 výše) je v prvé řadě významné, že obecné soudy žalobu stěžovatele řádně projednaly, jimi vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a uplatněné právní názory (hodnocení podmínek obnovy řízení) korespondují standardní judikatorní praxi, jakož i názorům doktríny; proto nemohou představovat ani ústavněprávně relevantní exces či libovůli, a již tím stěžovatelem vznesená námitka nedostatku spravedlivého procesu (ve smyslu ustanovení odst. ly) neobstojí.

16. Stěžovatel ostatně Ústavnímu soudu předestírá znovu argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy, jež se odbývá výhradně v mezích podústavního práva, a nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí - a to právě z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu vzhledem k soudům obecným nepřísluší, nehledě na to, že kritérium podústavní "správnosti" referenčním hlediskem přezkumu ústavněprávního není (bod 11).

17. Posuzovaná ústavní stížnost tedy představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, a v ní obsažená argumentace - navzdory výslovně dovolávanému y - do zde jedině významné roviny ústavněprávní ve skutečnosti nesměřuje.

18. I s námitkou, že obsah žalobcových výpovědí jako svědka v trestním řízení (proti stěžovateli) se neshodoval s obsahem jeho výpovědí v předmětné občanskoprávní věci, se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly, neboť srozumitelně vysvětlily, proč indikované rozpory ve výpovědích žalobce nemohly být způsobilé mít vliv na klíčové skutkové zjištění, učiněné v původním řízení v otázce "předání částky 650 000 Kč" stěžovateli, jež se odvíjelo primárně zy, v níž sám tuto skutečnost potvrdil, a vystihovalo i tomuto důkazu odpovídající rozložení důkazního břemene. K tomuto (prvnímu) důvodu obnovy, identifikujícímu se s obsahem výpovědi žalobce jako svědka v trestním řízení dne 29. 10. 2004, odvolací soud výslovně uvedl, že je interpretovatelná tak, že "žalobce byl spokojen se sjednanou výší kupní ceny a to mu nahradilo investice do bytu", a tím neumožňuje zvrátit zjištění z "listiny, obsahující kvitanci", resp. naopak doložit, že "částka 650 000 Kč nebyla předána v hotovosti, ale že měla ve skutečnosti představovat hodnotu bytu v Uhelné ulici". Co do druhého důvodu obnovy, jejž stěžovatel v žalobě uplatnil, že žalobce uzavíral "podobné nekalé smlouvy" i s několika dalšími subjekty, obecné soudy uzavřely, že se jí se zřetelem k uplynutí subjektivní lhůty podle nemohly věcně zabývat, a důsledky tohoto úsudku, jemuž stěžovatel ani neoponuje, je nutno i ve smyslu zásady vigilantibus iura přičítat výlučně jemu.

19. Řečené není v rozhodném smyslu v kolizi ani se stěžovatelem odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009

sp. zn.

, v němž bylo sice konstatováno, že "v projednávané trestní věci lze na základě provedeného dokazování dospět k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím", a tato okolnost vedla Ústavní soud ve smyslu trestněprávní zásady in dubio pro reo ke kasačnímu rozhodnutí, avšak v dané věci jde o řízení občanskoprávní, jež touto zásadou ovládáno není, pročež tyto závěry - již proto - nejsou (bez dalšího) do posuzované věci přenosné. Nelze ani přehlédnout, že trestní řízení a řízení o obnově občanskoprávního řízení se svým předmětem zásadně odlišují; první by bylo - co do šíře skutkového základu - myslitelné přiřadit jen původnímu občanskoprávnímu řízení, jež však bylo již pravomocně skončeno, a ani ústavní stížnost stěžovatele do něj nesměřuje. V řízení o obnově obecné soudy nemohly skutkově působit v celostním prostoru hodnocení kritických jednání účastníků sporu (jako v řízení trestním), nýbrž bylo jejich procesní povinností se soustředit - výlučně - ke skutkovým důvodům obnovy, které stěžovatel v žalobě vymezil. Tím je zde izolovaně výslech žalobce jako svědka v trestním řízení, provedený dne 29. 10. 2004, a tato "skutečnost" [ ] byla zejména odvolacím soudem jakožto důvod obnovy nezpůsobilý vyložena způsobem, jemuž nelze efektivně nic vytknout ani v rovině podústavního práva (viz výše); druhý stěžovatelem označený důvod obnovy ("jiné nekalé smlouvy") pak obecné soudy vyloučily z dosahu účinné uplatnitelnosti již z argumentu formálního (omezení v čase dle ), a tomu ani z pohledu "správnosti" nelze nic vytknout.

20. Lze tedy shrnout, že porušení ústavně garantovaných práv se stěžovateli doložit nezdařilo, a posouzení ústavní stížnosti jako návrhu nedůvodného je tím doloženo. Jako takovou ji senát podle zamítl.

21. Spolu s ústavní stížností Ústavní soud odmítl podle i stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření, a to především proto, že podmínky formulované v ustanovení nemohou být tímto návrhem objektivně vůbec splněny; předběžné opatření může Ústavní soud totiž vydat toliko v případě, že je ústavní stížnost podána proti jinému zásahu veřejné moci než je rozhodnutí [srov. např. nález ve věci

sp. zn.

ze dne 8. 3. 2006 (N 51/40 SbNU 497)]. Lze dodat, že stěžovatelův návrh by nebylo možné interpretovat ani jako návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle § 79 odst. 2 téhož zákona, neboť směřuje do výkonu rozhodnutí, a v něm vykonávaná rozhodnutí ústavní stížností napadena nebyla.

Odlišné stanovisko soudce Jana Musila

Nesouhlasím s výrokem I a s odůvodněním nálezu

sp. zn.

a podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k němu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:

1. Domnívám se, že byly splněny podmínky pro obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. .

2. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů v řízení o obnovu řízení, kterými byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na obnovu řízení, resp. bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti zamítnutí žaloby, jsou podle mého názoru v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Došlo tím k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v článku 2 odst. 3y a v článku 2 odst. 2d.

3. Za nesprávný pokládám názor obecných soudů, vyjádřený v rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu, že totiž "skutečnosti uvedené žalobcem (tj. P. K. - moje vysvětlivka), vyslechnutým jako svědek dne 29. 10. 2004 v rámci trestního řízení vedeného proti žalovanému Policií ČR, službou kriminální policie a vyšetřování v Hradci Králové pod č. j. ORHK-573/HK-2004", prý nejsou způsobilým důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení Domnívám se, že skutečnosti, na něž stěžovatel poukazoval, tj. rozpory ve výpovědích P. K., učiněných na jedné straně v původním občanskoprávním sporu v postavení žalobce a na druhé straně v trestním řízení v postavení svědka, jsou relevantní pro posouzení věrohodnosti těchto výpovědí. Výpověď P. K. byla jedním z klíčových důkazů v občanskoprávním sporu, a proto hodnocení její věrohodnosti bylo potřebné věnovat mimořádnou pozornost.

4. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích nijak nevypořádaly s dalším důkazním návrhem, obsaženým v žalobě na povolení obnovy řízení, totiž s návrhem na provedení výslechu svědka M. D. V tomto smyslu postrádají napadená rozhodnutí řádné odůvodnění, jež je i v ústavněprávní rovině podmínkou přezkoumatelnosti a přesvědčivosti soudních rozhodnutí.

5. Domnívám se, že obecné soudy při hodnocení důvodnosti žaloby na obnovu řízení měly být mimořádně pečlivé a měly otevřít možnost provedení nových, stěžovatelem navrhovaných důkazů v obnoveném řízení, mj. též z toho důvodu, že jak v průběhu původního řízení, tak i v rámci obnovovacího řízení se vyskytovaly indicie vzbuzující podezření, že P. K. uplatňovaná pohledávka může mít kriminální pozadí. Odporuje elementárním požadavkům kladeným na rozhodování státních orgánů, aby soudy v občanskoprávním řízení poskytovaly ochranu nárokům majícím svůj původ v eventuálním trestním jednání; k vyloučení takové nežádoucí eventuality by soudy měly otevřít dostatečný důkazní prostor i v občanskoprávním řízení, včetně řízení o obnově.

6. Ústavní soud v nedávno probíhajícím jiném řízení, vedeném pod

sp. zn.

, v němž skutkový základ byl zčásti identický s nyní projednávanou věcí a které skončilo kasačním nálezem, vydaným dne 26. 11. 2009, upozornil na důkazní slabiny občanskoprávního sporu vedeného mezi stěžovatelem a P. K. I když tato kauza

sp. zn.

se týkala trestního řízení, v němž se dokazování řídí zčásti jinými zásadami, než je tomu v řízení občanskoprávním, domnívám se, že konečné výsledky trestního řízení, vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , by mohly přinést některá skutková zjištění, která by byla relevantní i pro výsledky občanskoprávního sporu. Proto soudím, že Ústavní soud v nynějším řízení měl přinejmenším vyčkat na konečný výsledek trestního řízení a teprve poté měl vynést rozhodnutí ve věci nyní projednávané ústavní stížnosti.

7. Pokud Ústavní soud nepovažoval za vhodné se svým rozhodnutím vyčkávat do skončení uvedeného trestního řízení, měl ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí zrušit.