Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
35 A 44/2026 - 42.pdf
PDF · 0 B
No categories available
35 A 44/2026 - 42
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci
žalobce:
R. S.
toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Balková,
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra,
sídlem Nad Štolou 936/3, Praha,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1008/BA-BA01-BA06-Z-2026 ze dne 13. 8. 2026.
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení před žalovaným
1. Žalobce byl dne 6. 8. 2026 zajištěn za účelem správního vyhoštění. Dne 8. 8. 2026 podal v zařízení pro zajištění cizinců žádost o udělení mezinárodní ochrany.
2. Rozhodnutím ze dne 13. 8. 2026 jej žalovaný zajistil podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť dospěl k závěru, že je nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o vyhoštění. Dobu zajištění žalovaný stanovil na 110 dnů s tím, že po této době lze předpokládat nabytí právní moci rozhodnutí o mezinárodní ochraně.
3. Žalobce je evidován v Schengenském informačním systému (SIS) s platností do 4. 8. 2031 a zadávajícím státem je Česká republika. Do České republiky přicestoval žalobce již dne 12. 5. 2006 a od té doby se zde bez platného povolení k pobytu nachází. Žalobci bylo rozhodnutím ze dne 5. 8. 2026 uloženo správní vyhoštění z členských států EU na dobu 36 měsíců. Žalobce nemá žádnou stálou adresu. Žalobce uvedl, že bydlí v Poděbradech, přesnou adresu však nezná a nemá ji ani nikde registrovanou. Nemá žádné finanční prostředky. Ty si ani není schopen legální cestou obstarat. Nelze tedy očekávat, že by byl dostupný pro účely pobytových kontrol nebo že by plnil povinnost hlásit se na policii. Povinnost setrvat v přijímacím či pobytovém středisku otevřeného typu by neuposlechl, což lze dovodit z jeho předchozího protiprávního jednání. Podle žalovaného tedy žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až v reakci na zajištění ze strany policie a hrozbu nuceného návratu do vlasti, jinak by pro to neměl důvod. Podle žalovaného tedy žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až v reakci na zajištění ze strany policie a hrozbu nuceného návratu do vlasti, jinak by pro to neměl důvod. Možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu žalovaný vyloučil právě pro předpokládatelný nedostatek spolupráce žalobce se státními orgány. Žalovaný uvedl, že žalobce pochází z města X v Dněpropetrovské oblasti, která je zasažena boji. Žalobce se však v případě ohrožení může přestěhovat do bezpečnější části Ukrajiny a žít tam jako vnitřní uprchlík. Vycestování žalobce je v případě zamítnutí jeho žádosti o mezinárodní ochranu více než pravděpodobné.
II. Řízení před soudem
4. Proti rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobce brojil žalobou. Měl za to, že v jeho případě nebylo vycestování na Ukrajinu možné. Žalovaný se otázce realizace vyhoštění nevěnoval dostatečně. Nezhodnotil aktuální informace o bezpečnostní situaci na Ukrajině, ani aktuální judikaturu správních soudů. Napadené rozhodnutí neobsahuje konkrétní informace a podklady, z nichž by žalovaný dovodil reálnost vyhoštění. Závěry žalovaného nejsou doloženy podklady o tom, do jaké konkrétní části země by měl žalobce vycestovat, zda existuje pravděpodobnost skutečné účinné pomoci a možnosti přesídlení. Žalobce nesouhlasil s tím, že se podáním žádosti o mezinárodní ochranu snažil oddálit realizaci správního vyhoštění. S ohledem na to, že žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny, kde probíhá válečný konflikt a k žádnému zajišťování či vyhošťování státních příslušníků Ukrajiny hromadně nedochází, neměl za to, že je nutné činit konkrétní kroky. Žalovaný měl přistoupit k uložení zvláštních opatření, konkrétně k uložení povinnosti žaloby, aby se zdržoval v přijímacím nebo pobytovém středisku. Žalobce se v České republice nachází již po dobu 20 let, jeho motivací je i nadále v České republice zůstat. Žalobci proto nebylo zřejmé, v čem žalovaný spatřoval chybějící motivaci setrvat pro účely řízení o mezinárodní ochraně a nebýt v dosahu správnímu orgánu.
5. Žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou. Otázkou realizace správního vyhoštění se žalovaný zabýval v napadeném rozhodnutí. Žalobce nadto před policií dne 5. 8. 2026 uvedl, že neobdržel žádný povolávací rozkaz a odmítá se zapojit do obrany vlasti. Jako jediný důvod, proč se nechce na Ukrajinu vrátit, uvedl obecnou tamní situaci. Žalobce v České republice pobývá nelegálně již od roku 2006. Po celou dobu si byl svého neoprávněného pobytu plně vědom, pracoval zde bez pracovního povolení a vědomě se vyhýbal kontaktu se správními orgány. O mezinárodní ochranu žalobce nepožádal ani po vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině v roce 2022, nikoliv ani v následujících letech. Žalovaný byl přesvědčen, že pokud by žalobce nebyl kontrolován policií a následně zajištěn, o mezinárodní ochranu by nikdy nepožádal. Uložení zvláštních opatření žalovaný vyloučil.
III. Procesní úvahy soudu
Rozsah přezkumu
6. Podle závěrů rozsudku Soudního dvora EU ve věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid ze dne 8. 11. 2022 se krajský soud nemůže omezit na přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění v mezích žalobních bodů. Musí přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem.
7. Těmto závěrům Soudního dvora je třeba rozumět v tom smyslu, že krajský soud není vázán žalobními body (výjimka z § 75 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ) a nad jejich rámec zohlední skutkové a právní otázky, které v řízení vyšly najevo. To jsou otázky, které vyplynuly z obsahu spisu, popřípadě z průběhu řízení, byť třeba na základě aktivity soudu. Oproti tomu soud není oprávněn bez omezení vyhledávat a ověřovat každý možný důvod nezákonnosti a verifikovat každou jednotlivou rozhodnou otázku. Přezkumná povaha řízení a zásadní uplatnění projednací zásady vyplývající z použitelného vnitrostátního práva stále (ještě) odpovídají požadavkům Soudního dvora.
8. Krajský soud v Plzni tedy souhlasí se závěry Krajského soudu v Brně vyjádřenými v rozsudku č. j. 34 Az 36/2022 -32 ze dne 21. 11. 2022, č. 4439/2023 Sb. NSS po jejich doplnění o podstatné hledisko: správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění cizince, pokud v řízení vyjdou najevo.
IV. Posouzení věci
9. Žaloba není důvodná.
10. Ve věci byly formálně dány důvody se domnívat, že žalobce podal svou žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání, i že mírnější opatření nebudou účinná.
11. Žalovaný zajistil žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení může Ministerstvo vnitra v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
Podání žádosti o mezinárodní ochranu
12. První podmínkou zajištění žalobce bylo podání žádosti o mezinárodní ochranu. Její podání nebylo ve věci sporné, účastníci se na jejím podání shodli. V této souvislosti soud pochybení žalovaného neshledal.
Podání žádosti pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vycestování
13. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání.
14. Pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání, nebo je pozdržet (k významu slova „pouze“ srov. rozsudky KS v Plzni č. j. 17 A 121/2019 -74 ze dne 24. 7. 2019, odst. 26–27; č. j. 35 A 27/2024 -25 ze dne 5. 9. 2024, odst. 13–14): skutečnost, že žadatel uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, zajištění nevylučuje. Vážně míněná žádost o mezinárodní ochranu podaná v zajištění zůstává „pouze“ účelovou, jestliže z okolností případu (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.) plyne motivace žadatele zdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o návratu (srov. rozsudky NSS č. j. 10 Azs 284/2016 -35 ze dne 15. 2. 2017 a č. j. 4 Azs 9/2017 -31 ze dne 28. 2. 2017). S přihlédnutím ke znění čl. 10 odst. 4 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346 (dále také „přijímací směrnice“) je tedy nezbytné, aby žádost o mezinárodní ochranu měla účel mařit výkon rozhodnutí o návratu a představovala tak zneužití práva, nikoliv jeho využití (ke zneužití práva jako podmínce zajištění srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016 -48 ze dne 28. 6. 2017 nebo stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie ve věci C-534/11 Arslan).
15. Dobrověrné podání žádosti o mezinárodní ochranu po zajištění sleduje dva propojené účely: žadatel se brání nucenému opuštění státu jako průvodní jev toho, že zde především hledá mezinárodní ochranu. O zneužití práva je možné uvažovat v situaci opačné, tedy pokud by žadatel usiloval o mezinárodní ochranu pouze za účelem mařit návrat, vydání nebo předání (a nestál o mezinárodní ochranu, případně věděl, že její podmínky nesplňuje), nebo pokud by účel mařit představoval hlavní účel žádosti (žadatel chce vyhoštění zdržet a zároveň spoléhá se na to, že mu mezinárodní ochrana může být i poskytnuta). Skutečnost, že žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, je v takových případech jedním z možných znaků účelovosti, bez dalšího ji však neprokazuje [srov. opět čl. 10 odst. 4 písm. e) přijímací směrnice].
16. V poměrech souzené věci to znamená, že si žalovaný měl učinit konkrétními skutečnostmi podložený závěr, zda existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce svou žádost podal toliko s účelem mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění.
17. To žalovaný dovodil na základě toho, že žalobce pobýval v České republice neoprávněně více než 20 let. Svůj nelegální pobyt přitom žalobce nijak neřešil. Žalobce dříve o mezinárodní ochranu nežádal, a to ani v České republice ani v jiném členském státu EU, přestože mu v tom nic objektivně nebránilo. Sám žalobce při výslechu také uvedl, že dříve nepokoušel vycestovat právě proto, aby nebyl řešen jeho nelegální pobyt.
18. Žalobce tedy žádost o mezinárodní ochranu podal až po zajištění, přičemž z průběhu správního řízení nevyplynul žádný důvod, proč by tak nemohl učinit dříve. Jde přitom o reakci na to, že byl odhalen jeho nelegální pobyt.
19. Lze tedy shrnout, že výše uvedená zjištění poskytují dostatečnou a konkrétní oporu pro oprávněnou domněnku žalovaného, že hlavním a nejspíš i jediným účelem žádosti žalobce bylo vyhnout se nucenému výkonu rozhodnutí o vyhoštění, nebo jej alespoň ztížit. Jde ostatně o typické důvody odůvodňující rozhodnutí podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Neúčelnost zajištění při absenci reálné hrozby vycestování
20. Výše soud konstatoval formální naplnění podmínek existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání. S ohledem na ukrajinskou státní příslušnost žalobce je však třeba tento závěr upravit v tom smyslu, že je třeba se výslovně zabývat tím, zda je hrozba vyhoštění žalobce aktuální.
21. V samotném řízení o zajištění nebude žalobce vyhošťován (to je předmětem jiných řízení), takže není mnoho důvodů při zajišťování uvažovat nad tím, do jaké míry bude ono hrozící vyhoštění proveditelné. Tento náhled by bylo možné přijmout ve vztahu k běžným případům zajištění, kde skutečně není věcně ani procesně prostor blíže předjímat proveditelnost vyhoštění.
22. Provedení vyhoštění je nicméně hlavní účel sledovaný zajištěním cizince (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 79/2010 -150 ze dne 23. 11. 2011, č. 2524/2012 Sb. NSS). To je zjevné ve vztahu k zajištění podle zákona o pobytu cizinců, nicméně platí to i obecně. Obecné závěry týkající se zajištění jako prostředku ultima ratio se proto uplatní ať v režimu zákona o pobytu cizinců či zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 41/2019 -27 ze dne 11. 7. 2019, odst. 24). Potřebu hodnotit proveditelnost vycestování i ve vztahu k zajištění podle § 46a zákona o azylu zdejší soud konstatoval opakovaně a na tomto názoru trvá.
23. Omezení osobní svobody v nyní souzeném případě má zajišťovací povahu, nikoliv pořádkovou či trestní povahu: účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není pouze zabezpečit jeho účast v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečit jeho dostupnost pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se toto rozhodnutí stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016 -48 ze dne 28. 6. 2017).
24. Není proto možné ignorovat situace, kdy hrozba vyhoštění již od počátku není reálná, a to bez ohledu na výsledek řízení o mezinárodní ochraně. V takovém případě nelze cizince zajistit „pro pořádek“ a vyčkávat až 180 dnů, co se stane. Pokud je vycestování a priori vyloučeno, nelze je považovat za hrozící ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění nemůže plnit svůj zajišťovací účel a bylo by svévolné.
25. Na okraj toho soud konstatuje, že žalobce prima facie nespadá do osobního rozsahu některého z rozhodnutí Rady EU o zavedení dočasné ochrany vysídlené z Ukrajiny v důsledku válečného konfliktu (v průběhu výslechu uvedl, že na Ukrajině nebyl od roku 2006).
26. Žalovaný v této souvislosti správně uvedl, že agrese Ruské federace nepostihuje území Ukrajiny se stejnou intenzitou. Obecné poměry v zemi původu samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze v extrémních případech. Podstatné přitom je, zda samotná přítomnost na území tohoto státu vystavila riziku špatného zacházení. Bezpečnostní situace na Ukrajině tedy má svůj význam, ale při zohlednění individuálních okolností případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025; usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 273/2025 ze dne 16. 4. 2025).
27. Tento náhled odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci F. G. proti Švédsku č. 43611/11 ze dne 23. 3. 2016, odst. 129; rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království č. 8319/07 a 11449/07 ze dne 28. června 2011, odst. 218.
i aktuální rozhodovací praxi např. německých soudů, které po právní ani skutkové stránce neshledaly existenci obecné překážky vycestování na Ukrajinu. Srov. např. rozhodnutí VG Osnabrück sp. zn. 3 A 98/24 ze dne 12. 5. 2026; VG Minden sp. zn. 6 K 2333/24.A ze dne 18. 2. 2026; VG Karlsruhe sp. zn. A 6 K 9149/25 ze dne 20. 1. 2026; VG Berlin sp. zn. VG 39 K 441/24 A ze dne 25. 8. 2025; VG Bayreuth sp. zn. B 5 K 24.31929 ze dne 13. 10. 2025 (s dalšími odkazy na prejudikaturu různých německých správních soudů; ke dni vyhlášení tohoto rozsudku dostupné na https://milo.bamf.de).
O možnosti zajištění aktuálně rozhodují i správní soudy v České republice, zejména pak Krajské soudy v Plzni a Ostravě. Srov. např. rozhodnutí KS v Ostravě č. j. 19 Az 6/2026 -30 ze dne 6. 3. 2026; KS v Ústí nad Labem č. j. 175 A 8/2026 -25 ze dne 28. 4. 2026; KS v Plzni č. j. 35 A 10/2026 -63 ze dne 14. 4. 2026, č. j. 35 A 14/2026 -48 ze dne 28. 4. 2026, č. j. 35 A 21/2026 -28 ze dne 19. 6. 2026; MS v Praze č. j. 21 A 61/2025 -23 ze dne 13. 1. 2026.
28. Z výše uvedených rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu plyne, že kritériem posouzení je relevantní riziko porušení čl. 3 Evropské úmluvy ve vztahu k okolnostem případu žalobce.
29. Žalovaný v napadeném rozhodnutí učinil úvahu o proveditelnosti vyhoštění přímo v rozhodnutí o zajištění. Uvedl, že žalobce pochází z Dněpropetrovské oblasti (z města X), která je zasažena boji. Žalovaný nicméně dále uvedl, že žalobce lze považovat za samostatného muže v produktivním věku bez jakýchkoliv vazeb na Ukrajině, který je schopen výkonu práce. Nemá žádná vážná zdravotní omezení ani není osobou se specifickými potřebami. Dospěl k závěru, že pro žalobce není problém přestěhovat se v případě ohrožení do bezpečnější části Ukrajiny a jako vnitřní uprchlík tam žít. Žalovaný proto uzavřel, že vycestování žalobce je v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu více než pravděpodobné.
30. Tato úvaha žalovaného odpovídá jeho postoji, který zhruba od března 2026 zakládal na konkrétních poznatcích o stavu v jednotlivých částech Ukrajiny. Nynější rozhodnutí ani vyjádření žalovaného neobsahují žádný odkaz na skutkové podklady pro takový závěr.
31. K tomu soud ovšem konstatuje, že české zprávy o stavu na Ukrajině jsou mu známy z úřední činnosti z řady předchozích řízení týkajících se návratů na Ukrajinu či zajištění za tím účelem. Informace OAMP Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb ze dne 16. 7. 2026; MV ČR Zjišťovací mise Ukrajina z února 2026.
Sám žalobce pak nerozporuje nějaké konkrétní informace. Z pohledu závěrů rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-150/24 Aroja ze dne 5. 3. 2026 tedy důvod rozhodnutí žalovaného nerušit: materiální podmínky pro zajištění jsou stále splněny, neboť skutkový stav, ze kterého žalovaný vyšel, má oporu v realitě.
32. Ani ve správním spisu nelze dohledat žádné skutečnosti, které by proveditelnost vyhoštění vyvracely (naopak podle rozhodnutí o vyhoštění byla patrně vydáno kladné stanovisko k možnosti vycestování, což je konsistentní se skutkovými poznatky zdejšího soudu z jiných řízení).
33. Soud nepřehlédl eskalaci násilí ze strany Ruské federace od května 2026 a relativní zhoršení možnosti ukrajinské armády bránit vzdušným útokům, což vedlo ke zvýšení počtu civilních obětí ve srovnání s předchozími měsíci a roky.
34. Soud však není přesvědčen o tom, že jde o podstatnou změnu skutkových okolností, která by odůvodnila jiné posouzení pro účely předběžného posouzení proveditelnosti vyhoštění. Z aktuálních zpráv ve veřejném prostoru nelze zatím dovodit, že by se významně zvýšilo riziko pro civilní obyvatelstvo ve všech částech Ukrajiny tak, že by plošně hrozilo porušení čl. 3 Evropské úmluvy (nebo existoval jiný důvod znemožňující vycestování). Tyto aktuální zprávy tak budou spíše podkladem pro pečlivé zvážení míry rizika při vlastním výkonu rozhodnutí o vyhoštění.
35. Stručně řečeno, ve vztahu k žalobci nelze bez dalšího a již od počátku pochybovat o tom, že by mohl být vyhoštěn na Ukrajinu. Aktuální poměry na Ukrajině i aktuální rozhodovací činnost to nevylučují a žalovaný si o tom učinil úvahu již před vydáním napadeného rozhodnutí. Nebylo tedy prokázáno, že vyhoštění žalobce na Ukrajinu je na základě zásady nenavracení vyloučeno na dobu neurčitou (srov. rozsudek SD EU ve věci C-663/21 BFA ze dne 6. 7. 2023).
36. Odlišnému posouzení zajištění občana Ukrajiny oproti předchozím případům nebrání ani stávající judikatura Nejvyššího správního soudu. Tento soud svůj názor o nemožnosti uložit povinnost vycestovat formuloval obecně, bez vztahu k nějakým konkrétním zjištěním o stavu na Ukrajině. To platí tím spíše pro aktuální rozhodnutí, která se možnou změnou skutkového stavu nezabývala. Poměry v zemi původu jsou přitom podle judikatury vrcholných soudů zásadní. V zásadě to samé platí i pro usnesení č. j. 1 Azs 39/2026-23 ze dne 27. 5. 2026 a č. j. 21 Azs 39/2026 -20 ze dne 23. 7. 2026. Tato usnesení se výslovně vztahují „k situaci na Ukrajině po zahájení ruské agrese dne 24. 2. 2022“, tj. stavu v půli roku 2026 neaktuálnímu. Tomu odpovídá, že necitují žádnou aktuální judikaturu ani informace o zemi původu, a nepodává ani přehled o aktuálním rozhodování krajských soudů, které se nejpozději od března 2026 převážně vyslovily ve prospěch proveditelnosti vyhoštění na Ukrajinu. Krajský soud proto vnímá závěry usnesení č. j. 1 Azs 39/2026 -23 a č. j. 21 Azs 39/2026 -20 úzce v tom smyslu, že Nejvyšší správní soud pouze potvrdil jako správný názor (zdejšího) krajského soudu ze začátku roku 2026 o tom, že tehdejší rozhodnutí o zajištění bylo vadné, protože vůbec neadresovalo otázku možného návratu na Ukrajinu. Touto vadou ovšem nyní napadené rozhodnutí zjevně zasaženo není.
37. Ani poslední z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu do této otázky nepřineslo nějaký novější pohled: v usnesení č. j. 4 Azs 103/2026 -40 ze dne 26. 8. 2026 soud neřešil aktuální skutkové poznatky, ale opět se odvolal na linii judikatury od roku 2022. Jeho úvaha o tom, že faktická možnost navrácení a zásada non refoulement se v řízení před správními soudy uplatňují jinak než v řízení před trestními soudy, pak nebyla jakkoliv konkretizována. Není ji tedy jak převzít.
38. V nynější věci žalovaný tuto otázku adresoval, skutková zjištění nevylučují možnost žalobce vrátit se na Ukrajinu, v jejíchž západních oblastech je nebezpečí pro civilní obyvatelstvo zatím stále ojedinělé (míra nerozlišujícího násilí představuje spíše nízké nebezpečí). Žalobce pochází z Dněpropetrovské oblasti, která je nebezpečná. Je tedy nutné uvažovat o vnitrostátním přesídlení. Z ničeho nicméně nevyplývá, že by byl žalobce pevně spjat s místem svého dřívějšího pobytu, tj že mu vnitrostátní přemístění není dostupné. Žalobce sám uvedl, že od roku 2006 na Ukrajině nebyl. Ze zjištěných okolností neplyne, že by vnitrostátní přesídlení do méně zasažené části Ukrajiny bylo žalobci fakticky nebo právně nedostupné, případně že by pro něj vzhledem k jeho osobním poměrům představovalo nepřiměřenou zátěž.
39. Skutkový základ posouzení v nynější věci je tedy podstatně odlišný. Zdejší soud proto rozhodnou otázku musí posoudit v tomto novém světle; nemůže vycházet z nějaké obecné precedenční závaznosti skutkově neodůvodněných rozhodnutí ve věci jiné.
40. Nelze popřít, že této otázce existuje řada rozhodnutí krajských soudů: krajského soudy v Plzni a Ostravě zastávají názor, že vyhoštění je potenciálně možné a že stav v některých regionech Ukrajiny nepředstavuje dostatečně intenzivní nebezpečí. Přičemž právě míra (intenzita) nebezpečí je pro tyto soudy určující. Naopak pražské soudy zastávají náhled a kritéria spíše opačná: zdůrazňují především otázku toho, zda je Ukrajina bezpečnou zemí. Tou samozřejmě není (to netvrdí žádný soud), takže vyhoštění nepovažují ani za potenciálně možné. V rozhodovací praxi tedy existuje aplikační, ale též interpretační nesoulad. Krajské soudy však učinily v této otázce většinu možného. Nyní je úlohou Nejvyššího správního soudu, aby tento nesoulad trvající již řadu měsíců sjednotil (§ 12 s. ř s.).
41. Z výše uvedených důvodů tedy žalobce formálně naplnil podmínky pro zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a tento zajišťovací institut může také vést k naplnění svého účelu: není jasné, že by žalobce v dohledné době nemohl být vyhoštěn na Ukrajinu. Provedení rozhodnutí o vyhoštění tedy stále zůstává reálné a zajištění plní svůj účel.
Neúčinnost zvláštních opatření
42. Žalobce vznesl námitku, že měl žalovaný přistoupit k uplatnění zvláštních opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu. Žalobce se mohl zdržovat v přijímacím či pobytovém středisku. Soud neshledal pochybení ve vztahu k neuplatnění zvláštních opatření: rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu dostatečně a přiléhavě odůvodněno.
43. Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.
44. Při posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu ve spojení s § 46a odst. 1 zákona o azylu je pak třeba přihlédnout k důvodu zajištění a hodnotit, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo, tedy zda by zvláštní opatření bylo dostatečné k dosažení cíle namísto zajištění, v daném případě za účelem vycestování (§ 47 odst. 2 zákona o azylu). Je proto namístě zohlednit mimo jiné i pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu (srov. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 349/2016 -48 ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 119/2018-28 ze dne 7. 2. 2019 a přiměřeně i usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 5 Azs 20/2016 -38 ze dne 28. 2. 2017, č. 3559/2017 Sb. NSS).
45. Jakkoliv nelze paušálně vyloučit možnost uložení zvláštních opatření v případech existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Správnímu orgánu nic nebrání, aby stejné okolnosti zohlednil jak při zvažování nutnosti zajištění, tak při souběžných úvahách o účinnosti zvláštních opatření - v zásadě jde totiž o vzájemně se překrývající a doplňující úvahy, při kterých mohou být tytéž okolnosti důvodem jak pro zajištění, tak pro vyloučení aplikace zvláštních opatření jako opatření dostatečného k dosažení sledovaného cíle (srov. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 126/2018 -33 ze dne 7. 2. 2019, č. j. 4 Azs 105/2017 -24 ze dne 14. 7. 2017).
46. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí odpovídá. Vychází z toho, že žalobce se na území České republiky nacházel neoprávněně po dlouhou dobu, nemá na území České republiky žádné rodinné vazby a není nikde hlášen k pobytu. Žalobce zároveň ani nemá žádný majetek a finanční prostředky, které si ani není schopen legální cestou obstarat. Je tedy zřejmé, že žalobce dlouhodobě nerespektuje právní předpisy České republiky. Za toho stavu nebylo lze očekávat, že se žalobce dobrovolně podrobí uloženým omezením a bude k dispozici pro řízení o udělení mezinárodní ochrany, ani pro případné uskutečnění návratu, tedy že zvláštní opatření bude dostatečné k dosažení cíle zajištění za účelem vycestování (srov. přiměřeně rozsudek NSS č. j. 5 Azs 107/2020 -46 ze dne 25. 6. 2020, č.4058/2020 Sb. NSS, odst. 55-56). V řízení před soudem se na tom nic nezměnilo.
Stanovená doba zajištění
47. Žalobce nenamítl ničeho ohledně stanovené doby zajištění. Soud proto pouze obecně uvádí, že neshledal pochybení ani ve vztahu ke stanovené době zajištění: rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu dostatečně a přiléhavě odůvodněno.
48. V typovém případě zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je účel zajištění z povahy věci provázán s délkou řízení o mezinárodní ochraně. Účelem zajištění je potřeba překlenout dobu, po kterou je vedeno řízení o mezinárodní ochraně, které bylo zahájeno účelovou žádostí cizince. Doba zajištění podle tohoto ustanovení se proto bude odvíjet od předpokládané délky řízení o mezinárodní ochraně. Cizince nelze zajistit na dobu kratší, než je doba řízení o mezinárodní ochraně – opačný postup by vedl ke zmaření účelu institutu zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 363/2017 38 ze dne 23. 1. 2019).
49. Právě z tohoto hlavního účelu zajištění a jeho vazby na řízení o mezinárodní ochraně žalovaný vycházel. Výslednou dobu zajištění 110 dnů stanovil jako zákonnou lhůtu pro rozhodnutí o mezinárodní ochraně v rámci tzv. zrychleného řízení při posuzování žádosti zjevně nedůvodné, tj. 90 dnů, 10 dnů odpovídající lhůtě k podání žaloby proti rozhodnutí o mezinárodní ochraně a 10 dnů na ověření podání či nepodání žaloby a návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě.
50. Takto stanovená doba je konstantou individualizovaného posouzení. Pokud je cizinec z uvedených důvodů a za obvyklých skutkových okolností zajištěn na 110 dnů, plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu, že jde o přezkoumatelné a přiměřené omezení osobní svobody založené na konkrétních okolnostech případu. Formální změna právní úpravy bez podstatné proměny hmotněprávních kritérií pak neodůvodňuje změnu této judikatury (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 38/2024 -50 ze dne 14. 3. 2024, a judikaturu cit. v jeho odst. 23–24).
51. Stanovená doba 110 dnů zajištění nepřekračuje zákonem předvídanou maximální dobu 180 dnů nejdelšího možného zajištění podle § 46a odst. 5 zákona o azylu. Úvaha žalovaného v obecné rovině obstojí také co do účelu zajištění: žalovaný navázal stanovenou dobu na dobu možného trvání řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany (čl. 35 odst. 3 azylového procedurálního nařízení) a dobu potřebnou pro související úkony. Ve výsledku tedy žalovaný dobu zajištění určil tak, že zajištění bude končit v době, kdy by mělo být (pravomocně) jasno o právním osudu žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. To přesně odpovídá účelu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (srov. cit. rozsudek č. j. 1 Azs 363/201738 ).
V. Závěr
52. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že formálně byla dána řada důvodů pro zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalobce může být v dohledné době vyhoštěn na Ukrajinu, omezení jeho osobní svobody tak plní svůj základní, zajišťovací účel.
53. Z uvedených důvodů není rozhodnutí žalovaného nezákonné a netrpí ani vadami řízení. Soud proto žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s. s. ř. s. ).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
Plzeň 14. září 2026
Mgr. Jan Šmakal v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.