Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
32 A 32/2026 - 23.pdf
PDF · 0 B
No categories available
32 A 32/2026 - 23
pokračování 12 32 A 32/2026
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci
žalobce: M. M.
st. přísl. X
zastoupený Mgr. Jakubem Robenkem, LL.M.,
advokátem se sídlem Nádražní 879/27, Ostrava
proti
žalovanému: Policie České republiky
Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie
sídlem Kounicova 24, 611 32 Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2026, č. j. KRPB-173821-17/ČJ-2026-060022-Z
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jakubovi Robenkovi, advokátovi se sídlem Nádražní 897/27, Ostrava, se nepřiznává odměna za zastupování v řízení o žalobě.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce se svou žalobou ke Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2026, č. j. KRPB-173821-17/ČJ-2026-060022-Z (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců “), a to za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 57 dní od okamžiku omezení svobody, tj. od 25. 8. 2026 do 20. 10. 2026 podle § 124 odst. 3 ve spojení s § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
II. Žaloba
2. V žalobě žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí nepřiměřeně zasahuje do jeho osobní svobody. Žalovaný neměl zjistit úplný skutkový stav. Rozhodnutí o zajištění má být toliko snahou jej potrestat za to, že nevycestoval ve stanovené lhůtě. Žalobce má za to, že jeho pobyt není s to ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, dále neexistuje nebezpečí, že by mohl zmařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, nebo by hrozilo riziko útěku. Žalobce má v tuzemsku rodinu, na území nevstoupil bez dokladů, ty pouze ztratil, a proto nemohl svoji situaci účinně řešit. Zařídil například zaslání jeho rodného listu.
3. Napadené rozhodnutí má žalobce za nezákonné, jelikož neuvádí konkrétní důvody pro zajištění. Není zřejmé ani to, jak žalovaný vyhodnotil vazbu žalobce na děti žijící v České republice. Žalobce také navrhl jejich výslech. Žalobce má za to, že v jeho případě by postačovalo uložení mírnějšího opatření, tj. některého z tzv. zvláštních opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců.
4. Žalobce požádal o přiznání odkladného účinku a o ustanovení právního zástupce.
5. S ohledem na výše uvedené proto žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
6. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že nebylo prokázáno nebezpečí maření či ztěžování výkonu správního vyhoštění a riziko útěku žalobce, když ten byl zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobce totiž nevycestoval z území, ačkoli měl na základě rozhodnutí o správním vyhoštění takto učinit. Žalovaný dále nesouhlasil s tím, že se žalobce pokoušel řešit svoji pobytovou situaci, neboť zde pobýval víc než rok bez cestovního dokladu a ani po obdržení rodného listu nezačal jednat.
7. Uložení mírnějších opatření nebylo možné, když je žalobce osobou žijící na ulici bez finančních prostředků. Z jednání žalobce bylo zřejmé, že se k návratu zpět na Ukrajinu nechystá. Dále žalovaný konstatoval s odkazem na rozhodnutí o zajištění a vyhoštění, že vyhoštění nemělo narušit ani jeho právo na rodinný a soukromý život.
8. Žalovaný byl toho názoru, že napadené rozhodnutí je plně v souladu se zákonem, a proto navrhl zamítnutí žaloby.
IV. Posouzení věci krajským soudem
9. Žaloba byla podána osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , dále jen „s.ř.s. “), ve lhůtě stanovené v ustanovení § 172 odst. 4 zákona o pobytu cizinců.
10. Krajský soud došel k závěru, že žaloba není důvodná.
11. Krajský soud na úvod konstatuje, že ve věci není sporné, že žalobce pobýval na území ČR bez platného pobytového oprávnění ode dne 1. 10. 2025, kdy mu skončila tzv. dočasná ochrana. Následně byl oprávněn na území pobývat na území jako držitel biometrického cestovního pasu Ukrajiny dalších 90 dní podle § 18 písm. a) zákona o pobytu cizinců a s čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského Parlamentu a rady (EU) č. 2018/1806, tedy do 29. 12. 2025. Rozhodnutím správního orgánu, Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie v Brně ze dne 14. 7. 2026, č. j. KRPB-144499-23/ČJ-2026-060022-SV (dále jen „rozhodnutí o vyhoštění“), v právní moci dne 25. 7. 2026, pak bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce na dobu 18 měsíců, přičemž měl odcestovat ve lhůtě 30 dní od právní moci správního rozhodnutí, tj. do 24. 8. 2026. Dne 25. 8. 2026 byla u žalobce provedena pobytová kontrola, při které správní orgán zjistil, že na území České republiky pobývá neoprávněně. Žalobce byl následně na základě napadeného rozhodnutí zajištěn. Dne 31. 8. 2026 podal žalobce také žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky, na což navázalo rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“) ze dne 2. 9. 2026 č. j. OAM-1113/VL-VL17-VL15-Z-ZZC-2026, ev. č. M006408, o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu (dále jen „zákon o azylu “), a to do 18. 12. 2026.
12. Co se týká rozsahu přezkumu, soud postupoval v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Z něho je nutno z dovozovat, že správní soud je povinen při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ) a správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č.j. 34 Az 36/2022 -32, č. 4439/2022 Sb. NSS). V uvedených intencích soud přistoupil k posouzení zákonnosti zajištění žalobce.
Zákonnost zajištění podle § 124 zákona o pobytu cizinců
13. Podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.
14. Podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. V případě cizince mladšího 18 let nebo rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů.
15. Ze skutkového stavu zjištěného žalovaným jednoznačně plyne, že žalobci bylo uloženo pravomocně správní vyhoštění a marně také proběhla lhůta jeho dobrovolné realizace. Žalobce výslovně a opakovaně uvedl, že se do země původu nechce vrátit, naposled v rámci podání vysvětlení dne 25. 8. 2026. Byl si vědom, že na území České republiky pobývá nelegálně a neoprávněně. Dne 31. 10. 2025 pak správnímu orgánu nahlásil ztrátu biometrického pasu, který měl ztratit dne 15. 7. 2025. O získání nového se nicméně aktivně nesnažil. Před čtyřmi měsíci pak obdržel od matky žijící na Ukrajině rodný list, aby mohl požádat o nový pas. Nicméně do okamžiku zajištění nic víc k získání dokladu neučinil. Žalobce tedy zůstal pasivní, a to i po právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. Z jednání žalobce tak vyplývá nedostatečný respekt k právnímu řádu ČR; žalobce nerespektoval ani závazné správní rozhodnutí.
16. Žalovaný přistoupil k aplikaci § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o vyhoštění. Žalobce se proti danému i přes poučení nijak nebránil. Z výše uvedeného bylo zjištěno a jednoznačně prokázáno, že žalobce od 29. 12. 2025 pobýval na území ČR bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, čímž porušil povinnost stanovenou v § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, podle kterého je cizinec povinen pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem a oprávněním k pobytu, pokud tento zákon nestanoví jinak. Není pochyb o tom, že řízení vedoucí k napadenému rozhodnutí pak žalobce vyvolal porušením své právní povinnosti. O žalobcově vyhoštění bylo již pravomocně rozhodnuto a on z území dobrovolně nevycestoval. V podaném vysvětlení ze dne 25. 8. 2026 přitom uvedl, že se k vycestování ani nechystá z finančních i osobních důvodů. Pouze pro úplnost soud konstatuje, že délku zajištění v trvání 57 dní považuje za přiměřenou, zcela odůvodněnou a v zákonném rámci podle § 125 zákona o pobytu cizinců. Soud tudíž shledal podmínky pro aplikaci § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců splněné.
Uložení zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců
17. Druhý okruh žalobních námitek směřoval vůči závěru žalovaného, že by uložení zvláštních opatření bylo neúčinné. Soud se proto zabýval odůvodněním napadeného rozhodnutí v části, která se vztahovala k tvrzené neúčinnosti zvláštních opatření (str. 4-5 napadeného rozhodnutí), a neshledal, že by žalovaný pochybil.
18. Ačkoliv smyslem a účelem zvláštních opatření je minimalizace omezování osobní svobody cizinců, neznamená to, že by k omezení osobní svobody nemohlo dojít nikdy. Zvláštní opatření je možno považovat za účinná jen tehdy, pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění mírnějšími prostředky. Volba některého ze zvláštních opatření namísto zajištění cizince je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat součinnosti v řízení o správním vyhoštění. Je přitom třeba zohlednit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, jeho případné předchozí protiprávní jednání, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince (srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 -38, body 36 a 37).
19. Soud vyšel při posouzení věci i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 2 Azs 315/2018 -25, ve kterém Nejvyšší správní soud shrnul podstatné skutečnosti pro posouzení subsidiarity zajištění, a to následovně: „Zajištění představuje mimořádný institut. Podmínky omezování osobní svobody musí být interpretovány restriktivně, aby byla v souvislosti s řízením o správním vyhoštění používána co nejméně invazivní opatření vůči cizinci. Uložení zvláštních opatření proto musí být upřednostněno před zajištěním. Zároveň však uložená zvláštní opatření musí být skutečně účinná. Nejvyšší správní soud dovodil v řadě rozhodnutí, že volba mírnějších opatření, než je zajištění cizince, mezi něž lze řadit také zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, je vázána na určité předpoklady. Cizinec musí být schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření a zároveň nesmí existovat důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Předpokládá se, že cizinec bude při realizaci tohoto opatření se správními orgány spolupracovat a případnému výkonu správního vyhoštění se nebude vyhýbat. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude výkon správního vyhoštění mařit, nelze dle § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 Azs 237/2017–20, ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 As 104/2013 –28, ze dne 27. 3. 2014, č. j. 3 As 112/2013 –24, ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013 –34 a ze dne 12. 10. 2016, č. j. 10 Azs 102/2016 –56).
20. Vždy je povinností správního orgánu zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízení, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností (usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 –38, č. 3559/2017 Sb., bod [41]). Správní orgán je v tomto ohledu povinen vždy posuzovat specifické okolnosti každého případu, zohlednit individuální situaci cizince a tyto skutečnosti náležitě promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí. Vzhledem k závažnosti zajištění jakožto opatření omezujícího osobní svobodu cizince nemohou nosné důvody rozhodnutí o zajištění spočívat na obecných, paušálních frázích. Správní orgán tudíž musí přezkoumatelným způsobem vyjádřit své úvahy ve vztahu ke konkrétnímu cizinci.
21. Žalovaný přitom podle zdejšího soudu v napadeném rozhodnutí daná kritéria skutečně zvážil. Odůvodnění žalovaného považuje soud za dostatečné a odkazuje na něj. Soud nesporuje, že mohlo být v tomto bodu podrobnější, nicméně s ohledem na podrobný obsah správního spisu jej považuje soud za dostatečné.
22. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců se počítá s následujícími alternativami zajištění:
a) povinnost oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly;
b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním;
c) povinnost osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo
d) povinnost zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.
23. K možnosti uložit zvláštní opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců se žalovaný přiléhavě vyjádřil, když uvedl, že jmenovaný nemá na území České republiky stálé bydliště, v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí byl žalobce osoba bez domova, žijící na ulici a neměl na území ČR žádný povolený pobyt. Žalobce ani nedisponoval žádnými finančními prostředky. Nelze tedy důvodně předpokládat, že by si žalobce zajistil ubytování na delší dobu. To nemůže získat ani u své rodiny žijící v tuzemsku, neboť s nimi není v kontaktu. Proto měl žalovaný správně důvodnou obavu, že žalobce by uložené zvláštní opatření za účelem vycestování podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců neplnil.
24. Nemožnost aplikovat § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců spojil žalovaný s vlastním vyjádřením žalobce, že nemá dostatečné finanční prostředky pro návrat na území Ukrajiny, je bezdomovec, nemá peníze ani na základní bydlení a již jedenkrát nerespektoval právní předpisy České republiky, když se nepodrobil správnímu vyhoštění. Nadto z obsahu správního spisu plyne, že dobrovolně z ČR vycestovat nechtěl. Žalobce neuvedl a nijak nedoložil ani to, že by byl schopen složit dostatečnou finanční záruku, za kterou je považována částka odpovídající výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním cizince. Dané prakticky vylučuje složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním; odůvodnění tohoto bodu je tak přezkoumatelné a zcela konkrétní.
25. S ohledem na zjevné nerespektování právního řádu ČR nepřicházelo v úvahu ani uložení povinnosti hlásit se policii ve stanovené době [opatření podle § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců]. Soud souhlasí se žalovaným, že toto opatření v situaci, kdy nemá žalobce na území ČR hlášenou žádnou adresu pobytu, nemá zde žádné vazby a konečně nemá prostředky na úhradu ubytování, nelze považovat za alternativu zajištění. Soud má za to, že žalobce by nebyl ochoten s policií spolupracovat, neboť je zřejmé, že z České republiky zcela zjevně vycestovat nechce, a ani v průběhu správního řízení žalobce neuvedl nic, co by soud přesvědčilo o tom, že by tak činil, tj. z chování žalobce před zajištěním neplyne žádný důvodný předpoklad, že by toto opatření respektoval.
26. Vše výše uvedené platí i pro uložení povinnosti zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly [opatření podle § 123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců]. Skutečnost, že žalobce nemá vlastní bydlení ani finanční prostředky, sama o sobě nevylučuje zvláštní opatření podle § 123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Místo pobytu určuje policie. Rozhodné proto je, zda konkrétní okolnosti případu, zejména dosavadní jednání žalobce, zakládají důvodnou obavu, že by povinnost zdržovat se v určeném místě a podrobovat se kontrolám nerespektoval. Žalobce uvedl, že nedisponuje finančními prostředky, kterými by uhrazoval pobyt na území ČR. Nelze proto předpokládat, že by měl prostředky na úhradu pobytu v místě, které by mu určila policie, a tudíž by byl schopen toto zvláštní opatření splnit. Žalobce je osobou bez domova a opakovaně vyjádřil neochotu podrobit se rozhodnutí o správním vyhoštění. Tedy i v tomto případě soud dospěl k závěru, že existuje důvodná obava, že by uložením tohoto zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
27. Jako přiléhavý shledal soud rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014 –29 pojednávající o vyloučení možnosti uložení zvláštního opatření za situace, kdy cizinec nevycestoval v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění. V tomto směru soud doplňuje, že při posouzení, zda je možné a vhodné uložit zvláštní opatření, zkoumá žalovaný jednak subjektivní složku (tj. možnost a ochotu se těmito opatřeními řídit) a jednak objektivní složku (vázanost na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat, a že neexistuje důvodná obava, že by se případnému výkonu správního vyhoštění vyhýbal), přičemž je nezbytné, aby byly naplněny obě složky současně, viz rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2016, 10 Azs 102/2016–56. Z rozhodnutí žalovaného jasně vyplývá, z jakých důvodů uložení mírnějších opatření považuje nejen za „nemožné“ (subjektivní složka), ale rovněž za „neúčelné“ (objektivní složka). Na základě posouzení dosavadního jednání žalobce dospěl žalovaný k závěru, že neskýtá záruku plnění uložených povinností. Podle názoru soudu žalovaný zcela racionálně a v souladu se zákonem rozhodl tak, že neuložil žalobci zvláštní opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců a namísto toho přistoupil k zajištění žalobce.
28. Zbývá dodat, že žalovaný se zabýval i rodinnou situací žalobce pro komplexní posouzení jeho poměrů. V rámci potenciálního zásahu do soukromého a rodinného života vzal v potaz to, že žalobce vypověděl, že v tuzemsku má rodinu, bývalou manželku a dospělou dceru a syna, nicméně není s nimi v kontaktu a nezná ani jejich adresu. Toliko uvedl, že bydlí někde u Prahy. Naopak na Ukrajině má stále zachované vazby se svou matkou, nezletilým synem, sestrou a bratrem. Na své rodině v tuzemsku není finančně nijak závislý, není s ní v kontaktu. To odpovídá i skutečnosti, že s nimi nesdílí domácnost a pobývá na ulici. Naopak při návratu do vlasti má kde žít, jelikož má jeho rodina na Ukrajině rodinný dům, jak sdělil. Soud se proto ztotožňuje s hodnocením správního orgánu, který došel k závěru o tom, že při zajištění a následném nuceném vyhoštění nebude zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce. V tuzemsku sice žalobce má rodinné příslušníky, ale s těmito není v kontaktu, neví ani, kde přesně pobývají. Z tohoto důvodu soud neviděl důvod pro to, aby provedl k důkazu jejich svědecké výpovědi, jak žalobce navrhl v žalobě. Žalobce neumí česky, nenavázal kontakty s českými občany, s Českou republikou jej toho mnoho nepojí, i když zde pobývá déle než čtyři roky. Soud proto nevidí důvod pro konstatování v žalobě tvrzeného zásahu do rodinného a soukromého života.
Faktická realizace vyhoštění
29. Žalovaný konečně taktéž prověřil možnost realizace samotného vyhoštění do země původu žalobce, k čemuž zajištění vede. Soud zdůrazňuje, že žalobce obdobné ve své žalobě ani nenamítal, i přesto považuje posouzení faktické realizaci vyhoštění za stěžejní.
30. Podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců Policie si v rámci rozhodování o správním vyhoštění vyžádá závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§ 179).
31. Podle § 179 odst.1 zákona o pobytu cizinců „vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem (…) by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí.“
32. Žalovaný došel k závěrům, že žalobci nebezpečí ve smyslu citovaného ustanovení nehrozí. Dané konstatoval zejména na základě závazného stanoviska Ministerstva vnitra ev. č. ZS58843 ze dne 14. 7. 2026 a jeho příloh, které jsou součástí správního spisu - Možnost realizace extradice a trestu vyhoštění na území Ukrajiny v kontextu probíhajícího ozbrojeného konfliktu v důsledku agrese Ruské federace proti Ukrajině, dokument vypracovaný ve spolupráci Ministerstva vnitra, Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího státního zastupitelství, verze k datu 16. 7. 2026, Zjišťovací mise Ukrajina, dokument OAMP z února 2026, Ukrajina, Mobilizace, dokument OAMP převzatý z LANDINFO, ze dne 9. 1. 2026, a Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraničí pohyb ze dne 12. 1. 2026, dokument OAMP. Z uvedených podkladů vyplynulo, že je nezbytné v případě posuzování vyhoštění osoby, aby byla v první řadě posouzena lokalita jejího vyhoštění individuálně, tím spíš z důvodu, že Ukrajina plošně není považována za bezpečný stát. Žalovaný také upozornil na svoji praxi, kdy vyhoštění občanů Ukrajiny v poslední době již několikrát sám realizoval.
33. Pro posouzení možnosti bezpečného návratu je stěžejní, že žalobce je rezidentem Zakarpatské oblasti na samotném západu Ukrajiny, konkrétně města Dil (90032, u města Repynne), jak sám opakovaně potvrdil. Podle dostupných materiálů tato oblast není zasažena boji v rámci konfliktu rozpoutaného ruskou invazí a patří mezi oblasti s nejméně poškozenou infrastrukturou na území Ukrajiny. Ze stanoviska Ministerstva vnitra pak vyplývá, že po vyhodnocení všech informací, které žalobce uvedl do protokolu o výslechu ze dne 25. 8. 2026 je vycestování žalobce na Západokarpatskou Ukrajinu možné, žádné překážky shledány nebyly. Soud s danými závěry souhlasí, jelikož mají zjištění žalovaného oporu ve správním spise, jak je v podrobnostech rozvedeno dále.
34. Soud shledal, že ve správním spise je zažurnalizováno nejen zmíněné stanovisko Ministerstva vnitra ohledně možnosti vycestování žalobce na Ukrajinu, nýbrž i další podkladové materiály. Z nich plyne, že linie bojů je značně vzdálená od bydliště žalobce v Dilu na Ukrajině, přičemž se jedná o konflikt omezeného rozsahu bez významného nebezpečí pro žalobce. Soud tím v žádném případě nepopírá, že na Ukrajině ozbrojený konflikt probíhá. Rozloha Ukrajiny je však značná a bojová linie se dlouhodobě nachází ve stejných oblastech. Ukrajinští občané mohou být chráněni pomocí dočasné ochrany či víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území, na druhou stranu má stát legitimní zájem na tom, aby na jeho území pobývaly osoby, které ochranu skutečně potřebují a jsou ochotné dodržovat český právní řád.
35. Žalobce přitom již využil jak institutu dočasné ochrany, tak došlo ke strpění jeho pobytu po 90 dní po jeho vypršení. Žalobce ani nebyl držitelem platného biometrického pasu, přičemž k jeho vyřízení si toliko opatřil rodný list. Soud pro komplexní posouzení situace dodává, že kvůli pobytu s absencí dokladů tak žalobce ani nenaplnil podmínky strpění. Žalobce disponuje rodným listem podle svých slov po dobu asi čtyř měsíců. Během této doby měl možnost navštívit zastupitelský úřad za účelem vyřízení dokumentu pro prokázání jeho totožnosti. Ani tohoto nicméně neučinil. Následně žalobce neuposlechl rozhodnutí o vyhoštění, které je v právní moci od 24. 7. 2026 a po svém zajištění uvedl, že vycestovat ani nehodlá z výše specifikovaných důvodů. Tyto skutečnosti jen přisvědčují oprávněnosti zajištění z důvodu následného správního vyhoštění.
36. Krajský soud konstatuje, že si je vědom existující judikatury Nejvyššího správního soudu, která v minulosti skutečně došla závěrům, že vyhoštění na Ukrajinu není možné (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2025, č. j. 8 Azs 189/2024 -69, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2026, č. j. 1 Azs 39/2026 -23 nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2026, č. j. 4 Azs 103/2026 -40). Soud závěry těchto rozhodnutí nepřehlíží. V nyní posuzované věci však žalovaný vycházel z konkrétního závazného stanoviska Ministerstva vnitra a aktuálních podkladů OAMP a dalších orgánů vztahujících se k místu obvyklého pobytu žalobce, k jeho reálnému rodinnému a bytovému zázemí a k možnosti pozemního návratu.
37. Zejména je situace velmi podrobně a aktuálně analyzována ve Zprávě ze Zjišťovací mise z února 2026. Na základě tohoto dokumentu lze konstatovat, že v západnějších částech Ukrajiny žalobci bezprostřední hrozba válečného násilí již nehrozí. Z uvedené zprávy totiž plyne, že od konce roku 2022 se linie konfliktu stabilizovala ve východní (jihovýchodní) části země, přičemž ani následné ofenzivy vedené oběma stranami zásadní změny v jejím průběhu nepřinesly. Další vývoj konfliktu pak byl charakterizován spíše opotřebovávacím způsobem vedení války s omezenými územními zisky. K pravidelným pozemním bojům nadále dochází především ve východních oblastech Ukrajiny, konkrétně v regionech Charkovské, Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti. Přestože Ruská federace od počátku konfliktu provádí rozsáhlé letecké útoky na území celé Ukrajiny, zaměřené kromě vojenských cílů i na civilní a energetickou infrastrukturu, ze zprávy vyplývá, že od března 2025 došlo k jejich významnému geografickému omezení, kdy se tyto útoky soustřeďují zejména na oblasti podél fronty a na hlavní město Kyjev, zatímco ve zbývajících, převážně západně orientovaných regionech, je jejich intenzita výrazně nižší co do počtu útoků i rozsahu způsobených škod. Soud proto neposuzuje bezpečnostní situaci jen obecně, ale hodnotí, zda žalobci hrozí skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců právě při návratu do konkrétní lokality.
38. Žalovaný si podle zdejšího soudu obstaral dostatečné podklady a závazné stanovisko Ministerstva vnitra, ze kterých plyne, že vycestování žalobce i přes ozbrojený konflikt na Ukrajině možné je. Nadto se jedná i o aktualizované podklady z 16. 7. 2026, tedy z období těsně předcházejícího vydání rozhodnutí. K obdobným závěrům pak došla i řada rozsudků vydaných ve případech posuzování možného návratu osoby ukrajinské národnosti zpět na západ Ukrajiny (viz např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2026, č. j. 175 A 8/2026 -25, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2026, č. j. 33 A 28/2026 -38, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2026, č. j. 35 A 38/2026 – 48, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2026, č. j. 35 A 10/2026 –63).
39. Tento náhled odpovídá například i aktuální rozhodovací praxi např. německých soudů, které po právní ani skutkové stránce neshledaly existenci obecné překážky vycestování na Ukrajinu, přičemž posuzovaly konkrétní místo návratu dané osoby na Ukrajině (srov. např. rozhodnutí VG Osnabrück sp. zn. 3 A 98/24 ze dne 12. 5. 2026; VG Minden sp. zn. 6 K 2333/24.A ze dne 18. 2. 2026; VG Karlsruhe sp. zn. A 6 K 9149/25 ze dne 20. 1. 2026; VG Berlin sp. zn. VG 39 K 441/24 A ze dne 25. 8. 2025; VG Bayreuth sp. zn. B 5 K 24.31929 ze dne 13. 10. 2025). Evropský soud pro lidská práva pak ve své judikatuře nastavil kritéria návratu tak, že závisí na individuálním posouzení, místě návratu do země vyhoštěného a na skutečném riziku, že bude osoba vystavena zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy (např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci F. G. proti Švédsku č. 43611/11 ze dne 23. 3. 2016, odst. 129, rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království č. 8319/07 a 11449/07 ze dne 28. června 2011, odst. 218). Závěr, že pokud se na území státu nachází ozbrojený konflikt, nikdo do něj nesmí být vyhoštěn, je tedy v rozporu i s mezinárodní rozhodovací praxí. Ke všem případům je nicméně třeba přistupovat na základě case-by-case přístupu.
40. V případě návratu do vlasti může žalobce bydlet v rodinném domě, který vlastní rodinní příslušníci, kteří zde trvale pobývají. Západ Ukrajiny je obecně považován za bezpečnou oblast, nejedná se tedy ani o situaci, že by se žalobce musel vnitřně přesidlovat, ani že by mu hrozilo reálné nebezpečí hrozby podle čl. 3 Úmluvy. Žalovaný také konstatoval bezpečnost a proveditelnost pozemního transferu na území Ukrajiny. Dle názoru soudu se žalovaný dostatečně zabýval v napadeném rozhodnutí možností praktického provedení vyhoštění žalobce a posoudil důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Soud proto neshledal žalobní námitku důvodnou a faktické vyhoštění jako proveditelné.
41. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že žalobce současně v průběhu podání vysvětlení dne 25. 8. 2026 odpověděl na otázku, zda mu hrozí v případě návratu domů (tj. na Ukrajinu) mučení, trest smrti, nelidské či ponižující zacházení nebo trest anebo jiné vážné nebezpečí to, že je tam válka a musel by jít bojovat a to nechce. To má žalovaný za hlavní motivaci neoprávněného pobytu žalobce na území České republiky, s čímž zdejší soud souhlasí. V napadeném rozhodnutí k tomu žalovaný doplnil, že obrana své země se zbraní v ruce patří k základním povinnostem muže vůči svému státu, branná povinnost je legitimním právem suverénního státu. Zdejší soud má dané závěry za správné, jelikož vyplývají i z ustálené judikatury soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2026, č. j. 6 Azs 30/2026 -29).
42. Na základě výše uvedeného žalovaný dospěl k závěru o účelnosti zajištění (realizace vyhoštění), které je v tomto případě naplnitelný, neboť neexistuje překážka návratu do domovské oblasti žalobce v podobě hrozby skutečného nebezpečí, která by a priori vylučovala jakoukoli možnost realizace návratu. Z pořízených podkladů, stejně jako z judikaturou nastavené linie plyne, že již neplatí plošné pozastavení jakýchkoliv nedobrovolných návratů na Ukrajinu, a proto není vyloučena možnost realizace správního vyhoštění na území Ukrajiny při posouzení individuálních dopadů na život vyhošťované osoby. Ani možné vojenské nasazení osoby v rámci povinné vojenské mobilizace není důvodem pro setrvání v ČR a propuštění ze zajištění.
43. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žalovaný svá zjištění učiněná v rámci správního řízení dostatečně promítl do odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež je přezkoumatelné, neboť jsou z něj patrné důvody jednak pro jeho zajištění a jednak důvody na základě nichž dospěl žalovaný k závěru, že nelze uložit zvláštní opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců. Žalovaný své závěry jasně a srozumitelně vysvětlil a uvedl úvahy, jimiž se při posouzení těchto otázek zabýval. Veškeré žalovaným učiněné závěry nacházejí oporu v provedených důkazech a z těchto důkazů vyplývá, že rozhodnutí o zajištění žalobce není s ohledem na učiněná zjištění nepřiměřeným zásahem do jeho práv.
44. Na základě shora uvedeného lze shrnout, že žalovaný správně posoudil nezbytnost zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců, když se rozhodl neuložit žalobci zvláštní opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců a zajistil ho za splnění zákonných podmínek, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, kdy jeho úvahy netrpěly žádnými vnitřními rozpory či zjevnými nesprávnostmi. Napadené rozhodnutí respektovalo veškeré zásady správního řízení, stejně jako všechny individuální okolnosti případu, které byly žalovanému známy a jeho odůvodnění bylo dostatečné a přezkoumatelné. Z uvedených důvodů soud dle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl (výrok I. rozsudku).
45. Pro úplnost soud dodává, že si je vědom rozhodnutí Ministerstva vnitra o zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu , na základě kterého skončilo jeho zajištění pro realizaci správního vyhoštění a nyní je žalobce zajištěn v režimu zákona o azylu . Žalobce ale napadl rozhodnutí policejního orgánu o zajištění podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.
46. Soud nerozhodoval o odkladném účinku žaloby, neboť to nebylo účelné s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu, tvrzením žalobce a krátké zákonné lhůtě pro rozhodnutí. V obdobné procesní situaci může být odkladný účinek přiznán jen zcela výjimečně tehdy, kdy okolnosti případu odůvodňují faktické propuštění ze zajištění (srov. usnesení NSS č. j. 9 As 130/2011 ‑71 ze dne 19. 11. 2011, č. j. 4 Azs 276/2023 -34 ze dne 28. 8. 2023; rozsudek KS v Plzni č. j. 35 A 4/2023 -38 ze dne 28. 11. 2023). V konkrétních okolnostech věci pak soud neshledal potřebu jakékoliv dočasné úpravy poměrů, neboť žalobce neuvedl žádné konkrétní okolnosti jeho pobytu v zařízení pro zajištění cizinců. Soud s ohledem na krátkou lhůtu pro rozhodnutí ve věci samé nerozhodoval o odkladném účinku samostatným výrokem a rovnou rozhodl o žalobě [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8. 2017 (N 154/86 SbNU 563)].
V. Závěr a náklady řízení
47. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud neshledal žádné vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, podle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci, žalovaný své rozhodnutí řádně odůvodnil, pochybení soud neshledal ani v případě opatření podkladů pro vydání rozhodnutí a jejich hodnocení. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
48. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. , když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.
49. Žalobci byl usnesením zdejšího soudu ze dne 21. 9. 2026, č. j. 32 A 32/2026 , ustanoven Mgr. Jakub Robenka, LL.M, zástupce pro řízení před zdejším soudem. Ze spisu nevyplývá, že ustanovený zástupce učinil v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu jakýkoliv úkon právní služby, za který by mu náležela odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Pro úplnost soud poznamenává, že za samotné převzetí zastoupení, bez toho, aby byla doložena první porada s klientem či aby namísto toho bylo nahlédnuto do soudního spisu, se ustanovenému zástupci odměna nepřiznává (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2007, čj. 1 As 41/2006 -75). Ustanovenému zástupci se tedy nepřiznává odměna za zastupování v řízení o žalobě.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele.
V Brně dne 29. září 2026
JUDr. Petr Polách v. r.
samosoudce