Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
32 Az 3/2025 - 89.pdf
PDF · 0 B
No categories available
32 Az 3/2025 - 89
12 č. j. 32 Az 3/2025
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci
žalobkyně: T. Ch.
st. přísl. X
adresa pro doručování: X
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí ze dne 9. 12. 2024, č. j. OAM-1144/ZA-ZA11-HA10-2023,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
I. Vymezení věci
1. Žalobkyně se domáhala zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobkyni podle ustanovení § 12 , § 13 , § 14 , § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu “). Žalobkyně se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného s tím, aby soud po jeho zrušení věc vrátil zpět žalovanému k dalšímu jednání.
II. Žaloba
2. Žalobkyně především uvedla, že o udělení mezinárodní ochranu požádala z důvodu obavy o svůj život a zdraví v zemi původu, v Thajském království (dále jen „Thajsko“), resp. v jakékoliv jiné zemi, kde nemá sociální zázemí a kde by musela sama, bez podpory a nevidomá, odcestovat, zabydlet se a uživit se. To bylo a je jediným důvodem podání její žádosti o mezinárodní ochranu. Nikoliv pouhá legalizace jejího pobytu. Žalobkyně je nejen nevidomá, navíc také trpí cukrovkou. Lékařské zprávy, které doložila, potvrzují, že je závislá na péči druhé osoby a bez pomoci není schopna si zajistit základní životní potřeby. Při pohybu venku je nutný doprovod druhé osoby. Je pro ni nutná výpomoc při veškerých činnostech každodenního života, včetně podávání medikamentů a kontrol glykémie. Pokud tak bude zbavena blízké pomoci a péče jejího přítele v ČR, nebudou zajištěny její základní životní potřeby. Žalovaný však v rozhodnutí uvedl, že předložené lékařské zprávy jako podklad rozhodnutí nevyužil, neboť z nich nelze dovodit žádné cílené pronásledování ve smyslu zákona o azylu . Tyto materiály jsou však zásadním důkazem, protože dávají do kontextu zcela individuální situaci žalobkyně. S ohledem na absenci stěžejního důkazu, pak žalovaný nemohl posoudit její žádost.
3. Žalobkyně dále uvedla, že posouzení humanitárního azylu žalovaným na str. 7 zlehčuje životní situaci žalobkyně, když uvádí oftalmologické komplikace s diabetickou retinopatií. Nehodnotí tak její zdravotní stav na základě objektivních nálezů, které jsou mnohem závažnější, než pouhé oftalmologické komplikace a diabetická retinopatie (to samo o sobě neznamená slepotu). Žalobkyně je zcela nevidomá a podle lékařských zpráv závislá na péči druhé osoby – bez pomoci není schopna zajistit si základní životní potřeby. Nelze proto hovořit o pouhých oftalmologických komplikacích. Žalovaný tak neodůvodnil jeho neudělení s ohledem na její objektivní zdravotní stav. Rozhodnutí žalovaného by mělo obsahovat hodnotící úvahu o tom, jak budou její základní životní potřeby zajištěny po dobu několika dní, kdy bude sama cestovat do země původu a jak má v zemi původu poměrně čerstvá nevidomá starší paní rychle vyhledat náležitou péči.
4. Žalobkyně rovněž namítala, že rozhodnutí se nevypořádává s dokumentem Thajsko Informace OAMP, 19 ledna 2024, Osoby s fyzickým postižením, Organizace pomáhající postiženým osobám. Z tohoto dokumentu slouží jako podklad rozhodnutí toliko výčet organizací, které se určitým způsobem zabývají pomocí lidem s těžkým tělesným handicapem. Rozhodnutí se však nevypořádává s dalšími informacemi obsaženými v dokumentu, které hovoří o závažné a pravidelné diskriminaci těchto osob v Thajsku. Pro správnost rozhodnutí je takové vypořádání podstatné.
5. Žalobkyně závěrem uvedla, že okolnosti jejího azylového příběhu zakládají důvody pro udělení mezinárodní ochrany.
6. Žalobkyně tedy s ohledem na výše uvedené navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
7. Žalovaný ve svém obsáhlém vyjádření popřel oprávněnost námitek uvedených žalobkyní s tím, že v podrobnostech rovněž odkázal na obsah napadeného rozhodnutím a obsah správního spisu.
IV. Jednání před soudem
8. Krajský soud na den 13. 8. 2026 nařídil ústní jednání ve věci.
9. Žalobkyně uvedla, že chce zůstat v ČR, protože je to lepší než v Thajsku, nemá se tam o ni kdo starat, ale tady má přítele. V Thajsku se o ni nemůže starat ani její rodina, neměla by kde bydlet. Žalobkyně trpí diabetem a je nevidomá. S diabetem se dále neléčí poté, co jí lékaři sdělili, že se jedná o nevyléčitelný zdravotní problém.
10. Žalovaný odkázal na své vyjádření. Dále sdělil, že případ žalobkyně směřuje spíše do problematiky zákona o pobytu cizinců. Azylový příběh žalobkyně nenaplňuje kritéria zákona o azylu . Zdravotní problémy žalobkyně sice spadají pod humanitární azyl, nicméně jejich závažnost tento důvod nenaplňuje. Pokud různá úroveň zdravotnických služeb postihuje všechny obyvatele v zemi, nejedná se o azylově relevantní tvrzení.
11. Zdejší soud provedl k důkazu dokumenty žalovaného, OAMP – Thajsko, Bangkok Post, Projekt pro cenovou dostupnost: revoluce v péči při léčbě diabetes a zajištění rovnoprávného přístupu ze dne 16. 11. 2024; OAMP – Thajsko, The Economist – Asijský model ze dne 6. 7. 2024; OAMP – Thajsko: The Nation – Thajci vyzvali ke změně návyků, protože případy cukrovky překročily 6,5 milionu ze dne 14. 11. 2024. Dále soud provedl k důkazu zprávu, kterou si sám obstaral, a to zprávu WHO, 2026 - Thajsko – Pokrok v remisi diabetu prostřednictvím strukturovaných programů úpravy životního stylu.
12. Žalobkyně k provedeném dokazování sdělila, že pacienti z nižších společenských vrstev se k léčbě vůbec nedostanou a čekají na ni roky. Neměla žádné další návrhy na dokazování.
13. Žalobkyně na závěr navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil. Uvedla, že nepotřebuje státní podporu, ale pouze legalizovat pobyt, aby tady mohla zůstat. Pracuje jako masérka.
14. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout.
V. Posouzení věci krajským soudem
15. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobkyně uplatnila v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
16. V souladu s § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání. Při posuzování věci měl přitom na zřeteli čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který zakotvuje povinnost členských států zajistit pro žadatele o mezinárodní ochranu účinný opravný prostředek. Dle odst. 3 tohoto pak lze za účinný opravný prostředek považovat pouze takový prostředek, který zabezpečuje „úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU[.]“ Povinností krajského soudu je pak přihlížet v řízení i k případným novým skutečnostem, ačkoliv nemohly být žalovanému správnímu orgánu v době jeho rozhodování známy. K tomu bere na vědomí i § 32 odst. 9 zákona o azylu (ve znění do 12. 6. 2026), který přikazuje zohlednění takových nových skutečností, které se vztahují k možnému pronásledování nebo k hrozbě vážné újmy a které nastaly po vydání rozhodnutí ministerstva. V tomto rozsahu není soud vázán žalobními body.
17. Zdejší soud zdůrazňuje, že pokud nebude uvedeno jinak, v rozhodnutí aplikovaný zákon o azylu je ve znění platném a účinném do 12. 6. 2026.
18. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.
19. Soud předně odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41, rozsudek ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, usnesení ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 – 48, či rozsudek ze dne 26. 10. 2016, č. j.1 Azs 214/2016 – 32), z níž vyplývá, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel o udělení mezinárodní ochrany. Břemeno tvrzení stíhá žadatele o udělení mezinárodní ochrany a správní orgán tedy nemá povinnost hodnotit v řízení jiné skutečnosti než ty, které uvádí žadatel, či za něj azylově relevantní důvody dokonce domýšlet. Při pohovoru žalobkyně především uvedla, že v Thajsku už nikoho nemá. S ohledem na svůj stav by ráda zůstala v ČR. Má zde přítele, který se o ni stará. Do ČR přicestovala v březnu roku 2018. V té době měla pracovní vízum, přičemž na začátku svého pobytu pracovala v Pardubicích, kde poskytovala masáže. Před odjezdem z vlasti v roce 2018 byla úplně zdravá. Následně však uvedla, že cukrovkou onemocněla již na přelomu let 2015 a 2016. S cukrovkou se léčila již před svým odjezdem z Thajska, od thajských zdravotníků dostala nějaké prášky, které měla s sebou i při cestě do ČR. Ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že je nevidomá, potíže se zrakem začala mít již v roce 2021. V Thajsku nosila brýle pro krátkozrakost. Uvedla i to, že před odletem do ČR podstoupila lékařskou prohlídku, a i její oči byly v pořádku. První operace očí byla v listopadu roku 2021. Po operaci však stále dobře neviděla, a tudíž znovu v květnu 2022 navštívila lékaře. Druhá operace proběhla v květnu roku 2022. Od druhé operace již nevidí. Má také vysoký cholesterol a zvýšenou hladinu cukru. Musí užívat léky. K dotazu žalovaného uvedla, že se cítí normálně zdravá, mimo očí a cukrovky. Každý týden si aplikuje injekce proti cukrovce. K dotazu žalovaného, zda je schopna se sama o sebe postarat, uvedla, že na začátku měla velké potíže, ale v současně době si již zvykla, a tudíž se dá říct, že se o sebe postarat dokáže. Má přítele, který se o ni stará, mimo něj má v tuzemsku jednu starší Thajku, ta jí pomáhá finančně i potravinově. Ale většinou přítel. S přítelem má vztah od jejího vstupu do ČR. Žalobkyně žila v X, přítel v X, navštěvovali se. Dále uvedla, že sdílí společnou adresu, žijí spolu už zhruba tři roky v X. Její přítel má v ČR pracovní vízum, v X dělá masáže. Pokud její přítel ví, že bude dlouho pryč, tak ji odveze do Pardubic ke známé, ale normálně přes den se o sebe dokáže postarat. V zemi původu nebyla politicky aktivní a ani v zemi původu neměla potíže kvůli své rase, národnosti, náboženství, příslušnosti k sociální skupině či politickému přesvědčení. Před 10 lety pracovala jako účetní, přičemž vedení firmy ji obvinilo ze zpronevěry. Soudem ji bylo nařízeno zaplatit, což učinila a celá věc byla vyřízena. V Thajsku už žije jenom její starší sestra, která má vlastní rodinu a nepostarala by se o ni. Nemá tam žádný majetek, její situace tam bude hodně špatná. Žalobkyně závěrem uvedla, že jí jde o legální pobyt, aby zde mohla pracovat a postarat se o sebe. Chtěla poprosit, aby její žádost nebyla zamítnuta, aby tu mohla dát legálně žít s přítelem, neboť život zde je pro ni lepší než život v Thajsku. Žalobkyně byla rovněž seznámena s podklady řízení a bylo ji umožněno, aby se k nim vyjádřila, případně je doplnila. Žalobkyně se k podkladům nevyjádřila a ani nepožadovala jejich doplnění. Žalobkyně měla tedy v průběhu správního řízení možnost uvést vše, co považuje za relevantní z hlediska udělení mezinárodní ochrany. Byl s ní veden pohovor a byla poučena o povinnosti uvést pravdivě a úplně všechny skutečnosti nezbytné pro úplné zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí.
Azylové důvody podle § 12 , § 13 a § 14 zákona o azylu
20. Z § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12 , 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zdali cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.
21. Podle § 12 zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
22. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se podle § 2 odst. 6 zákona o azylu rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem (…) nebo soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát (…) nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Podle § 2 odst. 7 stejného zákona pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má (…) a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.
23. Krajský soud po individuálním posouzení případu dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla v zemi svého původu pronásledována za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu , neboť ani netvrdila, že by aktivně uplatňovala politická práva či svobody, a s ohledem na to byla terčem pronásledování. V první právní větě rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 – 67, Nejvyšší správní soud k § 12 písm. a) zákona o azylu uvedl, že „toto ustanovení musí být vykládáno souladně s čl. 43 Listiny základních práv a svobo d a její celkovou systematikou, a to jednak proto, že má toto ustanovení ústavního pořádku vyšší právní sílu, a jednak proto, že je § 12 písm. a) zákona o azylu promítnutím této ústavní normy na zákonné úrovni. Za politická práva a svobody tudíž musejí být pokládána politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny základních práv a svobo d, včetně svobody projevu a práva na informace podle jejího čl. 17 .“ Žalobkyně ve správním řízení ani náznakem netvrdila, že uplatňovala svá politická práva, a za to byla pronásledována. Rovněž neměla žádné potíže se státními orgány v zemi původu, což je zřejmé z její výpovědi. Pronásledování z důvodu uplatňování politických práv pak netvrdila ani v žalobě.
24. Dle názoru krajského soudu nebylo rovněž prokázáno, že by žalobkyně mohla mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy z důvodů taxativně uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu nebo že by ji takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalobkyně totiž žádné takové skutečnosti ani netvrdila.
25. Soud dále pro úplnost dodává, že případné sociálně-ekonomické obtíže, které žalobkyni dle jejího tvrzení po návratu do země původu případně hrozí, nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (viz např. rozsudek NSS ze dne 6. 11. 2003, č. j. 6 Azs 12/2003 - 49, podle něhož smyslem práva azylu není poskytnout žadateli ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu). Rovněž je třeba zdůraznit, že ekonomické důvody samy o sobě nelze považovat za azylově relevantní důvod (viz např. rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003 - 64), a nezakládají ani skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu , a tedy nepředstavují ani důvod pro udělení doplňkové ochrany (viz např. usnesení NSS ze dne 8. 4. 2021, č. j. 5 Azs 113/2019 - 42).
26. Soud k věci rovněž uvádí, že institut mezinárodní ochrany je třeba vnímat jako skutečně výjimečný prostředek, kterým je možné v mimořádných případech zajistit pomoc lidem z oblastí, kde hrozí porušování jejich práv ve smyslu mezinárodních konvencí. To však případ žalobkyně není. Pokud má žalobkyně v úmyslu svůj pobyt v ČR legalizovat, je třeba postupovat podle předpisů cizineckého práva, zejména dle zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců, jak uvedl v rámci jednání před soudem i žalovaný. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 -94, uvedl: „Azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Jak je patrné, zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na "složitost mechanizmů“, které tento upravuje.“
27. Za správné, zákonné, zjištěným skutečnostem odpovídající a náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a § 14 zákona o azylu .
28. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu (tzv. azyl za účelem sloučení rodiny),
který zohledňuje rodinné vazby a uplatňuje se vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobkyně shledán zákonný podklad, neboť žalobkyně není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 citovaného zákona. Navíc ve vztahu k neudělení azylu dle § 13 zákona o azylu žalobkyně ničeho nenamítala.
29. Podle § 14 zákona o azylu (ve znění do 30. 9. 2025), jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 , lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit národní humanitární azyl (dále jen „humanitární azyl“) z humanitárního důvodu. Rodinnému příslušníku podle § 13 odst. 2 azylanta, kterému byl udělen humanitární azyl, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí humanitární azyl za účelem sloučení rodiny; § 13 se použije obdobně.
30. K otázce posuzování humanitárního azylu krajský soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 – 38, či ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). Míra volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je přitom limitována především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55). Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). v již zmiňovaném rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, Nejvyšší správní soud uvedl: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu , ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ Z uvedených rozhodnutí též vyplývá, že správní orgán může reagovat i na okolnosti, jež zákon o azylu výslovně neupravuje, tedy na případy osob, které přicházejí z katastrofou závažně postižených oblastí, nebo osobám těžce nemocným (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2021, č. j. 2 Azs 1/2021 -45).
31. Otázkou humanitárního azylu se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně, například v rozhodnutí ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/200965 či ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/201631 . Humanitární azyl se uděluje např. osobám těžce postiženým, těžce nemocným, či osobám, které pocházejí z oblastí, jež jsou významně postiženy humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory, a je koncipován jako dobrodiní státu, a nikoli jako právo na přiznání azylu. Typicky může jít o osoby zvláště těžce nemocné či postižené (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2006, č. j. 3 Azs 197/2005 -44, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 Azs 14/2012 -30). Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Paposhvili proti Belgii ze dne 13. 12. 2016, č. 41738/10, a Savran proti Dánsku ze dne 7. 12. 2021, č. 57467/15, sice vymezuje standard zákazu vyhoštění podle čl. 3 Úmluvy, přitom však zdůrazňuje nutnost individuálního hodnocení diagnózy, prognózy, nezbytné léčby i její skutečné dostupnosti a přístupnosti pro konkrétní osobu. I terminální stadium onemocnění proto představuje jen typový příklad mimořádně závažné situace, nikoli bez dalšího jedinou okolnost relevantní pro humanitární posouzení. Žalovaný byl povinen tyto individuální okolnosti v rámci správního uvážení konkrétně vyhodnotit a své závěry přezkoumatelně odůvodnit; soud je oprávněn přezkoumat zejména, zda úvaha nebyla svévolná, nelogická nebo založená na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.
32. Soud k věci uvádí, že rozhodnutí žalovaného vycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu v návaznosti na tvrzení žalobkyně ve správním řízení a dokumenty popsané v napadeném rozhodnutí (viz str. 3). Žalovaný nezpochybňuje její nepříznivý zdravotní stav a v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně trpí diabetem 2. typu s oftalmologickými komplikacemi v podobě diabetické retinopatie. Obdobná diagnóza přitom plyne i z lékařské zprávy praktické lékařky žalobkyně MUDr. D. Š. ze dne 19. 4. 2023, která je součástí správního spisu a na kterou se žalobkyně odkazuje. Soud nemá za to, že by žalovaný její zdravotní stav zlehčoval. Žalovaný se seznámil i s žalobkyní předloženou zdravotnickou dokumentací, z které v napadeném rozhodnutí cituje. Soud však nezjistil, že by se z nich podávalo jiné onemocnění žalobkyně, než z kterého vycházel žalovaný.
33. Žalovaný bezesporu hodnotil dostupnost léčby v zemi původu. Vyšel přitom především z informace OAMP Thajsko, Informace EUAA-MedCOI, č.j. AVA 17728, z níž plyne, že léčba diabetu melitu 2 typy s oftalmologickými potížemi, zejména diabetickou retinopatií, je v Thajsku dostupná, přičemž dostupné jsou i příslušné léky či alternativní léky k léčbě tohoto onemocnění. Soud při jednání provedl k důkazu i zprávu Světové zdravotnické organizace z roku 2026, která se přímo zaměřuje na léčbu diabetu s Thajsku, zemi původu žalobkyně. Ta uvádí, že vzhledem k nárustu případů diabetu se země snaží situaci aktivně řešit. Podporuje národní programy pro diabetes, jenž zajišťují dostupnou péči a dostupnost základních léčiv pro všechny. Jedná se o úspěšnou strategii s potenciálem celostátního rozšíření. O snahách vlády svědčí i další k důkazu provedené dokumenty, které zdůrazňují stále pokračující snahy, například v podobě zajištění cenově dostupné zdravotní péče spočívající v léčbě diabetu pro všechny. Vláda financuje i projekty zaměřené na obyvatele z nízkopříjmových společenských vrstev a na zajištění jejich zdravotní péče na podobné úrovni jako vysokopříjmových pacientů. Thajská zdravotní péče podle provedených zpráv obecně dosahuje vysokých standardů, a to jak pro lidi z měst, tak žijící na venkově (článek The Nation z 14. 11. 2024, Bangkok Post z 6. 11. 2024, The Economist z 6. 7. 2024).
34. Z výše uvedených zpráv se jeví obavy žalobkyně o problémech léčby nízkopříjmových pacientů jako nepříliš důvodné. Nadto jak žalobkyně uvedla při jednání, léčbu diabetu již ani nepodstupuje vzhledem k nevyléčitelnosti jejího onemocnění, a to na základě svého rozhodnutí. Při návratu do země by však zřejmě možnost léčby měla, pokud by chtěla. Soud neshledal, že by žalovaný překročil v případě žalobkyně meze správního uvážení a jednal v rozporu se zákazem libovůle. Naopak zohlednil její nepříznivý zdravotní stav. Co se pak týče dostupnosti léčby, žalovaný neshledal na základě zpráv o zemi původu, že by nebyla v Thajsku dostupná. Žalovaný nerozporoval, že léčba v ČR může být pro žalobkyni jak z hlediska finančního, tak vzhledem k obecné úrovni zdravotní péče v ČR výhodnější. Lepší léčba diabetu avšak není zdravotní komplikací, která by odůvodňovala udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu .
35. Žalovaný se dále zabýval i závažnými zrakovými potížemi žalobkyně (dle praktické lékařky přetrvává slepota), například dostupností domácí péče pro osoby se zdravotním postižením, přičemž dostupnost této péče plyne ze shora uvedené zprávy, a zohlednil i to, co uvedla žalobkyně, tj. že se o sebe dokáže postarat. Ze zprávy Informace OAMP z 19. 1. 2024, Thajsko, Osoby s fyzickým postižením, Organizace pomáhající postiženým osobám plyne, že v Thajsku se zabývá pomocí pro postižení osoby a jejich podporou množství organizací. Na pomoci zejména nevidomým osobám se zaměřují například Thajská nadace pro nevidomé nebo Thajská asociace nevidomých. V této zprávě je sice zmíněno, že dochází k diskriminaci postižených osob. Podle zprávy MZV USA nemají postižení stejné možnosti jako ostatní, nemají stejný přístup ke vzdělání, v dopravě, ke zdravotním službám ani k veřejným budovám. Na pracovních trhu údajně dochází k diskriminaci postižených osob a v trestních řízeních nedochází ke správné komunikaci s postiženými osobami ze strany policie. Situace se liší v různých částech země, v metropolích a větších městech zpravidla k těmto nedostatkům dochází méně než na venkově. Podle názoru soudu však z toho nelze dovodit, že by žalobkyni v zemi původu byla odepřena léčba, případně pomoc jiné osoby, kterou by potřebovala s ohledem na své zrakové postižení. Nadto žalobkyně sama v rámci správního řízení uvedla, že na začátku měla velké potíže, ale v současně době si již zvykla a je schopna se o sebe postarat. I v případě nepřítomnosti přítele je schopna se přes den o sebe postarat. Žalovaný pak logicky při posouzení možnosti jejího návratu do země původu vyšel i toho, co uvedla v rámci pohovoru.
36. Zdejší soud má tedy za to, že ani slepota žalobkyně nemůže být důvodem pro udělení humanitárního azylu a nejedná se o okolnost zvláštního zřetele podle § 14 zákona o azylu (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017. č. j. 49 Az 105/2015 -64, jeho závěry potvrzeny usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2017, č. j. 9 Azs 107/2017 -23). Pokud jde o cestu žalobkyně do země původu, jak uváděla v žalobě, pak letecké společnosti poskytují osobám se zrakovým postižením asistenční služby. Stejně tak je možné se obrátit na organizace poskytující pomoc osobám se zrakovým postižením v zemi původu s předstihem a požádat o asistenci po příletu.
37. Výše uvedené bylo žalovaným i krajským soudem zváženo s reflexí kritérií § 14 zákona o azylu i závěrů relevantní judikatury. Soud i žalovaný přitom dospěli k závěru, že v zemi původu žalobkyně je obecně dostupná lékařská pomoc pro osoby s diabetem, jak vyplývá z provedených zpráv, a to včetně osob nevidomých, resp. s oftalmologickými komplikacemi diabetu. Žalobkyně není v terminálním stadiu nemoci, ani jinak by její návrat do země původu nevedl k porušení práv vyplývajících z čl. 3 Úmluvy či jinému nelidskému zacházení odpovídajícímu důvodům pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu .
Doplňková ochrana podle § 14a a 14b zákona o azylu
38. Následně soud přezkoumal postup správního orgánu i ohledně naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, jak mu to ukládá § 28 ve spojení s § 14a a § 14b zákona o azylu .
39. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.
40. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.
41. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území ČR těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl,
ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování.
42. Žalobkyně neuvedla a žalovaný ani soud nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobkyni mohla v případě návratu do vlasti hrozit vážná újma formou uložení nebo vykonání trestu smrti podle § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu
43. Soud souhlasí se závěrem žalovaného, že žalobkyni v případě návratu do vlasti nehrozí ani vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu , vyložená judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Žalobkyně neměla v zemi původu fakticky žádné potíže se státními orgány, policií nebo soudy. Rovněž zcela bez potíží a bez zájmu státních orgánu o její osobu vlast opustila. Žalobkyně neuvedla žádnou konkrétní skutečnost ani osobní zkušenost, z níž by bylo možné dovodit, že by právě ji hrozila v zemi vážná újma.
44. Soud se nicméně zabýval i situací, zda by na žalobkyni bylo možno vztáhnout doplňkovou ochranu z důvodu jejího zdravotního postižení. Soud k tomu uvádí, že obdobnou problematikou se zabýval Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 15. 2. 2024, č.j. 7 Azs 186/2022 -48, č. 4589/2024 Sb. NSS). v něm je mj v bodě 42 uvedeno: „K uvedenému článku se opakovaně vyjádřil Soudní dvůr, který dovodil, že výhrada zde stanovená brání tomu, aby členský stát zavedl nebo zachoval ustanovení přiznávající doplňkovou ochranu státním příslušníkům třetích zemí, kteří se octli v situacích postrádajících jakoukoli vazbu na logiku mezinárodní ochrany, neboť by to bylo v rozporu s celkovou systematikou a cíli této směrnice (rozsudek M’Bodj, body 42 až 44). Členský stát z tohoto důvodu například nemůže zavést nebo zachovat ustanovení přiznávající doplňkovou ochranu státnímu příslušníkovi třetí země trpícímu vážným onemocněním z důvodu rizika zhoršení jeho zdravotního stavu, které vyplývá z neexistence odpovídající léčby v zemi původu (rozsudek M’Bodj, bod 43). Naopak vazbu na logiku mezinárodní ochrany nepostrádá automatické přiznání postavení uprchlíka na úrovni vnitrostátního práva rodinným příslušníkům osoby, které bylo toto postavení přiznáno (rozsudky Soudního dvora z 4. 10. 2018, věc C-652/16, Ahmedbekova, bod 72, a z 9. 11. 2021, věc C-91/20, LW proti Spolkové republice Německo, bod 44). Z uvedeného mj. vyplývá, že se v případě výkladu čl. 3 kvalifikační směrnice jedná o acte éclairé a rozšířený senát se proto nemusí ohledně jeho výkladu obracet s předběžnou otázkou na Soudní dvůr.“ Nejvyšší správní soud pak ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 2024, č.j. 3 Azs 80/2023 -27 zejména uvedl: „[13] Rozšířený senát vysvětlil, že § 14a zákona o azylu je vnitrostátní transpozicí kvalifikační směrnice. Institut doplňkové ochrany je proto z hlediska definice a obsahu determinován unijním právem vč. judikatury Soudního dvora. Jakýkoliv zásah národního zákonodárce do právní úpravy doplňkové ochrany na vnitrostátní úrovni tedy podléhá limitům, jež kvalifikační směrnice pro svou transpozici určuje. Tímto limitem je zejména nemožnost zákonodárce rozšiřovat okruh žadatelů o doplňkovou ochranu způsobem, který nerespektuje logiku mezinárodní ochrany (srov. odst. 48 usnesení rozšířeného senátu). [14] Krajský soud k otázce, zda zdravotní stav žadatele může být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, citoval v napadeném rozsudku závěry rozsudku NSS ze dne 30. 5. 2019, č. j. 7 Azs 435/2018 - 32, podle nějž „může za určitých výjimečných okolností závažný zdravotní stav žadatele a jeho případné zhoršení představovat vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) a d) zákona o azylu , a může být důvodem pro udělení doplňkové ochrany.“ Tento názor však ve světle usnesení rozšířeného senátu neobstojí, jelikož je nezbytné § 14a zákona o azylu vykládat eurokonformně, a tedy v souladu s čl. 3 kvalifikační směrnice i se závěry rozsudku Soudního dvora ve věci M’Bodj. Ten shledal, že závažné onemocnění a hrozba vážné újmy z důvodu jeho zhoršení pro neodpovídající léčbu v zemi původu nemohou být důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle kvalifikační směrnice, a tedy ani podle § 14a zákona o azylu .
45. Ve světle shora uvedeného pak soud uzavírá, že nepříznivý dlouhodobý zdravotní stav žalobkyně, spočívající ve zrakovém postižení a onemocnění diabetes s oftalmologickými komplikacemi (slepotou), sám o sobě nezakládá důvod pro udělení doplňkové ochrany. Ani případná nižší úroveň, omezená dostupnost či finanční náročnost zdravotní péče v zemi původu bez dalšího nenaplňuje zákonné znaky vážné újmy dle § 14 a odst. 2 písm. b) zákona o azylu (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2024, č. j. 3 Azs 80/2023 -27). Doplňková ochrana proto žalobkyni z těchto důvodů nenáleží.
46. Žalobkyni v případě návratu do vlasti ani nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, neboť v Thajsku neprobíhá ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné ve vztahu k žalobkyni pokládat za vážnou újmu dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu .
47. Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Žalobkyně nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu výše citovaného ustanovení, neboť netvrdila ani nebylo prokázáno, že by některému jejímu rodinnému příslušníkovi byla udělena doplňková ochrana tak, jak je uvedeno v § 14b odst. 1 zákona o azylu .
48. Po zvážení veškerých kritérií a přezkumu rozhodnutí žalovaného nezbývá zdejšímu soudu než konstatovat, že žalobkyně nenaplnila ani kritéria pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b zákona o azylu a zdejší soud se ztotožnil se závěry žalovaného.
V. Závěr a náklady řízení
49. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud neshledal žádné vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci, žalovaný rovněž odůvodnil, proč žalobkyni nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany, pochybení soud neshledal ani v případě opatření podkladů pro vydání rozhodnutí a jejich hodnocení. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
50. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. , když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
a žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele.
V Brně dne 13. srpna 2026
JUDr. Petr Polách v. r.
samosoudce