Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
E905C42202E303A8C1258E90004D6A98.html
HTML · 40.11 KB
No categories available
6 Tdo 698/2026
6 Tdo 698/2026-339
USNESENÍ
M. P.
, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení
1.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 19. 1. 2026, sp. zn. 1 T 88/2025 ,
uznal obviněného M
. P.
(dále jen „obviněný“) vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku „ve znění do 31. 12. 2025“. Tohoto jednání se dopustil v podstatě tím, že dne 24. 9. 2025, v 17:30 až 18:00 hodin, poté, co zastupitelstvo obce
XY
dne 23. 9. 2025 neschválilo vyplacení částky 184 000 Kč jeho otci F
. P.
za výstavbu nové štítové zdi domu č. p.
XY v XY, navštívil na adrese XY XY
člena zastupitelstva této obce I
. T.
a sdělil mu, že by se mohlo stát, že starostku obce
XY I. P.
napadne, a může se stát nehoda jí nebo jejím dětem.
2. Za to byl obviněný podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen. Podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání dvou let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil nemajetkovou újmu poškozené I. P. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 500 Kč.
3. Odvolání obviněného a jeho otce F. P. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 3. 2026, sp. zn. 3 To 63/2026, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, které opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Uvedl, že soud prvního stupně si byl vědom komplikované důkazní situace spočívající v rozporu mezi jeho výpovědí a výpovědí svědka I
. T.
, přesto při hodnocení důkazů nepostupoval dostatečně pečlivě a obezřetně. Soud vycházel z obecných úvah a domněnek, které překračovaly rámec provedeného dokazování, přijímal pouze teze svědčící v jeho neprospěch a rezignoval na objasňování okolností svědčících v jeho prospěch. Podle obviněného tak nebyla respektována zásada vyjádřená v § 2 odst. 5 tr. ř. ani zásada
in dubio pro reo
.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že některé podstatné důkazy nebyly provedeny. Za příklad označil závěr soudu prvního stupně, podle něhož obec přistoupila k narovnání a vyplacení částky 184 000 Kč v důsledku údajného vyhrožování poškozené. Žádný provedený důkaz takový závěr nepotvrzuje, neboť nebylo zjišťováno, kteří členové zastupitelstva byli o údajném vyhrožování informováni ani zda tato skutečnost mohla mít vliv na jejich rozhodování. Soudy se dostatečně nezabývaly alternativním vysvětlením změny postoje obce, spočívajícím v nových informacích o oprávněnosti uplatněného nároku a skutečné výši pojistného plnění. Dále poukázal na výpověď svědka I. T., podle níž se po skončení rozhovoru dohodli, že obsah komunikace nebudou dále šířit, což mělo být zohledněno při posouzení jeho věrohodnosti. Soudům rovněž vytkl neprovedení důkazu zvukovým záznamem telefonického hovoru mezi jeho otcem F. P. a I. P., kde poškozená připouští, že v průběhu výslechu uváděla pouze skutečnosti, na které byla dotazována, a uzavření dohody o narovnání mezi obcí a obviněným (i jeho otcem) nesouviselo s údajným vyhrožováním. Závěr o jeho vině byl založen především na hodnocení věrohodnosti jednotlivých osob, zatímco objektivní a přímý důkaz zachycující obsah rozhovoru neexistuje. Soudy se přesvědčivě nevypořádaly s jeho obhajobou, podle které měl být iniciátorem výhrůžek naopak svědek I. T.
6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Výrok, který mu byl kladen za vinu, měl neurčitý a podmíněný charakter, neobsahoval sdělení o tom, kdo by měl případné jednání uskutečnit, kdy se tak mělo stát ani jakým způsobem. Podle jeho názoru proto nebylo možné bez dalšího dovodit, že šlo o výhrůžku ublížením na zdraví ve smyslu citovaného ustanovení. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by v průběhu rozhovoru formuloval jakýkoli požadavek směřující ke změně rozhodnutí zastupitelstva nebo k ovlivnění budoucího výkonu pravomoci starostky či jiných členů zastupitelstva. Existence znaku pro výkon pravomoci úřední osoby byla podle něj dovozena pouze z obecného kontextu sporu s obcí. Dále namítl, že se soudy dostatečně nezabývaly zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání konstatoval, že obviněný v něm v podstatě pouze opakuje obhajobu uplatněnou již před soudy nižších stupňů, s níž se soudy vypořádaly. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nevymezil, která rozhodná skutková zjištění jsou podle něj ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, a pokud jde o opomenuté důkazy, pouze zmínil, že některé důkazy nebyly provedeny, aniž by specifikoval, zda, kdy a kým byly navrženy atd. Státní zástupce poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a k zásadě in dubio pro reo a zdůraznil, že tato zásada se uplatní pouze tehdy, pokud po vyhodnocení všech důkazů přetrvávají důvodné pochybnosti o skutkovém ději, přičemž soudy v posuzované věci žádné takové pochybnosti neměly a své závěry logicky vysvětlily. Nejvyšší soud se pak porušením této zásady zabývá pouze v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto námitky obviněného tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají.
8. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž mohou znak vyhrožování naplnit i výroky formulované obecněji, pokud jsou posuzovány v kontextu celého jednání pachatele. Obviněný byl uznán vinným podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy za vyhrožování jako odplatu za předchozí výkon pravomoci úřední osoby, zatímco jeho argumentace ve skutečnosti směřuje proti variantě uvedené v § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že výhrůžky následovaly po rozhodnutí zastupitelstva obce o nevyplacení požadované částky a směřovaly vůči starostce, která připravila podklady pro toto rozhodnutí jako úřední osoba. K námitce subsidiarity trestní represe státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a na příslušnou judikaturu. Uzavřel, že námitky proti skutkovým zjištěním neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a námitky proti právnímu posouzení skutku jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
9. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
10. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 ). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93 , III. ÚS 61/94 , III. ÚS 51/96 , IV. ÚS 185/96 , II. ÚS 213/2000 , I. ÚS 549/2000 , IV. ÚS 582/01 , II. ÚS 182/02 , I. ÚS 413/02 , IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99 , I. ÚS 129/2000 , III. ÚS 190/01 , II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94 , III. ÚS 166/95 , II. ÚS 182/02 , IV. ÚS 570/03 a další).
15. V řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené). Podle něj „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. I podle názoru Ústavního soudu samotná jeho polemika se skutkovými závěry učiněnými soudy v dovoláním napadených rozhodnutích nemůže být podkladem pro procesní postup dovolacího soudu spočívají v jejich zrušení (viz např. usnesení ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25 : „Stěžovatel v dovolání polemizoval se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, avšak takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu.“). Přitom, jak již plyne z výše uvedeného, skutkové námitky obviněného stran skutkových zjištění soudů nejsou formulovány způsobem, jenž je vyžadován pro doložení naplnění první alternativy tohoto dovolacího důvodu, neboť zjevný rozpor neosvědčují a jsou tak pouhou pokračující polemikou obviněného se závěry učiněnými soudy nižších stupňů.
16. Jak je z výkladu patrné, námitky, kterými se obviněný snažil zpochybnit skutková zjištění, citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Skutkový závěr, zda zastupitelstvo následně rozhodlo o vyplacení částky 184 000 Kč v důsledku spáchání skutku obviněným či z jiných důvodů, není skutkovým zjištěním podstatným pro naplnění znaků dané skutkové podstaty, tak jak byla vymezena zejména v právní větě výroku rozsudku. Kromě toho soudy ve svých rozhodnutích ani neuvádějí, že by (jediným) důvodem pozdějšího narovnání (vztahů mezi obcí a obviněným) bylo vyhrožování ze strany obviněného. Soud prvního stupně pouze v odst. 22. rozsudku konstatoval, že k narovnání logicky došlo v důsledku stresové situace poškozené a pod tíhou odpovědnosti za vzniklou škodu. Toto konstatování také není soudem prezentováno jako důvod, proč uvěřil výpovědi svědka I. T. a poškozené. Daný skutkový závěr vyplynul z výpovědí těchto dvou svědků a soud prvního stupně s ním pracoval v kontextu ostatních důkazů zcela v duchu § 2 odst. 6 tr. ř. Nešlo přitom o okolnost natolik podstatnou, aby bylo nutné provádět k ní další dokazování.
17. Další argumentace pak zpochybňuje věrohodnost svědka I. T. a jako taková rovněž uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Věrohodností tohoto svědka se soud prvního stupně zabýval velmi pečlivě při vědomí toho, že šlo o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení. Provedl celou řadu důkazů k vývoji konfliktu obviněného s vedením obce i k následkům na zdraví poškozené. Hodnocení těchto důkazů přitom nelze nic vytknout. Jak ostatně poznamenal odvolací soud v odst. 16. svého rozhodnutí, není vůbec zřejmé, proč by I. T. starostce tlumočil výhrůžku ze strany obviněného, pokud by vůbec nezazněla. Ani obviněný nenabízí ve svém dovolání žádné vysvětlení, co by mělo být účelem takové naprosto nelogické lži ze strany svědka, resp. co by tím v dané situaci (po rozhodnutí zastupitelstva nevyplatit otci obviněného požadovanou částku) obec mohla dále získat. I. T. jakožto přítel starostky by tím dosáhl pouze zhoršení jejího psychického stavu, což nedává smysl. Dovolací argumentace tak v této části představuje toliko dovolacímu důvodu nepodřaditelný nesouhlas a polemiku s hodnocením věrohodnosti výpovědi svědka v návaznosti na ostatní důkazy. Zmiňoval-li obviněný, že přímý důkaz o jeho výhrůžkách neexistuje, není to pravdou, neboť podrobně soudy hodnocená svědecká výpověď takovým důkazem nepochybně je.
18. Pokud obviněný soudům vytýká neprovedení důkazů, netvrdí ani, že by šlo o důkazy navržené. Konkrétně přitom označil pouze záznam telefonického hovoru jeho otce s poškozenou, který měl vést k objasnění skutečnosti uvedené výše, tedy co bylo důvodem narovnání. Protokoly o hlavním líčení ani o veřejném zasedání nesvědčí o tom, že by takový důkaz byl k provedení navržen a nebylo tomu vyhověno. Především však, jak již bylo řečeno, nejde o zjištění určující pro naplnění znaků dané skutkové podstaty.
19. Také porušení zásady in dubio pro reo se v dovolacím řízení zkoumá v mezích výše citovaného dovolacího důvodu, pod který námitky obviněného subsumovat nelze. Nad rámec dovolacího přezkumu lze dodat, že v posuzované věci soudy o skutkových zjištěních pochybnosti neměly. Napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně, logicky a vyčerpávajícím způsobem vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
20. Formulací § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Tomuto dovolacímu důvodu sice námitky obviněným podřazené částečně odpovídají, nelze jim však přisvědčit.
22. K naplnění znaku vyhrožování ublížením na zdraví podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se nevyžaduje, aby bylo přesně specifikováno, kdy, jakým konkrétním způsobem a jakou přesnou újmu má pachatel poškozenému způsobit. Podstatné je, zda je výhrůžka v konkrétním kontextu dostatečně srozumitelná a způsobilá působit jako pohrůžka újmou na zdraví (aniž by dokonce bylo nutné, aby výhrůžka v konkrétním případě u poškozeného byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění). V posuzované věci tomu tak bylo. Výrok obviněného směřoval prostřednictvím I. T. vůči konkrétní poškozené – starostce obce, týkal se fyzického napadení obviněným (nikoli „někým“, jak uvádí dovolání a jak je také nesprávně rekapitulována výpověď svědka I. T. v odst. 7. odůvodnění rozsudku; z č. l. 77 a 77v naopak vyplývá, že obviněný měl v této části výslovně říci, že se „může stát, že propleskne paní starostku“; k naplnění znaků dané skutkové podstaty se ovšem nevyžaduje ani to, aby pachatel dal najevo, že výhrůžku uskuteční on sám), a možné nehody jí nebo jejím dětem a byl pronesen v bezprostřední návaznosti na rozhodnutí zastupitelstva, s nímž obviněný nesouhlasil. Jeho výhrůžný význam byl navíc umocněn tím, že svědek I. T. měl informaci o předchozím napadení místostarosty obce P. T. obviněným (stejně jako to věděla poškozená), což vysvětluje, proč sdělení obviněného nepovažoval za pouhé neurčité vyjádření nespokojenosti. Obviněný v dovolání de facto pouze namítá, že jím formulovaný výrok nelze chápat jako pohrůžku ublížením na zdraví ve smyslu § 326 odst. 1 tr. zákoníku. S tím se Nejvyšší soud neztotožňuje, naopak je toho názoru, že ve výroku rozsudku citované vyjádření (resp. přesnější výrok, jak jej ve své výpovědi uvedl svědek I. T., podle kterého měl obviněný říci, že se „může stát, že propleskne paní starostku a může se stát nehoda jí nebo jejím dětem“) nelze chápat jinak než právě takto.
23. Obviněný dále namítl, že ze skutkových zjištění nevyplývá, jakou konkrétní pravomoc poškozené měl svým jednáním ovlivnit, neboť v rozhovoru neformuloval požadavek na změnu rozhodnutí zastupitelstva ani na jiné budoucí jednání starostky či členů zastupitelstva. Tato námitka však zcela pomíjí, že obviněný byl uznán vinným podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy vyhrožováním ublížení na zdraví pro výkon pravomoci úřední osoby. „Pohnutka pro výkon pravomoci znamená, že pachatel se mstí úřední osobě, jak ne/vykonala svou pravomoc, přičemž nezáleží na tom, zda tuto pravomoc vykonávala zcela v souladu se zákonem, anebo některou svou zákonnou povinnost porušila či nepostupovala v řízení zákonným způsobem.“ (Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4102, marg. č. 6.).
24. Pro naplnění této varianty skutkové podstaty nebylo nutné zjištění, že obviněný výhrůžkou sledoval budoucí úřední postup poškozené. Podstatné bylo, že výhrůžka souvisela s předchozím projednáním požadavku na vyplacení částky z prostředků obce a s rozhodnutím zastupitelstva obce, které tomuto požadavku nevyhovělo. Poškozená měla v této souvislosti postavení úřední osoby podle § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že poškozená vykonávala funkci starostky obce XY a že požadavek na vyplacení částky 184 000 Kč byl projednáván zastupitelstvem obce v návaznosti na její předložení. Šlo tedy o postup související s nakládáním s majetkem obce a s rozhodovací činností orgánu územní samosprávy. Není podstatné, že konečné rozhodnutí nepřijímala poškozená sama, nýbrž zastupitelstvo obce. Pro závěr o souvislosti výhrůžky s výkonem pravomoci úřední osoby postačuje, že poškozená se jako starostka na projednání věci podílela a že obviněný na výsledek tohoto projednání bezprostředně reagoval. Pokud bylo v dovolání uvedeno, že závěr o naplnění znaku „pro výkon pravomoci úřední osoby“ nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování, jde o námitku skutkovou, nepodřaditelnou pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Navíc je to námitka toliko proklamativní, vágní a s takovou není dovolací soud schopen ani oprávněn (viz výše) se blíže vypořádávat.
25. Nelze přisvědčit ani námitce, podle které měla být věc posouzena s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Ani tu pak pod dovolací důvod podřadit nelze. Jediným argumentem dovolání se totiž stalo, že soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí uvedenou zásadou podrobněji nezabývaly. Jde tedy o prosté projevení nesouhlasu s rozsahem odůvodnění, aniž by byla snesena relevantní argumentace k ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku (přitom podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné). Krom toho se již soud prvního stupně touto otázkou zabýval a poukázal na konkrétní okolnosti činu, zejména na to, že výhrůžka směřovala vůči starostce obce v souvislosti s projednáváním majetkové záležitosti obce a že vyvolala zásah do jejího psychického stavu, který se projevil pracovní neschopností a nutností lékařského ošetření. Nešlo tedy pouze o nevhodnou nebo vulgární komunikaci v rámci sporu obviněného s obcí, nýbrž o výhrůžku ublížením na zdraví adresovanou úřední osobě pro výkon její pravomoci. Takové jednání nijak nevybočuje směrem k nižší společenské škodlivosti z typových případů trestného činu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku natolik, aby postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Totožně dané vyargumentoval též odvolací soud v bodě 19. jeho usnesení. Nelze tak akceptovat ani pod dovolací důvod nepodřaditelnou kritiku údajně nedostatečného vypořádání se s otázkou subsidiarity trestní represe.
26. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy námitky obviněného neodpovídají, z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se ve své první alternativě vztahuje k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti jednomu z taxativně vyjmenovaných rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takové rozhodnutí. Druhá alternativa citovaného dovolacího důvodu je pak naplněna za situace, kdy je současně naplněn některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
28. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, která však nemohl být dán za situace, kdy svými námitkami minul dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo dovolání shledáno zjevně neopodstatněným.
V. Způsob rozhodnutí
29. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako celek pro zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení
:
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 9. 2026
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu