Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
2F21B7574F5C5268C1258E90004D6AB6.html
HTML · 39.33 KB
No categories available
6 Tdo 659/2026
6 Tdo 659/2026-
USNESENÍ
R. L.
takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení
1.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 12. 2025, sp. zn. 4 T 109/2025,
uznal obviněného R
. L.
(dále jen „obviněný“) vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku (pozn.: ve znění účinném do 31. 12. 2025), kterého se dopustil v podstatě tím, že v době od 19. 12. 2024, 16:01 hodin, do 1. 1. 2025, 14:30 hodin, kdy byl omezen na osobní svobodě Policií České republiky v Praze
XY, ulici XY
, poblíž domu č.
XY
, nenastoupil výkon trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 39 T 79/2024, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 8 To 251/2024, dne 19. 11. 2024, ačkoli mu v tom nebránily žádné závažné důvody a byl si této povinnosti vědom, neboť výzvu k nastoupení výkonu trestu vydanou Obvodním soudem pro Prahu 7 se stanovenou lhůtou k nástupu nejpozději dne 19. 12. 2024 osobně převzal dne 18. 12. 2024 na podatelně tohoto soudu.
2. Za to byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. K odvolání obviněného, které podal proti výroku o vině i trestu, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 9 To 24/2026, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněnému uložil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl
obviněný
v celém rozsahu
dovoláním
, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že se soudy nezabývaly obligatorním znakem skutkové podstaty přečinu podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, tedy tím, zda nenastoupil výkon trestu bez závažného důvodu. Podle obviněného nelze tento znak nahradit zjištěním, že o jeho žádosti o odklad výkonu trestu rozhodoval jiný soud, neboť soud rozhodující o vině měl samostatně posoudit, zda jeho zdravotní stav mohl představovat závažný důvod bránící nástupu výkonu trestu. Uvedl, že v řízení tvrdil vážné zdravotní obtíže, dokládal je lékařskými zprávami a navrhoval doplnění dokazování, soudy však zdravotní stav označily za právně bezvýznamný. Tím podle něj nesprávně právně posoudily skutek.
5. Obviněný dále namítl porušení zásady použití pozdější příznivější právní úpravy. Měla být aplikována právní úprava účinná od 1. 1. 2026, konkrétně § 337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku, neboť je pro něj celkově příznivější. Příznivost nové úpravy nelze posuzovat pouze podle trestní sazby, ale i podle druhu a způsobu ukládání trestu. Nová právní úprava umožňuje přednostní uložení peněžitého trestu. Odvolací soud však bez potřebného hmotněprávního srovnání použil právní úpravu účinnou do 31. 12. 2025.
6. V další části dovolání obviněný uvedl, že soudy dovodily úmyslné zavinění pouze ze skutečnosti, že ve stanovené lhůtě nenastoupil výkon trestu. Zdůraznil, že osobně podal žádost o odklad výkonu trestu, byl dostupný na známé adrese, neskrýval se, při zadržení spolupracoval a jednal v přesvědčení, že o jeho žádosti dosud nebylo rozhodnuto. Zásadní význam podle něj má skutečnost, že nebyl řádně vyrozuměn o tom, že jeho žádosti nebylo vyhověno. Za řádné vyrozumění nepovažuje e-mailovou komunikaci, neboť trestní řád takový způsob doručování nezná, a nebylo prokázáno, že by se s obsahem e-mailové zprávy skutečně seznámil. Skutkový závěr o jeho vědomosti proto podle dovolání nemá oporu v provedených důkazech. Samotná časová prodleva několika dnů mezi převzetím výzvy a nástupem výkonu trestu nestačí k závěru o úmyslném zavinění.
7. Obviněný namítl také porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Poukázal na to, že mu v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu nebylo umožněno vyjádřit se prostřednictvím obhájce k provedenému dokazování v konečném návrhu. Dále vytkl, že odvolací soud neprovedl výslech svědkyně I. M., ačkoli se k veřejnému zasedání dostavila, ani odborné vyjádření nebo znalecký posudek ke zdravotnímu stavu obviněného. Odvolací soud odpovídajícím způsobem nepřihlédl ani k lékařským zprávám ze zdravotnického zařízení Vězeňské služby České republiky, které obviněný doložil. Tyto důkazy měly být podle dovolání významné pro posouzení subjektivní stránky i existence závažného důvodu pro nenastoupení výkonu trestu. Ačkoli se soudy s důkazními návrhy formálně vypořádaly, obviněný je považuje za opomenuté důkazy, neboť byly odmítnuty bez racionálního a ústavně konformního odůvodnění. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že je vystavěno na opakování námitek uplatňovaných v průběhu trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly. Podle jejího názoru Obvodní soud pro Prahu 10 provedl dokazování v potřebném rozsahu a skutkové závěry z něj vyvodil bez vad a Městský soud v Praze odvolání obviněného řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se vypořádal. Státní zástupkyně připomněla, že rozsah dokazování není určován návrhy stran, ale potřebou objasnit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Soud proto není povinen provést každý navržený důkaz, musí však své odmítnutí odůvodnit. Poukázala na to, že odvolací soud se otázkou práva obviněného na obhajobu zabýval podrobně, zejména pokud jde o zamítnuté důkazní návrhy. Dospěl k závěru, že právo obviněného na obhajobu ani právo na spravedlivý proces nebylo porušeno.
9. Státní zástupkyně se vyjádřila také k tvrzení obviněného, že do výkonu trestu nenastoupil ze zdravotních důvodů. Obviněný nebyl v rozhodné době hospitalizován ve zdravotnickém zařízení a nepředložil žádný doklad, z něhož by bylo možné dovodit, že by výkon trestu ohrozil jeho život nebo zdraví. Současně poukázala na úvahu odvolacího soudu, že zdravotní stav obviněnému nebránil dostavit se k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 a podat žádost o odklad výkonu trestu, a proto mu nic nebránilo dostavit se také do příslušné věznice a tam předložit doklady o svém zdravotním stavu.
10. K námitce, že obviněný nebyl vyrozuměn o výsledku žádosti o odklad výkonu trestu, státní zástupkyně uvedla, že obviněný se dne 18. 12. 2024 osobně dostavil k soudu, převzal výzvu k nástupu výkonu trestu a byl srozuměn s tím, že do výkonu trestu má nastoupit do 19. 12. 2024. Samotné podání žádosti o odklad výkonu trestu podle ní nemělo vliv na povinnost obviněného do výkonu trestu nastoupit. Poukázala také na to, že obviněný byl ještě dne 18. 12. 2024 informován přípisem o tom, že jeho žádosti nebylo vyhověno.
11. Státní zástupkyně uzavřela, že jednání obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno a použitá právní kvalifikace je přiléhavá. Za nedůvodnou považovala rovněž námitku příznivější pozdější právní úpravy, neboť otázkou novelizace § 337 odst. 1 tr. zákoníku se odvolací soud zabýval a dospěl k závěru, že pro obviněného příznivější není, jelikož trestní sazba je v obou časových verzích totožná. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
12. K vyjádření státní zástupkyně zaslal obviněný repliku, ve které uvedl, že vyjádření pomíjí význam právních otázek předložených v dovolání a místo jejich věcného vypořádání převážně reprodukuje závěry odvolacího soudu. Dovolání není prostým opakováním obhajoby ani polemikou se skutkovými zjištěními soudů, ale směřuje proti právnímu posouzení věci a proti vadám řízení, které k tomuto posouzení vedly. Státní zástupkyně dovolací argumentaci věcně nevypořádává, ale pouze přebírá závěry odvolacího soudu.
13. Obviněný dále zopakoval, že soudy rezignovaly na posouzení obligatorního znaku skutkové podstaty spočívajícího v nenastoupení výkonu trestu bez závažného důvodu. Stejně jako státní zástupkyně nesprávně ztotožnily otázku odkladu výkonu trestu podle § 322 tr. ř. s otázkou existence závažného důvodu podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku. Skutečnost, že při podání žádosti o odklad výkonu trestu nedoložil konkrétní lékařské zprávy, nemůže vést k závěru, že závažný důvod neexistoval. Soudy na jedné straně označily jeho zdravotní stav za právně nerozhodný, na druhé straně však dovodily, že jeho obtíže nedosahovaly intenzity bránící nástupu výkonu trestu, aniž by k tomu provedly odpovídající odborné dokazování.
14. Důkazy navržené k objasnění zdravotního stavu nelze označit za nadbytečné, pokud právě zdravotní stav mohl být významný pro posouzení závažného důvodu. Nelze odmítnout důkaz k objasnění určité rozhodné skutečnosti a následně vyvozovat důsledky z toho, že tato skutečnost nebyla prokázána. Závěr o úmyslném zavinění nemůže být založen pouze na tom, že nenastoupil výkon trestu, jestliže osobně podal žádost o odklad výkonu trestu, zdržoval se na známé adrese, byl bez obtíží zastižen a tvrdil, že vycházel z přesvědčení, že o jeho žádosti dosud nebylo rozhodnuto. S touto částí argumentace se státní zástupkyně nevypořádala.
15. Obviněný se znovu vymezil také proti závěru, že byl vyrozuměn o nevyhovění žádosti o odklad výkonu trestu. Ani odvolací soud netvrdí, že by disponoval důkazem prokazujícím skutečné seznámení obviněného s obsahem přípisu. Státní zástupkyně se pak nijak nevyjádřila k námitce, že odvolacím soudem nebylo obhajobě umožněno reagovat na provedené důkazy v konečném návrhu a neprovedla ani srovnání právních úprav ohledně toho, která je pro obviněného příznivější, pouze konstatovala shodnou trestní sazbu. V závěru obviněný rozšířil svůj návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž navrhl také zrušení rozsudku soudu prvního stupně.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
16. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
17. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
20.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na
procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a
hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy
důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem
a limine
vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
21. Převážná část námitek, které obviněný citovanému dovolacímu důvodu podřadil, mu ve skutečnosti neodpovídá. Jedná se v prvé řadě o námitky vztahující se k jeho subjektivní stránce, kde klade důraz na zjištění, že podal žádost o odklad výkonu trestu, nijak seneskrýval ani při zadržení nebránil, ale policistů se dotazoval, zda bylo o jeho žádosti rozhodnuto. Nebylo přitom prokázáno, že by mu bylo soudem doručeno vyrozumění na e-mailovou adresu. Tyto námitky však nepoukazují na zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění a provedených důkazů ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu, pouze vyzdvihují dílčí skutková zjištění a pomíjí jiná, o něž své závěry opřely soudy. V daném případě jde zejména o okolnost, že obviněný byl prokazatelně v řádně doručené výzvě k nástupu výkonu trestu náležitě poučen, a vzhledem ke své bohaté trestní minulosti serozhodně nemohl domnívat, že by podáním žádosti o odklad výkonu trestu (podané navíc pouhý den před uplynutím termínu nástupu trestu) fakticky takového odkladu mohl dosáhnout. Otázkou, zda obviněnému bylo doručeno vyrozumění o vyřízení jeho žádosti, sesoudy zabývaly pouze podpůrně. Odvolací soud sice podrobně zdokumentoval, jakpředmětnou e-mailovou adresu obviněný do té doby pro komunikaci se soudem využíval, nic to však nemění na skutečnosti, že tyto závěry jsou pouze podpůrné a jsou výsledkem nadstandardní snahy odvolacího soudu vypořádat se s námitkami obhajoby, které však podstatu trestní věci již míjí.
22. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani obviněným odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 24/2014. V této věci šlo o skutkově odlišnou situaci, neboť obviněný po převzetí výzvy k nástupu výkonu trestu do věznice skutečně nastoupil, nebyl však přijat pro neplatný doklad totožnosti, následně požádal ovydání občanského průkazu a úmyslné zavinění bylo dovozováno až z jeho další nečinnosti poté, co byl nový občanský průkaz vyhotoven. Nejvyšší soud tedy nepřijal závěr, že každé prodlení po doručení výzvy samo o sobě zakládá úmyslné zavinění, současně však zdůraznil, že jakmile obviněnému nic nebránilo výkon trestu nastoupit, a přesto tak bez závažného důvodu neučinil, jde o jednání úmyslné, přinejmenším ve formě eventuálního úmyslu. V nyní posuzované věci obviněný po osobním převzetí výzvy do výkonu trestu vůbec nenastoupil aokolnost, že současně podal žádost o odklad výkonu trestu, nemohla založit jeho důvodné přesvědčení, že povinnost nastoupit výkon trestu ve stanovené lhůtě zanikla nebo byla odložena. Citované rozhodnutí proto není s nyní učiněnými závěry v rozporu, naopak podporuje východisko, že rozhodné je konkrétní posouzení, zda obviněnému v nástupu výkonu trestu objektivně bránila závažná překážka a zda při její neexistenci či po odpadnutí zůstal bezdůvodně nečinný.
23. Citovanému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka údajného pochybení odvolacího soudu neumožněním obhájkyni obviněného vyjádřit se ve veřejném zasedání k provedeným důkazům (toto právo navíc náleží obviněnému podle § 214 tr. ř. abylo plně respektováno – viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 236). Aby mohla být námitka přezkoumána z hlediska případného přesahu do roviny ústavně zaručených práv, bylo by nutné uvést konkrétní dopad tvrzeného pochybení na rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže v dovolání není uvedeno, co konkrétně chtěla obhájkyně k důkazům provedeným odvolacím soudem sdělit, nelze ani posoudit, zda a jak by taková argumentace mohla odvolací soud přinapadeném rozhodnutí ovlivnit. Obecně však lze vymezit, že primárně tzv. konečný návrh, k němuž předseda senátu odvolacího soudu ve veřejném zasedání podle § 235 odst. 3 tr. ř. uděluje slovo po eventuálním provedení důkazů, slouží k vyjádření, jak má odvolací soud oodvolání rozhodnout. Může být přednesen již jako součást přednesu odvolání; nemusí proto nutně ani následovat samostatný formální úkon označený jako „konečný návrh“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 11 Tvo 20/2018). Nejde pak o institut totožný se závěrečnou řečí realizovanou u hlavního líčení před soudem prvního stupně.
24. Jedinými námitkami odpovídajícími § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě jsou tak výhrady k neprovedení obviněným navrhovaných důkazů. Zamítnutí důkazních návrhů odvolací soud zdůvodnil v odst. 20. svého rozsudku a jeho odůvodnění nelze nic vytknout. Výslech svědkyně I. M. stejně jako odborné vyjádření čiznalecký posudek měly podle obviněného směřovat k objasnění jeho zdravotního stavu. V tomto ohledu však byly nadbytečné. Z provedeného dokazování totiž dostatečně vyplynulo, že zdravotní stav obviněného se nezhoršil akutně v době, kdy měl nastoupit výkon trestu, alešlo o dlouhodobé onemocnění. Nešlo také o situaci, kdy by byl obviněný hospitalizován ve zdravotnickém zařízení nebo byl ohrožen nástupem trestu na životě či zdraví. Především pak zdravotní stav obviněnému nebránil v tom, aby se den před určeným dnem nástupu výkonu trestu odnětí svobody osobně dostavil k soudu a podal návrh na odklad. Správně v této souvislosti odvolací soud podotkl, že stejně tak se mohl obviněný dostavit o den později do věznice a předložit tam doklady o svém zdravotním stavu (které ovšem vůbec neměl k dispozici a ani odvolacímu soudu je podle obsahu spisu a protokolu o veřejném zasedání nepředložil a jejich provedení nenavrhl, byť v dovolání tvrdí, že k nim odvolací soud nepřihlédl). Současně v době rozhodování soudů obou stupňů obviněný trest odnětí svobody po dodání do něj již vykonával. Bylo tak zřejmé, že ani Vězeňská služba České republiky, která v danou dobu poskytovala obviněnému lékařskou péči, v jeho zdravotním stavu neshledala žádnou překážku výkonu trestu. Tato skutková zjištění ohledně zdravotního stavu obviněného se jeví jako zcela dostačující pro posouzení naplnění znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr.zákoníku ve znění do 31. 12. 2025 [nyní písm. i) citovaného ustanovení] a odvolací soud navržené důkazy správně zamítl jako nadbytečné. Soudy nezaložily svá rozhodnutí na tvrzení, že by závažný zdravotní stav obviněného jako okolnost bránící mu v nástupu výkonu trestu nebyl prokázán, ale na skutečnostech svědčících o tom, že zdravotní stav obviněnému v nástupu výkonu trestu nebránil.
25. Formulací § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno knápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost aúplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Citovanému dovolacímu důvodu odpovídá námitka, podle které je třeba zabývat se naplněním znaku nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody „bez závažného důvodu“ podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025. Nelze jí však přisvědčit, neboť soudy se naplněním uvedeného znaku zabývaly dostatečně. Argumentace obviněného směřuje v tomto případě proti rozhodnutí soudu prvního stupně, konkrétně poněkud nepřiléhavému vyjádření v odst. 9. odůvodnění jeho rozhodnutí. Předmětem dovolacího přezkumu je však rozhodnutí soudu odvolacího. U toho rozhodně nelze konstatovat, že by otázku naplnění předmětného znaku skutkové podstaty nahradil zjištěním, žeobviněnému nebyl povolen odklad výkonu trestu odnětí svobody Obvodním soudem proPrahu 7. V podrobnostech lze odkázat na to, co bylo řečeno výše k námitce opomenutých důkazů.
27. Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1696/2016, není přiléhavý. V uvedené věci šlo o tvrzenou objektivní překážku spočívající v tom, že se obviněný v cizině stal obětí trestného činu, vystupoval jako klíčový svědek a měl být zařazen do programu ochrany svědků. Nejvyšší soud proto vytkl soudům, žetato tvrzení neprověřily. Šlo tedy o zcela jiný závažný důvod, než uvádí obviněný.
28. Ani odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 4 Tdo 291/2018, nevede k jinému závěru. Nejvyšší soud v něm vycházel z toho, že samotné tvrzení zdravotních obtíží nebo obava z nedostatečné péče ve výkonu trestu nepostačuje k závěru o existenci závažného důvodu ve smyslu § 337 odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodné je, zda zdravotní stav představuje konkrétní a reálně existující překážku, která obviněnému objektivně brání do výkonu trestu nastoupit. Obviněný sice v nyní projednávané věci tvrdil zdravotní obtíže, svůj zdravotní stav však po celou dobu nedoložil takovými medicínskými podklady, z nichž by vyplývalo, že by výkon trestu byl v rozhodné době vyloučen nebo že by nástup výkonu trestu ohrožoval jeho zdraví či život (zejména viz jeho žádost na č. l. 91 a jeho vyjádření před odvolacím soudem). Jak už bylo uvedeno, zdravotní stav mu nebránil v tom, aby se den před určeným dnem nástupu osobně dostavil k soudu. Nebylo tedy nutné doplňovat dokazování k pouhému tvrzení obviněného, jestliže z již zjištěných okolností vyplývalo, že nejde o překážku bránící nástupu výkonu trestu odnětí svobody.
29. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že trestní zákoník ve znění účinném od1. 1. 2026 je pro něj příznivější jen proto, že jeho § 67 odst. 1 obecně připouští uložení peněžitého trestu za jakýkoli trestný čin. Jednání dříve podřazené pod § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku je v právní úpravě účinné od 1. 1. 2026 obsaženo v § 337 odst. 1 písm. i). V obou zněních je za ně stanovena stejná trestní sazba odnětí svobody až na dvě léta. Již podle dřívějšího § 67 odst. 2 písm. b) bylo možné za přečin uložit peněžitý trest, nebyl-li současně ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, a podmínky pro jeho samostatné uložení se svou podstatou nezměnily. Novější úprava sice rozšířila obecnou možnost uložit peněžitý trest, její příznivost je však nutno podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku hodnotit komplexně a vzhledem kekonkrétním okolnostem případu, nikoli jen podle obecné možnosti uložení dalšího druhu trestu za trestnou činnost naplňující danou skutkovou podstatu. U obviněného, který je mnohonásobným recidivistou, nepřicházel peněžitý ani jiný alternativní trest vzhledem k jeho osobě, dosavadní trestné činnosti a potřebě ochrany společnosti v úvahu; nápravy nelze dosáhnout jinak než nepodmíněným trestem odnětí svobody. Pozdější právní úprava proto proobviněného příznivější není a soudy správně posoudily trestnost činu podle zákona účinného do 31. 12. 2025.
30. Dovolání, pokud jeho námitky bylo možno podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy nebylo možno přisvědčit.
V. Způsob rozhodnutí
31. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 9. 2026
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu