Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
43 A 21/2026 - 35.pdf
PDF · 0 B
No categories available
43 A 21/2026 - 35
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Schneeweisem v právní věci
žalobce: T. N. Q.
zastoupený advokátem Mgr. Svatoslavem Prochorovem
se sídlem Blanická 28, Praha 2
proti
žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Odbor cizinecké policie
se sídlem Kaplanova 4, Praha 4
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2026, č. j. KRPA-189993-13/ČJ-2026-000022-ZZC,
takto:
I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Odboru cizinecké policie ze dne 8. 6. 2026, č. j. KRPA-189993-13/ČJ-2026-000022-ZZC, se ruší.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč do jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce
Mgr. Svatoslava Prochorova.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí
1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný dle § 124b odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců “) rozhodl o zajištění žalobce za účelem vycestování a dobu zajištění dle § 124b odst. 4 téhož zákona stanovil na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.
2. Soud dále ze správního spisu zjistil, že žalobci byl již dříve vydán výjezdní příkaz č. GA0280215 (dále jen „Výjezdní příkaz I“) s platností od 23. 6. 2022 do 12. 8. 2022, a to na základě rozhodnutí o povinnosti opustit území. Žalobce ve stanovené lhůtě z území nevycestoval a dne 15. 8. 2022 se dostavil na pracoviště žalovaného, aby zde vyřešil své pobytové záležitosti. Jelikož žalobce nerespektoval Výjezdní příkaz I, pobýval na území České republiky v období od 13. 8. 2022
do 15. 8. 2022 neoprávněně. Žalovaný proto vydal rozhodnutí ze dne 21. 12. 2023,
č.j. KRPA-266204-30/ČJ-2022-000022-50, kterým žalobci uložil povinnost opustil území Evropské unie (dále jen „EU“). Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 13. 3. 2024, č.j. CPR-8310-3/ČJ-2024-930310-V249, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný následně vydal rozhodnutí ze dne 27. 8. 2025, č.j. KRPA-266204-57/ČJ-2022-000022-50 (dále jen „Rozhodnutí o povinnosti opustit území“), jímž žalobci dle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců uložil povinnost opustit území členských států EU do 30 dnů od nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí a současně žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, na jehož základě Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie vydala rozhodnutí ze dne 23. 2. 2026, č.j. CPR-33125-3/ČJ-2025-930310-V234, jímž bylo Rozhodnutí
o povinnosti opustit území II změněno tak, že namísto povinnosti „opustit území členských států EU“ byla žalobci nově stanovena povinnost „opustit území Členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace“. Ve zbytku bylo Rozhodnutí o povinnosti opustit území II potvrzeno.
3. Rozhodnutí o povinnosti opustit území II nabylo právní moci dne 23. 2. 2026. Soudu je přitom z úřední činnosti známo, že žalobce podal proti Rozhodnutí o povinnosti opustit území II správní žalobu, která byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2026,
č.j. 16 A 7/2026 -30. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 4. 5. 2026 a žalobce proti němu nepodal kasační stížnost.
4. Žalobci byl následně vydán další výjezdní příkaz č. AKT 0484422 (dále jen „Výjezdní příkaz II“) s platností od 21. 5. 2026 do 6. 6. 2026. Ani na základě Výjezdního příkazu II však žalobce
ve stanovené lhůtě nevycestoval a dne 8. 6. 2026 v 9:00 hod. dostavil na pracoviště žalovaného za účelem vyřešení pobytových náležitostí.
5. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný stručně shrnul pobytovou historii žalobce a konstatoval, že žalobce nemá oprávnění k pobytu v České republice (dále jen „ČR“).
Od 7. 6. 2026 pobývá na území členských států EU a smluvních státu bez platného oprávnění k pobytu. Proto byl v čase 9:10 hod. omezen na osobní svobodě dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Následně byl poučen o svých právech a byla u něj provedena prohlídka před umístěním do cely. Poté byl se žalobcem sepsán protokol o podání vysvětlení dle § 167 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců (dále jen „Protokol z 8. 6. 2026“), jehož obsah žalovaný shrnul.
6. Žalobce tvrdil, že nesehnal na daný termín (v době platnosti Výjezdního příkazu II) letenku, má ji na 30. 6. 2026. Žalovaný konstatoval, že žalobce se snaží setrval na území EU a smluvních států
co nejdéle. Žalovaný z dostupných internetových aplikací zjistil, že i v den vedeného řízení
(8. 6. 2026) lze zakoupit letenku do X od několika leteckých společností. Předložení letenky na 30. 6. 2026, tedy na dobu, kdy je žalobce pravomocně povinen opustit území, vnímal žalovaný v kontextu dosavadního chování žalobce jako účelové. Žalobce měl vycestovat ve stanovené době. Předložení letenky nebylo důkazem o vůli vycestovat, ale taktickým krokem k odvrácení výkonu rozhodnutí o zajištění. Na základě Rozhodnutí o povinnosti opustit území byl žalobce evidován v systému NVR-SIS. Je zřejmé, že žalobce nesplnil povinnost vycestovat ve stanovené lhůtě,
a i nadále přes aktivní záznam v SIS pobýval na území. Do protokolu přitom uvedl, že si je vědom, že mu skončilo pobytové oprávnění v ČR, v současné době zde nemá žádný pobyt a že mu byl vydán Výjezdní příkaz II.
7. Ve vycestování žalobci nebránily žádné závažné překážky, o pozbytí svého pobytového oprávnění i o zamítnutí žaloby proti uvedenému rozhodnutí věděl od konce roku 2025. Od té doby nebyl aktivní a pouze na území nečinně setrvával. Následně se dostavil na policii, kde řešil svůj neoprávněný pobyt a argumentoval nepřiměřeností užitého postupu s ohledem na dobrovolné dostavení se. Jde však o obcházení zákona prostřednictvím zneužívání hlediska přiměřenosti.
Do té doby byla žalobce zcela pasivní a neučinil žádné kroky, z nichž by byla zjevná snaha o realizaci vycestování nebo o legalizaci pobytu. Dostavením se žalobce pouze ukončil své protiprávní jednání. Vyjádření žalobce svědčí o lhostejnosti k otázce jeho pobytu, lze v něm najít nejasnosti a rozpory. Žalobce a území EU a smluvních států setrval s vědomím neoprávněného pobytu, k čemuž se doznal.
8. Žalovaný musí předcházet trestné a jinak nezákonné činnosti. Žalobce nemá pobytové oprávnění a svou situaci nijak neřešil. S vědomím existence Rozhodnutí o povinnosti opustit území a neoprávněnosti pobytu v ČR nadále setrvával. Existuje tedy reálná obava, že se rozhodnutí nepodrobí ani v budoucnu. Neskýtá ani záruku, že bude plnit uložené povinnosti. Protože žalobce nevycestoval z území ve lhůtě stanovené Rozhodnutí o povinnosti opustit území, byl dán důvod k zajištění, aniž by bylo přednostně užito mírnějších opatření.
9. Žalovaný žalobce zajistil, neboť ten jednal v rozporu s morálními normami a zákonem chráněnými zájmy. Na základě jednání žalobce žalovaný vyhodnotil, že mírnější donucovací opatření by nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování dle § 123b zákona o pobytu cizinců je z hlediska jednání žalobce nedostačující. Žalobce měl možnost dobrovolně vycestovat
do 6. 6. 2026, což neučinil. Žalobce je dospělý, soběstačný a schopný se o sebe postarat. Na území ČR žije družka žalobce a jejich tři děti. Jeho rodinné vazby byly promítnuty již do Rozhodnutí o povinnosti opustit území. To bylo ostatně vydáno proto, aby si žalobce mohl zařídit pobytové oprávnění a vrátit se za rodinou. Sám žalobce uvedl, že během 9 let, kdy byl ve vězení, jej rodina navštěvovala jednou měsíčně a jinak byl kontakt telefonický. I toto byl zásah do soukromého
a rodinného života. Žalobce nečinil kroky k tomu, aby mohl v ČR oprávněně pobývat. Porušoval zákony a musel si být vědom, že mu může být ukončen pobyt. Poté, co žalobce získá oprávnění k pobytu, se do ČR může opět vrátit a pobývat zde s rodinou. Žalobce má zakoupenu letenku na 30. 6. 2026 a s návratem do X tedy i přes zásah do soukromého a rodinného života počítá. Pokud žalobce skutečně chtěl vycestovat, měl dostatek času své záležitosti v ČR ukončit. Mohl také případně požádat o nové stanovení lhůty k vycestování.
10. Dále se žalovaný vyjádřil ke zvláštním opatřením ve smyslu § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. K opatření pod písm. a) dotčeného ustanovení uvedl, že se neztotožňuje s tím, že by žalobce oznámil adresu místa pobytu, zdržoval se tam a ohlásil každou změnu, neboť pobývá v ČR neoprávněně. Stran předložené nájemní smlouvy žalovaný uvedl, že žalobce byl na dané adrese hlášen do 8. 2. 2023, v současnosti na žádné adrese oficiálně hlášen není. Žalovaný přitom nemá možnost žalobcem tvrzené skutečnosti ověřit. Žalobce nemá v ČR žádný majetek, k území jej nic neváže a jeho předešlé jednání neskýtá záruku, že bude povinnosti plnit. Je reálné, že žalobce se na uvedené adrese nebude zdržovat a bude se správnímu orgán vyhýbat, neboť je v ČR neoprávněně. Aplikovat nešlo ani opatření dle písm. b) dotčeného ustanovení, ač žalobce nabízel složit částku ve výši 50 000 – 100 000 Kč. Tato částka je nedostatečná, neboť záruka se odvíjí například od nákladů na zprostředkování eskorty tří policistů, obstarání jejich letenek, nákladů na stravu atd. S ohledem na protiprávní jednání, jehož se žalobce dopustil, je záruka nedostatečná. Žalobce neskýtá ani záruku, že se bude osobně hlásit na policii ve stanovené době (písm. c) dotčeného ustanovení), neboť nectí zákony a jeho dobrovolné vycestování nelze očekávat ani přes zakoupenou letenku. Také opatření dle § 123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců označil žalovaný za neúčelné, neboť žalobce se v ČR zdržuje neoprávněně, čehož si je vědom. Není ochoten se podřídit zákonům. Shrnul, že zvláštní opatření neuložil zejména z důvodu nebezpečí, že žalobce opět dobrovolně nevycestuje, což je podloženo vědomým jednáním žalobce v rozporu se zákonem. Na území ČR je žalobce neoprávněně a je tu nebezpečí, že by opět mohl ztěžovat rozhodnutí litevských orgánů a nevycestovat v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Uložení zvláštních opatření by bylo neúčelné. Vzhledem k recidivě a maření výjezdové povinnosti nemůže finanční záruka či pobyt a na adrese vyvážit riziko, že žalobce po propuštění opětovně zmizí, aby se vyhnul výkonu rozhodnutí, jako to činí doposud a v čemž mu nezabránily ani rodinné vazby. Dále žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 12. 10. 2016, č.j. 10 Azs 102/2016 -56, a konstatoval, že závěr pro vydání rozhodnutí o zjištění byl dostatečně odůvodněn, neboť mírnější donucovací opatření by nebyla účinná a uložení zvláštních opatření je z hlediska jednání žalobce nedostačující a neúčelné.
11. Vycestování žalobce do X nebrání žádné překážky. Nebezpečí mu tam nehrozí, již tam nebyl 10 let a bude bydlet u rodičů. Žalobce pobývá na území ČR neoprávněně a naplnil podmínky § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Osoba, která vědomě a úmyslně nerespektuje uložené povinnosti, neskýtá záruku, že bude spolupracovat. Žalobce porušoval zákony ČR, neoprávněně se pohyboval na území schengenského prostoru a nerespektoval návratové rozhodnutí a stanovenou lhůtu k vycestování. S povinností opustit území byl žalobce seznámen již v roce 2025, využil však všechny procesní nástroje k oddálení odjezdu. Jeho postup nesvědčí o snaze o dobrovolný návrat, ale o snaze setrvat v ČR za každou cenu. Žalobce byl odsouzen
za vážnou drogovou trestnou činnost, s níž jeho nelegální pobyt a ztráta pobytového oprávnění přímo souvisí. Tyto okolnosti snižují důvěryhodnost žalobce.
12. Lhůtu zajištění žalobce stanovil na 30 dnů v souladu s § 124b odst. 4 zákona o pobytu cizinců s přihlédnutím ke složitosti přípravy vycestování a k době, která je nutná k zabezpečení přepravních dokladů a dalších náležitostí, a která se pohybuje okolo 30 dnů. Doba zajištění je tedy přiměřená.
13. Závěrem žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí je vhodným a přiměřeným opatřením, neboť mírnější opatření by byla s ohledem na jednání žalobce nedostatečná. V případě žalobce existuje reálný předpoklad realizace vycestování, resp. výkonu Rozhodnutí o povinnosti opustit území, neboť neexistuje překážka trvalejší povahy, která by vycestování bránila. Žalobce do Protokolu ze dne 12. 3. 2026 uvedl, že zde není překážka ani důvod, proč by nemohl vycestovat, v domovském státě mu nehrozí nebezpečí a je to pro něj bezpečná země. S tím žalovaný souhlasil. Žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Nebyly zjištěny ani skutečnosti nasvědčující tomu, že by výkon Rozhodnutí o povinnosti opustit území II nemohl být realizován. Žalovaný posoudil také přiměřenost napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že zásah do soukromého a rodinného života žalobce je přiměřený. Dle Protokolu ze dne 12. 3. 2026 nežijí na území ČR žádní příbuzní žalobce ani osoba, o níž by se musel starat. Manžela a děti žalobce žijí na území X. Soukromé a rodinné vazby žalobce nebudou zasaženy nepřiměřeně. Žalobce v ČR o nikoho nepečuje a nezdržuje se zde žádná osoba, vůči níž by měl vyživovací povinnost. V ČR nemá majetek, závazky ani pohledávky. Jednání žalobce představuje skutečné a závažné ohrožení zájmů společnosti.
II. Obsah žaloby
14. Žalobce v prvním žalobním bodě namítl, že napadené rozhodnutí je nepřiměřené a neindividualizované. Je zde nesoulad mezi skutkovým stavem zjištěným při výslechu žalobce dne 8. 6. 2026, jinými informacemi, které měl žalovaný o žalobci k dispozici z předchozí činnosti a skutkovými závěry, z nichž vychází napadené rozhodnutí. Žalovaný na několika místech přejal informace, které se zjevně nevztahují k žalobci a na jejich základě uzavřel, že žalobce nemá na území České republiky žádné relevantní vazby a neexistují překážky či důvody svědčící proti zajištění. Žalobce v Protokolu z 8. 6. 2026 uvedl adresu, kde celou dobu bydlí, a dále, že má manželku a tři děti, s nimiž tvoří rodinné zázemí. Žalobce žije s dětmi, pomáhá v domácnosti, vaří a vykonává domácí práce. V napadeném rozhodnutí je však odkazováno na protokol ze dne
12. 3. 2026. Uvedeného dne žalobce vyslýchán nebyl a současně neuvedl žalovaným uvedené rodinné poměry. Z Rozhodnutí o povinnosti opustit území II přitom plyne (a v mezidobí nedošlo k žádné změně), že žalobce žije ve společné domácnosti s přítelkyní a třemi dětmi. Popsaný rozpor je vadou zasahující samu skutkovou podstatu napadeného rozhodnutí. Zajištění je intenzivním zásahem do osobní svobody, pročež musí správní orgán vycházet ze skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nahradil-li žalovaný výpověď žalobce do Protokolu z 8. 6. 2026 obsahem žalobce se netýkajícího protokolu ze dne 12. 3. 2026, nelze mít skutkový stav za spolehlivě zjištěný a napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
15. Dle druhého žalobního bodu žalovaný opřel splnění podmínek pro zajištění o závěr, že žalobce je evidován v systému SIS, současně však pracoval s nejasným údajem „rozhodnutí litevských orgánů“, případě s nebezpečím ztěžování jeho výkonu. Tento údaj je chybný, žalobce nemá žádný záznam ani rozhodnutí ze strany litevských orgánů ani jiných členských států. Napadené rozhodnutí přitom pracuje se zařazením ze strany „jiného členského státu opakovaně“.
16. V třetím žalobním bodě žalobce tvrdil, že žalovaný fakticky vyloučil relevanci jeho soukromého a rodinného života, neboť vyšel z nesprávného předpokladu, že žalobce nemá v ČR rodinné příslušníky ani osobu, o kterou by se musel starat. To je v přímém rozporu s Protokolem
z 8. 6. 2026. Žalobce v ČR dlouhodobě pobývá, má zde partnerku/manželku a tři děti, s nimiž udržuje rodinný vztah. Žije na stabilní adrese, což prokazoval nájemní smlouvou, kterou žalovaný odmítl založit do spisu.
17. Podle čtvrtého žalobního bodu žalovaný v napadeném rozhodnutí sice pracoval s posouzením možnosti využít zvláštní opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců, učinil tak však nepřezkoumatelně. K § 123b odst. 1 písm. a) téhož zákona uvedl, že žalovanému bylo známo, že žalobce na oznámené adrese pobývá několik posledních let a byl na ní žalovaným kontrolován (viz Rozhodnutí o povinnosti opustit území). Z okolností věci je zjevné, že žalobce se nechtěl skrývat či vyhýbat se kontrole. Dorazil dobrovolně. Stran opatření dle písm. b) téhož ustanovení žalobce konstatoval, že není přezkoumatelné, z jakých předpisů žalovaný vycházel v případě tvrzení o nedostatečné výši kauce. Nevysvětlil ani, proč by žalobce při dobrovolném návratu museli doprovázet tři příslušníci policie a proč by měl žalobce hradit jejich letenky, ubytování a stravu
v X. V této souvislosti žalobce odkázal na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 2. 2017, č.j. 5 Azs 20/2016 -38, a uvedl, že napadené rozhodnutí je s jeho závěry v rozporu.
18. V posledním pátém žalobním bodě žalobce odkázal na § 124b odst. 6 zákona o pobytu cizinců, podle něhož se § 124 odst. 1 téhož zákona nepoužije mimo jiné tehdy (písm. b), má-li cizinec přepravní doklad pro vycestování z území (letenku, jízdenku), ale nemohl vycestovat ve lhůtě podle odstavce 1 písm. b) z důvodu na jeho vůli nezávislých. Žalobce předložil letenku, kterou žalovaný nezpochybňoval, přičemž nemohl vycestovat dříve z důvodu potřeby vyřešit rodinné poměry, které vzhledem k početnosti rodiny byly poměrně komplikované a vyžadovaly více času. Žalovaný však označila postup žalobce za obcházení zákona, přičemž není zřejmé, co mu vadilo nejvíce – zda přítomnost právního zástupce žalobce či to, že by žalovaný měl dodržovat a reflektovat kritérium přiměřenosti. Ani jedno nelze přičítat k tíži žalobci, ale svědčí to o motivaci žalovaného vydat napadené rozhodnutí i za cenu nepřezkoumatelnosti a nesprávnosti.
III. Vyjádření žalovaného
19. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Odkázal na § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců a uvedl, že žalobce v má záznam v SIS ze dne 21.5. 2026, zadávající stát Česká republika s lhůtou k vycestování do 6. 6. 2026. Žalobce neopustil území EU a smluvních států a pobývá v ČR v rozporu s vydaným rozhodnutím. Žalovaný poukázal na konkrétní okolnosti případu a definoval skutková jednání, která nasvědčují závěru, že uložení zvláštních opatření
by bylo nedostatečné pro naplnění cíle řízení a žalobce naplnil skutkovou podstatu dotčeného ustanovení.
20. Z důvodu, že byl žalobce odsouzen za trestný čin (výroba drog – pervitinu) k odnětí svobody v délce 9 let, bylo s ním v roce 2022 zahájeno řízení, které vyústilo ve vydání Rozhodnutí o povinnosti opustit území. Žalobci byl následně vylepen Výjezdní příkaz II s platností od 6. 6. 2026. Žalobce ve stanovené lhůtě ČR neopustil, neboť nemohl sehnat letenku. Dle žalovaného šlo o účelové jednání ve snaze oddálit vycestování (dle zjištění žalovaného bylo možné letenku zakoupit i na 8. 6. 2026). Stran nevyužití zvláštních opatření žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Volba zvláštních opatření je vázána na podmínku, že cizinec bude se správními orgány spolupracovat a neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat povinnosti opustit území. Pokud existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude stanovenou povinnost mařit, nelze zvláštní opatření aplikovat. Žalobce věděl o Rozhodnutí o povinnosti opustit území, ve stanovené lhůtě nevycestoval a situaci řešil až v době, kdy k pobytu nebyl oprávněn. Existuje proto důvodná obava, že výkon rozhodnutí bude mařit.
21. Rodinné vazby žalobce žalovaný po celou dobu řízení akceptoval a posuzoval v rozsahu, v jakém je žalobce uvedl v Protokolu ze dne 8. 6. 2026. Chybné uvedení data protokolu a v něm uvedených údajů vzniklo při přepisu napadeného rozhodnutí. Dále odkázal na str. 4 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že rodinné vazby žalobce byly promítnuty a odůvodněny již v Rozhodnutí o povinnosti opustit území, které bylo vydáno právě z důvodu, aby si žalobce mohl zařídit pobytové oprávnění a za svou rodinou se vrátit. Během devítiletého vězení se jej rodina navštěvovala jednou měsíčně a byl s ní v kontaktu telefonicky. I toto byl zásah do soukromého a rodinného života žalobce. Ten však nečinil žádné kroky, aby mohl v ČR oprávněně pobývat a namísto toho porušoval zákony. Napadené rozhodnutí směřuje k dosažení spravedlivého procesu naplněním povinnosti opustit území členských států EU. Po obstarání pobytového oprávnění se žalobce může do ČR vrátit. Sám si ostatně zakoupil letenku na 30. 6. 2026 a s návratem do X tedy i přes zásah do soukromých a rodinných vazeb počítá.
22. Žalovaný shledal v jednání žalobce rozpor se zájmem společnosti na dodržování podmínek pro vstup a pobyt cizinců, neboť neoprávněný pobyt a nerespektování povinností je negativním jevem ohrožujícím zájem státu na dodržování zákonů a na tom, aby se v ĆR zdržovali pouze cizinci, kteří je respektují a dodržují.
IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze
23. Pokud jde o procesní náležitosti, soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 172 odst. 4 zákona o pobytu cizinců), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené.
24. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s. s.ř.s. “). Soud v daném případě neshledal zásadní důvody, pro které by měl posuzovat zákonnost omezení osobní svobody žalobce podle skutkového stavu ke dni svého rozhodnutí (viz rozsudky NSS ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019 -48, č. 3933/2019 Sb. NSS., a ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019 -50, č. 3/2020 Sb. NSS).
25. Dle závěrů rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 11. 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, C-704/20 a C-39/21, jsou soudy povinny při přezkumu dodržení podmínek zákonnosti zajištění cizince, které vyplývají z unijního práva, tedy i ve věcech zajištění za účelem správního vyhoštění, na které dopadá směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (návratová směrnice), přihlížet z moci úřední k vadám a nezákonnostem rozhodnutí o zajištění, které soudy zjistí, případně které vyjdou v řízení najevo, přestože nejsou součástí uplatněných žalobních bodů (viz rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2023, č. j. 5 Azs 96/2021 -39, č. 4456/2023 Sb. NSS). Tyto závěry jsou aplikovatelné i ve vztahu k zajištění za účelem vycestování podle § 124b zákona o pobytu cizinců (viz rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011 -57, č. 2641/2012 Sb. NSS).
26. Žaloba je důvodná.
27. Při posouzení věci vyšel soud z následující právní úpravy:
28. Podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění nebo trestu vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím nebo Švýcarskou konfederací zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nebo nevycestoval z území na základě výzvy soudu k vycestování podle trestního řádu.
29. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je
a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly,
b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“),
c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo
d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.
30. Podle § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců zvláštní opatření za účelem vycestování lze dále uložit, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí, jehož předmětem je jeho vycestování, nevycestuje.
31. Podle § 123b odst. 6 písm. b) zákona o pobytu cizinců odstavec 1 se nepoužije, má-li cizinec přepravní doklad pro vycestování z území (letenku, jízdenku), ale nemohl vycestovat ve lhůtě podle odstavce 1 písm. b) z důvodů na jeho vůli nezávislých.
32. Soud nejprve společně vypořádal první a třetí žalobní bod, přičemž tyto související žalobní námitky shledal důvodnými. Je nutno konstatovat, že žalovaný skutečně zcela zjevně vycházel zároveň ze dvou odlišných protokolů o podání vysvětlení, a to z Protokolu z 8. 6. 2026, který byl pořízen v tomto řízení v den, kdy byl žalobce žalovaným zajištěn (tedy v den vydání napadeného rozhodnutí). Žalovaný však v napadeném rozhodnutí současně pracuje také s protokolem o podání vysvětlení ze dne 12. 3. 2026, v němž jsou zřejmě uvedeny zcela odlišné informace, který není součástí správního spisu a o něž žalobce tvrdí, že se jej netýká a v uvedený den vůbec nebyl vyslýchán. Tuto skutečnost ostatně potvrdil také žalovaný ve vyjádření k žalobě, v něm tvrdí, že došlo k chybě při přepisu rozhodnutí, tedy de facto k písařské chybě. Soud však dospěl k závěru, že se o prostou písařskou chybu nejednalo a shledal, že uvedené pochybení žalovaného mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
33. Žalovaný totiž sice na jednu stranu (na str. 4 napadeného rozhodnutí) o žalobci tvrdí, že „na území České republiky žijí jeho příbuzní, a to družka a jejich tři děti. Co se týče rodinných vazeb byly tyto již promítnuty a odůvodněny ve vydaném Rozhodnutí o povinnosti ze dne 27. 8. 2025 a právě i kvůli vazbám bylo vydáno právě Rozhodnutí o povinnosti, aby si cizinec mohl zařídit pobytové oprávnění a za svou rodinou se vrátit. Sám cizinec uvedl, že během 9-li let, kdy byl ve vězení ho rodina navštěvovala 1 měsíčně a případně byl kontakt telefonický. I toto byl zásah do rodinného a soukromého života samotného účastníka tak jeho rodiny. Sám účastník však nečinil žádné kroky k tomu, aby zde oprávněně mohl pobývat, namísto toho porušoval platné zákony a musel tedy počítat s tím, že mu může být oprávněný pobyt ukončen.“ Současně však v závěru napadeného rozhodnutí
(na str. 7) uvádí, že „V protokolu o podání vysvětlení dne 12. 3. 2026 cizinec uvedl, že na území České republiky nežijí žádní jeho příbuzní a ani osoba, o níž by se musel starat. Jeho manželka a dvě děti žijí na území domovského státu. S ohledem na výše uvedené se správní orgán přiklonil k názoru, že nebudou nepřiměřeně zasaženy soukromé a rodinné vazby cizince.“.
34. Na základě shora uvedeného nelze mít podle soudu za to, že žalovaný skutečně posoudil přiměřenost napadeného rozhodnutí. Na jednu stranu v tomto směru v podstatě pouze odkázal na odůvodnění Rozhodnutí o povinnosti opustit území, kde měla být přiměřenost posouzena, zároveň však zjevně vycházel ze skutečnosti, že žalobce v ČR žádnou rodinu nemá a jeho manželka a děti žijí na území X, což je v rozporu s obsahem Protokolu z 8. 6. 2026 a zjevně v rozporu se skutečností. Žádný protokol ze dne 12. 3. 2026 přitom správní spis neobsahuje. Napadené rozhodnutí je tedy ve vztahu k posouzení zásahu do soukromého a rodinného života žalobce nepochybně vnitřně rozporné, přičemž z něj nelze jednoznačně dovodit, že žalovaný přiměřenost ve vztahu k žalobci a jeho rodině skutečně v dostatečné míře posoudil. Shora citovaný závěr odůvodnění napadeného rozhodnutí nasvědčuje spíše opačnému závěru. Napadené rozhodnutí je tedy v části týkající se posouzení přiměřenosti vadné – nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost (vnitřní rozpornost).
35. Skutečnost, že vyšel z nesprávného protokolu o podání vysvětlení, žalovaný potvrdil také ve vyjádření k žalobě. Tuto vadu napadeného rozhodnutí přitom není možné ve vyjádření k žalobě zhojit (žalovaný zde přitom opakuje část argumentace uvedené v napadeném rozhodnutí, na kterou však navazuje shora uvedená nepřezkoumatelná pasáž).
36. Důvodný je také druhý žalobní bod, v němž žalobce namítal, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje na „rozhodnutí litevských orgánů“, které však není v napadeném rozhodnutí nijak blíže specifikováno. Žalovaný konkrétně na str. 5 napadeného rozhodnutí uvedl, že „k neuložení zvláštních opatření dle § 123b přistoupil správní orgán zejména z důvodu nebezpečí, že cizinec na území České republiky, respektive z území Evropské unie a smluvních států opakovaně dobrovolně nevycestuje. Tento závěr je podložen jeho vědomým jednáním v rozporu s platnými právními předpisy na území České republiky, tak na území Evropské unie a smluvních států. Na území České republiky se pohybuje neoprávněně a je nebezpečí, že by mohl opět ztěžovat výkon rozhodnutí litevských orgánů a nevycestovat z území Evropské unie a smluvních států v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Tímto je bezesporu vyslovena domněnka, že na území České republiky bude cizinec i nadále porušovat právní předpisy České republiky a nadále nerespektovat orgány Policie České republiky, jakož i jiných správních orgánů.“
37. Napadené rozhodnutí je tedy i v tomto ohledu zjevně vnitřně rozporné, jestliže žalovaný na str. 3 tvrdí, že žalobce je v SIS evidován na základě Rozhodnutí o povinnosti opustit území, tedy rozhodnutí vydaného orgány ČR, současně však na str. 5 napadeného rozhodnutí tvrdí, že žalobci bylo správní vyhoštění uloženo orgány Litevské republiky. Žádné rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce vydané orgány Litevské republiky není ve správním spise založeno a toto tvrzení žalovaného tak současně nemá ani oporu ve správním spise.
38. Také ve vztahu ke čtvrtému žalobnímu bodu musí dát soud za pravdu žalobci. Soud shledal, že závěry žalovaného o přiměřenosti zajištění a nemožnosti uložit zvláštní opatření v posuzovaném případě neobstojí. Zvláštní opatření za účelem vycestování, která mají přednost před uložením správního vyhoštění jsou upravena ve shora citovaném § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jejich užití je založeno na předpokladu, že cizinec při jejich realizaci bude se správními orgány spolupracovat, a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu rozhodnutí, případně jej ztěžovat tím, že neprokáže svou totožnost nebo adresu místa pobytu, odmítne tyto údaje uvést nebo se nedostaví na předvolání policie (§ 123b odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Možnost aplikace zvláštního opatření také závisí na samotném důvodu zajištění za účelem vycestování, neboť tyto důvody se svou povahou vzájemně liší (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 2. 2017, č.j. 5 Azs 20/2016 -38, č. 3559/2017 Sb. NSS, odst. 32). Základním pravidlem je, že uložení zvláštního opatření nesmí ohrozit výkon rozhodnutí o povinnosti opustit území (§ 123b odst. 4 věta druhá zákona o pobytu cizinců; viz rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2012, č.j. 3 As 30/2011 -57, č. 2641/2012 Sb. NSS).
39. Zajištění představuje prostředek ultima ratio, který bezprostředně zasahuje do osobní svobody dotyčného. Z tohoto důvodu lze k zajištění přistoupit pouze tehdy, není-li možné dotyčnému uložit některé ze zvláštních opatření uvedených v zákoně o pobytu cizinců. Jak vyložil NSS v rozsudku ze dne 20. 2. 2019, č. j. 3 Azs 369/2017 -42, „obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, vylučující uložení zvláštního opatření, nemohou být založeny toliko na prostém nerespektování správního vyhoštění cizincem, ale k této skutečnosti musí přistoupit i další okolnost, která již důvodnou obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění může indikovat.“ Jinak řečeno, nevycestování z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nemůže samo o sobě postačovat jako argument pro nemožnost užít mírnější opatření, nejsou-li zohledněny i další relevantní skutečnosti (viz odst. 15-18 citovaného rozsudku NSS). Zmiňovaný judikatorní výklad byl přitom přijat ve vztahu k zajištění za účelem realizace správního vyhoštění, tedy „přísnějšího“ institutu, než je uložení povinnosti opustit území, k jehož realizaci bylo přistoupeno k zajištění v nyní posuzované věci. Tím spíš tedy bylo nutno hodnotit, zda k nerespektování povinnosti vycestovat přistupují ještě i nějaké další okolnosti, které by odůvodňovaly obavu ze zmaření možnosti realizovat povinnost opustit území.
40. Takové okolnosti soud na rozdíl od žalovaného neshledal. Žalovaný uvedl, že vyjádření žalobce svědčí o jeho lhostejnosti k otázce jejího pobytu, a že je přesvědčen, že by dobrovolně nevycestoval.
41. Z napadeného rozhodnutí ani z pobytové historie žalobce však podle soudu nevyplývá,
že by žalobce byl celkově nedůvěryhodný. Lhůta pro vycestování žalobce uplynula dne 6. 6. 2026 a dne 8. 6. 2026 se žalobce sám dobrovolně dostavil na pracoviště žalovaného, přičemž již disponoval letenkou do X na 30. 6. 2026.
42. Mírnější opatření jsou nedostačující zpravidla v situacích, kdy cizinec jen projíždí územím ČR, nemá k ČR žádné ekonomické nebo sociální vazby, nedisponuje dostatečnými prostředky ke složení finanční záruky a takovou skutečnost ani netvrdí (viz rozsudek NSS ze dne 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 171/2015 -52, č. 3429/2016 Sb. NSS, bod 34). Důvěryhodnost cizince je oslabena i pokud opakovaně nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění (viz rozsudek NSS ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 As 154/2011 -56), případně pokud se cizinec prokázal padělaným dokladem totožnosti
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2024, č. j. 2 Azs 314/2019 -38). Žádná z těchto okolností v případě žalobce nenastala, byť soud samozřejmě nepřehlédl, že důvěryhodnost žalobce byla značně oslabena tím, že na území ČR v minulosti páchal trestnou činnost.
43. Žalovaný však nemožnost aplikace zvláštních opatření nezaložil na tom, že žalobce spáchal v ČR trestný čin, za nějž byl odsouzen, ale na tom, že v současné době pobývá na území ČR neoprávněně, přičemž neoprávněný pobyt žalobce spojil s nespecifikovaným rozhodnutím orgánů Litevské republiky o správním vyhoštění a jeho nerespektování žalobcem (viz shora vypořádání druhého žalobního bodu). S odkazem na shora uvedenou judikaturu bylo i v tomto případ povinností žalovaného zkoumat možnosti aplikace zvláštních opatření, a to s přihlédnutím ke konkrétním specifikům a poměrům žalobce.
44. Žalobce uvedl, že si je vědom povinnosti opustit území a současně žalovanému předložil letenku do X na 30. 6. 2026. Vysvětlil přitom, že na dřívější termín letenku nesehnal a současně potřeboval více času k vyřešení rodinných záležitostí (tyto blíže nespecifikoval).
45. V kontextu shora uvedeného nelze žalobce hodnotit jako typického „nikde neevidovaného“ cizince, který se zcela bezprizorně pohyboval na území EU a ignoroval jakékoliv povinnosti vyplývající z právních předpisů regulujících pobyt cizinců. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce se o legalizaci svého pobytu v ČR snažil, avšak neúspěšně (dne 8. 2. 2023 žalobce požádal o vydání povolení k přechodnému pobytu, tato jeho žádost byla zamítnuta rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 10. 2023, č.j. OAM-2022-37/PP-2023; žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2024, č.j. 16 A 37/2023 -77, kasační stížnost žalobce byla odmítnuta usnesením NSS ze dne 26. 2. 2025, č.j. 8 Azs 248/2024 -41). Pravdou však je, že po vydání Rozhodnutí o povinnosti opustit území soud žádné povědomí o snaze žalobce svůj pobyt zlegalizovat nemá a žalobce to ani netvrdil.
46. Soud tedy dále posoudil odůvodnění nemožnosti uložení zvláštních opatření. Tvrzení žalovaného, že žalobce není v současné době na žádné adrese v ČR oficiálně hlášen, pročež se nebude plnil povinnost hlásit policii adresu, podle soudu neobstojí. Z Protokolu z 8. 6. 2026 vyplývá, že žalobce žalovanému uvedl přesnou adresu, na které se v ČR zdržuje. Konstatoval, že se jedná o adresu, na které bydlí celou dobu a toto tvrzení současně doložil Smlouvou o nájmu ze dne 30. 4. 2026, která byla uzavřena na dobu neurčitou. Žalovaný k tomu v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že nechce tvrdit, že se žalobce na této adrese nezdržuje, jelikož tam bydlí jeho družka a děti a vše nasvědčuje tomu, že se tam žalobce tedy skutečně zdržuje. Konstatování žalovaného,
že tvrzení žalobce nelze ověřit, protože vydání napadeného rozhodnutí je prvním úkonem v řízení a nelze provést pobytovou kontrolu, a je v tomto směru podle soudu nedostatečné. Sám žalovaný ostatně uvedl důvody, které nasvědčují tomu, že o adresu žalobce skutečně jde. Závěr žalovaného, že žalobce nebude plnit povinnosti dle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy není odůvodněn dostatečně. Prosté tvrzení, že se žalobce se na uvedené adrese nebude zdržovat a bude se vyhýbat správnímu orgánu, protože v ČR pobývá neoprávněně a porušil právní předpisy ČR nemůže v tomto směru obstát. Pokud by soud žalovaným uvedené důvody akceptoval, nebylo by tento druh zvláštního opatření možno použít v podstatě nikdy (každá povinnost vycestování či uložení správního vyhoštění se v určitém směru pojí s porušením právního předpisu ze strany cizince). Ani žalovaný nadto příliš nepochyboval, že se skutečně o adresu žalobce jedná (dle žalobce přitom na této adrese měly být dříve provedeny i pobytové kontroly).
47. Dále se soud zabýval možností složit finanční záruku ve smyslu § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Dle žalovaného to nebylo možné, neboť žalobce byl schopen složit pouze částku 100 000 Kč, což nepostačuje na náklady zprostředkování eskorty tří policistů, obstarání jejich letenek, dále na letenku pro žalobce a na náklady na ubytování a stravu eskortujících policistů. Bylo zřejmé, že žalobce disponuje finančními prostředky a současně měl zakoupenu letenku
do X na 30. 6. 2026. Zda tyto finanční prostředky skutečně nepostačují pro finanční záruku, kterou žalovaný ani během podání vysvětlení ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak podrobně nevyčíslil, není bez dalšího zřejmé. Není povinností cizince navrhovat zvláštní opatření. Povinnost zjistit skutkový stav v potřebném rozsahu spočívá na bedrech správního orgánu
(srov. rozsudek NSS ze dne 12. 2. 2021, č.j. 4 Azs 284/2020 -19). Bez konkrétního vyčíslení žalovaným zmiňovaných nákladů je v tomto směru napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
48. Nepřezkoumatelné jsou v tomto směru také odůvodnění týkající se možnosti využití zvláštních opatření dle § 123b odst. 1 písm. c) a d), jejichž nevyužití žalovaný opět zdůvodnil pouze nerespektováním zákona ze strany žalobce a jeho vědomostí o neoprávněném pobytu, který se nesnažil legalizovat. K tomu soud odkazuje shora na bod 46 tohoto rozsudku.
49. Odůvodnění žalovaného, proč mírnější opatření nepostačují, je proto nepřezkoumatelné, neboť nemá oporu ve spisovém materiálu a je nedostatečné. Soud konstatuje, že žalovaný mohl využít i kombinaci zvláštních opatření. Mohl tedy stanovit například povinnost zdržovat se na místě určeném policií spolu s finanční zárukou, čímž by účinnost mírnějších opatření posílil. Při tom všem měl nadto zohlednit skutečnost, že žalobce měl zakoupenou letenku a vše tedy nasvědčovalo tomu, že má skutečný zájem odcestovat a svou povinnost splnit.
50. Obiter dictum soud podotýká, že s ohledem na shora soudem citovanou judikaturu mohl žalovaný nemožnost uložení zvláštních opatření odůvodnit zejména trestní minulostí žalobce, a to zejména skutečností, že žalobce byl v minulosti mimo jiné dokonce odsouzen za trestný čin padělání veřejné listin y – cestovního pasu Slovenské republiky, přičemž se dle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2026, č.j. 16 A 7/2026 -30, se „nejednalo o prostou úpravu pasu, nýbrž o „výrobu“ pasu pro žalobce při samotném vydání pasu správním orgánem, čímž je dle soudu prokázáno určité napojení žalobce na organizovaný zločin“. Žalovaný však neuložení zvláštních opatření odůvodnil zcela jinými okolnostmi, které jak soud konstatoval výše, k přijetí takto kategorických závěrů nepostačují.
51. Soud si je vědom, že rozhodnutí o zajištění jsou přijímána v časové tísni a nepředchází jim správní řízení, je však nutno respektovat, že jde o rozhodnutí o omezení osobní svobody, kde jsou judikaturní požadavky přísné, a tím spíše je nezbytné zhodnotit alespoň to minimální množství informací, které správní orgán k dispozici má. Není nutno na mnoha stranách opakovat, že zajišťovaná osoba nerespektuje právní řád (jinak by potřeba zajištění vůbec nenastala). významnější je náležitá pozornost k individuální situaci zajišťované osoby a vysvětlení, proč je právě v jejím případě zajištění nezbytné. Žalovaný tedy posoudil možnost uložení zvláštních opatření v rozporu se zákonem.
52. Poslední pátý žalobní bod však soud důvodným neshledal. Je sice nepochybně pravdou, že žalobce se k žalovanému 8. 6. 2026 dostavil s platnou letenkou do X na 30. 6. 2026, a tato podmínka byla tedy naplněna, soud však neshledal, že by žalobce z území nemohl vycestovat z důvodů nezávislých na jeho vůli. Žalobce v této souvislosti argumentoval tím, že na dřívější termín nesehnal letenku a současně ještě potřeboval vyřešit (upravit) rodinné záležitosti (které nijak blíže nespecifikoval). Uvedená argumentace sama o sobě přijde soudu protichůdná, neboť žalobce buďto nebyl objektivně schopen letenku na dřívější termín zakoupit, anebo dříve vycestovat nechtěl, protože potřeboval vyřešit rodinné záležitosti.
53. Důvody na vůli cizince nezávislé představují neurčitý právní pojem, jímž se judikatura NSS, byť ve vztahu k jiným institutům (zmeškání lhůty pro podání žádosti) již několikrát zabývala. V rozsudku ze dne 27. 6. 2014, čj. 4 Azs 62/2014 -31, NSS mj. uvedl, že nemoc cizince, respektive dočasná pracovní neschopnost z důvodu nemoci, může představovat důvod nezávislý na vůli cizince, který mu brání podat žádost o prodloužení povolení k pobytu v řádné lhůtě (obdobně srov. též rozsudek ze dne 27. 1. 2016, čj. 1 Azs 295/2015 -40). Za takový důvod lze za specifické situace považovat i nemoc manžela cizinky, která je fakticky závislá na jejím manželovi (srov. stěžovatelkou cit. rozsudek čj. 7 As 142/2011 -62). Obecně se tedy bude jednat o důvody primárně zdravotní,
ať již ve vztahu k cizinci nebo jeho rodině, případně o poskytování nezbytně nutné péče. Důvody takovéhoto charakteru však žalobce neuvedl. Blíže nespecifikované rodinné záležitosti podle soudu považovat za důvody nezávislé na vůli žalobce ve smyslu § 123b odst. 6 písm. b) zákona o pobytu cizinců nelze.
54. Výrokem I soud zrušil napadené rozhodnutí dílem pro nepřezkoumatelnost, a to z důvodu, že napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné a v některých částech nedostatečně odůvodněné
(§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.š), dále proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je nemá oporu ve správním spise (§ 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. s.ř.s. ), a dílem pro nezákonnost, jelikož žalovaný nesprávně zhodnotil ohrožení výkonu Rozhodnutí o povinnosti opustit území v případě uložení mírnějšího opatření (§78 odst. 1 s.ř.s. s.ř.s. ).
55. Soud současně se zrušením napadeného rozhodnutí nevyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, neboť po zrušení rozhodnutí o zajištění žalobce je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako by vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože dle § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v řízení o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Je-li tedy rozhodnutí zrušeno, neznamená to, že se věc vrací správnímu orgánu k dalšímu řízení.
56. Soud rozhodl o věci samé bez nařízení ústního jednání, jelikož účastníci nařízení jednání nepožadovali a soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné (§ 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců).
57. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. s. ř. s. , podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
58. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení následující:
- 2 × 4 620 Kč coby odměna za zastupování za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
- 2 × 450 Kč coby paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu; právní zástupce žalobce soudu nedoložil, že by byl plátcem DPH, pročež mu náhrada nákladů v odpovídající výši nenáleží.
Celkové náklady žalobce tedy činí částku 10 140 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce advokáta Mgr. Svatoslava Prochorova.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 29. června 2026
Mgr. Bc. Jan Schneeweis v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.