Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1762/2026

-721

USNESENÍ

Imex Group s.r.o.,

České republice – Ministerstvu financí,

se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 36 515 594,02 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2026, č. j. -686, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady škody ve výši 36 515 594,02 Kč s příslušenstvím, která žalobkyni měla vzniknout v důsledku výbuchu skladu č. 16 v areálu Vojenského technickéhou, s. p. (dále jen „VTÚ“) ve Vrběticích dne 16. 10. 2014, v němž měla uskladněný svůj vojenský materiál, jehož pořizovací cena činila 17 173 835,57 Kč. Současně s tím měl žalobkyni ujít zisk ve výši 19 341 758,45 Kč z prodeje části munice a střeliva, která v té době ještě nebyla jejím nabyvatelem odvezena. K výbuchu dle žalobkyně mělo dojít v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra a jejich podřízené orgány dlouhodobě a soustavně zanedbávaly své povinnosti při správě, zabezpečení, krizovém plánování a kontrole muničního areálu.

2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, č. j. -626, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 36 515 594,02 Kč spolu s úrokem ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky ode dne 10. 2. 2018 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 9 900 Kč (výrok II).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 350 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl z části jako vadné a z části jako nepřípustné.

5. Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku I v části, kterou byl potvrzen nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II, podle však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. V tomto rozsahu tak Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl jako objektivně nepřípustné.

6. V části VI je dovolání vadné, neboť s výjimkou níže uvedenou, neobsahuje žádnou právní otázku ve smyslu , tj. otázku výkladu konkrétní právní normy, ale je toliko povšechnou kritikou závěrů odvolacího soudu, která neodpovídá procesním standardům vyžadovaným od dovolání sepsaného právním profesionálem. Důsledkem uvedeného je, že daná část dovolání neobsahuje ani vymezení podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu , což ji činí vadnou i z tohoto důvodu.

7. Otázka, zda lze nakládání s majetkem státu ve smyslu , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, považovat za výkon veřejné moci, jak lze s maximální měrou tolerance vyložit důraz dovolatelky na to, že má být v daném ustanovení uvedený majetek použit k plnění funkcí státu, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť se ohledně jejího posouzení odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. ), pokud uzavřel, že stát neuplatňuje ve vztahu ke státnímu podniku veřejnou moc (viz bod 54 napadeného rozsudku). Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. , je nepřípadný, neboť se v něm Nejvyšší soud k dané otázce vůbec nevyjadřuje. Dokonce v dané věci posuzoval spáchání trestného činu ve vztahu k obecnímu majetku, nikoli ve vztahu k otázce, zda je nakládání s obecním majetkem výkonem veřejné moci.

8. Přesvědčení dovolatelky uvedené na str. 12 dovolání, že je bezpředmětné opakovat v dovolání všechna tvrzení ohledně údajných porušení povinností žalovanou podrobně, je projevem neznalosti základních principů dovolacího řízení, vyjádřených mj. v , podle kterého v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.

9. Otázka pod bodem II. A) dovolání, zda je rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné s ohledem na dovolatelkou tvrzené nevypořádání jejích námitek, přípustnost dovolání dle nezakládá, neboť odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu zdůrazňující, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument, neodchýlil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. , a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. , a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. ). Soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná, jak je tomu i v nyní řešeném případě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. ).

10. Napadené rozhodnutí rovněž vyhovuje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých rozhodnutí odvolacího soudu není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ), což v případě žalobkyně zjevně nebyly. V dané věci měla žalobkyně možnost právně proti rozhodnutí odvolacího soudu argumentovat stran jeho věcných závěrů, avšak tuto možnost v důsledku nekvalitně sepsaného dovolání nevyužila, jak je uvedeno výše.

11. Co se týče skutkových závěrů odvolacího soudu vycházejících z provedených listinných důkazů z trestního řízení, je třeba uvést, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v () , dovolacímu přezkumu nepodléhají. Pouze ve výjimečných případech, kdy skutková zjištění vykazují extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo kdy jsou v extrémním nesouladu s úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, je i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. , ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. ). O takový případ však v projednávané věci nejde. Odlišná verze skutku prosazovaná žalobkyní na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedeného důkazu (usnesení NCOZ a z něj vyplývající skutkový závěr o součinnosti zaměstnanců žalobkyně při vstupu pachatelů do muničního skladu) sama o sobě extrémní rozpor představovat nemůže.

12. Ohledně otázky pod bodem II. B) dovolání, zda je řízení zatíženo vadou opomenutých důkazů, pokud soud neprovede nebo nehodnotí důkazy významné pro právní posouzení věci, aniž řádně vysvětlí důvody jejich neprovedení nebo opomenutí, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud s ohledem na své právní závěry vysvětlil neprovedení důkazů jejich nadbytečností. Soud ve smyslu věty druhé rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. , a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů). Této své povinnosti přitom odvolací soud dostál, neboť v bodu 57 odůvodnění svého rozsudku náležitě vysvětlil důvody, pro které v poměrech projednávané věci provedení jednotlivých navrhovaných důkazů považoval za nadbytečné.

13. Na otázce položené žalobkyní pod bodem ) dovolání, zda může být odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem vyloučena pouze s odkazem na úmyslné jednání třetích osob, aniž soud posoudí, zda nesprávný úřední postup nebyl alespoň spolupříčinou vzniku škody, pak dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí v situaci, kdy odvolací soud existenci nesprávného úředního postupu nedovodil. Nemohl se tak zabývat otázkou, zda je nesprávný úřední postup "spolupříčinou" vzniku škody. To diskvalifikuje danou otázku z možnosti založit přípustnost dovolání ve smyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

14. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ( ).

15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , a Bylo-li dovolání žalobkyně odmítnuto, náleží žalované náhrada nákladů řízení ve formě paušální náhrady režijních nákladů, a to ve výši 450 Kč. K této výši paušální náhrady dospěl Nejvyšší soud podle , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2026.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 9. 2026

JUDr. Pavel Simon předseda senátu