Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
10 Ad 15/2025 - 59.pdf
PDF · 0 B
No categories available
10 Ad 15/2025 - 59
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše a soudkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci
žalobce: JUDr. Ing. P. K., Ph.D., LL.M., narozen X
bytem X
zastoupen Mgr. Ondřejem Radilem, LL.M., advokátem,
sídlem Ovenecká 78/33, 170 00 Praha 7
proti
žalované: Odvolací kárná komise České advokátní komory
sídlem Národní 16, 110 00 Praha 1
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 8. 2025, sp. zn. K 60/2024,
takto:
I. Rozhodnutí odvolací kárné komise České advokátní komory ze dne 15. 8. 2025,
sp. zn. K 60/2024, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 27 539 Kč ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobcova právního zástupce Mgr. Ondřeje Radila, LL.M..
Odůvodnění:
I. Předmět sporu
1. Žalobce je advokátem, členem České advokátní komory (dále také „Komora“). Kárný senát Kárné komise České advokátní komory (dále jen „kárný senát“), rozhodl dne 12. 9. 2024 v kárném řízení vedeném proti žalobci rozhodnutím sp. zn. K 60/2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že se žalobce dopustil kárného provinění podle § 16 odst. 2 věty před středníkem a § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o advokacii“), ve spojení s čl. 4 odst. 1 usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 31. 10. 1996, č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále jen „etický kodex“), tedy že:
- při výkonu advokacie nejednal čestně; a
- při výkonu advokacie nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, a za tím účelem nedodržoval pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže ukládající mu poctivým, čestným a slušným chování přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.
2. Kárné provinění spočívalo v tom, že žalobce dne 15. 6. 2023 při poskytování právních služeb svému klientovi doc. Ing. J. S., CSc. při jednání v sídle společnosti VIRIBUS UNITIS – investiční poradenství, s.r.o., bez vědomí účastníků jednání pořizoval skrytě zvukový záznam z tohoto jednání, na kterém zachytil hlasový projev nejméně Mgr. L. P. a Mgr. Ing. M. Š., přičemž tento zvukový záznam následně přiložil důkazem ke stížnosti, kterou podal na advokáta Mgr. L. P. Za uvedené kárné provinění mu byla uložena pokuta ve výši 15 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 10 000 Kč.
3. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobce i kárný žalobce odvolání. Odvolací kárný senát odvolací kárné komise České advokátní komory (dále jen „žalovaná“) rozhodnutím ze dne 15. 8. 2025, sp. zn. K 60/2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“) odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
II. Žaloba a ostatní podání stran sporu
4. Žalobce v žalobě požadoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalované vrátil k dalšímu řízení. Stručně shrnul dosavadní průběh řízení a poté přednesl žalobní námitky.
5. Namítal, že se nedopustil neetického či nečestného jednání v rozporu se stavovskými předpisy, nesnižoval svým jednáním důstojnost advokátního stavu. Dodržel pravidla profesní morálky a pravidla soutěže. Pořizoval totiž zvukový záznam z valné hromady, nikoliv z jednání s jinými advokáty či při jednání se stranami sporu. Nedopustil se tedy postihnutelného jednání. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu stran použitelnosti záznamu hovoru osobní povahy v občanském soudním řízení bez souhlasu hovořících osob, pokud osoby jednaly v rámci výkonu podnikání, obchodní či veřejné činnosti.
6. Podle § 16 odst. 1 zákona o advokacii musí advokát chránit zájmy svého klienta – nahrávka byla jediným způsobem umožňujícím zachytit objektivně a nesporně průběh jednání. Žalobce měl důvod se domnívat, že protistrana může jeho klienta poškodit či průběh jednání zkreslit, proto k obraně klienta nahrávku pořídil. Jednání bylo valnou hromadou společnosti, nešlo o intimní či osobní záležitost. Diskuse před hlasováním není obchodním tajemstvím, je méně důvěrné, účastníci musí počítat s tím, že jejich vyjádření mohou být později použita v rámci řešení právního sporu; jednání valných hromad se přitom v praxi běžně nahrává. Namítal, že kárná komise nevzala v potaz skutečnost, že žalobce předal nahrávku Mgr. W. za účelem korekce notářského zápisu. Účelem pořízení nahrávky byla ochrana práv klienta, ne získání výhody či narušení důvěry mezi advokáty. Jednání probíhalo za účasti veřejnosti, nešlo důvěrný rozhovor mezi příslušníky stavu, u kterého by bylo možné dovodit povinnost kolegiality. Ad absurdum by se kárného provinění dopustil každý advokát pořizující záznam veřejné události, na kterém vystupuje jiný advokát, který o nahrávání nebyl předem informován.
7. Posuzování věrohodnosti svědků na základě velikosti jejich podílu ve společnosti označil za nemístné. Věrohodnost výpovědi Ing. K. nelze za nedůvěryhodného považovat jen proto, že je menšinovým společníkem, a proto určitě jedná ve shodě s žalobcovým klientem, také menšinovým společníkem. Z žádných důkazů nevyplývá, že by mezi Ing. K. a klientem žalobce měla proběhnout dohoda na společném jednání proti Mgr. Ing. Š. Hodnocení svědků žalovanou jsou proto podle žalobce nepodložené a nepřijatelné. Mgr. W. nevyloučil, že by na nahrávání mohl být upozorněn – uvedl, že si nevybavuje, že by na nahrávce zaznělo, že je valná hromada nahrávána. Současně uvedl, že si není jistý, zda na nahrávce taková informace zazněla, a nebyl si schopný vybavit kdy přesně se o nahrávce dozvěděl. Nebyl si tedy schopen vybavit časovou souslednost a nemohl vyloučit, že na nahrávce nezazněly informace o nahrávání.
8. Závěrem žalobce upozornil na to, že žalovaná nezohlednila tvrzení klienta žalobce o dlouhodobém neetickém jednání Mgr. P. a otázka, zda je možné neeticky jednat vůči osobě, která se sama dlouhodobě neetického jednání dopouští.
9. Česká advokátní komora ve vyjádření k žalobě navrhovala, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Namítala, že není pravdou, že žalobce pořizoval zvukový záznam z valné hromady – 15. 6. 2023 se totiž nekonala valná hromada společnosti VIRIBUS UNITIS – investiční poradenství, s.r.o., nýbrž neformální jednání na základě pozvánky rozeslané žalobcem za jeho klienta. Žalobcův klient však nebyl oprávněn valnou hromadu svolat. K žalobcem odkazované judikatuře uvedla, že jednání dovolené pro klienta nemusí být dovolené pro jeho advokáta. K tomu odkázala na etický kodex. I žalobcem odkazovaná judikatura zdůrazňuje posouzení přípustnosti nahrávky z hlediska proporcionality; k tomu citovala z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14. Odkázala také na rozhodnutí kárného senátu K 49/2021 z 18. 3. 2022, kde bylo jako kárné provinění posouzeno pořízení zvukového záznamu bez vědomí a souhlasu advokáta při výkonu advokacie.
10. Žalobce se podle Komory mýlí, pokud tvrdí, že kárný senát nehodnotil skutečnost, že žalobce předal nahrávku notářskému kandidátovi – k tomu odkázal na bod 13 prvostupňového a bod 20 napadeného rozhodnutí. Podle ustálené judikatury tvoří prvostupňové a druhostupňové rozhodnutí jeden celek. Mgr. W. byl překvapen, že žalobce nahrávku pořídil. Žalobce sám notářského kandidáta na jednání přivedl, není proto logické tvrzení žalobce, že účelem pořízení zvukového záznamu bylo zachování důkazního materiálu. Tvrzení žalobce o jeho snaze zajistit obsah notářského zápisu se skutečností na věci nic nemění. Za nepravdivé poté označila také tvrzení, že nedůvěryhodnost Ing. K. byla založena na skutečnosti, že je menšinovým společníkem. Odkázala na bod 12 prvostupňového rozhodnutí s tím, že důvodem nedůvěryhodnosti svědka byl rozpor mezi jeho výpovědí a ostatními důkazy.
11. Žalobce v replice setrval na svém procesním stanovisku. Trval na tom, že se nedopustil zakázaného jednání, neporušil právní předpisy, nesnižoval důstojnost advokátního stavu. Dodržel pravidla profesionální etiky a soutěže.
12. Tvrzení o tom, že neproběhla valná hromada, považoval za irrelevantní. Podle judikatury není podstatné, že jednání probíhalo na valné hromadě; stěžejní je, že šlo o hovor v rámci výkonu obchodní činnosti. I kdyby nešlo o valnou hromadu, všichni svědci na valnou hromadu odkazovali – byli si vědomi, že nešlo o soukromé či osobní jednání. K argumentaci principem proporcionality žalobce nesouhlasil s argumentem žalované a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 64/2004, kde byla jako důkaz připuštěna nahrávka záznamu jednání společníků. Ochrana slabší strany se uplatňuje také u menšinového společníka – tedy klienta žalobce. Nesouhlasil také s citací nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14. Žalobce měl pro rozumný důvod domnívat se, že protistrana může jeho klienta poškodit či zkreslit průběh jednání, proto jako obranný prostředek nahrávku pořídil. K rozhodnutí K 49/2021 uvedl, že v daném případě šlo o jednání pouze mezi advokáty – šlo tedy o odlišnou situaci, zde jednání probíhalo za přítomnosti veřejnosti.
13. Pořízení zvukové nahrávky podle žalobce bylo opodstatněné a přínosné i přes přítomnost notářského koncipienta, který pořídil zápis. Jde o doslovný a objektivní záznam zvyšující přesnost výroků, jejich formulací a kontextu, eliminuje chybovost a umožňuje zpětnou kontrolu správnosti zápisu. Přispívá k vyšší kvalitě a spolehlivosti záznamu – Mgr. W. sám uvedl, že z nahrávky vycházel a podle ní notářský zápis doplnil. Souběžné pořízení nahrávky a písemného zápisu není nelogické.
14. K nedůvěryhodnosti Ing. K. uvedl, že žádný ze svědků (Mgr. W. ani Mgr. Ing. Š.) nevyloučil, že na nahrávání mohli být upozorněni. Na rozpor ve výpovědích proto nelze poukazovat. Setrval na názoru, že věrohodnost svědků nelze posuzovat na základě toho, že žalobcův klient je menšinovým společníkem a proto jedná ve shodě s druhým menšinovým společníkem ve shodě.
15. Podáním ze dne 28. 4. 2026 žalobce doplnil svou žalobu o další argumentaci. Namítal, že sankce je uložena na základě normy, která nesplňuje ústavněprávní požadavek určitosti. Namítal, že na disciplinární postih se uplatní tzv. Engelovská kritéria, podle kterých musí aplikovaná norma dostát požadavku trestněprávního standardu určitosti – subjekt musí být schopen předvídat jaké jednání je sankcí zakázáno a prostor pro správní uvážení musí být ohraničen tak, aby norma nebyla libovolně aplikovatelná. Ani jeden z těchto požadavků naplněn nebyl.
16. Podle žalobce ustanovení § 17 zákona o advokacii a § 4 odst. 1 etického kodexu nenesou kritérium toho, co lze ještě považovat za důstojné. Vágní generální klauzuli lze použít jen je-li její obsah dostatečně ustálen judikaturou natolik, že průměrně rozumný adresát bude schopen předpovědět jak bude na jeho jednání posléze nahlíženo. Namítal, že pojem důstojnosti téměř nemá oblast jasné aplikace, existuje zde především široká tzv. periferní oblast pochybnosti. A právě do té podle žalobce jeho jednání spadá. Uložit za takové jednání sankci znamená ex post formulaci zákazu, což je podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 Úmluvy nepřijatelné. K uvedenému argumentoval také zásadami vnitřní morálky práva, které taktéž obsahují požadavky jasnosti, stálosti v čase a souladu mezi vyhlášeným pravidlem a jeho aplikací. Výše uvedená ustanovení v uvedeném selhávají.
17. Dále namítal, že vina je opřena o natolik sémanticky otevřené pojmy, že nejsou použitelné. Konkrétně namítal, že pojem „důstojnost advokátního stavu“ jako sankční hypotézy nelze pro jeho bezobsažnost použít, neb je užíván k subsumpci pojmů různorodé povahy bez sjednocujícího prvku, jejíž obsah je dovozován případ od případu. Pokud dopředu nelze určit, jaké jednání bude pod normu subsumováno, norma neplní svou primární funkci a zpětně protiústavně racionalizuje mocenský postih. Napadenému rozhodnutí poté vytýkal, že jeho odůvodnění neobsahuje subsumpční úkony – není uvedeno, na základě jakého předem identifikovaného kritéria má být pojem důstojnost naplněn a v jakém rozsahu je analogická aplikace judikatury přípustná. Postup postrádá univerzální pravidlo, žalobce v tomto spatřuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Upozornil také na vnitřní rozpor odůvodnění, kdy odvolací senát uznává, že žalobce jednal v rámci poskytování služeb klientovi, současně mu však vytýká porušení § 16 odst. 2 zákona o advokacii. Nevysvětlil přitom vztah mezi § 16 odst. 1 a odst. 2 zákona o advokacii.
18. Žalobce poté namítal, že sankce postrádá racionální legitimaci – žalobce nezpůsobil identifikovatelnou škodu, trest pro absenci ex ante předvídatelného zákazu nemá odstrašující efekt a chybí zde i univerzální pravidlo. Účely sankce ve smyslu retributivní, utilitární a expresivní teorie tedy nejsou naplněny. Dále namítal, že pojmy „čestně“ a „svědomitě“ z § 16 odst. 2 zákona o advokacii nejsou v zákoně definovány a jejich obsah je ex post dovozován kazuisticky, což nedostojí požadavku určitosti právní normy. Pokud jednání slouží k ochraně zájmů klienta ve smyslu § 16 odst. 1 téhož zákona, dochází ke kolizi uvedených ustanovení, přičemž převážit musí výklad ve prospěch chráněného účelu – práv klienta na právní pomoc – tedy ve prospěch žalobce. Ustanovení § 17 zákona o advokacii a čl. 4 odst. 1 etického kodexu vycházejí z pojmu „důstojnost advokátního stavu“, což je pojem, který nemá oporu v zákoně, etickém kodexu a ni ustálené praxi a adresát tak nemůže předem rozeznat zakázané jednání. Pořízení zvukového záznamu jednání pod tento pojem představuje expanzivní výklad nesouladný s doktrínou interpretačního omezení a zákazu rozšiřujícího výkladu sankčních norem. Jednání, za které byl žalobce postižen, nelze rozumně subsumovat pod žádnou ze sankčních hypotéz bez porušení ústavních principů.
19. Podáním z 15. 8. 2026 žalovaná – odvolací kárná komise – reagovala na poučení soudu o pasivní žalobní legitimaci. Žalovaná namítala, že není pasivně legitimována, neboť rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ads 164/2022 – 97 se týkal jiné hierarchie správních orgánů, než je v advokátním kárném řízení. Zatímco rozhodčí orgán VZP je specifický samostatný orgán s vlastními pravomocemi a personálním složením, kárné řízení ve smyslu zákona o advokacii je řízením, jehož účelem je výkon disciplinární pravomoci veřejnoprávní korporace, jde o vrchnostenské rozhodování České advokátní komory prostřednictvím příslušných orgánů.
20. Namítala, že kárné senáty rozhodují jménem Komory, přičemž odvolací kárný senát přezkoumává rozhodnutí kárného senátu a nikoli rozhodnutí České advokátní komory. Pokuty, které kárné senáty uloží v kárném řízení, jsou příjmem České advokátní komory. Zatímco rozhodčí orgán zdravotní pojišťovny je procesně nadřazen zdravotní pojišťovně, přezkoumává rozhodnutí zdravotní pojišťovny a mezi vůlí rozhodčího orgánu a VZP může existovat rozpor, odvolací kárná komise (odvolací kárný senát) České advokátní komoře procesně nadřazena není, nemůže existovat rozpor mezi vůlí Komory a vůlí kárného senátu nebo odvolacího kárného senátu.
21. Další zásadní rozdíl žalovaná spatřuje v personálním složení. Zatímco rozhodčí orgán se skládá ze zástupců šesti subjektů, z nichž řada stojí zcela mimo struktury zdravotní pojišťovny, členy odvolací kárné komise jsou výlučně advokáti zvolení sněmem Komory. Upozornila také na dlouhodobou praxi, kdy správní soudy jednaly s Českou advokátní komorou jako pasivně žalobně legitimovanou. Změna přišla až v reakci na rozsudek rozšířeného senátu a vyvolává právní nejistotu. Upozornil na tři řízení před zdejším soudem, kde jsou za žalovaného označeni Česká advokátní komora, odvolací kárné komise a odvolací kárný senát. V jednom z předestřených případů již Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti – rozsudkem ze dne 11. 8. 2026, č. j. 21 As 70/2026 – 64, zamítl kasační stížnost a jako žalovanou ponechal Českou advokátní komoru. Pasivní legitimací se soud musí zabývat z úřední povinnosti, pokud tedy Nejvyšší správní soud pasivní legitimaci nezměnil, podle žalované dospěl k závěru, že žalovanou je Česká advokátní komora. Dále k tomu citovala z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2025, č. j. 1 As 293/2024 – 46, kde kasační soud stran rozhodování o určení advokáta aproboval, že městský soud správně jednal s Českou advokátní komorou. Žalovaná k tomu upozornila, že i rozhodování o kárné odpovědnosti advokátů a advokátních koncipientů bylo zákonem svěřeno komoře za níž rozhodují kárné senáty. Členem rozhodujícího senátu Nejvyššího správního soudu byl v té věci JUDr. Mgr. Ivo Pospíšil, Ph.D., který byl také členem rozšířeného senátu. K postavení komory dále citoval z rozsudku ze dne 4. 5. 2005, č. j. 1 As 21/2004 – 38, z komentáře k s. ř. s. a z odlišného stanoviska Mgr. Lenky Krupičkové, LL.M., k výše uvedenému rozsudku rozšířeného senátu.
22. K věci samé se poté žalovaná ztotožnila s vyjádřením České advokátní komory a shodně s ní navrhovala zamítnutí žaloby.
III. Jednání
23. Jednání ve věci se před městským soudem konalo dne 17. 9. 2026. Obě procesní strany na něm setrvaly na svých dosavadních postojích.
24. Soud na jednání neprováděl dokazování, neb všechny relevantní listinné podklady jsou součástí správního spisu – jeho obsah je stranám sporu znám, strany se k němu mohly vyjádřit. Platí proto i zde, že dokazování správním spisem se neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Součástí správního spisu je přitom i vyjádření doc. Ing. S. CSc. z 17. 7. 2024 a žalobcova stížnost na Mgr. P. ze dne 19. 6. 2023, soud tedy neshledal důvod provádět těmito listinami dokazování. Soud shledal za nadbytečné provádět i výslech doc. Ing. J. S., CSc., neboť pro posouzení věci se jedná o nadbytečný důkaz a rozhodné skutečnosti vyplývají z obsahu správního spisu.
25. Soud vycházel také ze shrnutí dřívějšího rozhodnutí kárného senátu ze dne 8. 4. 2022, sp. zn. K 49/2021, zveřejněném v Bulletinu advokacie 10/2022, který je veřejně přístupný na internetové adrese https://advokatnidenik.cz/archiv-ba/#1677142441348-cda2f5a0-8e90. Ten soud důkazem také neprováděl – žalovaná jím sama argumentovala a žalobce se k jeho obsahu v rámci repliky písemně vyjádřil, také se s jeho obsahem tedy již seznámil.
IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze
26. Městský soud v Praze (dále také „městský soud“ či jen „soud“) ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).
K otázce pasivní žalobní legitimace
27. Před vypořádáním žalobních bodů soud považuje za nezbytné vyjasnit otázku pasivní legitimace. V souladu s § 69 s. ř. s. je žalovanou odvolací kárná komise České advokátní komory, jakožto orgán, kterému je tato pravomoc v kárných věcech svěřena do pravomoci. O této skutečnosti soud obě strany sporu poučil a umožnil jim tak na svůj právní názor o žalobní aktivní legitimaci reagovat. Žalovaná doložila, že ji v soudním řízení reprezentuje k tomu oprávněná osoba, a s vyjádřením České advokátní komory se ztotožnila.
28. Desátý senát k uvedenému postupu v podrobnostech odkázal na bod 11 rozsudku zdejšího soudu ze dne 17. 4. 2026, č. j. 3 Ad 1/2026 – 51, případně na body 68 až 70 rozsudku zdejšího soudu ze dne 12. 3. 2026, č. j. 15 Ad 13/2025 – 83, a na body 23 a 24 rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 2. 2026, č. j. 14 Ad 8/2024 – 79. Z uvedených rozhodnutí je patrné, že v návaznosti na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 1. 10. 2025, č. j. 8 Ads 164/2022 – 97, č. 4713/2025 Sb. NSS, došlo ke změně dosavadního přístupu správních soudů k otázce pasivní žalobní legitimace u kárných řízení s advokáty a advokátními koncipienty (neaplikovatelný je proto závěr ze staršího komentáře).
29. Jakkoliv názor rozšířeného senátu nebyl přijat bez výhrad (viz např. odlišné stanovisko soudkyně Mgr. Lenky Krupičkové, LL.M., z uvedeného rozsudku (viz body 41 a následující) se podává obecně aplikovatelný závěr, že pokud přímo zákon svěřuje rozhodování konkrétnímu orgánu právnické osoby, pak je za správní orgán třeba považovat samotný tento orgán. To platí tím spíše, pokud zákonodárce vytvořil takový orgán výlučně za účelem rozhodování o právech a povinnostech ve veřejné správě. Není rozhodující, zda rozhodující entita je samostatně nadána právní osobností (subjektivitou).
30. Skutečnost, že rozhodující orgán má být složen ze zástupců různých institucí stojících mimo právnickou osobu, podle rozšířeného senátu zvyšuje intenzitu potřeby rozlišení orgánu, který rozhodnutí vydal, od právnické osoby jako celku (viz bod 45 odkazovaného rozsudku) – to nicméně neznamená, že složení rozhodujícího orgánu je klíčové.
31. V zákoně o advokacii jsou specificky vymezeny konkrétní orgány, které mají rozhodovat o kárné odpovědnosti advokátů a advokátních koncipientů – jde o kárnou komisi (§ 47) a odvolací kárnou komisi (§ 47a). Zákon tedy, byť částečně odkazem na kárný řád, vymezuje nové orgány se specifickou kárnou pravomocí. A právě to je ve světle výše odkazovaného názoru rozšířeného senátu ta zásadní skutečnost pro vyhodnocení pasivní žalobní legitimace.
32. O tom, zda se advokát nebo advokátní koncipient dopustil kárného provinění, a o uložení kárného opatření rozhoduje v kárném řízení zahájeném na základě kárné žaloby podané kárným žalobcem tříčlenný kárný senát složený ze členů kárné komise Komory (viz § 33 odst. 1 zákona o advokacii). Rozhodnutí tedy ze zákona náleží kárnému senátu kárné komise, nikoliv Komoře jako celku, jejímž jménem by kárná komise jednala. O odvolání proti rozhodnutí kárného senátu v kárném řízení zde v souladu s § 35 odst. 2 zákona o advokacii rozhodoval tříčlenný senát ustanovený z členů Odvolací kárné komise. Ve smyslu § 35 odst. 3 zákona o advokacii ani odvolací kárná komise nejedná v zastoupení za Komoru, jakkoliv je podle § 41 odst. 1 písm. f) zákona o advokacii orgánem Komory, ale vykonává vlastní rozhodovací činnost v rámci zákonem vymezené pravomoci.
33. Desátý senát proto souhlasí s výše odkazovaným názorem ostatních senátů zdejšího soudu, že pasivní žalobní legitimace náleží odvolací kárné komisi České advokátní komory.
34. V rozsudku ze dne 27. 3. 2026, č. j. 17 Ad 14/2025 – 48, zdejší soud sice jako s žalovaným jednal s odkazem na § 35 odst. 2 a 3 zákona o advokacii s odvolacím kárným senátem odvolací kárné komise České advokátní komory. Desátý senát nicméně souhlasí s názorem třetího senátu zdejšího soudu, který se s názorem sedmnáctého senátu neztotožnil a vysvětlil, že odvolací kárný senát tvoří pouze dílčí formaci žalované (Odvolací kárné komise ČAK), která jejím jménem rozhoduje (viz bod 11 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2026, č. j. 3 Ad 1/2026 – 51). Jde-li o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2026, č. j. 21 As 70/2026 – 64, v něm se kasační soud otázkou pasivní žalobní legitimace nezabýval, tím spíše ve světle rozsudku rozšířeného senátu ze dne 1. 10. 2025, č. j. 8 Ads 164/2022 – 97. Tento rozsudek tedy nevnáší k otázce pasivní legitimace u kárných řízení před žalovanou žádný zásadní právní názor.
35. Výše uvedený závěr o pasivní žalobní legitimaci se však v případě České advokátní komory a jejích orgánů neuplatní bezvýhradně u všech typů řízení. V rozsudku ze dne 4. 11. 2025, č. j. 1 As 293/2024 – 46, se Nejvyšší správní soud v bodě 11 zabýval pasivní žalobní legitimací při soudním přezkumu rozhodnutí o určení advokáta (§ 18a až § 18d zákona o advokacii). S jeho závěry městský soud souhlasí, šlo však o zcela odlišné řízení s odlišnými podmínkami, než je zde přezkoumávané kárné řízení. Určení advokáta je totiž svěřeno Komoře jako celku (viz § 18a odst. 6, § 18b odst. 1, § 18c odst. 5 zákona o advokacii). Předseda za ni (tj. jejím jménem) toto rozhodnutí ve smyslu § 45 odst. 2 písm. a) zákona o advokacii činí. Zákon tedy pro toto řízení nepočítá s vytvořením nového orgánu v rámci České advokátní komory, přičemž pravomoc zde náleží Komoře jako celku.
Ustanovení § 16 odst. 1 a § 17 zákona o advokacii a § 4 odst. 1 etického kodexu
nejsou v rozporu s požadavkem na určitost trestních norem (nullum crimen sine lege certa)
36. Mezo náležitosti správní žaloby proti rozhodnutí správního orgánu vymezených v § 71 odst. 1 s. ř. s., náleží pod písm. d) „žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné“. Podle § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. může žalobce rozšířit žalobu o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Uplatní se tak lhůta stanovená v § 72 odst. 1 s. ř. s., podle kterého „[ž]alobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví‑li zvláštní zákon lhůtu jinou“. Zmeškání této lhůty nelze prominout (§ 72 odst. 4 s. ř. s.). Umožňuje‑li tedy § 75 odst. 2 s. ř. s. krajskému soudu přezkoumat napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů, toto ustanovení je třeba vykládat ve spojení s § 71 odst. 2 a § 72 odst. 1 s. ř. s. tak, že musí jít o žalobní body uplatněné ve lhůtě pro podání žaloby. Správní soud by mohl rozhodnutí žalovaného zrušit na základě opožděně uplatněného žalobního bodu jen za předpokladu, že by současně shledal důvody pro takový přezkum z úřední povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004 ‑ 69, nebo ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 Afs 283/2018 ‑ 39).
37. V žalobě žalobce namítl, že jeho jednání nebylo nezákonné a že pořízení nahrávky sledovalo legitimní a legální účel, resp. že svým jednáním neporušil vypsané normy zákona o advokacii a etického kodexu. V podání z 28. 4. 2026 nicméně uplatnil novou argumentaci, podle které není uvedených ustanovení možné trestat prakticky vůbec, neb uvedená ustanovení nemohou dostát kvalitativním požadavkům skutkové podstaty.
38. Soud však přesto považuje za potřebné se k žalobcovým argumentům uplatněným v podání z 28. 4. 2026 vyjádřit, byť jej nepřezkoumává v rámci samostatných žalobních bodech – vznáší totiž otázku nepřezkoumatelnosti úvah žalované a otázku ústavnosti a obecné aplikovatelnosti ustanovení, o které se správní rozhodnutí opírají ve výroku o vině, kruciální pro samotné vyhodnocení zbývajících žalobních námitek (nelze-li totiž určité právní ustanovení pro protiústavnost aplikovat, nelze přezkoumávat zákonnost jeho aplikace v konkrétním případě). Soud se tedy v návaznosti na podání z 28. 4. 2026 zabýval otázkou, zda-li by bylo na místě předložit k Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 16 odst. 1 a § 17 zákona o advokacii postupem podle článku 95 odst. 2 Ústavy. Z níže vyložených důvodů přitom dospěl k závěru, že takový návrh je zcela nadbytečný a ustanovení vytýkanými vadami netrpí.
39. Podle § 16 odst. 1 zákona o advokacii platí: „Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit“. Odst. 2 téhož ustanovení poté stanoví, že „[p]ři výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné“.
40. Ustanovení § 17 zákona o advokacii (ve znění do 31. 3. 2025 – pozdější úprava nepřinesla změny, které by byly pro žalobce příznivější, viz § 34 odst. 1 zákona o advokacii) stanoví: „Advokát postupuje zejména při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis“. Odkazovaným stavovským předpisem je etický kodex. Podle čl. 4 odst. 1 etického kodexu platí: „Advokát je všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu“.
41. Podle § 32 odst. 2 zákona o advokacii je kárným proviněním „závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním zákonem s výjimkou zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu nebo stavovským předpisem.“
42. Kárná, resp. disciplinární odpovědnost je konkrétním druhem správněprávní odpovědnosti, je regulována normami správního práva. Správněprávní sankce uplatňované při postihu správně právní disciplinární odpovědnosti mají ve většině případů povahu správních trestů; na jejich ukládání se vztahují základní trestněprávní zásady a pravidla (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2020, č. j. 5 As 39/2019 – 36, bod 28). Soud ve světle výše uvedeného souhlasí s žalobcem, že kárná provinění naplňují podmínky tzv. Engel kritérií (k nim viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku, stížnost č. 5100/71, § 82-83). Žalobci nepochybně náleží základní práva obviněného v řízení o trestním obvinění, které je spojeno s několika specifickými ústavněprávními zárukami. V tomto směru ostatně žalovaná ani ničeho nenamítala.
43. Podstatou žalobcovy argumentace z podání z 28. 4. 2026 je skutečnost, že aplikovaná ustanovení § 16 odst. 2 část věty před středníkem zákona o advokacii, § 17 téhož zákona a čl. 4 odst. 1 etického kodexu nestanoví jasné meze skutkové podstaty a podle žalobce proto odporují ústavně zakotveným požadavkům na určitost norem trestního práva.
44. S tímto názorem se však městský soud neztotožňuje. Pojmy důstojnost a vážnost advokátního stavu, jakož i čestné a svědomité chování advokáta, jsou pojmy neurčitými, u nichž není nikde konkrétně vymezen jejich obsah. To však neznamená, že nemohou být součástí skutkové podstaty přestupku, případně kárného provinění.
45. Obecně vzato platí zásada, že každý přestupek musí být vymezen dostatečně určitě, přesně a jasně; ústavní požadavek nullum crimen, nulla poena sine lege certa, se uplatní i při správním trestání (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 – 27, č. 461/2005 Sb. NSS). Ten nicméně nevyžaduje absolutní a jednoduchou předvídatelnost. Ukládat správní tresty je možné i na základě obecnějších pravidel a neurčitých právních pojmů (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2018, č. j. 9 As 165/2017 – 45, bod 26, ze dne 25. 11. 2025, č. j. 21 Ads 76/2025 – 29, bod 47 a tam citovaná judikatura, případně též ze dne 22. 12. 2025, č. j. 10 As 222/2024 – 44, bod 16). Podstatné je, zda má adresát dostatečnou možnost předem rozpoznat, jaké jednání je zákonem či judikaturou považováno za zákonné a jaké za protiprávní (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2007, č. j. 2 Afs 176/2006 – 96, č. 1258/2007 sb. NSS).
46. Ústavní soud přitom již v minulosti konstatoval, že pro advokáta, který je činný v právním státě, nemůže být obtížné nebo neobvyklé zjistit, které způsoby chování a jednání a které hodnoty mravnosti a lidské důstojnosti je třeba respektovat, aniž by byly výslovně vypočteny v jednotlivých ustanoveních, což ostatně není vůbec možné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 393/98, č. 63/1998 USu., dále viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2018, č. j. 6 As 120/2018 – 36, bod 27).
47. K uvedenému lze dodat, že obecnost skutkové podstaty – použití neurčitého právního pojmu – umožňuje flexibilní reakci na společenský vývoj bez potřeby změny zákona. Užití neurčitých právních pojmů není nadto v rámci administrativněprávního trestání neobvyklým jevem, viz např. pojem „veřejné pohoršení“ ve smyslu § 47 odst. 1 písm. c) (byť dnes již neplatného) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (viz výklad pojmu „mravnosti“ v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, č. j. 2 As 69/2003 – 50, č. 216/2004 Sb. NSS: „Kromě pocitu mravnosti jako vnitřní záležitosti každého člena společnosti totiž jistě existuje jistý obsah pravidel, na němž se v daném místě a čase shodne společnost jako celek, byť obvykle ne všemi svými členy, ale relevantní většinou. […] Tím, kdo v konkrétním případě posoudí, zda jednání, které pohoršilo požadované množství osob, je zároveň v rozporu s tímto konsenzem, je správní orgán. Ten ovšem - vykonávaje své pravomoci rozhodováním konkrétních pracovníků - neprovádí toto posouzení pohledem jejich vlastního pocitu mravnosti, ale pohledem své povědomosti o tomto společenském konsenzu“).
48. Vzhledem k výše uvedenému jsou námitky žalobce směřující proti ústavnosti a obecné aplikovatelnosti § 16 odst. 2 část věty před středníkem zákona o advokacii, § 17 téhož zákona a čl. 4 odst. 1 etického kodexu nedůvodné.
K nahrávání advokáta bez jeho souhlasu a vědomí jiným advokátem
49. Klíčovou otázkou je, zda uvedené jednání žalobce naplnění představuje porušení výše citovaných ustanovení zákona o advokacii a etického kodexu. Žalobce totiž namítal, že se jeho jednání nebylo nesouladné s ustanoveními zákona o advokacii a etického kodexu.
50. Podle § 32 odst. 2 zákona o advokacii je kárným proviněním „závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním zákonem s výjimkou zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu nebo stavovským předpisem“ (podtržení doplněno soudem).
51. Zákon tedy vznik kárného provinění podmiňuje dosažení určité intenzity nežádoucího jednání advokáta či advokátního koncipienta. Při posouzení znaku závažnosti ve smyslu § 32 odst. 2 zákona o advokacii je třeba přihlédnout k významu chráněného zájmu, k následkům skutku (ve vztahu ke klientovi, dalším osobám i advokátnímu stavu), k okolnostem, za nichž byl spáchán, k osobě kárně obviněného a míře jeho zavinění [přiměřeně srov. § 24 odst. 2 vyhlášky č. 244/1996, kterou se podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanoví kárný řád (advokátní kárný řád), ve znění pozdějších předpisů], přičemž hodnocení nelze spojit pouze s jediným kritériem (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 155/2018 - 48, body 35 a 37, a ze dne 25. 11. 2020, č. j. 9 As 77/2020 – 19, bod 24; dále viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 3. 2020, č. j. 9 Ad 3/2015 - 90, bod 59). Absence vyhodnocení významu a míry závažnosti chybných či neprofesionálních jednání advokáta v rámci poskytované služby je důvodem pro zrušení rozhodnutí o kárné odpovědnosti advokáta pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2005, č. j. 9 Ca 64/2004 – 45, č. 1086/2007 Sb. NSS).
52. Odvolací kárný senát žalované v bodě 26 napadeného rozhodnutí závažnost jednání žalovaného a jeho dopadů do jisté míry relativizoval s tím, že nahrávka v kárném řízení s žalobcovým kolegou nakonec nebyla použita a Mgr. Ing. Š. uvedl, že pořízení nahrávky mu s odstupem času nevadí. Přesto však oba správní orgány (bez podrobnějšího odůvodnění) dospěly k závěru, že jednání žalobce bylo natolik škodlivé, že si vyžádalo nejen projednání jako kárné provinění, ale nadto bylo natolik závažné, že si vyžádalo uložení kárného opatření v podobě pokuty.
53. Soud již výše upozornil na skutečnost, že v rámci skutkové podstaty se nachází hned několik neurčitých pojmů. Jak plyne z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011 ‑ 154, č. 3073/2014 Sb. NSS (body 15 a 24), neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze zcela přesně právně definovat. Jejich obsah, rozsah a aplikace se může v závislosti na konkrétních okolnostech měnit. Zákonodárce tímto způsobem vytváří příslušným orgánům prostor k tomu, aby zhodnotily, zda konkrétní situace pod neurčitý právní pojem spadá, či nikoliv. Úvaha správních orgánů se tak zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Výsledkem je pak závěr, který nemá alternativu (viz bod 19 recentního rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2026, č. j. 9 As 185/2025 – 40).
54. Prvostupňové ani napadené rozhodnutí výslovně nepředstavuje obsah neurčitých právních pojmů „poctivé, čestné, slušné a svědomité jednání“ a „důstojnost a vážnost advokátního stavu“. Z bodu 16 prvostupňového rozhodnutí je však zřejmé, že za přinejmenším nečestné jednání odporující etickým standardům stavovských předpisů kárný senát považuje pořizování skrytých zvukových záznamů z jednání s jinými advokáty bez jejich vědomí a souhlasu. V témže bodě kárný senát vysvětlil, že jakkoliv žalobce jednal na pokyn svého klienta, v souladu s druhou větou § 16 odst. 1 zákona o advokacii není advokát nezákonnými pokyny vázán. Pokyn od klienta odporující občanskému zákoníku a základním principům etiky advokáta nemůže být podle něj ospravedlněn. Odvolací kárný senát žalované uvedený závěr aproboval v bodě 19 napadeného rozhodnutí, kde uvedl: „Utajené pořizování nahrávek […] z jednání mezi stranami sporu (když nahrávka je navíc následně bezprostředně použita k podání stížnosti na jiného advokáta, který se jednání účastnil), není čestné ani poctivé a příkazům zákona o advokacii a etického kodexu tedy nedostojí“. Uvedené představuje subsumpci zjištěného skutkového stavu pod ustanovení zákona o advokacii a etického kodexu.
55. Kárný senát i odvolací kárný senát žalované tedy ve svých rozhodnutích došly k závěru, že pořízení nahrávky advokáta bez jeho vědomí a souhlasu jiným advokátem představuje nečestné a nepoctivé jednání nahrávajícího advokáta, které snižuje důstojnost advokátního stavu. Uvedený zákaz v případě advokátů (na rozdíl od jejich klientů – viz např. bod 18 věta čtvrtá napadeného rozhodnutí) podle kárného senátu a žalované patrně platí paušálně, etického pochybení se advokát dopustí nehledě na okolnosti a již ze své podstaty je dostatečně závažné pro uložení kárného opatření. Kárný senát ani odvolací kárný senát žalované se totiž již dále nezabývaly otázkou, zda v takovém případě nahrávání proběhlo v souladu s podmínkami zákona a judikatury. Následné využití nahrávky ke stížnosti na jiného advokáta vyhodnotili jako okolnost zvyšující závažnost uvedeného jednání (viz slovo navíc), nicméně z rozhodnutí plyne, že protiprávního a neetického jednání se žalobce dopustil již tím, že nahrávku pořídil.
56. S takovým paušálním závěrem se však soud nemůže ztotožnit.
57. Mezi stranami je nesporné, že zákon o advokacii stavovský předpis (etický kodex) výslovně nestanovuje advokátovi zákaz utajeného pořizování záznamů jiného advokáta. Žádné takové ustanovení žalovaná ani necitovala.
58. Obecně jistě podle § 86 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) platí, že „nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy.“
59. Podle § 88 odst. 1 občanského zákoníku pak obecně pro pořizování záznamů bez svolení platí, že „[s]volení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob“ (podtržení doplněno soudem). Podle odst. 2 platí, že „[s]volení není třeba ani v případě, když se podobizna, písemnost osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na základě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu“. Další výjimky při z nezbytnosti souhlasu člověka k pořízení podobizny, zvukového či obrazového záznamu představuje i § 89 občanského zákoníku „podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství.“ Současně platí, že i „zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.“
60. Za určitých okolností je tedy pořízení záznamů jiné osoby možné a zákonem dovolené, a to i bez jejího souhlasu a tím mnohdy i bez jejího vědomí. Není-li totiž dle citovaných ustanovení občanského zákoníku v určitých případech nezbytný (tj. vědomý) souhlas zaznamenávané osoby, je logické, že tím spíše není nezbytné vyžadovat ani vědomí osoby o tom, že je jinak (bez jejího souhlasu) pořizován zvukový či obrazový záznam.
61. Žalobce v řízení poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, a ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008, a usnesení ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1111/2011, a ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2599/2014). V nich Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že jde-li o hovor fyzických osob v rámci výkonu povolání, obchodní či veřejné činnosti, lze mu upřít povahu hovoru osobní povahy, jeho případný záznam nehodnotit jako zasahující do osobnostních práv osob hovořících a připustit jej jako důkaz v občanském soudním řízení. Taktéž Ústavní soud v minulosti konstatoval, že hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy. Zvukový záznam takového hovoru pořízený navíc po předchozím upozornění, že hovor je zaznamenáván, může soud použít jako důkazní prostředek v občanském soudním řízení, jímž lze zjistit skutkový stav věci, poté, co zvážil, zda měl účastník uplatňující informace ze záznamu k jejich získání jiné, z hlediska zásahu do soukromí druhé osoby šetrnější možnosti (nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 2299/17).
62. Advokáti jistě jsou, nad rámec obecně závazných předpisů, vázáni také stavovskými předpisy. Ty musejí respektovat; nejsou přitom vázáni pokyny klientů, které zákonu odporují. Při výkonu advokacie je pak advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§ 16 odst. 1,2 zákona o advokacii). Advokát je přitom jistě povinen postupovat poctivě, k čemuž ho zavazuje ustanovení § 17 zákona o advokacii. Požadavek na etické jednání advokáta pak Nejvyšší správní soud vyložil jako požadavek, aby se advokát choval tak, aby nesnižoval důstojnost a vážnost advokátního stavu v očích veřejnosti. Nejde tedy vůbec o to, jak se subjektivně jevilo a jeví jednání stěžovatele zainteresovaným stranám sporu, tedy jeho klientům a protistraně, ale jak se může jevit jakémukoliv třetímu pozorovateli, který není právně vzdělán, a že je objektivně způsobilé v jeho očích snížit důstojnost a vážnost advokátního stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2018, č. j. 6 As 120/2018 – 36, bod 25).
63. Žalovaná v rámci repliky argumentovala nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14. V něm Ústavní soud konstatoval, že za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Takový postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně nepřijatelný, zejména je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Ústavní soud konstatoval, že se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale také šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry.
64. Ústavní soud v uvedeném nálezu však následně dodal, že zcela odlišně je třeba posuzovat případy, kdy je tajné pořízení záznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jde-li o způsob dosažení ochrany výrazně slabší strany významného občanskoprávního a zejména pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (např. ztráta zaměstnání). Opatření jediného nebo klíčového důkazu touto cestou je analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci.
65. Z judikatury tedy plyne požadavek na to, aby byla přípustnost důkazu utajenými nahrávkami poměřována s ohledem na zásah do soukromí nahrávané osoby. Vycházeje z uvedené judikatury lze tedy připustit, že i v případě profesionálních jednání by tedy za určitých podmínek mohl obsah utajeného záznamu představovat přípustný důkaz.
66. Z uvedeného tedy městskému soudu vyplývá, že spatřují-li tedy v takovém jednání advokáta kárné orgány České advokátní komory kárné provinění, musejí se současně zabývat otázkou, zda takovým postupem dochází k narušení soukromí nahrávané osoby a zda advokát pro pořízení nahrávky měl zákonem a judikaturou aprobované důvody, které převažují nad zájmem na ochranu soukromí nahrávané osoby.
67. Pro zde přezkoumávané kárné řízení je zcela nerozhodné, zda jednání bylo řádně svolanou valnou hromadou; zásadní je, že žalobce i jeho kolega Mgr. P. se jednání účastnili z pozice advokátů, a že jednání nemělo ryze soukromou povahu – z notářského zápisu NZ 2269/2023 N 1273/2023 (dále jen „notářský zápis“) se podává, že jednání byli vedle žalobce, Mgr. P. a notářského kandidáta Mgr. W. přítomni také společníci společnosti. Ačkoliv se jednání účastnil omezený okruh osob, jednání evidentně nemělo soukromou a důvěrnou povahu – svou povahou se skutečně blížilo spíše obchodnímu jednání, což plyne z obsahu jednání zaznamenaném ve výše uvedeném notářském zápise a na nahrávce jednání.
68. V tomto směru tedy skutečně zde posuzovaný případ nelze jen jednoduše srovnávat se soukromým rozhovorem advokátů bez přítomnosti klientů v rozhodnutí kárného senátu ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. K 49/2021, publikovaným v Bulletinu advokacie 10/2022 na str. 69 a 70. I v uvedeném rozhodnutí se kárný senát podle odkazovaného článku ostatně zabýval i zásahem do soukromí nahrávané osoby. S odkazem na (již výše zmíněný) nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/2014, se kárný senát zabýval tím, zda existují skutečnosti, které by u probíhajícího rozvodového sporu vykazovaly znaky vedoucí k nutnosti bránit oběť pořízením tajné zvukové nahrávky. Kárný senát se zabýval také úvahou, zda proti právu na soukromí nestojí jiné právo, právo na ochranu a prosazování klientových práv a oprávněných zájmů, což advokátům ukládají obecně závazné i stavovské právní předpisy. Takovou analýzu a poměřování však v projednávané věci kárný senát ani odvolací kárný senát žalované neučinili, poměřování zásahu do práv nahrávaných osob a práv žalobcova klienta neprovedli.
69. Kárný senát i odvolací kárný senát žalované se shodují v tom, že nahrávka byla pořízena utajeným způsobem (k prokázání tohoto jednání viz níže). V otázce, zda pro takový postup byly splněny podmínky, své závěry odůvodňují jen s odkazem na obecné povinnosti advokáta dle § 16 odst. 1 zákona o advokacii resp. obecným odkazem na etický kodex. Kárný senát takto vycházel bez bližšího odůvodnění z premisy, že jednání bylo v rozporu s občanským zákoníkem (viz bod 16 prvostupňového rozhodnutí) a žalobcovo jednání bylo v rozporu s etickými standardy dle stavovských předpisů. Odvolací kárný senát žalované pak oproti tomu argumentoval tím, že dovolené jednání pro klienta není automaticky dovoleno i jeho advokátovi, který je nadto vázán také etickým kodexem (bod 18 napadeného rozhodnutí). Přičemž podle žalované zákon o advokacii a etický kodex stanovují další podmínky nad rámec namítanou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Krom tohoto obecného odůvodnění se však žalovaná – přes argumentaci žalobce v odvolání - podmínkami pro přípustné nahrávání osoby bez souhlasu nijak blíže nezabývala. V bodě 19 žalovaného rozhodnutí sice znovu shrnula, že utajené pořizování nahrávek z jednání mezi stranami ve sporu není čestné a ani poctivé a příkazům zákona o advokacii a etického kodexu nedostojí, nijak se ale nezabývala tím, že v některých případech by však takové jednání legitimní být i mohlo.
70. Správní orgány měly ve zde posuzovaném případě přihlédnout také k žalobcově obraně (viz především jeho vyjádření z 3. 7. 2024) – žalobce tvrdil, že jednal na pokyn klienta, který se jednání nemohl účastnit. Vysvětloval, že v souladu s § 88 občanského zákoníku pořizoval záznamy z každého jednání s Mgr. P. za účelem ochrany majetku svého klienta – tj. za účelem možného zpětného ověření jeho tvrzení. Upozornil na spory mezi jeho klientem a klientem Mgr. P. a upozornil na dřívější negativní zkušenost při osobním jednání s tímto advokátem, který se měl k žalobci chovat agresivně. Taktéž žalobcův klient, doc. Ing. J. S., CSc., ve svém vyjádření z 10. 7. 2024 mimo jiné konstatoval, že důvodem pro nahrávání rozhovorů je snaha o získání informací pro procesní a faktickou obranu v jeho sporech s doc. Š., kterého Mgr. P. zastupuje. Potvrdil také, že dal pokyn k nahrávání rozhovorů s Mgr. P. a k podání stížnosti a že Mgr. P. ostatní právní zástupce napadal. Žalobce i jeho klient tedy již ve správním řízení uváděli okolnosti o tom, že jejich postup nebyl svévolný, a že měl legitimní opodstatnění. Na uvedenou argumentaci však správní orgány adekvátně nereagovaly.
71. Je tedy především na žalované, aby vyhodnotila skutkové okolnosti, tedy zda žalobcův klient vystupuje z pozice menšinového společníka jako slabší strana, u které lze utajené pořizování nahrávek připustit (i s ohledem na pořízení notářského zápisu z jednání), a zda podmínky, ve kterých se žalobcův klient nachází, odůvodňují pořízení utajené nahrávky (tj. musí se zabývat tím, zda utajené pořízení nahrávky z tvrzených důvodů obstojí v kontrastu s právy nahrávaných osob, které byly pořízením nahrávky dotčeny).
72. Soud uzavírá, že v prvostupňovém ani v napadeném rozhodnutí se tak otázkou podmínek pro ještě přípustné utajené pořízení nahrávky mezi advokáty správní orgány nezabývaly. Kárný senát ani odvolací kárný senát žalované sice vyložily, z jakých důvodů obhajoba žalobce neobstojí, avšak tyto nesprávně posoudily žalobcovy argumenty a nevyhodnotily, zda se postup žalobce vymyká zákonným a judikaturním limitům pro pořízení záznamu bez vědomí a souhlasu nahrávané osoby. Uvedené úvahy správních orgánů podle názoru soudu jsou proto podle názoru soudu neúplné a neobstojí. Napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné rozhodnutí pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
K dokazování – bylo dostatečně prokázáno jednání žalobce
73. Pokud jde o skutkový stav, mezi stranami není sporu o tom, že žalobce audionahrávku na svůj mobilní telefon na jednání uskutečněném dne 15. 6. 2023 pořídil a zaznamenal na něm mj. hlas svého kolegy advokáta, který k pořízení takového záznamu nedal souhlas.
74. Žalobce se bránil proti závěrům stran prokázaného skutkového stavu. Namítal vady při posuzování věrohodnosti svědka Ing. K. a upozorňoval na skutečnost, že notářský kandidát Mgr. W. nevyloučil, že byl na nahrávání upozorněn. Poukázal také na to, že bez povšimnutí zůstalo neetické chování advokáta Mgr. P.
75. Podle § 35e odst. 2 zákona o advokacii platí, že nestanoví-li tento zákon nebo kárný řád něco jiného nebo nevyplývá-li něco jiného z povahy věci, použijí se v kárném řízení přiměřeně ustanovení trestního řádu. V dané věci byly orgány České advokacie v kárném řízení povinny ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Přitom byly vázány zásadou hodnocení důkazů – hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu.
76. K dokazování spáchání skutku v disciplinárních věcech se Nejvyšší správní soud vyjádřil v obecné rovině v rozsudku ze dne 15. 6. 2022, č. j. 10 As 516/2021 – 56. V uvedeném rozsudku přisvědčil městskému soudu, že jakkoli nelze na disciplinární řízení bez dalšího aplikovat všechny záruky trestního procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je zjevné, že „i v tomto typu řízení je třeba zajistit přinejmenším naplnění klíčových pravidel dokazování v řízení vedeném orgánem veřejné moci, v němž má být adresátu veřejné moci uložena povinnost.“ Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, č. 1856/2009 Sb. NSS, „v přestupkovém řízení správní orgán rozhoduje o vině přestupce a o trestu za přestupek; zkoumá se tu tedy oprávněnost trestního obvinění v širším slova smyslu, jak je chápe čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Jak judikatura opakovaně dovodila, platí pro správní trestání obdobné principy jako pro trestání soudní.“ Uvedený závěr lze s ohledem na výše uvedené vztáhnout vedle přestupků také na řízení kárné.
77. Žalovaná žalobci klade za vinu, že „při jednání v sídle společnosti VIRIBUS UNITIS – investiční poradenství, s.r.o., bez vědomí účastníků jednání pořizoval skrytě zvukový záznam z tohoto jednání, na kterém zachytil hlasový projev nejméně Mgr. L. P. a Mgr. Ing. M. Š.“.
78. To, že by žalobce ostatní účastníky jednání na nahrávání upozornil, popř. vyžádal jejich souhlas s nahráváním, z žádného listinného důkazu nevyplývá - na samotné nahrávce jednání taková informace zachycena není, není v notářském zápise a ani listinné přílohy kárné žaloby provedené důkazem ve správním řízení neobsahují informaci o tom, že by jednání z 15. 6. 2023 bylo nahráváno. Kárným orgánům proto stran této skutečnosti nezbylo, než vycházet z výpovědi svědků – účastníků jednání konaného 15. 6. 2023.
79. Mgr. P. tvrdil, že o nahrávání ze strany žalobce nevěděl (viz str. 2 bod 3 přílohy B kárné žaloby, vyjádření Mgr. P. ke stížnosti žalobce ze dne 14. 8. 2023). Sám žalobce v řízení před kárným senátem nebyl schopen potvrdit, že by Mgr. W. (notářského kandidáta pověřeného sepsáním zápisu o jednání) před zahájením valné hromady (resp. jednání) o nahrávání informoval, uvedl, že není schopen doložit nahrávku, ze které by vyplývalo, že všichni přítomní byli s nahráváním srozuměni. Mgr. W. nebyl schopen potvrdit ani vyvrátit, zda během jednání zazněla informace o tom, že se jednání bude nahrávat, uvedl, že o nahrávce se dozvěděl až po jednání a nepočítal s tím, že bude mít nahrávku k dispozici. Žalobce uvedl, že Ing. K. na nahrávání upozornil (viz bod 5 prvostupňového rozhodnutí). Ing. K. uvedl, že na každé valné hromadě bylo předem oznámeno, že jednání se bude nahrávat – i zde podle něj žalobce oznámil, že jednání bude na pokyn svého klienta nahrávat – nepamatoval si však, zda v době takového prohlášení byli všichni přítomni; Mgr. P. v místnosti však byl. Mgr. Ing. Š. také nebyl schopen jednoznačně potvrdit, že by na jednání zazněla informace o tom, že se jednání bude nahrávat.
80. Klíčovým svědkem je podle městského soudu notářský kandidát Mgr. W., neb ten jako jediný ze svědků nebyl na strany ve sporu přímo vázán a ze své funkce se jednání účastnil jako nezávislý pozorovatel (jakkoliv byly jeho služby objednány žalobcem). Podstatou přítomnosti notářského kandidáta na jednání bylo zachycení jeho relevantního obsahu pro potřeby vyhotovení notářského zápisu [ve smyslu § 77 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)]. Z notářského záznamu se pak podává, že žalobce po celou dobu jednání doprovázel, do podzemní místnosti, kde se jednání konalo, vstoupili všichni společně, informaci o pořizování nahrávky záznam neobsahuje. Mgr. W. sám vypověděl, že o nahrávce se dozvěděl až po samotném jednání, možná i s delším časovým odstupem; v průběhu jednání však s nahrávkou nepočítal.
81. Kárný senát i odvolací kárný senát žalované vzali v potaz žalobcovu argumentaci tím, že žalobce nahrávku předal notářskému kandidátovi Mgr. W. V tomto směru soud odkazuje na bod 13 prvostupňového a bod 20 napadeného rozhodnutí, kde se předáním nahrávky notářskému kandidátovi správní orgány zabývaly. Korekce notářského zápisu však evidentně nebyla primárním důvodem pořízení nahrávky – o tom svědčí argumentace žalobce i jeho klienta, účelem nahrávky bylo zajištění přesného důkazu obsahu jednání pro potřeby ochrany práv žalobcova klienta. V případě sporu tedy nahrávka měla být použita jako důkazní prostředek sama o sobě, ostatně takto ji žalobce při stížnosti na Mgr. P. využil. Postrádá logiku, aby žalobce notářského kandidáta – se kterým na jednání žalobce přišel (viz notářský zápis) – o existenci nahrávky pro potřeby korekce notářského zápisu informoval až zpětně. Sám žalobce přitom na jednání před kárným senátem uvedl, že si neuvědomuje, že by notáře před jednáním o nahrávání informoval, resp. uvedl, že se (toliko) domnívá, že upozornil také Mgr. W. (viz str. 3 prvostupňového rozhodnutí).
82. Jde-li o věrohodnost svědka Ing. K., jenž jediný uvedl, že o nahrávání byli předem účastníci uvědomeni, kárný senát v prvostupňovém rozhodnutí vycházel, že jako menšinový společník jedná ve shodě s žalobcovým klientem (viz bod 12 na str. 5 prvostupňového rozhodnutí). Odvolací kárný senát však ve shodě s kárným senátem upozornil především na nesoulad mezi výpověďmi Ing. K. a výpověďmi ostatních svědků – Ing. K. byl v zásadě jediný, kdo ze svědků bez pochybností tvrdil, že žalobce účastníky jednání o nahrávání informoval. Jakkoliv tedy kárný senát ve svém rozhodnutí vycházel také z jinak neprokázané domněnky o shodě se zájmy žalobcova klienta, nedůvěryhodnost svědka Ing. K. založil také na porovnání výpovědí svědků (v podrobnostech viz bod 15 na str. 6 prvostupňového rozhodnutí).
83. Ze svědectví Mgr. W. podpořeného jak notářským záznamem, který informaci o nahrávání jednání neobsahuje, tak i výpověďmi většiny svědků, tedy nevyplývá, že by účastníci jednání v jeho průběhu o pořizování záznamu věděli, natož s ním souhlasili.
84. Soud dodává, že neetické jednání Mgr. P., kterým argumentuje žalobce, kárným senátem do jisté míry zohledněno bylo. Jak vysvětlil kárný senát v závěru bodu 13 prvostupňového rozhodnutí, žádost doc. S. o nahrávání jednání kvůli chování Mgr. P. sice vysvětluje motivaci k pořízení nahrávky, nepotvrzuje však, zda bylo nahrávání oznámeno ostatním účastníkům.
V. Závěr a náklady řízení
52. Městský soud shledal, že žalobcovo jednání bylo bezesporu prokázáno. Kárný senát a odvolací kárný senát žalované se však nezabývali tím, zda v projednávané věci snad vyvstaly okolnosti, za nichž by bylo přípustné utajené nahrávání jednání, to přes žalobcovu argumentaci. Absence těchto úvah má proto v této klíčové otázky za následek nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí pro nedostatek důvodů.
53. Soud proto výrokem I. napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a), § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. zrušil a věc žalované vrátil k dalšímu řízení. Soud neshledal důvod ke zrušení i prvostupňového rozhodnutí, neboť vytýkaná vada je odstranitelná v odvolacím řízení.
54. Právním názorem soudu je žalovaná v dalším řízení vázána [§ 78 odst. 5 s. ř. s.]. Povinností žalované je posoudit, zda pro žalobcův postup byla splněna výše předestřená zákonná, resp. judikatorní východiska.
55. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl v řízení plně úspěšný, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení, jež v posuzovaném případě tvoří náklady zastoupení advokátem. Jejich výši soud určil v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) takto:
a) zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč,
b) odměna za čtyři úkony právní služby po 4 620 Kč: převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby, sepis repliky a účast na ústním jednání před soudem [§ 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu],
c) paušální náhrada hotových výdajů 450 Kč za každý z těchto čtyř úkonů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), a
d) částka 4 259 Kč odpovídající DPH v sazbě 21 % z položek b) a c), zaokrouhlená na celé koruny nahoru, jelikož žalobcův zástupce je plátcem DPH (§ 137 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 s. ř. s.).
Žalobci tudíž na náhradě nákladů řízení náleží částka v celkové výši 27 539 Kč. Za podání ze dne 28. 4. 2026 soud žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal, neb žalobce uvedený úkon provedl sám bez zástupce. K úhradě soud žalované stanovil lhůtu přiměřenou okolnostem případu. Žalovaná nebyla v řízení úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Soud přiznané osvobození od soudních poplatků kdykoliv za řízení odejme, a to i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
Praha 17. září 2026
JUDr. Jaromír Klepš v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.