Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ads 7/2026 - 44

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Senior a péče, z. s., se sídlem Švehlova 512/14, Hradec Králové, zastoupený Mgr. Karlem Hunešem, advokátem se sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2025, č. j. , o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2025, č. j. ,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2025, č. j. , se ruší.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2025, č. j. , se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Shora označeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) žalobu proti rozhodnutí, jímž žalovaný žalobci pravomocně uložil pokutu ve výši 300 000 Kč za spáchání přestupku poskytování sociálních služeb bez odpovídajícího oprávnění ve smyslu , o sociálních službách (dále jen „“). Správní orgány obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce v objektu v Třebechovicích pod Orebem fakticky provozoval pobytovou sociální službu pro seniory a osoby se sníženou soběstačností, aniž byl registrován jako poskytovatel tohoto druhu sociálních služeb.

[2] Žalobce v žalobě namítal, že neprovozoval pobytové zařízení, nýbrž registrovanou terénní pečovatelskou službu. Zdůrazňoval, že klientům neposkytoval ubytování, protože ti žijí v místě poskytování pečovatelské služby na základě nájemních smluv, které sami uzavřeli se společností FOX REAL, spol. s r. o. Namítal rovněž, že správní orgány nesprávně vyložily pojem přirozeného sociálního prostředí a nevypořádaly se dostatečně s jeho argumentací. Rozhodnutí žalovaného je nadto podle žalobce nepřezkoumatelné, pokud jde o odůvodnění výše uložené pokuty.

[3] Krajský soud námitky žalobce odmítl a ztotožnil se se skutkovými i právními závěry správních orgánů. Za rozhodující považoval skutečný způsob fungování zařízení. V předešlém řízení bylo zjištěno, že klienti byli soustředěni v jednom objektu, bydleli ve vícelůžkových pokojích se spolubydlícími, které si sami nevybírali, a že péče byla organizována nepřetržitě prostřednictvím personálu pracujícího ve směnném provozu. V objektu se nacházelo zázemí pro pečovatele, výdejna stravy i další společné prostory typické pro pobytové zařízení.

[4] K otázce, zda byla služba poskytována v přirozeném sociálním prostředí klientů, které odpovídá poskytování terénních sociálních služeb, krajský soud uzavřel, že tomu tak nebylo. Klienti podle jeho názoru nežili ve vlastní domácnosti ani v prostředí utvářeném jejich přirozenými sociálními vazbami, nýbrž v režimově organizovaném zařízení. Skutečnost, že ubytování bylo formálně odděleno od poskytování péče a zajišťováno jiným právním subjektem, nepovažoval soud za rozhodující.

[5] Při hodnocení věci krajský soud přihlédl také k personálnímu a faktickému propojení mezi žalobcem a společností poskytující klientům ubytování. Poukázal na to, že osoby stojící za oběma subjekty byly úzce propojeny a že přijetí klienta k ubytování fakticky navazovalo na uzavření smlouvy o poskytování sociálních služeb. Tvrzení žalobce o úplné nezávislosti obou vztahů proto krajský soud označil za nevěrohodné.

[6] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí. Konstatoval, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav, vypořádaly podstatné odvolací námitky a své závěry logicky odůvodnily. Žalobce podle soudu ve skutečnosti polemizoval především s právním hodnocením věci, nikoliv s přezkoumatelností rozhodnutí.

[7] K návrhu na moderaci sankce soud krajský uvedl, že pokuta byla uložena v zákonných mezích a odpovídala závažnosti zjištěného jednání. Částka ve výši 300 000 Kč představovala pouze 15 % zákonného rozpětí. Správní orgány přihlédly jak k ekonomické situaci žalobce, tak k délce protiprávního stavu, počtu klientů a významu chráněného zájmu. Soud proto neshledal pokutu zjevně nepřiměřenou či likvidační a tím ani důvod pro její snížení. Vzhledem k tomu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v , b) a d) Navrhl, aby kasační soud rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[9] Stěžovatel obdobně jako v řízení před krajským soudem namítal, že jím poskytované služby nepředstavovaly neregistrovanou pobytovou sociální službu. Stěžovatel je registrovaným poskytovatelem terénních sociálních služeb a péči poskytoval v prostorách, které klienti užívali na základě samostatných nájemních smluv uzavřených se společností FOX REAL spol. s r. o. nadto podle stěžovatele nestanoví požadavek, aby klienti terénních služeb bydleli na různých adresách, ani nevylučuje poskytování intenzivní či nepřetržité péče v jednom objektu.

[10] Stěžovatel považoval za nesprávný také výklad zákonného pojmu přirozeného sociálního prostředí. Krajský soud podle něj formalisticky spojil existenci domácnosti s architektonickým uspořádáním objektu a přehlédl, že klienti v předmětných prostorách fakticky žijí, uspokojují své bytové potřeby a mají k nim právní titul v podobě nájemní smlouvy. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž dovodil, že domácnost a bydlení mohou vzniknout i v rámci sdíleného ubytování.

[11] Další okruh námitek směřoval proti závěrům krajského soudu o propojení stěžovatele se společností FOX REAL spol. s r. o. Stěžovatel odmítl, že by samotná personální provázanost obou subjektů mohla bez dalšího prokazovat obcházení zákona. Správní orgány ani soud podle něj neprokázaly, že cílem tohoto uspořádání bylo obejití zákonných povinností. Stěžovatel rovněž nesouhlasil se závěrem krajského soudu, podle něhož je rozporná jeho argumentace, že klientům hrozí v důsledku předmětné pokuty ztráta domova. Nejde totiž o přiznání propojení mezi poskytováním ubytování a péče, ale pouze o poukázání na faktickou závislost klientů s vysokou mírou závislosti na dostupnosti terénních sociálních služeb.

[12] Konečně stěžovatel brojil také proti výši uložené pokuty. V této souvislosti namítal, že krajský soud při rozhodování o odkladném účinku žaloby připustil možnost likvidačního dopadu pokuty, zatímco v meritorním rozsudku bez změny skutkového stavu dospěl k opačnému závěru.

Stěžovatel tvrdil, že jako neziskový spolek dosahuje výrazně nižších hospodářských výsledků, než odpovídá uložené sankci, a že pokuta přesahující jeho roční hospodářský výsledek má fakticky likvidační charakter. Podle jeho názoru krajský soud rezignoval na skutečné posouzení přiměřenosti sankce a v odůvodnění rozsudku se spokojil pouze s konstatováním, že pokuta představuje jen 15 % zákonného maxima.

[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. K námitce stěžovatele týkající se pojmu přirozeného sociálního prostředí uvedl, že existence nájemního vztahu ani vlastní domácnosti sama o sobě neprokazuje život v přirozeném sociálním prostředí. Podstatné jsou zejména sociální vazby a skutečné podmínky života klientů. Klienti byli ubytováni v pokojích se spolubydlícími bez běžných znaků samostatného domácího života. Žalovaný také odmítl tvrzení, že závěr o poskytování sociálních služeb byl založen pouze na personálním propojení subjektů. Rozhodnutí vychází z komplexu skutečností, zejména z organizace péče, způsobu přijímání klientů, poskytovaných služeb a provázanosti ubytování s péčí. Klientům byla fakticky poskytována pomoc odpovídající základním činnostem pobytových sociálních služeb.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu přípustná. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s a 4 , v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Vady, kterými by byl povinen se zabývat i bez návrhu, byly součástí kasačních námitek.

[15] Kasační soud předně pro pořádek připomíná, že mezi účastníky není sporu o tom, že je stěžovatel držitelem oprávnění k poskytování terénní formy sociální služby ve smyslu § 33 odst. 4 zákona o sociálních službách, není však již oprávněn poskytovat pobytové sociální služby (§ 33 odst. 3 zákona o sociálních službách). Právě pro poskytování pobytových sociálních služeb bez příslušné registrace byl stěžovatel rozhodnutím žalovaného shledán vinným z přestupku podle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách. Namítalli proto stěžovatel v řízení před správními orgány, jakož i před krajským soudem, že jím poskytované služby nebyly pobytové, nýbrž (registrované) terénní, bylo třeba posoudit, zda byly v jeho případě splněny zákonné znaky terénních sociálních služeb, tj. zda jsou tyto služby poskytovány v přirozeném sociálním prostředí klienta. V tomto ohledu ovšem nelze úvahám krajského soudu nic vytknout.

[16] Ustanovení § 33 odst. 4 zákona o sociálních službách, stanoví, že „[t]erénními službami se rozumí služby, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostředí.“

[17] Krajský soud při výkladu tohoto jinak neurčitého právního pojmu správně vycházel z jeho legální definice v ustanovení § 3 písm. d) zákona o sociálních službách. Podle ní se přirozeným sociálním prostředím rozumí „[r]odina a sociální vazby k osobám blízkým, domácnost osoby a sociální vazby k dalším osobám, se kterými sdílí domácnost, a místa, kde osoby pracují, vzdělávají se a realizují běžné sociální aktivity“ (…). Toto vymezení je pak třeba chápat podle jeho obecně přijímaného obsahu. Formální znaky domácnosti a sociálních vazeb k blízkým a dalším osobám ostatně právní normy nijak dále nedefinují. Nejvyšší správní soud v této souvislosti již dříve judikoval, že pro posouzení formy sociální služby je zásadní pouze to, jakým způsobem jsou sociální služby fakticky poskytovány. Není proto kupříkladu rozhodné, zda je klient na adrese posuzované domácnosti hlášen k trvalému pobytu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2023, č. j. ). Zásadní tedy nemůže být ani to, na základě jakého právního titulu klient užívá byt, dům či jakoukoli jeho součást. Taková okolnost jistěže může nasvědčovat tomu, že klient žije ve své domácnosti, sotva však může pro tento skutkový závěr postačovat sama o sobě.

[18] Pokud pak stěžovatel v této souvislosti svůj pohled na pojetí domácnosti, resp. přirozeného sociálního prostředí, opřel o závěry přijaté Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 20. 9. 2024, č. j. , je tato obrana mimoběžná. V odkazovaném rozsudku totiž kasační soud zkoumal, zda smlouva o poskytnutí pobytové sociální služby podle zákona o sociálních službách, obsahující závazek dlouhodobě za úplatu poskytovat vymezený prostor (lůžkovou jednotku) k bydlení, zakládá nájemní vztah jakožto podmínku přiznání příspěvku na bydlení dle , o státní sociální podpoře (ve znění účinném do 30. 9. 2025). Kasační soud zde extenzivně vyložil pojem nájmu bytu v podmínkách této dnes již historické právní úpravy. Byt je v ní přitom speciálně definován jako soubor místností nebo samostatná obytná místnost. Ani tuto definici by tedy předmět podnájmu poskytovaného klientům stěžovatele v projednávané věci beztak nesplňoval. Odhlédnemeli od odlišného účelu posuzování nájemního vztahu ve smyslu zákona o státní sociální podpoře, stěžovatelem odkazovaný judikát pak především neodpovídá na otázku, zda může právní poměr toliko obecného podnájmu věci (tj. nikoli nájmu, resp. podnájmu bytu) podle osvědčovat existenci podnájemcovy domácnosti či další jakékoli znaky jeho života v přirozeném sociálním prostředí. Na nyní projednávanou věc proto odkazovaný judikát nedopadá.

[19] Pojem domácnosti je nejen v obecném jazyce, nýbrž i v judikatuře k souvisejícím pojmům, jako je rodinná domácnost ve smyslu , spjat s jasně ohraničeným obydlím, které člen domácnosti zásadně obývá sám či se svými blízkými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, č. j. ). V řízení před správními orgány bylo bez pochybností zjištěno, že klienti stěžovatele jsou v domě pronajímaném společnosti FOX REAL spol. s r. o. umístěni v pokojích sdílených se spolubydlícími, kteří do okruhu blízkých osob nepatří. Sociální prvek přirozeného sociálního prostředí tak za této situace nemůže být naplněn. Argumentace stěžovatele, která naplnění znaků přirozeného sociálního prostředí odvíjí prakticky jen od trvání podnájemního vztahu mezi klientem a nájemcem nemovitosti, v níž klient žije, je proto podle náhledu kasačního soudu absurdní a neudržitelná. Stěžovatelovu námitku, podle níž krajský soud nesprávně vyložil pojem přirozeného sociálního prostředí, proto posoudil jako nedůvodnou.

[20] Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem krajského soudu, podle něhož je stěžovatelem tvrzená vzájemná nezávislost poskytovatele péče a poskytovatele ubytování klientů rozporná s jeho tvrzením, že uložení pokuty způsobí klientům ztrátu domova. Zde je třeba předeslat, že tato skutečnost sama nebyla pro rozhodování žalovaného o vině za přestupek stěžovatele zásadní. Kvalifikace stíhaného skutku se totiž především opírá o zjištění, že sociální služby byly poskytovány v jiném než přirozeném sociálním prostředí, a to včetně pečovatelských úkonů v režimu směnného provozu. Okolnost personálního propojení stěžovatele se společností FOX REAL spol. s r. o. pak uplatnil žalovaný, jakož i krajský soud pouze jako podpůrný argument svědčící o obcházení podmínek registrace pobytových sociálních služeb.

[21] Závěr krajského soudu o rozpornosti žalobních tvrzení stěžovatele je ovšem chybný v jiném ohledu. Nelze přehlédnout žalobní tvrzení, v němž stěžovatel zdůraznil, že není ani vlastníkem, ani nájemcem objektu, v němž klienti bydlí a nemá možnost ovlivnit složení jeho obyvatel. O tom, že by měli klienti v důsledku uložené pokuty přijít o domov, ovšem žaloba výslovně nehovoří. Tento nedostatek v argumentaci krajského soudu, stěžovatelem nejspíše nepostřehnutý, však nelze mít za významný, neboť – jak shora zmíněno – závěr o obcházení zákona pro kvalifikaci skutku a pravomocné shledání viny stěžovatele nebyl rozhodný. Tvrdilli proto stěžovatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2025 č. j. , že správní orgány ani krajský soud v jeho případě neprokázaly úmysl obcházet zákon, nelze než mu dát za pravdu. Úmysl k tomu směřující však nebylo třeba dokazovat, neboť ten není znakem skutkové podstaty předmětného přestupku podle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách.

[22] Námitce, podle níž krajský soud svým závěrem o přiměřenosti uložené pokuty zasáhl do legitimního očekávání stěžovatele, lze stěžovateli přisvědčit jen potud, že krajský soud usnesením ze dne 19. 8. 2025 přiznal žalobě odkladný účinek se závěrem, že uložená pokuta může být pro stěžovatele jako neziskovou právnickou osobu likvidační. Postupem podle ovšem soud při tomto rozhodování poměřuje újmu hrozící žalobci a jiným osobám, jakož i soulad s veřejným zájmem. Přiznáním odkladného účinku se přitom pouze dočasně pozastavují účinky napadeného správního rozhodnutí. Nelze přitom zcela přehlédnout, že v daném případě s tímto postupem vyjádřil souhlas žalovaný, jehož postoj je při rozhodování o této dočasné úpravě práv a povinností významný. Především je však třeba zdůraznit, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku je rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. , č. 1072/2007 Sb. NSS). Tento názor je v judikatuře správních soudů zastoupen dlouhodobě a nevyvolává pochybnosti. Za toho stavu lze jen stěží obhájit názor, že by na základě vyhovujícího rozhodnutí o odkladném účinku mohl stěžovatel legitimně očekávat tomu odpovídající meritorní rozhodnutí o otázce přiměřenosti uložené pokuty (k tomu srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2023, č. j. ). Námitka je proto nedůvodná.

[23] Stěžovatel konečně namítal, že výše uložené pokuty je likvidační, neboť představuje téměř dvojnásobek jeho zisku vykázaného za účetní období roku 2023. V této souvislosti stěžovatel také tvrdil, že přiměřenosti sankce ve vztahu ke konkrétním poměrům stěžovatele se krajský soud dostatečně nevěnoval.

[24] Kasační soud připomíná, že obdobnou výtku stěžovatel uplatnil již žalobě ve vztahu k rozhodnutí žalovaného. V této souvislosti je třeba poukázat na závěry, které přijal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k otázce posuzování přiměřenosti sankce. V usnesení ze dne 20. 4. 2010, č. j. , rozšířený senát zdůraznil, že „tam, kde si závažnost spáchaného deliktu či další relevantní okolnosti vyžádají v rámci rozmezí, které zákon pro daný delikt předpokládá, takovou intenzitu sankce, že nebude možné riziko likvidačního působení pokuty na osobu pachatele bez dalšího vyloučit, bude nutné, aby se správní orgán zjišťováním osobních a majetkových poměrů pachatele důkladněji zabýval a přihlédl k nim do té míry, aby výsledná pokuta byla sice citelným zásahem do jeho majetkové sféry, nikoli však zásahem vzhledem ke svému účelu nepřiměřeným, který má likvidační účinky. Správní orgán by měl přitom hodnotit osobní a majetkové poměry pachatele správního deliktu ke dni svého rozhodování, nikoliv k okamžiku spáchání deliktu.“ Tuto úvahu je přitom povinen za této situace provést rovněž krajský soud, ať už jde o soudní přezkum výše pokuty na základě námitek uplatněných v žalobě nebo při posouzení zvláštního návrhu žalobce na moderaci trestu ve smyslu a

[25] Správní orgán vychází při určování výměry správního trestu ve smyslu , o odpovědnosti za přestupky, z podkladů předložených účastníkem, údajů ze spisu a z údajů, které si může opatřit; při nedostatku součinnosti obviněného smí v nezbytném rozsahu použít i odhad. Při úvaze o přiměřenosti sankce přitom nesmí ignorovat konkrétní informace o aktuální finanční situaci právnické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2025, č. j. ).

[26] Kasační soud v této souvislosti nepřehlédl, že v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, jakož i v rozhodnutí žalovaného chybí jakákoli úvaha o majetkových poměrech stěžovatele, a to navzdory skutečnosti, že mezi podklady pro vydání rozhodnutí byly uvedeny jednotlivé části účetní závěrky, kterou stěžovatel sestavil za účetní období roku 2023, včetně zjištění o výši jeho příjmů a výdajů za tento rok. Z těchto zjištění však správní orgány ve vztahu k výši uložené pokuty neučinily žádný závěr. Žalovaný se stran úvah o výši uložené pokuty omezil na konstatování, že pokuta byla správním orgánem prvního stupně adekvátně zdůvodněna a že byla uložena při dolní hranici zákonného rozpětí. Krajský soud pak námitku, v níž stěžovatel rozporoval jak způsob zdůvodnění, tak i přiměřenost výše uložené pokuty, vypořádal strohým závěrem, že správní orgány přihlédly k citelnosti sankce, a to vzhledem k účetní rozvaze sestavené ke dni 31. 12. 2023.

[27] Takové posouzení otázky přiměřenosti sankce ať ze strany správních orgánů, tak ze strany krajského soudu považuje kasační soud za zcela nedostatečné. Nelze opominout, že hospodářské výsledky stěžovatele za účetní období roku 2023 svědčily přinejmenším závěru, že při obratu dosahujícím přibližně 2,5 milionu Kč a zisku ve výši 162 000 Kč představuje pokuta ve výši 300 000 Kč sankci velmi citelnou a že je třeba se pečlivě zabývat otázkou možného likvidačního účinku pokuty.

[28] Kasačnímu soudu nezbývá než uzavřít, že v tomto ohledu jsou napadený rozsudek krajského soudu i samo rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné. Zatímco žalovaný tuto úvahu vůbec neprovedl, krajský soud k řádně uplatněné námitce stěžovatele posoudil přiměřenost sankce, aniž by se jakkoli relevantně zabýval majetkovými poměry stěžovatele. Závěrečná neadresná zmínka krajského soudu o výjimečné přípustnosti likvidačních pokut nadto vypořádání tohoto žalobního bodu učinila jen obtížně srozumitelným. Zda a proč není uložená pokuta ve vztahu ke stěžovateli likvidační, tedy není z odůvodnění rozsudku ani z rozhodnutí žalovaného zřejmé. Vzhledem k tomu nemohou tato rozhodnutí v řízení před kasačním soudem obstát.

IV. Závěr a náklady řízení

[29] S ohledem na shora podané důvody postupoval Nejvyšší správní soud podle a zrušil rozsudek krajského soudu. Podle ve spojení s a 4 zrušil kasační soud rovněž žalobou napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť důvod pro tento postup zde byl již v řízení před krajským soudem.

[30] V dalším řízení bude žalovaný postupovat podle závazného právního názoru vysloveného v tomto rozsudku [ ve spojení s ]. Žalovaný provede novou úvahu o výši ukládané sankce a zohlední přitom aktuální ekonomickou sílu stěžovatele a možný dopad sankce na další pokračování v jeho činnosti. Svoje závěry pak srozumitelně a přesvědčivě odůvodní.

[31] Podle věty druhé rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem.

[32] Stěžovatel měl ve věci úspěch, neboť dosáhl zrušení rozhodnutí žalovaného. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že námitkám směřujícím proti tomu, jak správní orgány obou stupňů (jakož i krajský soud) posoudily stěžovatelovu vinu za přestupek podle zákona o sociálních službách, kasační soud nepřisvědčil. V otázce viny tedy jejich rozhodnutí obstálo, zatímco závislé rozhodnutí o správním trestu nikoli. Ačkoli tyto materiálně samostatné výroky nebyly v řízení před správními orgány formálně odděleny, jsou obsahově dělitelné a úspěch ve věci je proto třeba posoudit ve vztahu ke každé této části zvlášť (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. , a přiměřeně také jeho rozsudek ze dne 31. 3. 2025 č. j. ). Vzhledem k tomu je třeba úspěch stěžovatele posoudit toliko jako částečný, a sice pouze co do jedné poloviny celého předmětu řízení.

[33] Ze zásady částečného procesního úspěchu ( , věta druhá) plyne, že náhrada nákladů řízení náleží částečně úspěšnému účastníkovi jen v té míře, v níž jeho úspěch ve věci převyšuje podíl úspěchu druhého z účastníků s protichůdnými zájmy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. ). Pakliže byli z materiálního hlediska stěžovatel s žalovaným úspěšní shodně jen co do 50 % předmětu sporu, nevzniká právo na náhradu nákladů ani jednomu z nich. S ohledem na to kasační soud v této otázce rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné ( ).

V Brně dne 30. září 2026

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu