Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
45 Ad 3/2026 - 48.pdf
PDF · 0 B
No categories available
45 Ad 3/2026 - 48
Legal thesis
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Vadimem Hlavatým ve věci
žalobce: M. B.
bytem X
proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí
se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2026, č. j. MPSV-2026/92803-916,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 13. 4. 2026, č. j. MPSV-2026/92803-916, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obsah žaloby
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky ze dne 5. 3. 2026, č. e. UPCR-2026-EP1-D-1948195. Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí dávky podle zákona č. 151/2025 Sb., o dávce státní sociální pomoci (dále jen „zákon o DSSP“).
2. Žalobce v žalobě uvedl, že ve správním řízení předložil listiny prokazující, že žije a hradí své náklady sám. Tím vyvrátil domněnku podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona o DSSP, že tvoří společnou domácnost s rodiči. Žalovaný však dovodil, že žalobce nesplňuje podmínky pro přiznání dávky, jelikož neuvedl rodiče, manžela, partnera nebo jinou osobu, se kterou by společně hradil náklady na své potřeby. Tento výklad je nesprávný. Podle § 10 odst. 2 zákona o DSSP se má za to, že členy domácnosti jsou osoby vyjmenované pod jednotlivými písmeny. Tato formulace představuje vyvratitelnou domněnku, nikoliv absolutní pravidlo. Zákon nestanoví taxativní výčet členů domácnosti, ale pouze předpokládá určitý typický stav, který může být v konkrétním případě vyvrácen. Správní orgány dané ustanovení nesprávně aplikovaly jako kogentní bez možnosti vyvrácení. Pokud by zákonodárce zamýšlel stanovit nevyvratitelný okruh členů domácnosti, nepoužil by formulaci má se za to, ale kategorický výčet.
3. Žalobce je zletilý nezaopatřený student vysoké školy. Bydlí sám v pronajatém bytě, kde je hlášen k trvalému pobytu. Tento byt je středobodem jeho života. Žalobce hospodaří samostatně. Své náklady hradí z úspor, brigád a kapesného (výživného) od rodičů. Nemá manželku, partnerku nebo jinou osobu, se kterou by hradil náklady na bydlení. Společnou domácnost netvoří ani s rodiči. To vše prokázal dokumenty, které v řízení předložil. Správní orgány se však vůbec nezabývaly otázkou faktického soužití a společného hrazení nákladů, resp. ji posoudily formalisticky pouze na základě toho, že žalobce nesdílí byt s jinou osobou. Tento postup neodpovídá smyslu zákona. Domácnost žalobce je tvořena pouze jím samotným. Právo studenta na poskytnutí dávky v obdobné situaci potvrdil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2025, č. j. 2 Ads 110/2025-32.
4. Správní orgány také ignorovaly důkazní prostředky, které žalobce včas osobně předložil. Tím bylo zasaženo do žalobcova práva na spravedlivý proces a byla porušena zásada materiální pravdy (§ 3 správního řádu). Žalobce byl přitom k osobnímu doložení dokumentů donucen nefunkčností systému Jenda, který neumožňoval nahrání dokumentů nad rámec přednastavených šablon.
Vyjádření žalovaného
5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že logikou žalobcovy argumentace může být domněnka podle § 10 odst. 2 zákona o DSSP vyvrácena pouze zákonem předpokládaným způsobem, tedy pokud dítě tvoří domácnost s manželem, partnerem nebo jinou osobou, s níž hradí náklady na své potřeby. U rodičů a nezaopatřených dětí zákon nestanovuje další podmínky pro posouzení, zda tvoří jednu domácnost. Nezkoumá se trvalý pobyt, společné bydlení, centrum zájmů ani společné hospodaření. Podklady předložené žalobcem tak nemohly prokázat, že žalobce netvoří jednu domácnost se svými rodiči.
6. Zákon o DSSP se liší od předchozí úpravy příspěvku na bydlení. Nyní se již nezkoumá, zda spolu osoby trvale žijí a společně uhrazují náklady, či zda jsou hlášeny k trvalému pobytu na jednom místě. To vyplývá také z důvodové zprávy. Odkaz na rozsudek č. j. 2 Ads 110/2025-32 proto není přiléhavý, neboť ten se týká předchozí právní úpravy, navíc řešil odlišnou právní otázku. Nyní je samostatná (jednočlenná) domácnost zletilého studenta vyloučena. Žalovaný neignoroval žalobcem doložené podklady ani nepostupoval formalisticky. Faktické soužití ani trvalý pobyt zletilých nezaopatřených dětí totiž nehrají roli pro nárok podle zákona o DSSP.
7. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout.
Další vyjádření účastníků
8. Žalobce v replice zopakoval, že § 10 odst. 2 písm. a) zákona o DSSP je vyvratitelnou právní domněnkou. Část věty před středníkem tvoří domněnku (obecné pravidlo) a část věty za středníkem upravuje situace, na které domněnka nedopadá. Domněnku je možné vyvrátit i jinými způsoby. Je absurdní, aby zákon diskriminoval osamostatněné zletilé studenty oproti těm, kteří sdílejí domácnost s další osobou. To nebylo úmyslem zákonodárce.
9. Žalobce následně poukázal na mediální vyjádření ředitelky sekce sociálního pojištění a nepojistných dávek žalovaného, podle kterého i student bez partnera či manžela může v ojedinělých případech tvořit samostatnou domácnost. Toto vyjádření je rozporné s nynějšími tvrzeními žalovaného. Obdobně se měl v médiích vyjádřit také ministr práce a sociálních věcí.
10. V doplnění repliky ze dne 3. 7. 2026 žalobce dodal, že podmiňování dávky dle zákona o DSSP sdílením domácnosti a společným hospodařením s třetí osobou je protiústavní, nemravné a v rozporu s právem na soukromí podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod. Namítl porušení zásady legitimního očekávání (§ 2 odst. 4 správního řádu), jelikož žalovaný v obdobné situaci jinému zletilému studentovi umožnil „vyvázání se“ z domácnosti rodičů. Jako důkaz odlišného postup žalovaného žalobce předložil celé znění novinového článku obsahujícího vyjádření ředitelky sekce sociálního pojištění a nepojistných dávek žalovaného.
11. Žalovaný v duplice uvedl, že § 10 odst. 2 zákona o DSSP lze chápat jako domněnku, která platí, pokud není vyvrácena na základě spolehlivě doloženého stavu věci. Jestliže může osoba patřit do více domácností, je rozhodující § 10 odst. 6 zákona o DSSP, podle nějž se přihlédne k vyživovacím povinnostem a k tomu, kde osoba bydlí a s kým společně hradí náklady na své potřeby. Úřady práce se taktéž řídí § 10 odst. 7 zákona o DSSP, který stanoví, že za osoby, které bydlí společně, se považují osoby uvedené v odstavci 2, i pokud se některá z nich ze studijních, zdravotních nebo pracovních důvodů přechodně zdržuje mimo společný byt nebo jiný prostor užívaný k bydlení. V případě žalobce však byla žádost zamítnuta kvůli nesplnění výzvy, protože nebyly doloženy žádné skutečnosti, které by umožňovaly rozhodnout o složení domácnosti.
12. Žalovanému nebylo známo, že by se k otázce jednočlenných studentských domácností mediálně vyjadřoval ministr práce a sociálních věcí.
13. Žalovaný také poukázal na to, že žalobce bydlí v bytě pronajímaném mu jeho vlastními rodiči, kteří vůči němu mají vyživovací povinnost, přičemž stát nemá povinnost ji nahrazovat.
14. Žalobce v triplice uvedl, že žalovaný nyní výslovně uznal, že zákon o DSSP umožňuje posuzovat nezaopatřené dítě (zletilého studenta) jako jednočlennou domácnost. Tvrzení žalovaného, že žádost byla zamítnuta kvůli nedoložení požadovaných dokumentů, se nezakládá na pravdě.
15. Aplikace § 10 odst. 7 zákona o DSSP je v případě žalobce vyloučena, jelikož se žalobce nezdržuje mimo byt rodičů pouze přechodně. Žalobce má na své adrese hlášen trvalý pobyt, má zde faktické bydliště a sám si hradí veškeré náklady na své potřeby.
16. Argumentace žalovaného je vnitřně rozporná. Žalovaný nejdříve tvrdil, že zletilé nezaopatřené dítě (student) nemůže tvořit samostatnou (jednočlennou) domácnost, a proto žádost žalobce zamítl. Nyní svůj postoj účelově změnil a přiznání dávky odmítá z jiného důvodu – existence vyživovací povinnosti. Žalobce žádal soud o vypořádání i této argumentace, aby po zrušení napadeného rozhodnutí nedošlo k opětovnému zamítnutí žádosti.
Posouzení žaloby soudem
17. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).
18. Soud v souladu s § 51 s. ř. s. rozhodl ve věci bez jednání, protože s tím oba účastníci souhlasili. Soud nadto vycházel pouze z obsahu správního spisu a z dalších listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy.
19. Soud po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
20. Podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona o DSSP má se za to, že členy domácnosti jsou rodiče a jejich nezaopatřené děti; zletilé nezaopatřené dítě není členem domácnosti rodičů, pokud je členem domácnosti s manželem, s partnerem nebo jinou osobou, se kterou společně hradí náklady na své potřeby.
21. Podle § 10 odst. 6 zákona o DSSP, pokud lze osobu považovat za člena dvou nebo více domácností, Úřad práce stanoví, ve které domácnosti bude tato osoba považována za člena pro účely nároku na dávku, s přihlédnutím k vyživovacím povinnostem a k tomu, kde osoba bydlí a s kým společně hradí náklady na své potřeby. Osamělý rodič, který spolu se svým nezaopatřeným dítětem bydlí společně se svým rodičem, se posuzuje i s dítětem společně s tímto rodičem.
22. Podle § 10 odst. 7 zákona o DSSP za osoby, které spolu společně bydlí, se považují osoby uvedené v odstavci 2, i pokud se přechodně zdržuje některá z nich mimo byt nebo jiný prostor k bydlení, který užívají k bydlení, z důvodů
a) studia,
b) zdravotních nebo pracovních,
c) nebo výkonu dobrovolnické činnosti.
23. Podstata sporu mezi stranami spočívá v posouzení toho, zda může zletilé nezaopatřené dítě (student vysoké školy) tvořit jednočlennou domácnost a tím pádem mít samostatný nárok na dávku státní sociální pomoci. Konkrétně je sporný výklad pravidla v § 10 odst. 2 písm. a) zákona o DSSP.
24. Soud na úvod podotýká, že zákon o DSSP sjednotil čtyři dříve existující sociální dávky v jednu tzv. superdávku. Nová dávka nahradila příspěvek na bydlení a přídavek na dítě, které byly poskytovány podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), a příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení, které byly poskytovány podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Zákon o DSSP představuje novou právní úpravu, která se v mnoha ohledech liší od úprav předchozích.
25. Základní „jednotkou“, se kterou zákon o DSSP pracuje, je domácnost. Nárok na dávku náleží společně členům domácnosti, přičemž osoba má nárok na dávku vždy pouze v jedné domácnosti (§ 42 odst. 1 zákona o DSSP). Pravidla pro určení členů domácnosti jsou obsažena v § 10 odst. 2 zákona o DSSP. Toto ustanovení je uvozeno slovy má se za to, že členy domácnosti jsou, na což navazují jednotlivé definice osob dle písmen a) až f).
26. Soud souhlasí s žalobcem, že jazyková formulace § 10 odst. 2 zákona o DSSP odpovídá vyvratitelné právní domněnce. O tom svědčí obrat má se za to, který je pro tyto domněnky příznačný. Již tato formulace tedy výrazně naznačuje, že jednotlivá písmena představují obecná pravidla, která lze v individuálních případech vyvrátit.
27. Na situaci žalobce dopadá konkrétně § 10 odst. 2 písm. a) zákona o DSSP. I text tohoto písmene poskytuje oporu pro závěr, že v něm obsažené pravidlo je vyvratitelnou domněnkou. Část věty před středníkem je totiž formulována jako obecné pravidlo (má se za to, že členy domácnosti jsou rodiče a jejich nezaopatřené děti). Část věty za středníkem pak obsahuje výslovné výjimky, kdy toto obecné pravidlo neplatí (zletilé nezaopatřené dítě není členem domácnosti rodičů, pokud je členem domácnosti s manželem, s partnerem nebo jinou osobou, se kterou společně hradí náklady na své potřeby). Je tedy zřejmé, že zletilé nezaopatřené dítě nemusí vždy tvořit domácnost se svými rodiči. Výčet těchto výjimek dle soudu není formulován jako taxativní, a nelze to ani z ničeho dovodit. Jinak řečeno z části věty za středníkem neplyne, že dítě netvoří domácnost s rodiči jen a pouze v uvedených situacích.
28. Uvedené podle žalobce znamená, že mohou nastat také jiné situace, kdy se obecné pravidlo neuplatí, resp. že domněnku stanovenou v § 10 odst. 2 písm. a) část věty před středníkem zákona o DSSP lze vyvrátit i jinak než způsobem předpokládaným v části věty za středníkem téhož ustanovení. Žalobce v tomto ohledu akcentoval požadavek určité fakticity soužití – děti a rodiče by podle něj měly být posuzovány v rámci jedné domácnosti pouze pokud společně bydlí, uhrazují společně náklady na své potřeby atd.
29. Soud tomuto názoru žalobce přisvědčuje. Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na to, že zákon o DSSP výslovně nestanovuje dodatečná kritéria pro posouzení, zda a kdy budou rodiče a nezaopatřené děti tvořit společnou domácnost. V § 10 odst. 2 zákona o DSSP tak nejsou zmíněny faktory jako trvalý pobyt, společné bydliště, centrum zájmů (dítěte) nebo společné hospodaření. Podle soudu je však při posuzování toho, kdo tvoří společnou domácnost, přesto zapotřebí tato kritéria zohlednit.
30. Jako vodítko zde slouží § 10 odst. 6 zákona o DSSP, podle kterého se při rozhodování o tom, do jaké domácnosti bude osoba patřit, má přihlédnout k vyživovacím povinnostem a k tomu, kde osoba bydlí a s kým společně hradí náklady na své potřeby. Zákon o DSSP tedy počítá s tím, že mohou nastat hraniční situace, kdy jedna osoba může teoreticky spadat do vícero domácností. Jelikož takové situace lze považovat za nežádoucí (cílem je, aby osoba vždy spadala pouze do jediné domácnosti), stanovuje zákon kritéria, pomocí kterých se tyto situace mají řešit. Těmito kritérii jsou právě fakticita soužití (sdílení obydlí a společné hrazení životních nákladů) a existence vyživovacích povinností.
31. Se společným bydlením coby faktorem pro tvorbu jedné domácnosti pak počítá také § 10 odst. 7 zákona o DSSP. Podle tohoto ustanovení spolu osoby uvedené v § 10 odst. 2 zákona o DSSP tvoří domácnost i přesto, že se některá z nich přechodně zdržuje mimo byt nebo jiný prostor užívaný k bydlení z důvodu studia, zdravotních nebo pracovních, nebo výkonu dobrovolnické činnosti. To opět svědčí o tom, že fakticita soužití je relevantním faktorem pro určení členů jedné domácnosti podle zákona o DSSP. A contrario to rovněž znamená, že osoba, která se mimo společné obydlí zdržuje nikoliv přechodně, ale trvale, již může tvořit samostatnou domácnost.
32. Potřeba zohlednit fakticitu soužití pak dle soudu plyne také ze smyslu a účelu pojmu domácnost jako takového, který je i v jiných právních odvětvích chápán jako „soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019). Dle soudu tak lze domácnost rozumně chápat pouze jako určité společenství osob, které společně sdílí obydlí, uhrazují náklady na své potřeby apod.
33. Lze dodat, že při akceptaci názoru žalovaného by se § 10 odst. 6 zákona o DSSP mohl stát de facto obsoletním. Pokud by členové domácnosti byly určeni vždy kogentně (kategoricky a nevyvratitelně), musela by každá osoba být podřazena pod jednu ze zákonem předvídaných situací. Jakmile by byla naplněna hypotéza konkrétního písmene, což je pouze otázkou právního posouzení, spadala by osoba pod něj. Prakticky by tak nemohla vzniknout situace, kdy by osobu šlo chápat jako člena dvou domácností, jelikož nelze „mít pochybnosti“ o správnosti právního posouzení. Hypotéza konkrétního písmene by buď byla naplněna, nebo ne, což by vylučovalo možnost použití § 10 odst. 6 zákona o DSSP.
34. Nutno též podotknout, že žádné z písmen § 10 odst. 2 zákona o DSSP nepočítá s domácností tvořenou pouze jedním členem, byť není pochyb o tom, že zákon jako takový s jednočlennými domácnostmi počítá [viz např. § 11 odst. 1, § 16 nebo § 17 odst. 4 písm. a) zákona o DSSP]. Pokud by jednotlivá písmena představovala kogentní pravidla, není patrné, pod které z nich by spadala např. samostatně žijící osoba bez rodinných příslušníků.
35. Úmysl vyloučit samostatně žijící nezaopatřené děti z nároku na dávku, resp. nezohledňovat v těchto případech fakticitu soužití, podle soudu nevyplývá ani z důvodové zprávy, které se dovolával žalovaný. Důvodová zpráva uvádí, že: „[u] pojmu domácnost (analogie společně posuzovaných osob) vychází navrhovaná úprava zejména ze vzájemných vyživovacích povinností, společného užívání bytu (u osob, které nemají vyživovací povinnost) a společného hospodaření. Navrhovaná úprava staví na úpravě zákona č. 110/2006 Sb., a to s drobnými odchylkami, které se týkají zletilých nezaopatřených dětí a jejich rodičů. Vzhledem k tomu, že úpravu zákona č. 110/2006 Sb. využívá rušený příspěvek na bydlení i příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení, bude většinově kontinuita v tom, jak je nahlíženo na osoby, které se hodnotí společně (nově členové domácnosti/společně posuzované osoby).“. Mezi zákonem o DSSP a předchozími úpravami tak sice mají existovat odchylky stran zletilých nezaopatřených dětí a jejich rodičů, důvodová zpráva však tyto odchylky blíže nekonkretizuje a neuvádí, v čem mají spočívat.
36. Nadto úprava domácnosti podle § 10 odst. 2 zákona o DSSP je formulována odlišně než obě nahrazované úpravy, tedy úprava rodiny podle § 7 zákona o státní sociální podpoře a úprava společně posuzovaných osob podle zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (na který odkazuje důvodová zpráva). Ani jedna z předchozích úprav totiž nebyla vyjádřena slovy má se za to, které by vyjadřovaly vyvratitelnou domněnku.
37. Z výše uvedených důvodů má soud za to, že (zletilé) nezaopatřené dítě může za určitých okolností tvořit samostatnou (jednočlennou) domácnost, a mít samostatný nárok na dávku státní sociální pomoci. Podle soudu tak navzdory odlišné dikci zákona nebyly účinností zákona o DSSP překonány závěry rozsudku č. j. 2 Ads 110/2025-32, podle kterého samostatný nárok dítěte na dávku (nyní podle zákona o DSSP) může vzniknout, „jestliže je středobodem životních poměrů dítěte jiná než společná domácnost s jeho rodičem.“ K posouzení toho, která domácnost je středobodem životních poměrů dítěte, přitom slouží zejména kritéria uvedená v § 10 odst. 6 zákona o DSSP.
38. Napadené rozhodnutí je však postaveno na premise, že takový nárok vůbec vzniknout nemůže. Ze str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí je patrné, že žádosti žalobce nebylo vyhověno, neboť podle žalovaného nemohl žalobce nikdy vytvořit samostatnou domácnost bez svých rodičů. Nárok na dávku mohl žalobci podle žalovaného vzniknout pouze v případě společné domácnosti s jinou osobou [tj. při naplnění hypotézy § 10 odst. 2 písm. a) část věty za středníkem zákona o DSSP]. Tato premisa je ovšem nesprávná, soudu tak nezbylo než napadené rozhodnutí zrušit pro nezákonnost.
39. Soud konstatuje, že žalovaný zopakoval nosné důvody napadeného rozhodnutí i ve svém vyjádření k žalobě. V následné duplice již tyto důvody popřel a připustil, že za určitých okolností nezaopatřené dítě může tvořit samostatnou (jednočlennou) domácnost. Současně žalovaný uvedl, že žádosti žalobce nebylo vyhověno pouze kvůli nedoložení požadovaných podkladů, tedy kvůli nedostatečnému prokázaní „samostatnosti“ žalobce (k požadavku žalobce na vypořádání této argumentace soudem viz níže). Toto tvrzení však dle soudu neodpovídá skutečnosti. Z napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že žalovaný úplně vylučoval možnost, že by žalobce mohl tvořit samostatnou (jednočlennou) domácnost. Žalobce přitom ve správním řízení předložil řadu podkladů, kterými se snažil svoji samostatnost prokázat a kterými se žalovaný ani prvostupňový orgán vůbec nezabývali.
40. Nosným důvodům napadeného rozhodnutí odpovídá rovněž odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a obsah výzvy prvostupňového orgánu ze dne 23. 2. 2026, č. e. UPCR-2026-EP1-D-1623759, jež uvádí, že si má žalobce přidat rodiče do okruhu společně posuzovaných osob, neboť nezaopatřený student je primárně posuzován s rodiči. Výjimkou je, pokud má partnera, s nímž žije, či pokud žije v bytě s dalšími osobami, s nimiž společně hradí náklady na bydlení.
41. Důvodnou soud shledal také námitku porušení zásady legitimního očekávání. Žalovaný v případě žalobce uzavřel, že samostatná (jednočlenná) domácnost studenta je bez dalšího vyloučena. Z žalobcem předloženého novinového článku naopak plyne, že v jiném případě žalovaný umožnil zletilému studentovi „vyvázat se“ z domácnosti svých rodičů a posoudil jeho nárok samostatně. Článek obsahuje též následující vyjádření ředitelky sekce sociálního pojištění a nepojistných dávek žalovaného: „[v]edle vyživovacích povinností Úřad práce posuzuje rovněž faktické životní poměry osoby, zejména místo jejího skutečného bydliště a to, s kým společně hradí náklady na své potřeby. Na základě této kombinace kritérií tak může být i student, který nemá manžela (partnera) ani nezaopatřené dítě, ojediněle a v odůvodněných případech považován za osobu tvořící samostatnou domácnost, pokud fakticky žije odděleně od svých rodičů, samostatně hospodaří, a nenachází se ve vztahu, který by zakládal přednostní vyživovací povinnost jiné osoby.“.
42. Z uvedeného je dle soudu zřejmé, že ani v rozhodovací praxi žalovaného není samostatná domácnost studenta vždy a priori vyloučena, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí. Žalovaný skutečnosti uvedené v článku nijak nezpochybnil, nevysvětlil rozpor mezi citovaným vyjádřením a odůvodněním napadeného rozhodnutí a neozřejmil, proč v případě žalobce postupoval odlišně. V duplice nakonec žalovaný uznal, že student samostatnou domácnost tvořit může – soud však opakuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí tuto možnost zcela vylučuje.
43. Co se týče nové argumentace žalovaného, žalovaný v duplice trval na tom, že žádosti žalobce nemůže být vyhověno, neboť žalobce si pronajímá byt od svých rodičů a v takovém případě stát nemá nahrazovat vyživovací povinnost rodičů. Jedná se ovšem o zcela novou argumentaci, která v napadeném rozhodnutí absentuje. Doplňování či dokonce změna odůvodnění napadeného rozhodnutí až v řízení před soudem však nejsou přípustné (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003-58, ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71, nebo ze dne 26. 4. 2024, č. j. 8 As 53/2023-56).
44. K požadavku žalobce, aby byla soudem vypořádána také nová argumentace žalovaného z jeho dupliky, soud uvádí, že úkolem soudu je přezkoumat napadené rozhodnutí a jeho nosné důvody. Soud není povinen domýšlet si argumentaci správních orgánů a přezkoumávat hypotetické důvody, na nichž napadené rozhodnutí není vystavěno, nebo podávat závazný právní názor k vyjádřením správních orgánů v průběhu soudního řízení, jimiž nepřípustně doplňují nebo dokonce pozměňují obsah přezkoumávaného správního rozhodnutí. Taková povinnost soudu nevyplývá ani ze zásady hospodárnosti řízení. Lze dodat, že soud z tohoto důvodu v narativní části tohoto rozsudku podrobněji neshrnoval tvrzení účastníků k této nové argumentační linii žalovaného.
45. Pro účely tohoto řízení považoval soud obsah dupliky žalovaného za relevantní pouze pro vypořádání námitky porušení zásady legitimního očekávání. Výhradně k této otázce byl žalovaný oprávněn uvádět novou argumentaci a soud se jí také výlučně v tomto ohledu výše zabýval.
46. Pokud bude výsledek obnoveného řízení pro žalobce opět negativní, což je nyní pouze hypotetický předpoklad žalobce, bude mít žalobce možnost se proti novému rozhodnutí žalovaného bránit další žalobou. Případy, kdy je po zrušení správního rozhodnutí soudem opět vydáno negativní rozhodnutí, ostatně nejsou nijak výjimečné. Typické je to zvláště pro správní rozhodnutí zrušená pro nepřezkoumatelnost, leč děje se tak i v případě chybného výkladu zákona, kdy se při jeho správném výkladu v souladu se závazným právním názorem soudu teoreticky může správnímu orgánu otevřít jiná možnost pro vydání negativního rozhodnutí.
Závěr
47. Soud tudíž shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil pro nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení. Současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný v souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku, tedy že není vyloučeno, aby nezaopatřené dítě tvořilo samostatnou (jednočlennou) domácnost. V obnoveném řízení žalovaný též náležitě zohlední žalobcem předložené podklady.
48. Soud nezrušil prvostupňové rozhodnutí, jak navrhoval žalobce, neboť k tomu soud přikročí v zásadě jen tehdy, pokud by s ohledem na vyřčený právní názor soudu danému správnímu orgánu zjevně nezbývalo nic jiného než zrušit prvostupňové rozhodnutí (typicky prekluze u přestupku, daní apod.).
49. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl plně úspěšný žalobce, který však žádné náklady spojené se soudním řízením nekonkretizoval ani nedoložil. Žalobce byl přitom osvobozen od soudních poplatků podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Lze dodat, že se na správní soudnictví nevztahuje paušální náhrada nákladů nezastoupenému účastníkovi podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015-79, Sb. NSS č. 3344/2016).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 6. srpna 2026
Vadim Hlavatý v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.