Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
30 A 19/2026 - 64.pdf
PDF · 0 B
No categories available
30 A 19/2026 - 64
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci
žalobců: a) I. T.
b) Ing. R. T.
oba zastoupeni advokátem Mgr. Pavlem Procházkou
sídlem Lidická 2006/26, Brno 602 00
proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje
sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno 601 82
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2026, č. j. JMK 13049/2026
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Navrhovatelé požádali v červnu 2024 Městský úřad Slavkov u Brna jako stavební úřad o vydání společného povolení na stavbu „Holubice – ocelová hala“ na pozemku p. č. X v k. ú. X (dále je vždy míněno toto katastrální území). Stavební úřad žádost v září 2024 zamítl, protože tentýž městský úřad jako dotčený orgán územního plánování vydal k záměru záporné závazné stanovisko. Soulad záměru s územním plánem posuzoval prvostupňový dotčený orgán ještě ve vztahu k tehdy účinnému územnímu plánu obce Holubice z roku 2003 (ve znění jeho poslední změny č. 8). Hlavním důvodem negativního posouzení byl střet záměru navrhovatelů s územní rezervou pro rozšíření dálnice D1, která kolem Holubic prochází.
2. Navrhovatelé podali proti zamítavému rozhodnutí stavebního úřadu odvolání, a to v listopadu 2024. Krajský úřad Jihomoravského kraje jako odvolací orgán požádal nadřízený dotčený orgán územního plánování (jiný odbor téhož krajského úřadu) o potvrzení či změnu závazného stanoviska Městského úřadu Slavkov u Brna. Nadřízený dotčený orgán vydal potvrzující závazné stanovisko, ale učinil tak až 7. 1. 2026. Mezitím, konkrétně dne 5. 12. 2025, nabyl účinnosti nový územní plán obce Holubice (ten, který navrhovatelé v nynější věci napadají). Nadřízený orgán územního plánování zhodnotil soulad záměru jak s předchozím, tak s novým územním plánem, a dospěl k závěru, že záměr navrhovatelů je nepřípustný podle obou těchto územních plánů. Na základě toho Krajský úřad Jihomoravského kraje jako odvolací orgán ve stavebním řízení odvolání navrhovatelů zamítl rozhodnutím označeným v záhlaví (dále též „odvolací rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“).
3. Proti tomu brojili navrhovatelé žalobou podanou Krajskému soudu v Brně dne 23. 3. 2026 (vedena pod sp. zn. 30 A 19/2026). Se žalobou spojili dva incidenční návrhy. V prvním z nich požadovali zrušení (části) opatření obecné povahy – účinného územního plánu obce Holubice schváleného usnesením zastupitelstva obce ze dne 13. 11. 2025. Druhým incidenčním návrhem se navrhovatelé domáhali neaplikace opatření obecné povahy, konkrétně že se předchozí územní plán obce Holubice schválený usnesením zastupitelstva obce ze dne 25. 7. 2003 nepoužije pro posouzení jejich záměru „Holubice – ocelová hala“ v řízení vedeném u Městského úřadu Slavkov u Brna pod sp. zn. SU/294472024/FOR, a to v rozsahu textového a grafického vymezení plochy – koridoru dopravní infrastruktury – silniční doprava (rozšíření dálnice D1 Slatina – Holubice, zkapacitnění včetně MUK (územní rezerva), ozn. RK6.12.
4. Žaloba obsahovala ve všech třech částech jen velmi obecné důvody. Navrhovatelé avizovali, že ji doplní do jednoho měsíce, což učinili dne 23. 4. 2026.
5. Krajský soud se rozhodl vyčlenit oba incidenční návrhy k samostatnému projednání (stalo se tak usnesením ze dne 4. 5. 2026, č. j. 30 A 19/202628). Návrhu na zrušení nového, nyní účinného územního plánu Holubice přidělil soud sp. zn. 64 A 13/2026 a návrhu na neaplikaci starého, již neúčinného územního plánu pak sp. zn. 64 A 14/2026.
II. Argumentace žalobce
6. Žalobci navrhují napadené rozhodnutí zrušit, neboť vychází z nezákonných závazných stanovisek orgánů územního plánování. Proti nim pak směřují žalobci své námitky.
7. Krajský soud nebude shrnovat žalobní body, které se týkají závazného stanoviska orgánu územního plánování prvního stupně, jelikož ty nehrály v posouzení věci žádnou roli, jak soud níže v odůvodnění vysvětlí.
8. Pokud jde o námitky proti závaznému stanovisku krajského úřadu, ty lze stručně shrnout následujícím způsobem.
9. Za prvé, krajský úřad posoudil záměr žalobců jak z hlediska jeho souladu s předchozím územním plánem z roku 2003, tak s novým územním plánem z roku 2025. Tím uvedl žalobce ve zmatek, neboť není zřejmé, která z těchto dvou regulací byla pro posouzení záměru určující. Není ani zřejmé, k čemu mají žalobci v dalším postupu směřovat svou obranu.
10. Za druhé, napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nereagoval na námitky žalobců, a to jak na ty, které zazněly v řízení před vydáním závazného stanoviska krajského úřadu, tak ani na ty, které žalobci vznesli v odvolacím řízení po jeho vydání.
11. Za třetí, Městský úřad Slavkov jako dotčený orgán prvního stupně posuzoval soulad záměru pouze s předchozím územním plánem z roku 2003. Krajský úřad, jako nadřízený orgán územního plánování, hodnotil též soulad záměru s územním plánem z roku 2025, který nabyl účinnosti v průběhu odvolacího řízení. To dělat neměl, jelikož šlo o zásadní změnu (zcela nový územní plán). Místo toho měl věc vrátit městskému úřadu k vydání navazujícího či nového závazného stanoviska, v němž by městský úřad zhodnotil soulad záměru s novým územním plánem jako první. Krajský úřad tím připravil žalobce o možnost podat proti závaznému stanovisku prvního stupně odvolací námitky.
12. Za čtvrté, žalobci dovozují, že jejich záměr měl být posouzen podle předchozího územního plánu, za jehož účinnosti podávali nejen svou žádost, ale i odvolání. Vydání závazného stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování v odvolacím řízení totiž trvalo tak dlouho (více než rok), že mezitím obec Holubice přijala nový územní plán a ten nabyl účinnosti. Žalobci jsou přesvědčení, že krajský úřad řízení záměrně zdržoval, aby to umožnil. O systémové podjatosti na straně žalovaného podle nich svědčí blízká časová souvislost – zhruba měsíc po nabytí účinnosti nového územního plánu bylo vydáno jak závazné stanovisko krajského úřadu, tak i sdělení k podnětu žalobců k provedení přezkumu stanoviska městského úřadu. Další indicií systémové podjatosti je i fakt, že úřední osoba na Městském úřadě ve Slavkově, která posuzovala soulad záměru žalobců s územním plánem, se zároveň podílela jako zástupce pořizovatele na přípravě nového územního plánu obce Holubice. Měla tak pracovněprávní vztah k obci. Nepřiměřená délka řízení před krajským úřadem ve výsledku narušila legitimní očekávání žalobců, že bude rozhodnuto v zákonné lhůtě a za účinnosti předchozího územního plánu.
13. Za páté, žalobci jsou přesvědčeni, že jejich záměr by podle předchozího územního plánu z roku 2003 byl přípustný, k čemuž snášejí obsáhlou argumentaci.
14. Za šesté, žalobci sice uznávají, že formálně (dle regulativů) je jejich záměr v rozporu s novým (nyní účinným) územním plánem obce Holubice, ale upozorňují na chybějící veřejný zájem, jímž územní plán regulaci plochy K.12 zdůvodňuje. Mělo by jít o zájem na ochraně přírodních hodnot, ten je ale v naprostém rozporu s realitou daného místa. Na pozemku navrhovatelů se nenachází žádné dřeviny rostoucí mimo les ani prvky územního systému ekologické stability, totéž platí i pro blízké okolí východně a západně od jejich pozemků. Pozemek je v katastru veden jako ostatní plocha se způsobem využití jiná plocha a není zemědělsky obhospodařován. Slouží k uskladnění různého materiálu souvisejícího se zemědělskou prvovýrobou. Nelze předpokládat, že by zde nějaká zeleň v budoucnu vznikla, leda právě v souvislosti s realizací záměru, například by to mohla být jedna z podmínek stavebního povolení. Územní plán se tak dostává do rozporu se zákonem, konkrétně s § 18 odst. 5 stavebního zákona z roku 2021.
15. S tím souvisí sedmý a poslední žalobní bod, v němž žalobci namítají zásah do svého vlastnického práva zařazením jejich pozemku do plochy K.12. Taková změna totiž jejich pozemek znehodnocuje.
III. Argumentace žalovaného
16. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. To vychází z negativního závazného stanoviska orgánu územního plánování, kvůli kterému neměl žalovaný jako stavební úřad žádnou jinou možnost než žádost o povolení záměru zamítnout. Krajský soud si výslovně vyžádal též vyjádření od krajského úřadu jako orgánu územního plánování. Příslušný odbor se v něm stručně vyjádřil ke každému žalobnímu bodu a setrval na tom, že závazné stanovisko je zákonné.
IV. Řízení před krajským soudem
17. Ve věci proběhlo dne 29. 7. 2026 na žádost žalobců ústní jednání podle § 49 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Obě strany při něm setrvaly na svých stanoviscích.
18. Zástupce žalobců na dotaz soudu sdělil, že námitky vznesené ve správním řízení, které podle žalobců žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal, jsou ty, které jsou obsaženy v žalobě. Dále zástupce žalobců uvedl, že o tom sice nemá důkazy, ale na krajském úřadu mu sdělili, že rozhodnutí ve věci záměr žalobců bude vydáno až poté, co bude přijat nový územní plán.
19. Zástupkyně žalovaného k dotazu soudu uvedla, že vydání stanoviska krajského úřadu jako dotčeného orgánu územního plánování trvá poměrně dlouho i v jiných případech; sama nedávno v jiném případě měla zkušenost s tím, že to trvalo více než rok. Důvodem je zřejmě personální podstav na odboru územního plánování.
20. Důkazní návrhy žalobců, které šly nad rámec správního spisu, soud zamítl z následujících důvodů:
a) Oba územní plány obce Holubice (z roku 2003 a z roku 2025) měl soud k dispozici, když projednával oba vyčleněné návrhy na jejich zrušení/neaplikaci. V nynějším řízení už soud ze závěrů, které přijal ohledně těchto návrhů, vycházel, a nemohl tak znovu přezkoumávat zákonnost těchto územních plánů. Ohledně jejich obsahu přitom nebyl mezi stranami žádný spor.
b) Ani ohledání na místě krajský soud pro své rozhodnutí neshledal podstatným. Současný způsob využití pozemku nehrál při posouzení souladu záměru s územním plánem žádnou roli.
V. Posouzení věci krajským soudem
21. Žaloba není důvodná.
22. Nejprve krajský soud stručně shrne, jak naložil se souvisejícími (incidenčními) návrhy žalobců na zrušení, resp. neaplikaci současného a předchozího územního plánu.
23. Ve věci sp. zn. 64 A 13/2026 proběhlo těsně před jednáním v nynější věci ústní jednání, na němž soud vyhlásil rozsudek, jímž návrh na zrušení nového, nyní účinného územního plánu obce Holubice zamítl. Stručně řečeno, krajský soud tak učinil zejména proto, že na stanoveném funkčním pozemku navrhovatelů neshledal ze strany obce nic svévolného, šikanózního ani diskriminačního. Naopak, podle krajského soudu jde o součást širší koncepce zeleně v obci, do níž pozemek navrhovatelů logicky zapadá. Stanovit takovouto koncepci je výsostným právem územní samosprávy a otázkou jejího politického rozhodnutí.
24. Ve věci sp. zn. 64 A 14/2026 soud následně (mezi oběma jednáními) přijal usnesení, jímž návrh na neaplikaci starého, již neúčinného územního plánu odmítl. Stručně řečeno, krajský soud tak učinil proto, že tento územní plán v době podání návrhu již neexistoval (byl zrušen). Proto nebyly splněny podmínky řízení. Pro nynější věc je důležité, že soud v této věci také dospěl k závěru, že neúčinný územní plán z roku 2003 se na posouzení záměru navrhovatelů použít nemohl. Ani překročení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí či závazného stanoviska, stejně jako podjatost rozhodující osoby – jež nadto v dané věci ani nebyla nijak prokázána – by nemohly samy o sobě ani v souhrnu vést k tomu, že by dotčený orgán či stavební úřad vybočily z výše uvedeného obecného pravidla a aplikovaly na věc již neúčinný územní plán.
25. S ohledem na tyto závěry se krajský soud nezabýval blíže argumentací navrhovatelů, která se týkala souladu jejich záměru s předchozím územním plánem z roku 2003, a také s tou, která směřovala proti obsahu závazného stanoviska Městského úřadu Slavkov jako dotčeného orgánu prvního stupně (v něm se tento dotčený orgán zabýval právě jen souladem záměru s územním plánem z roku 2003). Na výsledku řízení by totiž tyto námitky nemohly nic změnit, jak krajský soud vyjevil a zdůvodnil již v řízeních týkajících se obou územních plánů.
26. Pokud jde o zbývající žalobní body, krajský soud úvodem uznává, že stavební řízení o žádosti žalobců nebylo vedeno právě vzorným způsobem.
27. Za prvé mají žalobci pravdu v tom, že odvolací řízení v nynější věci trvalo neúměrně dlouho a jednoznačně překročilo lhůty vymezené v § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Za druhé je třeba uznat i to, že krajský úřad jako nadřízený orgán územního plánování příliš nevysvětlil, proč vlastně posuzoval soulad záměru žalobců s oběma územními plány obce Holubice – jak s tím z roku 2003 (který v době vydání potvrzujícího závazného stanoviska již pozbyl účinnosti), tak s tím aktuálním z roku 2025. Ani jedna z těchto vad však neměla takovou povahu a intenzitu, aby mohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
28. Pokud jde o délku řízení, překročení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí samo o sobě nezpůsobuje jeho nezákonnost. Jak již krajský soud vysvětlil ve věci sp. zn. 64 A 14/2026, platí obecné pravidlo, že správní orgán musí věc posuzovat vždy podle skutkového a právního stavu v době vydání svého rozhodnutí či závazného stanoviska (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/201179, ve vztahu k odvolacímu řízení pak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2023, č. j. 9 Azs 131/202333, body 14–17). A v době vydání potvrzujícího závazného stanoviska a odvolacího rozhodnutí byl již účinný nový územní plán obce Holubice.
29. Ani „váhání“ s vydáním závazného stanoviska – i když vedlo až k tomu, že se během řízení změnily skutkové okolnosti a vstoupila v účinnost nová regulace území – nemůže odůvodnit ohýbání či dokonce popření tohoto obecného pravidla. Neskýtá k tomu oporu ani právní úprava, ani judikatura. K ochraně žalobců v takové situaci jsou určeny zcela jiné právní nástroje, zejména prostředky ochrany před nečinností zakotvené ve správním řádu a v soudním řádu správním. Těch žalobci ke své škodě nevyužili. A to ačkoliv si museli být vědomi toho, že neustále se prodlužující prodleva dotčeného orgánu s vydáním potvrzujícího či změnového závazného stanoviska v odvolacím řízení a souběžně probíhající proces přípravy nového územního plánu Holubic mohou ve svém souhrnu k takovémuto, pro ně nepříznivému výsledku řízení vést.
30. Krajský soud nepřesvědčily ani indicie, jež mají podle žalobců svědčit o údajné podjatosti úřední osoby. Soud připomíná, že podjatost by musel podle § 14 odst. 1 správního řádu založit zájem na výsledku řízení u osoby podílející se na výkonu pravomoci správního orgánu. Ten může vyplývat buď z poměru této osoby k projednávané věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům. Typickými indiciemi existence takového zájmu na výsledku řízení v případě tzv. systémové podjatosti bude provázanost úřední osoby s obcí či krajem jako zaměstnavatelem, která v kombinaci s velkou důležitostí projednávané záležitosti pro zájmy daného územního samosprávného celku může vést k podezření, že úřední osoba jednala na základě „objednávky“ svého nadřízeného (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010119, č. 2802/2013 Sb. NSS, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2023, č. j. 6 As 52/2023127, č. 4533/2023 Sb. NSS).
31. Žalobci přesvědčivě nevysvětlili, jaký zájem na výsledku řízení by mohl mít zaměstnanec krajského úřadu, rozhodující o jejich odvolání, nebo ten, který vydal potvrzující závazné stanovisko orgánů územního plánování. Jakýsi vztah k obci jako účastníkovi řízení o povolení záměru dovozovali pouze u zaměstnankyně prvostupňového dotčeného orgánu. Ta ale ze své pozice těžko mohla nějak ovlivnit délku řízení u orgánu odvolacího, resp. u nadřízeného orgánu územního plánování. Navíc i její poměr k obci je sporný, protože v procesu přípravy územního plánu vystupovala i nadále jako zaměstnanec Městského úřadu Slavkov, nikoliv jako zaměstnanec obce. Není tedy zřejmé, jaký zájem na výsledku řízení a v čí prospěch by měla prosazovat. Tím méně pak může být závěr o podjatosti založen jen na samotné skutečnosti, že potvrzující závazné stanovisko vydal krajský úřad zhruba měsíc po přijetí nového územního plánu obce Holubice. Může jít jen o náhodu. Podle sdělení zástupce žalovaného na ústním jednání není podobně dlouhá prodleva s vydáním závazného stanoviska nadřízeného dotčeného orgánu v odvolacím řízení, k jaké došlo v nynější věci, před žalovaným nic výjimečného. A žalobci to ničím nezpochybnili.
32. Co se týká nedostatečného vysvětlení postoje krajského úřadu jako dotčeného orgánu územního plánování k tomu, který územní plán je pro posouzení záměru žalobců rozhodující, klíčové pro krajský soud bylo, že názor na tuto otázku je z potvrzujícího závazného stanoviska seznatelný. V jeho závěru se totiž jednoznačně uvádí, že dotčený orgán „zjistil skutečnosti, které neumožňují umístění záměru v nezastavěném území, které vyplývají z nového územního plánu, proto potvrdil závazné stanovisko městského úřadu, i když důvody pro nepřípustnost záměru formuloval odlišným způsobem“ (zvýraznění doplnil krajský soud).
33. Proč se tedy krajský úřad i přesto vyjadřoval k souladu záměru s předchozím územním plánem? To není z potvrzujícího závazného stanoviska úplně jasné. Můžeme se pouze domýšlet, že jej k tomu nejspíš vedla snaha dostát roli přezkumného orgánu a zhodnotit zákonnost závazného stanoviska podřízeného orgánu (byť už neaktuálního). Nebo mohlo jít o snahu reagovat předem na možnou námitku žalobců, že přijetím nového územního plánu obce Holubice během odvolacího řízení došlo k zásahu do jejich hmotných a procesních práv – v případě, že by záměr skutečně nebyl přípustný ani podle předchozího územního plánu, by se tento zásah nejevil jako zásadní. Ať už ale byly důvody postupu krajského úřadu jakékoliv, obecně platí pravidlo, že nadbytečné neškodí. Není důvod se od něj odchylovat ani v tomto případě, protože žalobci evidentně uplatnili ve všech třech souvisejících řízeních bohatou argumentaci, která směřovala proti všem možným aspektům posouzení jejich záměru i souladu obou územních plánů se zákonem. Ostatně sami neoznačili žádnou námitku, v jejímž vznesení by jim ne zcela optimální postup krajského úřadu efektivně zabránil.
34. Nic závadného nespatřuje krajský soud ani v tom, že soulad záměru s novým územním plánem posoudil nadřízený orgán územního plánování sám, aniž by věc vracel prvostupňovému orgánu k novému zhodnocení. Z hlediska ekonomie řízení to jistě byl rozumný postup. A navrhovatelé opět jen velmi obecně tvrdí, že je tím krajský úřad připravil o možnost vznášet odvolací námitky. Ani se však nepokouší to konkretizovat a poukázat na konkrétní výhradu, kterou snad nemohli uplatnit. Krajský soud tak opět jen obecně podotýká, že ve správním řízení neexistuje žádný „nárok na dvojinstančnost“. Úplně postačí, když má rozhodování správního orgánu (třeba i jednostupňové) právo plně přezkoumat nezávislý soud. To je v nynějším případě splněno.
35. Pro veškeré námitky navrhovatelů směřující proti zákonnosti aplikovaného územního plánu (chybějící veřejný zájem na vymezení přírodní plochy, zásah do vlastnického práva zařazením pozemku navrhovatelů do plochy K.12) platí, že nepatří do tohoto řízení. Incidenční návrh na zrušení územního plánu z roku 2025 se projednával v řízení vedeném pod sp. zn. 64 A 13/2026 a žalobci s ním neuspěli. Soud tedy na územní plán z roku 2025 v nynějším řízení nahlíží jako na platnou a účinnou regulaci území, která je v souladu se zákonem. Jeho neaplikaci namítané nedostatky rozhodně odůvodnit nemohou.
36. Závěrem se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Její příčinou může být buď nesrozumitelnost, nebo nedostatek důvodů. V obou případech však platí, že je potřeba s tímto institutem zacházet obezřetně a vyhradit jeho užití pouze těm případům, kdy vady odůvodnění reálně brání soudu v tom, aby napadené rozhodnutí přezkoumal (ve vztahu k soudním rozhodnutím srov. k nesrozumitelnosti rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/201325, bod 19, k nedostatku důvodů pak usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016 123, č. 3668/2018 Sb. NSS, body 29–30). Zejména je nutno zdůraznit, že správní orgán, stejně jako soud, není povinen vyvracet jednotlivě každou dílčí námitku, pokud své rozhodnutí jako celek logicky a přesvědčivě odůvodní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, N 26/52 SbNU 247). Rozhodnutí obou stupňů přitom tvoří jediný celek a navzájem se doplňují (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/201247).
37. V nynější věci má krajský soud za to, že potvrzující závazné stanovisko, a stejně tak i napadené rozhodnutí, jsou jako celek logicky a přesvědčivě odůvodněna. I kdyby snad žalovaný pominul explicitně vypořádat některou dílčí námitku či argument žalobců, z výkladu provedeného výše je zřejmé, jak na ně žalovaný nahlížel a jak je nyní hodnotí soud. Žalobci se žádnou z nich neuspěli.
VI. Náklady řízení
38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanovíli tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu těch nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který úspěch ve věci neměl. Žalobce před soudem neuspěl (soud žalobu zamítl jako nedůvodnou), proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu by jinak – jakožto úspěšnému účastníkovi řízení – právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu mu je však nelze přiznat, neboť nepřesahují rámec jeho běžné úřední činnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/201447, č. 3228/2015 Sb. NSS).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, máli stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 29. 7. 2026
Mgr. Milan Procházka
předseda senátu