Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 70/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně F. nemocnice s poliklinikou, proti žalovanému J. S., zastoupenému opatrovnicí L. B., pracovnicí Obvodního soudu pro Prahu 6, o zaplacení částky 19.595,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2000, č. j. -26, , takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 usneseními č. j. -13 ze dne 7. června 1999 a č. j. -21 ze dne 6. 3. 2000 zastavil řízení o shora uvedené žalobě, zavázal žalobkyni zaplatit polovinu soudního poplatku a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalovanému se nepřiznává právo na jejich náhradu. Obvodní soud odůvodnil své rozhodnutí o zastavení řízení ve věci samé poukazem na nedostatek pravomoci soudu ( ) s tím, že o ošetřovném se rozhoduje ve správním řízení, protože bylo toto rozhodování vyňato z pravomoci soudů a svěřeno ústavům, ve kterých se ústavní výchova vykonává.

Městský soud v Praze usnesením č. j. -25 a ze dne 31. května 2000 usnesení obvodního soudu ve výroku o zastavení řízení potvrdil, změnil výroky o soudním poplatku a nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že ošetřovné je příspěvkem na náklady ústavní péče, který jsou povinni platit rodiče ve výši stanovené příslušným ústavním zařízením spadajícím pod resort ministerstva práce a sociálních věcí nebo ministerstva zdravotnictví. Do novely zákona o rodině provedené bylo rozhodování o ošetřovném svěřeno soudům. Po účinnosti zmíněné novely, t.j. od 1. 4. 1984 je rozhodování o této dávce svěřeno ústavům, ve kterých se ústavní nebo ochranná výchova vykonává a jedná se tedy o rozhodnutí vydané ve správním řízení. V tomto směru podle odvolacího soudu nepřinesly změnu ani a č. Tento výklad uzavřel odvolací soud konstatováním, že v posuzovaném případě bylo o ošetřovném rozhodnuto f. nemocnicí s poliklinikou rozhodnutím, které je po materiální materiální stránce vykonatelné a je exekučním titulem. Plnění z něho se může žalobkyně domáhat pouze cestou výkonu rozhodnutí, nikoliv žalobou v nalézacím řízení, k němuž není dána pravomoc soudu (, odst. 2 ).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení a důvod uvedený v ust. s tím, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně nesouhlasí s právním názorem obou soudů, že v dané věci není ve smyslu dána pravomoc soudu. Poukazuje na historii právní úpravy vymáhání tzv. ošetřovného, jak vyplývala z původního znění zákona o rodině a dalších podzákonných norem (vyhl. č. , vyhl. č. ) a jak se postupem doby, po roce 1982 a zejména po 1. 1. 1992, podle jejího názoru změnila. Podle žalobkyně zdravotnická zařízení nemají od 1. 1. 1992 oprávnění rozhodovat o pohledávkách ošetřovného a od 15. 10. 1992 ani o příplatku na zaopatření. Z toho pak dovozuje, že pokud by měl obstát názor obou soudů, bylo by nutno dovodit, že momentálně již řadu let existují věci, jejichž projednávání nespadá do pravomoci soudů, ale současně zde není žádným právním předpisem stanoven orgán, který by řešil spory ohledně těchto věcí, což by se fakticky rovnalo odmítnutí spravedlnosti v dané problematice. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud všechna uvedená usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky, který je podle soudem dovolacím, z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 , jímž byl změněn a doplněn , , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V dalším textu použitá zkratka „" znamená ve znění před novelizací

Po zjištění, že dovolání bylo podáno žalobkyní, tedy účastnicí řízení, řádně zastoupenou v dovolacím řízení zmocněnou zaměstnankyní s právnickým vzděláním podle ustanovení , že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení a splňuje formální i obsahové náležitosti podle ustanovení , se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné podle ust. , protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo zastaveno řízení pro nedostatek pravomoci soudu.

V projednávaném případě došlo k zastavení řízení usnesením soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení a Odvolací soud ve svém potvrzujícím usnesení byl toho názoru, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže řízení zastavil pro nedostatek podmínky občanského soudního řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že „v posuzovaném případě bylo o ošetřovném rozhodnuto f. nemocnicí s poliklinikou, jde o rozhodnutí, které je i po materiální stránce vykonatelné, tedy exekučním titulem, a plnění z něho se proto žalobkyně může domáhat pouze cestou výkonu rozhodnutí".

Odvolací soud tudíž v daném případě postupoval podle ustanovení , které stanoví, ža bylo-li o otázce, o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu, vydáno tímto orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Vydané rozhodnutí tu ve svém obsahu poukazovalo na vyhl. č. (jak to bylo uvedeno již v žalobě uvedené nemocnice z 19. 9. 1995), která ve svém obsahovala také právní úpravu „Zaopatření ve zvláštních dětských zařízeních" a ve svém povinnosti zdravotnického zařízení při poskytování zdravotnické péče za úhradu. Toto rozhodnutí (výměr) nemělo tedy povahu takového rozhodnutí, jež by bylo zjevně rozhodnutím, k němuž by nebylo nutno přihlížet (např. rozhodnutím zcela nepříslušného orgánu). Také přezkoumávání správnosti takového rozhodnutí tu soudu v tomto řízení podle třetí části ( a násl. - „Řízení v prvním stupni") nenáleželo.

Překážka věci pravomocně rozhodnuté (viz ) je dána nejen tehdy, jestliže o téže věci rozhodl soud v občanském soudním řízení, ale i správní orgán ve správním řízení. Zjistí-li soud, že o téže věci bylo již pravomocně rozhodnuto, řízení zastaví (, odst. 2 ).

Vzhledem k uvedeným okolnostem nedospěl dovolací soud k závěru, že by napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, jak to uplatňovala žalobkyně v dovolání, a že by tu tedy byl dán dovolací důvod podle ustanovení Protože nebylo zjištěno (a ani žalobkyní tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ust. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení , odst. 4 zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením , věty první, ve spojení s , , věty první a , když žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. března 2001

JUDr. Juraj M a l i k, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová