Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 309/01

Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FN., zastoupené JUDr. K.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. března 2001, sp. zn. , usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2000, sp. zn. , , a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. června 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. března 2001 ( -38), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2000 ( -25, ), a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. června 1999 ( -13), a tvrdila, že "citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR a ve svých důsledcích i předcházejícími soudními rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ( d), na jehož základě je oprávněna při obraně svého práva domáhat se stanoveným způsobem jeho ochrany před soudy, které jsou k tomu ústavně povolány ( )" tím, že Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi podstatnými argumenty stěžovatelky v jejím dovolání, zejména pak s otázkou, zda stěžovatelce byla svěřena pravomoc rozhodovat o předmětných nárocích ve správním řízení. Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu a Obvodního soudu pro Prahu 6, jak jsou vpředu označena.

Z příloh připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se domáhala na žalovaném (J.S.) zaplacení částky 19 595,- Kč z titulu nezaplaceného ošetřovného na nezletilého, který byl umístěn v péči K., který je organizační součástí stěžovatelky. Ve věci bylo stěžovatelkou vydáno rozhodnutí označené jako "Výměr ošetřovného" ze dne 19. října 1992 (147/87), jímž bylo ve smyslu vyhl. č. , vyměřeno J.S. ošetřovné ve výši 660 Kč měsíčně ode dne 15. října 1992. Obvodní soud pro Prahu 6 svým usnesením ( ) řízení zastavil v důsledku nedodržení základní podmínky řízení spočívající v nedostatku pravomoci soudu ( ). Dále uvedl, že novelou zákona o rodině provedenou , bylo ošetřovné vyňato z pravomoci soudů a svěřeno ústavům, ve kterých se ústavní výchova vykonává. O ošetřovném se tedy rozhoduje ve správním řízení. V odvolání stěžovatelka namítala, že tento závěr, který neplatil v plném rozsahu ani v době vydání uvedené novely zákona o rodině, bylo nutno přehodnotit s ohledem na změny právních předpisů, které v mezidobí nastaly, zejména zrušení vyhl. č. , a vyhl. č. , zakládající pravomoc zdravotnického zařízení rozhodovat ve správním řízení o úhradách, a vydání vyhl. č.

Městský soud v Praze potvrdil svým usnesením ( ) rozhodnutí soudu I. stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ve věci bylo o ošetřovném rozhodnuto stěžovatelem ve správním řízení rozhodnutím, které je po materiální a formální stránce vykonatelné, a je proto exekučním titulem, a plnění z něho se může stěžovatel domáhat pouze cestou výkonu rozhodnutí. Proti tomu rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, ve kterém především rozvinula svoji argumentaci uplatněnou v obecné poloze v odvolání stran dopadů vyhl. č. , ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, dovolání zamítl a v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že dovolání sice bylo přípustné [ ], avšak poukázal na překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Nejvyšší soud ČR, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje především, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona) tak, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že při rozhodování vycházel Nejvyšší soud ČR, stejně jako obvodní a městský soud, ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR č.

45/1986, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, str. 513, kde k ustanovení zákona o rodině byl podán výklad, podle kterého příslušným orgánem k určení ošetřovného je od 1. 4. 1983 ředitel u, v němž je dítě umístěno. Dále poukázal na obdobné stanovisko občanskoprávního kolegia SSR č. 50/1985 (ročník 1985, str. 509). Uvedená zákonná úprava nedoznala do dnešních dnů změn (měnily se jen prováděcí předpisy). Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl zbaven práva na soudní ochranu (výměr je exekučním titulem), není splněna podmínka uvedená v zákona. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [ zákona].

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutno konstatovat, že - jak již bylo uvedeno dříve - Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a již proto mu nenáleží vykonávat ve vztahu k obecným soudům přezkumnou pravomoc, tj. např. vydat konečný názor o otázce, který orgán má pravomoc vydat rozhodnutí o ošetřovném (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Zásah Ústavního soudu je vázán na zjištěné porušení ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal proto napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z hlediska tvrzených formálních vad jeho rozhodnutí, spočívajících v nedostatečném odůvodnění, k čemuž uvádí následující. Zákonné podmínky odůvodnění usnesení stanoví v v návaznosti na , podle kterého soud v rozhodnutí uvede, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký závěr učinil o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; takto stanoveným zákonným podmínkám ústavní stížností napadené rozhodnutí vyhovuje.

Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, že ve věci již bylo vydáno rozhodnutí ve správním řízení a přezkum správnosti takového rozhodnutí v řízení podle části třetí soudu I. stupně je z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté vyloučeno ( ).

Stěžovatelka tvrdila, že odůvodnění Nejvyššího soudu ČR je nedostačující a domáhala se určení, na základě jakého právního předpisu jí byla po změně prováděcích předpisů svěřena rozhodovací pravomoc. K tomu lze uvést, že soudní systém v České republice není založený na precedentech a nelze tedy od obecného soudu kterékoli instance požadovat obecný výklad daného ustanovení, a to ani v případě, kdy právní úprava absentuje či je nejednoznačná. V této konkrétní věci Nejvyšší soud ČR, proti jehož rozhodnutí směřuje ústavní stížnost především, konstatoval, že existuje překážka věci již rozhodnuté. Nejvyšší soud ČR tedy nepochybil, pokud neposkytl návod stěžovatelce, dle jakého ustanovení je dána její pravomoc a jaký dopad měly změny prováděcích právních předpisů, tj. zrušení vyhl. č. , vyhl. č. , zakládající podle názoru stěžovatelky pravomoc zdravotnického zařízení rozhodovat ve správním řízení o úhradách a dopadu vyhl. č. , ve znění pozdějších předpisů, a je tedy možno konstatovat, že odůvodnění jeho rozhodnutí nevybočilo z kautel ( ).

Ve věci je zřejmé, že pravomocné rozhodnutí vydané stěžovatelkou a označené jako "výměr ošetřovného" existuje bez ohledu na jeho případnou nicotnost; uplatní se presumpce správnosti takto vydaného aktu, pokud toto rozhodnutí nebylo změněno či zrušeno zákonem předvídaným postupem.

Ze shora rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky nedošlo, a proto návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jak vpředu jsou označena, byl posouzen jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. října 2001