Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
214 C 35/2021
Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Michaelou Silnickou jako samosoudkyní ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa, obec a číslo
proti
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení 59 645 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 930 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 2. 12. 2021 do zaplacení z částky ve výši 2 930 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 46 307 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 52 242 Kč ve výši 8,25% ročně od 30. 4. 2021 do 18. 5. 2021 ve výši 215,50 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 49 237 Kč ve výši 8,25% ročně od 19. 5. 2021 do 1. 12. 2021 a zákonný úrok prodlení z částky 46 307 Kč ve výši 8,25% ročně od 1. 12. 2021 do zaplacení, dále částku ve výši 10 408,64 Kč a úrok ve výši 75,92 % ročně z částky 41 950,33 Kč od 30. 4. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 4. 2021 dosáhne částky 173 088,00 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 930 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 2. 12. 2021 do zaplacení z částky ve výši 2 930 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 46 307 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 52 242 Kč ve výši 8,25% ročně od 30. 4. 2021 do 18. 5. 2021 ve výši 215,50 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 49 237 Kč ve výši 8,25% ročně od 19. 5. 2021 do 1. 12. 2021 a zákonný úrok prodlení z částky 46 307 Kč ve výši 8,25% ročně od 1. 12. 2021 do zaplacení, dále částku ve výši 10 408,64 Kč a úrok ve výši 75,92 % ročně z částky 41 950,33 Kč od 30. 4. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 4. 2021 dosáhne částky 173 088,00 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 46 839,02 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 998 Kč a ve výši 10 408,64 Kč a dále náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 1 400 Kč z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalované poskytnut na základě úvěrové smlouvy ze dne 4. 12. 2019 číslo. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
2. Soud zjistil a vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 4. 12. 2019 smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši 45 000 Kč, a to dne 6. 12. 2019. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 22. 12. 2023. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr včetně úroku za poskytnutí úvěru (ve výši 75,92 % p. a.) splácet v 48 měsíčních splátkách ve výši 3 005 Kč splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem leden 2020. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a dostala se do prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru a do data zesplatnění uhradila žalobkyni pouze 42 070 Kč. Součástí žalované částky je i vyčíslená smluvní pokuta ve výši 10 408,64 Kč v souladu s čl. 6 smlouvy. Dále požadovaná částka ve výši 49 237 Kč představuje částku ve výši 46 839,02 Kč (dlužná jistina úvěru), dále částku 7 893,69 Kč jako dlužný úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru, dále smluvní pokutu ve výši 998 Kč dle čl. 6 smlouvy, náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 smlouvy činí částku ve výši 1 400 Kč. Rovněž žalobkyně požaduje úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,92 % ročně a zákonný úrok z prodlení. Následně žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužných splátek, a to výzvou ze dne 25. 3. 2021 a ze dne 22. 4. 2021. Rovněž žalobkyně upozornila žalovanou na možnost zesplatnění celého úvěru. Protože žalovaná řádně a včas nehradila sjednané splátky a úvěr nesplácela, tak se dostala do prodlení se splácením úvěru a došlo tak v souladu s čl. 6 k zesplatnění úvěru, a to k datu 28. 4. 2021. Vzhledem k tomu, že žalovaná úvěr žalobkyni nevrátila, tak před podáním žaloby zaslala žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne 16. 11. 2019.
3. Uvedené skutečnosti soud zjistil a vzal za prokázané z následujících listinných důkazů: návrh na uzavření smlouvy o úvěru, smlouva o úvěru číslo ze dne 6.12.2019, oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru číslo ze dne 9.12.2019, předsmluvní formulář ze dne 4.12.2019, prohlášení klientů, informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru ze dne 4.12.2019, doklad o vyplacení úvěru ze dne 6.12.2019, splátkový kalendář ke smlouvě o úvěru číslo formulář hodnocení klienta, karta klienta (žalovaná uhradila 13 splátek dne 18.5.2021 ještě jednu splátku, tedy celkem 42 070 Kč), výzvy k zaplacení (upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru) ze dne 25.3.2021 a ze dne 22.4.2021, oznámení ze dne 28.4.2021 (zesplatnění úvěru), předžalobní výzva ze dne 16.11.2019 vč. podacího archu ze dne 16.11.2021, výpis z obchodního rejstříku ohledně žalobkyně.
4. Úvěruschopnost žalobkyně ověřovala u žalované na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Žalobkyně ověřila, že celkový čistý měsíční příjem žalované činí 17 500 Kč, celkové měsíční náklady žalované činí 4 710 Kč, volné zdroje ke splácení (po odečtení tisícikorunové rezervy) činí 11 790 Kč a dále byla ověřena úvěrová historie žadatele v databázích: NRKI, SOLUS. Žalobkyně rovněž ověřila, že žadatel nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, žadatel neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žadatele nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žadatele nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, obchodník, jednající s žadatelem, doporučil úvěr ke schválení. Žalobkyně zjistila, že volné zdroje žalované ke splácení jsou 11 790 Kč, dále byly zjišťovány informace týkající se jejího stavu, zaměstnání, vzdělání. Ve formuláři hodnocení klienta byly výdaje žalované zkoumány. Žalovaná byla povinna uvést jednotlivé výdaje a k uvedeným výdajům žalobkyně přičítá rezervu ve výši 1 000 Kč a zadává zákonné životní minimum, které jí je objektivně známo (zákon č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu). Z pracovní smlouvy ze dne 1.9.2018 soud zjistil a vzal za prokázáno, že žalovaná je zaměstnána u společnosti od 1. 9. 2018 na dobu neurčitou jako vedoucí prodejny v obec, z výpisu z účtu soud zjistil a vzal za prokázáno, že v říjnu 2019 žalovaná měla od svého zaměstnavatele vyplaceno 16 250 Kč a 1 006 Kč a v listopadu 2019 18 634 Kč, z výplatního lístku za říjen 2019 vyplynulo, že čistá mzda žalované u jejího zaměstnavatele právnická osoba činila 18 634 Kč.
5. Žalovaná v listin ě hodnocení klienta uvedla, že její náklady na bydlení činí 1 300 Kč (nájemné + inkaso), forma bydlení„ jiné“ z ostatních možností, kde bylo uvedeno forma bydlení: vlastní, družstevní, státní/obecní, pronájem.
6. Uvedené skutečnosti soud zjistil a vzal za prokázané z následujících listinných důkazů: pracovní smlouva ze dne 1.9.2018, výpis z účtu žalované ohledně výplaty od jejího zaměstnavatele, období, respektive zaúčtování 18.11.2019 a 16.10.2019 a ze dne 25.10.2019, výplatnice za období říjen 2019, výpis záznamu z registru SOLUS, úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, registr nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru, hodnocení klienta – skóre 247.
7. Žalovaná byla upomínána k úhradě dluhu výzvami k zaplacení (upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru) ze dne 25.3.2021 a ze dne 22.4.2021, oznámení ze dne 28.4.2021 (zesplatnění úvěru), předžalobní výzvou ze dne 16.11.2019.
8. Soud dospěl k závěru, že na řešenou věc by byla potřeba i úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku . V dané věci se jednalo hypoteticky o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).
9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
10. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.
11. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.
12. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně sice prokázala uzavření smlouvy, avšak nedostatečně vyhodnocovala úvěruschopnost žalované, tudíž smlouva byla neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ). Žalobkyně nepředložila jediný důvěryhodný doklad o výdajové stránce žalované v době sjednávání úvěrové smlouvy. Žalobkyně předložila doklady o příjmech žalované, ale pouze za dva měsíce, přitom ale neověřila žádné osobní poměry žalované v době sjednávání úvěru, zejména neověřila a neprověřila, jaké má žalovaná výdaje spojené s bydlením, když pouze mlčky akceptovala výdaj za bydlení ve výši 1 300 Kč, což je výdaj, který není reálný, proto měl být řádně ověřen. Navíc je soudu známo z jeho úřední činnosti, že takový údaj žalobkyně jako poskytovatel úvěru uvádí ve více případech sjednaných úvěrových smluv (například ve věci sp. zn. 214 C 30/2021 , která byla projednávána ve stejný den jako tato věc). Není to tedy ojedinělé pochybení poskytovatele úvěru, že je opakovaně uváděna tato konkrétní částka ve výši 1 300 Kč jako výdaj za bydlení, aniž by byla následně prokazatelně doložena a poskytovatelem úvěru řádně ověřena. To je ale zcela nesprávný přístup (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39). Postup věřitele nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Ohledně povinnosti tvrzení a důkazní byla žalobkyně řádně soudem poučena ještě v rámci přípravy jednání usnesením ze dne 15. 2. 2022 č. j. 214 C 35/2021 – 51 a žalobkyně na to reagovala obsáhlým podáním ze dne 24. 2. 2022. V tomto podání žalobkyně setrvala na tom, že tyto náklady na bydlení uvedla žalovaná a že je třeba z takové částky vycházet (v podrobnostech viz cit. vyjádření žalobkyně). K tomu je ze strany soudu ovšem nutno dodat, že pokud více úvěrovaných klientů žalobkyni opakovaně sděluje tuto zřejmě zcela nevěrohodnou a podezřele nízkou částku jako výdaj spojený s bydlením, je nutné, aby si to poskytovatel úvěru (žalobkyně) řádně ověřil, když taková poskytnutá informace je evidentně nepravděpodobná, jinak se žalobkyně vystavuje riziku, že závazkový vztah vzniklý na základě úvěrové smlouvy, může být následně soudem posouzen jako absolutně neplatný.
13. Soud dospěl k závěru, že věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy podle § 588 o. z.
14. Protože bylo žalované poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy, vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o.z.) a žalovaná je proto povinna toto plnění vydat tomu, na jehož úkor se obohatila (§ 2991 odst. 1 o.z.). V řízení bylo prokázáno, že žalované byly poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 45 000 Kč a žalovaná za celou dobu uhradila žalobkyni částku ve výši 42 070 Kč a tudíž zbývá uhradit částku ve výši 2 930 Kč, proto soud žalobě vyhověl ohledně částky ve výši 2 930 Kč (bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna žalobkyni vydat), ohledně zbývající částky, kterou žalobkyně po žalované požadovala z titulu uzavřené úvěrové smlouvy, kterou soud právně kvalifikoval jako neplatnou, soud žalobu zamítl, neboť se nejedná o částky, které by soud mohl přiznat jako bezdůvodné obohacení.
15. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku uvedena lhůta splnění, byla žalovaná povinna plnit na výzvu žalobkyně, proto soud vyšel z listin y předžalobní výzva, dle které měla žalovaná uhradit žalobkyni dlužnou částku do 1. 12. 2021, proto se dostala žalovaná od následujícího dne do prodlení.
16. Jelikož žalovaná nesplnila svůj peněžitý závazek, ocitla se ode dne následujícího, tedy od 2. 12. 2021 s plněním svého závazku v prodlení (§ 1968 , 1970 o.z.). Žalobkyně je proto oprávněna požadovat zaplacení úroků z prodlení z dlužné částky od 2. 12. 2021. Výše úroků z prodlení byla stanovena podle ustanovení § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb.
17. Pro úplnost soud uvádí, že dalším důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je sjednaný úrok z úvěru ve výši 75,92 % a rovněž i výše sjednaných smluvních pokut, a to zejména v čl. 6 úvěrové smlouvy. Tedy jedná se o další důvod neplatnosti úvěrové smlouvy, a to rozpor jejího obsahu s dobrými mravy (ustanovení § 588 občanského zákoníku ) a skutečnost, že v rozporu s požadavkem přiměřenosti stanoví významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalovaného jako spotřebitele (ustanovení § 1813 občanského zákoníku ). Jedná se v daném případě o naprostý nepoměr mezi výší částky poskytnuté žalobkyní (tj. 45.000 Kč) a výší částky, které se žalobkyni za poskytnutí úvěru mělo dostat (tj. 144 240 Kč) během relativně krátké doby (tj. 48 měsíců); ujednání o lichevním úroku z úvěru ve výši 75,92 % ročně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 ze dne 8. 4. 2003), jakož i další řadu ujednání zcela jednostranně sjednaných ve prospěch žalobkyně, a naopak v neprospěch žalované (ujednání o smluvních pokutách, ujednání o automatickém zesplatnění apod.) Absolutní neplatnost právního jednání přitom působí přímo (automaticky) ze zákona (ex lege), a to od počátku (ex tunc), proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat smluvními stranami předvídané důsledky. Žalobkyni tak právo na zaplacení požadovaného smluvního úroku a požadovaných smluvních pokut nevzniklo a nelze je proto žalobkyni přiznat. Protože žalovaná na základě této neplatné smlouvy předmět úvěru převzala a čerpala ve svůj prospěch peněžní prostředky ve výši 45.000 Kč, je povinna takto vyčerpané peněžní prostředky vrátit žalobkyni jakožto bezdůvodné obohacení (ustanovení § 2991 a násl. občanského zákoníku ), jak bylo uvedeno výše (jeho výpočet v odst. 14.,15. a 16. odůvodnění tohoto rozsudku) a jak soud rozhodl ve výroku I. rozsudku.
18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. , podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaná byla úspěšná z 96 % (úspěch žalované z 98 % a neúspěch z 2 %), proto jí náleží 96 % účelně vynaložených nákladů řízení spočívajících, avšak žalované náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.