Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

18 A 5/2026 - 54

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Jana Ferfeckého a Věry Jachurové ve věci

žalobce:

Ing. L. P., Ph.D.

bytem X

proti

žalovanému:

Úřad pro ochranu osobních údajů

sídlem pplk. Sochora 27, 170 00 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 3. 12. 2025, č. j. UOOU-03272/25-11

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. V projednávané věci se Městský soud zabýval existencí překážky litispendence dle , , ve znění pozdějších předpisů (), a dalšími žalobcem tvrzenými vadami napadeného rozhodnutí. Překážka litispendence měla dle žalovaného nastat v důsledku žalobcem podané stížnosti žalovanému z 10. 6. 2025, která se co do věci a důvodu shodovala s žalobcovou předchozí stížností z 15. 12. 2023, ve znění jejích pozdějších doplnění.

2. Žalobce nejprve podal stížnost z 15. 12. 2023 (sp. zn. UOOU-05029/23), v níž se poprvé obrátil na žalovaného ve věci stejného správce osobních údajů (Digitální a informační agentura – DIA) a taktéž stejného zpracování osobních údajů. Žalobce podáními z 1. 3. 2024 a 14. 2. 2025 tuto stížnost doplnil. Naposledy žalovaný v této věci usnesením z 18. 2. 2026 přerušil řízení z důvodu podání podnětu k irskému dozorovému úřadu (Data Protection Commission) ve smyslu , ohledně zpracování osobních údajů prostřednictvím nástroje reCAPTCHA poskytovaného společností Google Ireland Limited. Proti tomuto usnesení žalobce podal dne 11. 3. 2026 rozklad.

3. Návrhem z 10. 6. 2025 (sp. zn. UOOU-03272/25) se žalobce domáhal u žalovaného určení, že zpracování osobních údajů DIA v rámci žádosti o vyzvednutí dokumentu z úschovny Czech POINT porušuje řadu ustanovení nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (GDPR). Žalobce v této stížnosti současně vyslovil několik požadavků vůči žalovanému, včetně uložení DIA, jakožto napadenému správci osobních údajů, odpovědět na soubor otázek týkajících se předmětného zpracování osobních údajů.

4. Žalovaný usnesením z 30. 7. 2025, č. j. UOOU-03272/25-3, rozhodl o zastavení řízení ve věci této stížnosti podle z důvodu překážky litispendence. Vyšel z toho, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu (NSS) se stížnost dle GDPR projednává v režimu řízení o žádosti dle hlavy VI . Dovodil přitom, že řízení ohledně obou stížností (žádostí) se vedou v totožné věci a z téhož důvodu. V záhlaví označeným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) pak předseda žalovaného zamítl rozklad žalobce a předmětné usnesení žalovaného potvrdil. Ztotožnil se s tím, že překážka litispendence je zde dána. Zdůraznil, že první doplnění původní stížnosti z 1. 3. 2024 bylo přípustné, neboť v té době na stížnost nahlížel jen jako na podnět a přes pozdější změnu judikatury nezpochybňoval možnost dřívějšího rozšíření stížnosti (žádosti). Překážku litispendence je proto nutné posuzovat i s přihlédnutím k tomuto doplnění původní stížnosti. Pozdější doplnění z 14. 2. 2025 pak podle předsedy žalovaného žádné rozšíření fakticky nepředstavovalo a pro danou otázku tak nemá většího významu.

II. Obsah žaloby

5. Žalobce ve své žalobě především rozporoval žalovaným tvrzenou překážku litispendence. V té souvislosti upozornil na nutnost rozlišení původní stížnosti z 15. 12. 2023 a jejích dvou rozšíření z 1. 3. 2024 a 14. 2. 2025. Vzhledem ke skutečnosti, že došlo k přehodnocení praxe žalovaného v důsledku rozsudku NSS z 16. 9. 2024, č. j. - 53, podle kterého se stížnosti dle GDPR posuzují jako žádosti ve smyslu a nikoli jako podněty k zahájení řízení z moci úřední, měl žalobce za to, že jeho pokusy o rozšíření původní stížnosti budou považovány za nepřípustné, a tudíž o nich nebude možné rozhodnout v tomtéž řízení. Proto v očekávání zamítnutí rozšíření původní stížnosti žalobce podal k žalovanému stížnost novou.

6. Hlavní argument žalobce proti existenci překážky litispendence spočívá v tom, že jestliže stížnost, resp. žádost nelze rozšířit (a contrario ), nelze uplatnit překážku litispendence, neboť stížnostní body vznesené v pozdějších rozšířeních původní stížnosti nemohou být předmětem původního řízení. Jelikož to dosud nebylo pravomocně skončeno, podle žalobce je nutné na výsledek tohoto řízení počkat, aby bylo patrné, které stížnostní body původní stížnosti ve znění jejích pozdějších doplňků budou vypořádány; navrhl proto, aby soud žalovanému uložil přerušení řízení o pozdější stížnosti.

7. V této souvislosti poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze z 6. 2. 2025, č. j. - 50, v němž zdejší soud při projednání žaloby na ochranu proti nečinnosti ve věci stejného žalobce konstatoval, že na původní stížnost (sp. zn. UOOU-05029/23) mělo být od počátku pohlíženo jako na žádost, což znamená, že se nikdy nemohl uplatnit postup, jímž žalovaný připustil pozdější rozšíření původní stížnosti. V postoji a závěrech žalovaného viděl žalobce vnitřní rozpory, body 16 až 21 napadeného rozhodnutí označil za právně vadné a domáhal se i vyslovení nicotnosti celého rozhodnutí. Namítal i porušení z důvodu nejasnosti, od jakého data žalovaný změnil svou praxi ohledně posuzování stížností.

8. Pochybení žalovaného, potažmo jeho předsedy vnímal žalobce i v tom, že jej nepoučili o možnostech soudní ochrany ve smyslu čl. 77 odst. 2 GDPR. Není mu tedy ani jasné, zda napadené rozhodnutí představuje závazné rozhodnutí; to by měl nyní určit zdejší soud. Navrhl též předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (SDEU) v následujícím znění: Vyplývá ze čl. 78 odst. 2 [GDPR] povinnost Úřadu informovat o soudní ochraně podle čl. 78 u druhoinstančního rozhodnutí dozorového úřadu?

9. V rámci žalobního petitu požadoval žalobce zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Domáhal se též určení, že žalovaný porušil jeho právo na soudní a jinou právní ochranu tím, že napadené rozhodnutí neobsahovalo poučení o možnostech soudní ochrany podle čl. 78 GDPR.

10. V doplnění žaloby z 10. 4. 2026 žalobce poukázal na to, že v rámci řízení o původní stížnosti se fakticky nekonalo žádné šetření v návaznosti na pozdější rozšíření žádosti.

III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

11. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě z 16. 4. 2026 navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Zdůraznil, že žalobce v žalobě pouze opakuje svá předchozí tvrzení, s nimiž se již vypořádal. Žalovaný trval na tom, že v obou případech, kdy se na něj žalobce obracel ve věci správce DIA a použití nástroje reCAPTCHA během vyzvedávání dokumentů z úschovny Czech POINT, se jedná o totožné stížnosti co do věci i důvodu. Oba případy představují řízení o žádosti dle na základě stížnosti podle GDPR. Po věcném srovnání obou stížností žalovaný dospěl k závěru, že směřují vůči témuž správci osobních údajů a že vycházejí ze shodných skutkových tvrzení, z nichž žalobce vyvozuje stejná či obdobná porušení ustanovení GDPR.

12. Žalovaný rovněž odmítl, že by došlo k rozšíření první ze stížností, které by vytvářelo takové odchylky od původního znění, že by bylo možné uzavřít, že stížnosti již totožné nejsou. Nová stížnost pod sp. zn. UOOU-03272/25 neobsahuje žádná nová skutková tvrzení ohledně porušení práv žalobce. Navíc právní kvalifikace žalobcem tvrzených skutků není pro žalovaného závazná, proto je na správním orgánu, aby posoudil případná porušení konkrétních článků GDPR. K právní kvalifikaci je nutné přistupovat extenzivně z důvodu vysoké míry provázanosti a hierarchie jednotlivých ustanovení GDPR.

13. Žalovaný uznal, že zpočátku přistupoval k původní stížnosti jako k podnětu, avšak po rozsudku NSS , musel začít vyřizovat stížnosti subjektů údajů jako žádosti ve smyslu , což rovněž znamená, že obecně není možné je později rozšiřovat. Nicméně doplnění stížnosti, ke kterému došlo dne 1. 3. 2024, stále spadalo pod režim vyřizování stížnosti jako podnětu, takže jej žalovaný bez dalšího připustil. Připustil však také pozdější doplnění stížnosti, datované 14. 2. 2025, neboť vyhodnotil, že se nejedná o rozšíření ve smyslu a že v něm žalobce fakticky jen opakoval svá již dříve předložená skutková tvrzení. Z napadeného rozhodnutí je tedy dle žalovaného zcela zřejmé, že původní stížnost ve znění pozdějších doplnění je v celém tomto rozsahu vyřizována v řízení pod sp. zn. UOOU-05029/23 a že postup žalovaného odpovídá zásadě efektivity a hospodárnosti. Nemohlo jím být nijak zasaženo do žalobcových práv.

14. Konečně, žalovaný rovněž odmítl předložení předběžné otázky SDEU, jak ji formuloval žalobce, neboť právě z rozsudku NSS vyplývá, že je potřeba vycházet z vnitrostátní právní úpravy, tj. ze , který obligatorně nestanovuje poučení ohledně možností soudní ochrany. Proto žalovaný nepochybil, když takové poučení v napadeném rozhodnutí nezahrnul.

15. Žalobce v replice z 24. 4. 2026 k otázce doplnění původní stížnosti z 1. 3. 2024 zdůraznil, že to směřovalo k vadnému uplatnění práva na informace dle čl. 15 GDPR. Toho se původní stížnost netýkala, když k vadným odpovědím došlo až posléze. Pokud soud nynější žalobu zamítne, žalovaný si dle žalobce „uvědomí“, že rozšíření původní stížnosti nebylo možné. Pak již však žalobci uplynou lhůty k uplatnění případné škody. K argumentaci, že vnitrostátní právo nepožaduje poučení o možnosti soudní ochrany, žalobce zdůraznil, že čl. 77 odst. 2 GDPR to vyžaduje výslovně – procesní autonomie se neuplatní.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

16. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a že se jedná o žalobu přípustnou, splňující nezbytné formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí přezkoumal na základě skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí a v mezích uplatněných žalobních bodů ( a 2 ), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

17. O žalobě soud rozhodl bez nařízení jednání za podmínek Neshledal ani potřebu vést dokazování, důvodnost žaloby bylo totiž možné posoudit na podkladě důkazů obsažených v předloženém spisovém materiálu, a tedy oběma stranám dobře známým. Soud dodává, že s ohledem na povahu a okolnosti věci (záleží v posouzení, zda existuje procesní překážka věcného projednání; původní stížnost již z r. 2023), se soud rozhodl věc předřadit, a rozhodl tak o ní v souladu s mimo pořadí.

18. V první řadě soud tedy předesílá, že se nebude meritorně zabývat obsahem předmětných stížností žalobce, neboť to není vzhledem k podstatě napadeného rozhodnutí nutné ani možné. Předmětem soudního řízení je výhradně posouzení důvodnosti zastavení řízení o pozdější stížnosti z důvodu litispendence, tj. posouzení procesní otázky. Soud dodává, že vzhledem k tomu, že se žalobou zabýval, je zřejmé, že napadené rozhodnutí lze označit za právně závazné rozhodnutí dozorového úřadu, které se žalobce týká ve smyslu čl. 78 odst. 1 GDPR. Ač nejde o meritorní řešení stížnosti, ale rozhodnutí procesní (žalovaný jím nikterak nepotvrdil či nevyvrátil žalobcem tvrzená porušení ustanovení GDPR), žalobce se negativně dotýká, neboť ukončuje řízení o jeho stížnosti (žádosti). Právní závaznost napadeného rozhodnutí vyplývá z ve spojení s , jedná se o rozhodnutí konečné, jež nabylo právní moci. Zároveň znamená autoritativní ukončení řízení, které se dotýkalo žalobcových konkrétních práv zakotvených v GDPR, jichž se dovolával proti správci osobních údajů DIA (viz i bod 143 odůvodnění GDPR, jež hovoří o odmítnutí či zamítnutí stížnosti). Napadené rozhodnutí se tak jinými slovy dotýká právní sféry žalobce (též ).

19. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal, neshledal jej nezákonným, tím méně nicotným. Otázku litispendence vyhodnotil žalovaný správně.

20. Překážku litispendence reflektuje ve dvou stěžejních ustanoveních. Dle platí, že zahájení řízení u některého správního orgánu brání tomu, aby o téže věci z téhož důvodu bylo zahájeno řízení u jiného správního orgánu. Podle správní orgán řízení o žádosti usnesením zastaví, jestliže zjistí překážku řízení dle .

21. Překážkou litispendence se již ve své judikatuře mnohokráte zabýval zdejší soud i NSS. Ten například v rozsudku z 17. 6. 2024, č. j. - 66, shrnul, že „(p)řekážka zahájeného řízení je dána za současného splnění obou výše uvedených podmínek, tedy musí jít o řízení v téže věci i z téhož důvodu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013, č. j. -58). Totožnost věci je určována totožností práva nebo povinnosti, totožností účastníků a současně totožností předmětu řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2023, č. j. -74, bod 16). Totožnost věci je dána jak v případech, kdy obě řízení mají týž předmět, tak i tehdy, je-li předmět jednoho řízení součástí širšího předmětu druhého řízení (viz citovaný rozsudek č. j. -73). Předmětem řízení je obsah žádosti, resp. výsledek, kterého se žadatel domáhá, tedy co je v řízení sledováno (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. -108, bod 53). Předmět řízení není definován samotným objektem, k němuž se řízení vztahuje, ale zejména tím, o jakých otázkách má být v řízení rozhodnuto. Je podstatné, co plyne ze smyslu a účelu právní úpravy, k dosažení čehož jednotlivá řízení slouží a co má být jejich výsledkem, tedy co řízení jako celek sleduje. Totožnost předmětu není dána ani tehdy, vychází-li každé z řízení z odlišných skutkových okolností (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2020, č. j. -94, bod 46)“.

22. Mezi stranami není sporu, že obě řízení o stížnosti žalobce jako subjektu údajů jsou vedena před stejným správním orgánem. Sporná je nicméně otázka totožnosti předmětu těchto řízení. Žalovaný trvá na svém stanovisku, že obě stížnosti, tj. stížnost vedená pod sp. zn. UOOU-03272/25 a starší stížnost vedená pod sp. zn. UOOU-05029/23, jsou co do věci i důvodu totožné, a to i s přihlédnutím k doplnění původní stížnosti. Soud se s tímto názorem ztotožňuje. Původní stížnost ve spojení s jejími doplněními z 1. 3. 2024 a 14. 2. 2025 je s novou stížností fakticky totožná.

23. Zaprvé, předmětem obou řízení je zpracování osobních údajů ze strany DIA v souvislosti s využitím nástroje reCAPTCHA při žádosti o vyzvednutí dokumentu v úschovně Czech POINT.

24. Zadruhé, žalobce v obou stížnostech odkazuje na stejné dokumenty společnosti Google ohledně zásad zpracování osobních údajů, ve stížnosti z 15. 12. 2023 na anglickou jazykovou verzi a v nové stížnosti z 10. 6. 2025 na českou jazykovou verzi. Žalobce přitom v obou případech tvrdí, že dokumenty informují o službách, které nevyužívá a ani využívat nechce, neboť jeho úmyslem bylo zajištění elektronické konverze dokumentu a jeho vyzvednutí přes úschovnu Czech POINT, s čímž dané služby nijak nesouvisejí. Dále žalobce odkazuje na dokument, v němž se dozvěděl o zpracování osobních údajů správcem Google Ireland Limited, z čehož mu vyplývají pochybnosti ohledně postavení DIA a Google Ireland Limited vůči němu jakožto subjektu údajů, konkrétně zda se jedná o společné správce, nebo o správce a zpracovatele. Ostatně tuto otázku požaduje zodpovědět v obou stížnostech, resp. požaduje, aby žalovaný uložil povinnost DIA k zodpovězení předmětné otázky.

25. Zatřetí, žalobce v obou stížnostech opakovaně uvádí porušení konkrétních ustanovení GDPR, jmenovitě čl. 12 odst. 1 a 3, čl. 5 odst. 1 písm. a) a c), čl. 6 odst. 1 písm. f) a čl. 15. Všechna tvrzená porušení se týkají téhož správce osobních údajů a téhož zpracování osobních údajů. Stejně tomu je u dotazů, které žalobce formuloval na adresu DIA, s požadavkem, aby žalovaný uložil DIA povinnost tyto dotazy zodpovědět.

26. Soud má za to, že ani žalobce ve skutečnosti nezpochybňuje, že obě stížnosti jsou totožné, pokud se v případě původní stížnosti přihlédne k jejím doplněním (zejména tomu z 1. 3. 2024, když doplnění z 14. 2. 2025 lze označit spíše za shrnující a komentující předešlou argumentaci a dosavadní průběh řízení). Žalobce však namítá, že k doplnění stížnosti nelze při posuzování totožnosti věci přihlížet, jelikož pozdější optikou NSS i žalovaného jde o žádost a její rozšíření je tudíž nepřípustné ( a contrario). Také obsah repliky žalobce dle soudu jasně potvrzuje, že se žalobce novou žádostí z 10. 6. 2025 nedomáhá něčeho nového, ale obává se, že k doplněním původní stížnosti nebude žalovaný přihlížet (za rozhodující zde považuje otázku práva na informace dle GDPR, již v původní stížnosti nevznesl, ale učinil tak až v doplnění z 1. 4. 2024, stejně jako v nové stížnosti).

27. Předseda žalovaného se přitom s touto argumentací vypořádal, když popsal, že k doplněním původní stížnosti bude žalovaný přihlížet: k původní stížnosti nepřistupoval jako k žádosti, ale jako k podnětu, nebylo tudíž nijak omezeno jeho doplnění či rozšíření. Ke změně náhledu došlo až v důsledku rozsudku NSS , což ovšem nelze klást žalobci zpětně k tíži. Doplnění (rozšíření) z 1. 3. 2024 tudíž žalovaný považuje za přípustné. K pozdějšímu doplnění z 14. 2. 2025 pak předseda žalovaného uvedl, že substantivně nepřináší nic nového, ve skutečnosti proto nejde o rozšíření žádosti (nelze jej označit za nepřípustné). Soud považuje toto zdůvodnění za dostatečné, logické a pro žalobce přívětivé. Nevidí v něm vnitřní rozpory a nemá důvod je zpochybňovat.

28. Skutečnost, že žalovaný měl vést od počátku řízení o žádosti, na tom nic nemění. Toto pochybení lze klást k tíži jemu, nikoli žalobci. Tak ostatně uvažoval zdejší soud i ve věci , v níž posuzoval nečinnost žalovaného. Judikatura a její změny působí retrospektivně, žalovaného tudíž lze činit odpovědného za to, že postupoval v rozporu se zákonem, byť byl takový rozpor judikován až posléze. Zpravidla tak ovšem nelze činit v neprospěch jednotlivce. Žalobce mohl vycházet z toho, že svou stížnost může volně doplňovat/rozšiřovat, což nyní žalovaný akceptuje. Pokud by předestřený postup nedodržel, může se žalobce bránit (třeba i u soudu) právě s odkazem na argumentaci žalovaného, resp. jeho předsedy, v nynějším řízení. Pouze na okraj pak soud dodává, že umožňuje i povolení změny žádosti (), hrozila-li by žalobci vážná újma, jak tvrdí v replice. Pokud by snad žalovaný žalobci nově oznámil, že k doplnění (rozšíření) žádosti nebude přihlížet, nabízel by se i tento postup, přičemž i ohledně něj by měl v konečném důsledku možnost soudní ochrany.

29. Obsah obou stížností tudíž správní orgány důvodně porovnávaly i s přihlédnutím k doplněním prvé z nich. Potom správně dospěly na základě výše uvedených skutečností k závěru, že co do věci se skutečně jedná o dvě totožné stížnosti. Pro úplnost soud dodává, že dílčí formulační změny či zohlednění dalšího vývoje případu na tom nic nemění. Shodnost předmětu řízení nespočívá v identické formulaci skutkových a právních tvrzení, nýbrž v zachování podstaty věci, která je dána totožností účastníků a totožností sledovaného účelu a výsledku řízení. Na základě těchto úvah soud konstatuje, že neshledal relevantní odlišnosti. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení žalobce v doplnění žaloby z 10. 4. 2026, že obsah doplnění původní stížnosti žalovaný vlastně fakticky ani neprošetřuje. Kromě toho, že jde o novou námitku, uplatněnou po lhůtě k podání žaloby ve smyslu , může jít nanejvýš o výtku do řízení o původní stížnosti, jež nadále pokračuje (neznamená to, že žalovaný k těmto podáním nepřihlíží a už vůbec ne to, že k nim přihlížet nemá). První kumulativní podmínka překážky litispendence je tedy naplněna.

30. Ve vztahu ke druhé kumulativní podmínce překážky litispendence, tedy že podání musí být totožné co do důvodu zahájení řízení, soud uznává, že původní stížnost sp. zn. UOOU-05029/23 byla nejprve vyřizována jako podnět. V případě, že by původní stížnost byla nadále vyřizovala jako podnět, zakládalo by to odlišný důvod zahájení předmětných řízení – tj. původní stížnostní řízení by bylo zahájeno z úřední moci na základě podnětu a nové stížnostní řízení na základě návrhu žadatele. Jak judikoval NSS v rozsudku z 13. 6. 2013, č. j. - 58, překážka litispendence není konstituována v případě, kdy sice byla splněna podmínka totožnosti věci, avšak jedno řízení bylo zahájeno ex offo na základě podnětu a druhé řízení na návrh účastníka řízení. V nynější věci však soud vyšel z toho, že žalovaný v napadeném rozhodnutí svůj postup v přehodnocení povahy podání žalobce (původní stížnosti) dostatečně objasnil. Je zřejmé, že k původní stížnosti měl žalovaný od počátku přistupovat jako k žádosti a vést o ní řízení, jak dovodil NSS v opakovaně zmiňovaném rozsudku (a jak zmínil zdejší soud v žalobcem připomínaném rozsudku ). Zcela jistě tak nepochybil, pokud na ni začal pohlížet jako na žádost v průběhu šetření. Jestliže nyní na obě stížnosti pohlíží jako na žádosti, jejichž podáním se zahajuje správní řízení, není nejmenší důvod tvrdit, že snad byl důvod zahájení řízení objektivně odlišný. Nic na tom nemění úvahy žalobce o (ne)přípustnosti doplnění či rozšíření původní stížnosti (viz výše). Žalobce zde není nijak krácen na svých právech, jelikož všechny jeho námitky a obavy budou adresovány v rámci řízení o původní stížnosti.

31. Soud proto dochází k závěru, že v projednávané věci jsou splněny obě kumulativní podmínky, které jsou nezbytné k založení překážky litispendence. Žalovaný ve svém postupu předestřeném v napadeném rozhodnutí nepochybil a nepostupoval v rozporu se zákonem. Obstojí proto i jeho odůvodnění, konkrétně i body 16 - 21 napadeného rozhodnutí, jež žalobce výslovně napadl. Napadené rozhodnutí současně nelze považovat za nicotné. Předně, rovněž s touto námitkou se předseda žalovaného s odkazem na vypořádal. Namítal-li žalobce nicotnost napadeného rozhodnutí zejména z důvodu jeho vnitřní rozpornosti, žalovaný v napadeném rozhodnutí objasnil, že i po přehodnocení své správní praxe ohledně vyřizování stížností subjektů údajů nepřistupoval k pozdějším doplněním původní stížnosti ze dne 1. 3. 2024 a 14. 2. 2025 jako k nepřípustným rozšířením (viz výše). V jeho závěrech tak nelze spatřovat vnitřní rozpornost. Soud rovněž nevidí důvod ani pro přerušení nynějšího správního řízení namísto jeho zastavení.

32. Uvedené závěry pak dopadají i na námitku, že si žalobce nemůže být jist, kdy přesně žalovaný přehodnotil svou dosavadní praxi a od jakého data začal posuzovat stížnosti subjektů údajů jako žádosti ve smyslu . Lze připustit, že žalovaný výslovně neuvedl, od jakého konkrétního data nastal přelom v jeho správní praxi ve vztahu k vyřizování stížností subjektů údajů (viz bod 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí: Po vydání předmětného rozsudku Nejvyššího správního soudu totiž Úřad při vyřizování stížnosti…). Je však zřejmé, že tato změna je spojena s vydáním rozsudku NSS (tj. nastala v krátké době po 16. 9. 2024) a především je zřejmé, že žalovaný správně posoudil povahu pozdějších doplnění původní stížnosti. Ona tvrzená nejistota tudíž nemá žádný dopad do veřejných subjektivních práv žalobce v nynější věci.

33. Konečně, jde-li o námitku spojenou s absencí poučení o možnostech soudní ochrany, soud musí dát žalobci za pravdu, že čl. 77 odst. 2 GDPR po žalovaném požaduje, aby v rámci vyřízení stížnosti informoval stěžovatele o možnostech soudní ochrany. Uvedené dle soudu nelze vyložit jinak, než že je žalovaný povinen stěžovatele o takové možnosti poučit; nejpozději tak musí učinit v rámci rozhodnutí, jímž se řízení o stížnosti končí. Potom se neuplatní východisko předsedy žalovaného založené na procesní autonomii členských států s tím, že (ani judikatura, viz např. rozsudek NSS z 27. 6. 2005, č. j. - 32), takovou povinnost nad rámec řádných opravných prostředků nestanoví.

34. Žalovaný tudíž pochybil, nicméně tato vada nemůže založit nezákonnost napadeného rozhodnutí a vést k jeho zrušení. Žalobce i z předchozích soudních řízení o možnosti soudní ochrany dobře věděl a žalobu podal včas. Ve skutečnosti tak nebyl nijak zkrácen na svých právech. Z tohoto důvodu soud nepovažoval za potřebné pokládat SDEU navrženou předběžnou otázku. Nehledě na to, že předestřený výklad čl. 77 odst. 2 GDPR považuje za zřejmý (acte claire) a nadto tak jako soud nikoli poslední instance není povinen učinit.

V. Závěr a náklady řízení

35. Jelikož soud shledal s ohledem na výše uvedené žalobu nedůvodnou, podle ji zamítl.

36. Již jen pro pořádek pak dodává, že nepřehlédl, že se žalobce mimo zrušení a vrácení věci dovolával i vyslovení porušení svého práva na řádnou správu, resp. na soudní a jinou právní ochranu (pro absenci poučení o možnosti soudní ochrany). Přestože soud v tomto ohledu shledal, že žalovaný pochybil (bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí), svůj závěr nemůže vtělit do výroku rozsudku. Takový výrok nepřipouští. V souladu s , resp. smí správní soud rozsudkem pouze zrušit napadené rozhodnutí a vrátit věc k dalšímu řízení žalovanému, prohlásit jeho nicotnost nebo zamítnout žalobu. Soud mohl předestřít svůj názor toliko v odůvodnění, jak i učinil.

37. Výrok o nákladech řízení se řídí Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému nad rámec jeho běžné úřední činnosti náklady v souvislosti s řízením u soudu nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, který o ní též rozhoduje.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem doručení tohoto rozhodnutí. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí musí podání obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy stěžovateli bylo napadené rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížností musí být stěžovatel zastoupen advokátem, ledaže má sám stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz, a to v dolní části titulní stránky v sekci „Generátor variabilního symbolu pro úhradu soudních poplatků“.

Praha 26. srpna 2026

Mgr. Martin Lachmann v. r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š.