Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 395/2026

21 Cdo 395/2026-135

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., vprávní věci žalobkyně České republiky – u pro studium totalitních režimů se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Poříčí č. 1047/26, IČO 75112779, za niž jedná Úřadpro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, proti žalované M. T., zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem v Jílovém u Prahy, K Vršku č. 80, o 96438 Kč spříslušenstvím, vedené uObvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu vPraze ze dne 22. října 2025, č. j. -114, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2025, č. j. -114, není přípustné podle ustanovení , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se

odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že nebyla naplněna jedna z podmínek odpovědnosti žalované jako zaměstnankyně žalobkyně za škodu ve smyslu spočívající vsamotném vzniku škody, neboť zaplacením odvodu a penále zrozpočtu žalobkyně jako organizační složky státu do státního rozpočtu dochází pouze k„internímu“ přesunu finančních prostředků vrámci státu, nikoliv však ke zmenšení majetku státu) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

3. K otázce, zda státu jako zaměstnavateli, za nějž jedná a práva a povinnosti zpracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, vznikne škoda, kterou by byl povinen zaměstnanec nahradit podle , v důsledku toho, že zaplatil pravomocným rozhodnutím uloženou pokutu (odvod za porušení rozpočtové kázně) příslušné organizační složce státu, srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. , uveřejněný podč. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. , a v nich uvedený závěr, že na stát je v pracovněprávních vztazích mezistátem a zaměstnancem v případě posuzování vzniku škody způsobené zaměstnancem třeba hledět jako na jediný subjekt (vlastníka majetku); státu mohla vzniknout zaplacením pokuty (odvodu za porušení rozpočtové kázně) škoda, jen kdyby se tím zmenšil majetek státu jako celek.

4. Na tom, že jediným vlastníkem majetku, s nímž je organizační složka státu příslušná hospodařit, je stát a že zmenšení tohoto majetku v případě posuzování vzniku škody způsobené zaměstnancem je proto třeba posuzovat ve vztahu ke státu, a nikoliv ve vztahu kjeho příslušné organizační složce, nic nezměnila ani novela , omajetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, provedená , na kterou poukazuje dovolatelka (takovou změnu nelze nepochybně spatřovat v nahrazení dikce v „… odpovídají … za škodu, která tím státu vznikla …“ dikcí „… odpovídají … za škodu, která tím vznikla na majetku, s nímž je organizační složka příslušná hospodařit …“).

5. V posuzovaném případě podle skutkových zjištění soudů žalobkyně (organizační složka státu) poté, co dne 22. 7. 2019 uhradila na základě pokynu žalované jako ředitelky odboru provozu a digitalizace na nájemném za nájem budovy a související služby částku 2295 436 Kč namísto správné částky 2 226 953,30 Kč, zaplatila Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu dne 30. 9. 2022 odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 65 783 Kč (platebnívýměr ze dne 19. 9. 2022, č. j. 07511790/22/2000-31471-109797) a dne 14. 11. 2022 penále ve výši 30 655 Kč (platební výměr ze dne 8. 11. 2022, č. j. 08526077/22/2000-31471-109797). Vzhledem k tomu, že žalobkyně zaplacením odvodu apenále odvedla peněžní prostředky zpět do státního rozpočtu, došlo pouze k přesunu finančních prostředků uvnitř státu, avšak majetek státu se těmito transakcemi nezmenšil a z tohoto důvodu žalobkyni (státu) jako zaměstnavateli žalované tvrzená škoda nevznikla.

6. Namítá-li dovolatelka, že další novelou , o majetku České republiky a jejím vystupování vprávních vztazích, provedenou , „došlo kpřekonání závěrů konstantní judikatury, jež byla založena na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. “, a že proto „na projednávanou žalobu nelze užít závěry dřívější rozhodovací praxe a naopak lze žalobkyní vyplacené finanční prostředky na odvod a penále za porušení rozpočtové kázně jednoznačně shledat škodou, kjejíž náhradě je žalovaná povinována“, pak přehlíží, že otázku, zda žalovaná způsobila žalobkyni škodu, je třeba i vsoučasné době – vzhledem k tomu, že v projednávané věci jde o právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti žalované, k němuž došlo včervenci roku 2019 – posuzovat podle , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 3. 2020 (tj. před účinností novely provedené ), jak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu odvolací soud zohlednil v odst. 26 odůvodnění svého rozsudku (obdobně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu zedne 26. 9. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. , nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. , ze kterých se podává závěr, že v případě práva na náhradu škodyvzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné, přičemž mezi těmito dvěma skutečnostmi může existovat idlouhá časová prodleva).

7. K námitce dovolatelky, že „výklad soudu fakticky vede k nerovnosti mezi zaměstnanci veřejného a soukromého sektoru, neboť zaměstnanec státní organizační složky by nebyl nikdy odpovědný za škodu způsobenou porušením povinností, pokud by škoda spočívala vpovinnosti zaplatit penále či jiného sankčního odvodu veřejnoprávního charakteru, zatímco zaměstnanec soukromého sektoru by odpovídal vždy“, je třeba opět odkázat na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., vjehož odůvodnění velký senát též uvedl, že zaměstnanci státu odpovídají za škodu, kterou státu způsobí zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nejsou však povinni – stejně jako „ostatní zaměstnanci“ – hradit újmy na majetku, které jejich zaměstnavateli ve skutečnosti vůbec nevznikly. Povinnost k náhradě škody nepředstavuje postih zaměstnance za porušení pracovních povinností; jde o povinnost, která má poškozenému zaměstnavateli (alespoň zčásti) reparovat újmu, která nastala v jeho majetkové sféře, a jen tehdy, nastala-li skutečně taková újma.

8. Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu „ve věci vedené pod sp. zn. “ a bez dalšího z něj cituje pouze jeho část, pak nebere náležitě v úvahu, že v této věci byla řešena otázka vzniku škody vpřípadě státní příspěvkové organizace, kterázaplatila odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně a penále za prodlení s tímto odvodem, se závěrem, že na stát a státní příspěvkovou organizaci nelze hledět jako na jeden celek a že u státní příspěvkové organizace a státu jde z hlediska soukromoprávního o dva odlišné subjekty, přičemž právní vztahy státní příspěvkové organizace ke třetím subjektům (a z nich vyplývající práva a povinnosti) nejsou právními vztahy státu k těmto subjektům.

9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 8. 2026

JUDr. Jiří Doležílekpředseda senátu