Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3104/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, sídlem Hybešova 3041/6, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2025 č. j. 30 Cdo 1456/2025-52, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2024 č. j. 38 Co 251/2024-17 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. září 2024 č. j. 11 C 208/2024-10, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle , , , a odst. 3 d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadená rozhodnutí podle něj porušují i , , , a y.

2. Stěžovatel se u Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") domáhal náhrady majetkové újmy podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád). "Titulem" zakládajícím odpovědnost státu podle stěžovatele mělo být pro nezákonnost zrušené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021 č. j. -50. Okresní soud řízení napadeným usnesením zastavil. Dospěl totiž k závěru, že mezi stejnými účastníky bylo vedeno shodné řízení se shodným předmětem a z obsahově týchž důvodů. Toto řízení bylo (také) pravomocně zastaveno pro překážku věci rozsouzené. Dospěl proto k závěru, že i v právě posuzované věci brání jejímu projednání překážka věci pravomocně rozsouzené.

3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.

4. Nejvyšší soud řízení o dovolání proti usnesení okresního soudu zastavil a ve zbytku odmítl. Podle Nejvyššího soudu bylo dovolání na samé hraně jeho projednatelnosti. V převažujícím rozsahu je totiž pokračováním prosté polemiky s rozhodnutími krajského soudu a okresního soudu. Stěžovatelem formulované otázky přípustnost dovolání nezaložily. Ve vztahu k posouzení, zda se jednalo v posuzované věci o totožnou věc s věcí vedené u okresního soudu pod sp. zn. , je dovolání vadné. Stěžovatel nevymezil žádnou konkrétní právní otázku ani předpoklady přípustnosti.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Podle stěžovatele obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Stěžovatel nebyl poučen o svých procesních právech. Obecné soudy také opomenuly provést všechny stěžovatelem navržené důkazy a jejich neprovedení náležitě nezdůvodnily. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, v čem konkrétně má totožnost předmětu řízení spočívat. Nejvyšší soud dovolání neměl odmítnout pro nepřípustnost. Ve věci nadto rozhodovali vyloučení soudci, neboť ti rozhodovali o věci vedené pod sp. zn. .

III.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.

6. Ústavní soud shledal, že v posuzované věci jsou splněny procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem, a dále se tak zabýval její opodstatněností.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudů vytýká zejména nedostatky co do míry odůvodnění napadených rozhodnutí, opomenutí navrhovaných důkazů nebo pochybení v jeho poučovací povinnosti. Tím však pouze pokračuje ve své polemice z řízení před obecnými soudy, kterou se již zabýval v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud. Ústavní soud na něj v tomto pro stručnost odkazuje. Nejvyšší soud podrobně reaguje na jednotlivé stěžovatelovy námitky a z ústavněprávního hlediska nelze jeho odůvodnění nic vytknout. Argumentace Nejvyššího soudu je ostatně v ústavní stížnosti reflektována minimálně.

8. Z kontextu ústavní stížnosti lze dále dovodit, že stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem ohledně totožnosti věci s jiným řízením, která již byla pravomocně skončena. Nejvyšší soud nicméně v tomto rozsahu posoudil dovolání jako vadné. Ústavní soud připomíná, že subsidiarita ústavní stížnosti není v jeho judikatuře vnímána pouze formálně, ale projevuje se i materiálně. Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva se vztahuje i na posuzování každé jednotlivé námitky, kterou v ní stěžovatel uplatní (usnesení ze dne 20. 11. 2024

sp. zn.

, bod 10, nebo ze dne 12. 4. 2023

sp. zn.

, bod 21). Jinými slovy, má-li se Ústavní soud věcně zabývat konkrétní námitkou obsaženou v ústavní stížnosti, musí i ve vztahu k ní stěžovatel efektivně vyčerpat opravné prostředky, a dát tím obecným soudům příležitost se k takové námitce vyjádřit. Ústavní soud si od Nejvyššího soudu vyžádal stěžovatelem podané dovolání. Nezjistil přitom žádné ústavněprávně relevantní pochybení v postupu Nejvyššího soudu, který v této části odmítl dovolání jako vadné. Tato námitka tak nebyla uplatněna před Nejvyšším soudem řádně a Ústavní soud k ní tak nepřihlédl.

9. Výše uvedené závěry platí i pro namítanou podjatost některých soudců Nejvyššího soudu. Je primárně rolí obecných soudů, aby se podjatostí rozhodujících soudců zabývaly (srov. usnesení ze dne 29. 9. 2023

sp. zn.

, bod 10, nebo ze dne 18. 7. 2023

sp. zn.

, bod 8). Ústavní soud u Nejvyššího soudu ověřil, že stěžovatel byl poučen o složení senátu a o možnosti brojit proti němu námitkou podjatosti. K jejímu podání mu byl poskytnut dostatečný prostor, čehož stěžovatel nevyužil. Z posuzované věci nevyplývá žádný důvod, proč tak nemohl učinit a stěžovatel jej ani netvrdí. V souladu s výše citovanou judikaturou tak jde o námitku materiálně nepřípustnou a Ústavní soud k ní nepřihlédl.

10. Ostatní námitky stěžovatele vztahující se k rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela postrádají ústavněprávní přesah. Jakkoliv má stěžovatel za to, že dovolání mělo být přípustné, opakuje pouze svou argumentaci, se kterou se Nejvyšší soud vypořádal.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2026

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu