Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1347/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti PhDr. Magdaleny Jiříkové, zastoupené Jiřím Exnerem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -154 ze dne 28. 4. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -112 ze dne 8. 9. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -56 ze dne 11. 2. 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a 3d (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti státu žalobu na zaplacení částky ve výši 6 292 Kč z titulu náhrady škody a částky ve výši 67 500 Kč z titulu peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, k nimž mělo dojít v územním řízení o vydání souhlasu s rozdělením blíže specifikovaného pozemku stěžovatelky v katastrálním území Louňovice. Předmětné řízení bylo zahájeno podáním žádosti dne 26. 9. 2013 a skončilo dne 3. 9. 2018 nabytím právní moci rozhodnutí Městského úřadu Říčany č. j. 71595/2018-MURI/OSHT/00410 ze dne 30. 7. 2018. Svůj nárok stěžovatelka vyvozovala z celkové nepřiměřené délky tohoto správního řízení, přičemž na náhradě škody žádala náklady na zastoupení advokátem při čtyřech úkonech vyvolaných nesprávným úředním postupem správních orgánů (odvolání ze dne 26. 2. 2014, ze dne 27. 7. 2015 a ze dne 12. 4. 2016 proti usnesením o přerušení řízení, jakož i odvolání ze dne 4. 1. 2017 proti usnesení o podjatosti stavebního úřadu). Spolu s tím stěžovatelka požadovala úhradu příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení ode dne 23. 8. 2019 do zaplacení.

O žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 shora označeným rozsudkem tak, že zamítl žalobu co do nároku na náhradu škody ve výši 6 292 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 67 500 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 23. 8. 2019 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelky i žalované Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem odmítl odvolání stěžovatelky proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, ve výrocích I. a II. o věci samé jej jako věcně správný potvrdil a výrok III. o náhradě nákladů řízení změnil pouze tak, že jejich výše činí 27 608 Kč (namísto nalézacím soudem přiznaných 31 079,52 Kč), jinak jej i zde potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že náklady, které ve správním řízení vynaložila na právní pomoc poskytnutou k obraně proti zjevně nesprávnému úřednímu postupu, za který považuje bezdůvodné přerušování řízení a opakované protiprávní delegace projednávané věci k jiným, místně nepříslušným správním orgánům, nelze z práva na odškodnění vyjmout. Právo na náhradu škody, zaručené mimo jiné ustanoveními a 2 , zde nemůže být dle jejího názoru odepřeno s formalistickým poukazem na skutečnost, že podle procesního předpisu, konkrétně , nese účastník řízení své náklady sám. Stěžovatelka soudům také vytkla, že se v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě nevypořádaly s žalobními tvrzeními a odvolacími námitkami. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti zevrubně rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že výše peněžitého plnění představující náhradu škody, která byla stěžovatelce napadenými rozhodnutími soudů odepřena, představuje částku bagatelní (6 292 Kč). Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (srov. např. usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

,

aj.), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti až na výjimky vyloučena. Pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá sám zákonodárce. To se odráží v úpravě těchto otázek nejen v ustanovení , nýbrž i v ustanovení téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice tohoto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti němuž není s ohledem na hodnotu předmětu sporu mimořádný opravný prostředek přípustný, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz kupř. bod 11 usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2021). Ústavní soud přitom v napadených rozhodnutích soudů nezjistil žádné extrémní vybočení z kautel spravedlivého procesu či významný judikaturní přesah v jimi řešených otázkách.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že se soudy nevypořádaly s jejími tvrzeními, resp. že městský soud nevzal patřičně v úvahu odvolací námitky stěžovatelky. Z rozporovaného rozsudku soudu prvního stupně se zřetelně podává, že otázka odškodnění nákladů správního řízení v kompenzačním řízení již byla zodpovězena v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nalézací soud v té spojitosti poukázal příkladmo jednak na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 28. 1. 2009, jednak na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 22. 11. 2007. V něm dal Ústavní soud najevo, že k vypořádání nákladů vzniklých poškozenému ve správním řízení slouží zásadně samo správní řízení, v němž takové náklady vznikly. Ani okolnost, že zákon tyto náklady vypořádává v tom směru, že náklady, které v řízení vznikly účastníkovi řízení, nese účastník, nemůže znamenat, že co nelze žádat z titulů náhrady nákladů řízení, lze - bez dalšího - požadovat z titulu náhrady škody. Jedná se zde o stejný náhled na náhradu škody v podobě nákladů řízení, jaký Nejvyšší soud zaujal ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. ze dne 8. 6. 2016 ohledně nákladů vzniklých v řízení před Ústavním soudem. Nejvyšší soud ve stanovisku zdůraznil, že v řízení před Ústavním soudem platí obecně zásada, že náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, si nesou jmenovaní sami, pokud nestanoví jinak. Umožňuje-li tedy procesní předpis náhradu nákladů řízení, avšak příslušný orgán státu v řízení účastníkům tuto náhradu z jakéhokoli důvodu nepřiznal, není možné, aby se účastník řízení domáhal náhrady nákladů takového řízení cestou žaloby proti státu z titulu náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci (srov. body 13 a 16 cit. stanoviska). Pakliže soudy rozhodující v kompenzačním řízení o žalobě stěžovatelky na náhradu škody tuto nepřiznaly s odůvodněním, že ve správním řízení si účastníci nesou své náklady sami ( ), nelze tento jejich postup považovat za projev ústavně zapovězené svévole.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2022

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu