Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 603/2022

30 Cdo 603/2022-154

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně M. J., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. RNDr. Jiřím Exnerem,advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. -112, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. -56, zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobkyně na zaplacení částky 6 292 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 67 500 Kč s příslušenstvím (výrok II) a současně žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 31 079,52 Kč (výrok III).

K odvolání žalobkyně a žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím odmítl odvolání žalobkyně proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé potvrdil, ve výroku III o náhradě nákladů řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 27 608 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 914 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši 6 292 Kč a peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 67 500 Kč v souvislosti s územním řízením o vydání souhlasu s rozdělením pozemku žalobkyně, které bylo zahájeno podáním ze dne 26. 9. 2013 a skončeno pravomocným rozhodnutím Městského úřadu Říčany dne 30 7. 2018, č. j. 71595/2018-MURI/OSHT/00410 (dále jen „posuzované řízení“).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku II dovoláním. Nejvyšší soud však podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, dovolání odmítl.

Podle ustanovení dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětné věci proto dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč a nejde o žádnou z taxativně u vedených výjimek, kdy je výše plnění nerozhodná.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud výrokem II rozsudku potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut nárok žalobkyně na náhradu škody ve výši 6 292 Kč.

Ve zbývajícím rozsahu, tedy kde dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části o věci samé potvrzen) není subjektivně přípustné.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10 1997, sp. zn. , a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. ).

Podala-li tak žalobkyně dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho vyhovující části, je zřejmé, že dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro žalobkyni příznivě. Podané dovolání tak není subjektivně přípustné.

Taktéž v rozsahu, ve kterém žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, není podle objektivně přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a , a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. ) ve výši 300 Kč ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2022

Mgr. Vít Bičák předseda senátu