Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1396/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti D. L., zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2022, č. j. -1071, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -976 ze dne 29. července 2021, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. -849 ze dne 20. listopadu 2019, takto:*)

Ústavní stížnost se odmítá._____________*) ve znění opravného usnesení ze dne 20. 12. 2022

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí ve věci škody způsobené pracovním úrazem. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a zákonného soudce zaručené v článku 36 odst. 1d (dále jen "").

2. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal žalobou podanou dne 6. 6. 2014 zaplacení náhrady škody způsobené pracovním úrazem ve výši částky 516 641 Kč s příslušenstvím. U žalovaného dopravního podniku byl stěžovatel zaměstnán jako řidič MHD, avšak dne 28. 3. 2013 při výkonu práce náhle ztratil vědomí, autobus se samovolně rozjel a posléze zastavil o zeď poštovní budovy. V důsledku nárazu o volant a čelní sklo utrpěl stěžovatel lehký otřes mozku, podvrtnutí a natažení krční páteře, poranění nosu a čela aj. Stěžovatel namítal, že mu posléze byla v důsledku toho diagnostikována posttraumatická stresová porucha (dále také jako "PTSD"). Tyto následky, vedle fyzických zranění, stěžovatel označil za pracovní úraz. Žalovaná částka představovala náklady spojené s vypracováním lékařských posudků, bolestné a další náklady, především však rozdíl mezi vyplacenou nemocenskou a celkovým ušlým výdělkem ztížení společenského uplatnění v souvislosti s PTSD (180 000 Kč).

3. Okresní soud v Českých Budějovicích uložil žalovanému zaměstnavateli (vedlejšímu účastníkovi v řízení o ústavní stížnosti) rozsudkem č. j. -849 ze dne 20. 11. 2020 povinnost zaplatit stěžovateli částku 217 937 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím z částky 181 254 Kč od 6. 6. 2014 do 29. 9. 2014 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím z částky 217 937 Kč od 30. 9. 2014 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok v odstavci I.). V části, v níž se stěžovatel na žalovaném domáhal zaplacení částky 298 704 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok v odstavci II.). Žalobci dále uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 48 137 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného (výrok v odstavci III.), dále povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 60 366 Kč v téže lhůtě k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka (výrok v odstavci IV.) a žalobci uložil i povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 57 338 Kč, z toho částku 42 338 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích.

4. Okresní soud ve svém rozsudku zdůraznil, že v souběžně probíhajícím trestním řízení ani v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by se žalobce na příčinách nehody podílel. Přiznal stěžovateli náhradu za ztrátu výdělku zapříčiněnou pracovním úrazem i bolestné stanovené posudkem, a to včetně úroků z prodlení, tj. žalobě vyhověl celkem v částce 217 937 Kč. Ve zbývající části uplatněných nároků (zejm. ztížení společenského uplatnění) žalobu zamítl - v částce 298 704 Kč. Okresní soud měl za prokázané (na základě znaleckých posudků), že se u stěžovatele po dopravní nehodě rozvinula úzkostná porucha, resp. porucha přizpůsobení, avšak nikoliv PTSD. Podíl pracovního úrazu, kterým bylo přispěno k rozvinutí poruchy přizpůsobení, nebylo možné dle znaleckých posudků přesně určit, což soud dovodil z porovnání hned dvou znaleckých posudků. Charakter potíží stěžovatele soud označil za značně subjektivní, vyjadřující obecnou nepohodu. Anxiózní projevy nejsou dostatečně závažné, aby založily nárok na odškodné za ztížení společenského uplatnění. U dílčích nákladů na hospitalizaci a cestovné soud neshledal příčinnou souvislost mezi vznikem nákladů a pracovním úrazem stěžovatele. Žalovaný i vedlejší účastník před obecnými soudy (zdravotní pojišťovna) považovali nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění v souvislosti se zraněním krční páteře za promlčený, čemuž soud konstatoval, že na věc je třeba aplikovat právní úpravu rozhodnou v době úrazu ( ve znění účinném do 31. 12. 2013), kde je promlčecí lhůta k náhradě škody dvouletá dle , . Stěžovatelův stav bylo možné považovat za ustálený dva roky po úrazu ze dne 28. 3. 2013, a to dle vyjádření během výslechu znalce v kontextu okolnosti, že stěžovatel byl rok a půl v pracovní neschopnosti a následovaly rehabilitace. Stěžovatel však svůj nárok uplatnil až v březnu 2018 (podáním ze dne 26. 3. 2018), tedy dle soudu dlouho po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty.

5. Stěžovatel brojil proti rozsudku odvoláním, namítal nepřezkoumatelnost odůvodnění v části týkající se vynaložených nákladů s léčením, rozporoval promlčení i závěry, které soud pojal z provedených důkazů. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací doplnil dokazování mj. o výslech znalce PhDr. Petra Goldmana, klinického psychologa ze znaleckéhou, jež vypracoval posudek ohledně faktorů ovlivňujících vznik poruchy přizpůsobení u stěžovatele. Zdůraznil, že projev je multifaktoriální a nelze označit klíčový závěr o nejvýraznějším z nich. Negativní emoce a stav stěžovatele byly posíleny rovněž ohrožením plynoucím z trestního stíhání. Odvolací soud rovněž doplnil znalecký posudek vypracovaný prof. MUDr. Martinem Krpcem, CSc. výslechem při jednání, který setrval na závěru, že stav žalobce se ustálil v roce 2015, tj. dva roky po úrazu.

6. Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 4. prosince 2020, č. j. -979, dospěl k závěru, že pokud jde o poruchu přizpůsobení, nejsou splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele z titulu pracovního úrazu, neboť žádná z nepříznivých okolností, které vedly ke vzniku poruchy přizpůsobení, nemá charakter úrazového děje. Dále uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovaným a vedlejším účastníkem je důvodná a že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, není zneužitím práva na úkor stěžovatele, který by marné uplynutí lhůty nezavinil, není ani vedena úmyslem způsobit mu újmu.

7. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítnul s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, kterou stěžovatel nesprávně aplikoval na odlišný skutkový stav v jeho věci. Zdůraznil, že o vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla, tak jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavená najisto. Pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, je-li jednou z příčin, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.). Dle Nejvyššího soudu obecné soudy správně posoudily okamžik ustálení zdravotního stavu, rozhodný pro posouzení námitky promlčení a přípustnost dovolacího důvodu tak nezaložila ani tato námitka.

8. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je argumentace, že stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy krácen na svých právech, a to zejména tím, že se obecné soudy dostatečně a v souladu se zákonnou úpravou nevypořádaly s argumentací stěžovatele ohledně nároku na ztížení společenského uplatnění v souvislosti s poruchou přizpůsobení, a dále podvrtnutím a natažením krční páteře, zejména pokud jde o příčiny vzniku těchto zdravotních problémů a současně posouzení otázky ustálení zdravotního stavu. Řízení před soudy bylo zatíženo značnými průtahy, stěžovateli bylo nesrozumitelné a v konečné fázi byl odepřen mimořádný opravný prostředek (závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšším soudem je v rozporu s y). Restriktivním výkladem stěžejních právních předpisů, zejména , , , a , došlo k jejich aplikaci v rozporu s y. Podle stěžovatele nedošlo k promlčení jeho nároku, a i kdyby ano, je třeba aplikovat korektiv dobrých mravů.

II. Posouzení Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

10. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

11. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

12. Stěžovatel v průběhu řízení namítal dezinterpretaci posudků prvostupňovým i odvolacím soudem. V obecné rovině není úkolem Ústavního soudu utvářet a přehodnocovat skutková zjištění (to náleží obecným soudům), Ústavní soud je povolán toliko k ověření, že výsledné skutkové zjištění nepředstavuje logický exces (ten je dán např. tehdy, nemá-li skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování při žádném z logicky přijatelných způsobů interpretace provedených důkazních prostředků, či je skutkové zjištění ve zjevném rozporu s provedenými důkazními prostředky), a k ověření, že při dokazování byla v procesní rovině respektována základní práva a svobody. Žádné takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích (nižších soudů) neshledal. Závěry, které soudy pojaly z důkazů, jsou rozumné, důkazní materiál tvoří logický celek. Argumentace stěžovatele stran rozvinutí PTSD a souvislosti úzkostných potíží s pracovním úrazem, je tak nedůvodná, resp. Ústavnímu soudu nepřísluší logicky zdůvodněné závěry opětovně přehodnocovat.

13. Argumentace stěžovatele odškodněním následků poškození zdraví v psychické oblasti i v případě, že nepříznivé psychologické vlivy nepůsobily pouze v okamžiku úrazového děje je opřena o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. , v němž však soudy odepřely nárok na odškodnění v rozporu se skutkovými závěry znalců.

14. Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku stěžovatele na náhradu za ztížení společenského uplatnění spočívající v poúrazovém omezení hybnosti páteře stojí na skutečnosti, že stěžovatel uplatnil nárok u soudu prvního stupně až dne 27. 3. 2018. Samotný úraz proběhl dne 28. 3. 2013 a k ustálení stěžovatelova zdravotního stavu došlo po dvou letech. Podle , ve znění účinném do 30. 6. 2015, platí, že: "Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům." Dle , , ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, však platí, že: "Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá." K otázce námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší soud obšírně vyjádřil a z celkového kontextu odůvodnění týkajícího se této námitky lze shledat, že nedospěl k přípustnosti dovolání jak z důvodu odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak ani z důvodu, že by se jednalo o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. , odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. , a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. ).

15. Polemika stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu i soudy nižších stupňů je vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovateli spolehlivě poskytnuty v napadených rozhodnutích, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.

16. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373) ]. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba soudy nižších stupňů se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatel s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu