Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2697/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Heleny Malé a Václava Vaníčka, obou zastoupených Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou se sídlem Pražská 346, Hořovice, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2021 č. j. 21 Cdo 265/2021-250 a č. j. 21 Cdo 1453/2021-260 a rozsudkům Krajského soudu v Praze 13. 10. 2020 č. j. 23 Co 159/2020-125 a ze dne 16. 2. 2021 č. j. 23 Co 163/2020-234, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavními stížnostmi podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v a násl. d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y. Ústavní soud usnesením ze dne 25. 1. 2022

sp. zn.

,

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl o spojení věcí obou stěžovatelů ke společnému řízení pod sp. zn. .

2. Jak vyplynulo z ústavních stížností a připojených rozhodnutí, stěžovatelé v rozhodné době pracovali jako řidiči autobusu městské hromadné dopravy a autobusů meziměstských linek, přičemž délka těchto spojů nepřesahovala 50 km. Stěžovatelé podali k Okresnímu soudu v Berouně žaloby na zaplacení částky ve výši 31 128 Kč (stěžovatelka Malá), resp. ve výši 10 409,37 Kč (stěžovatel Vaníček), jako náhradu nevyplacené mzdy za dobu čekání řidiče autobusu mezi spoji za dobu od března do prosince 2016. Okresní soud v Berouně oběma žalobám vyhověl a uložil zaměstnavateli zaplatit stěžovatelům požadované částky, včetně příslušenství a náhradu nákladů.

3. Krajský soud v Praze doplnil dokazování o výslechy svědků a následně rozhodl o zamítnutí žaloby a nepřiznal účastníkům náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelé věděli, že pracují v rozdělené směně (viz ), s časem v době čekání mezi spoji mohli volně nakládat a byli seznámeni s Dodatkem č. 1 Kolektivní smlouvy vyššího stupně na rok 2013 - 2016 (dále jen "Dodatek č. 1"). Následná dovolání Nejvyšší soud odmítl z důvodu uplatnění jiného odvolacího důvodu, než jaký připouští

4. Stěžovatelé namítají nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu týkající se vědomosti stěžovatelů o tom, že pracují v rozdělené směně. Dále namítají neseznámení stěžovatelů s Dodatkem č. 1, kterým zaměstnavatel stanovil odměnu za dobu čekání ve výši 50 Kč za hodinu. Stěžovatelé považují dobu čekání mezi spoji za výkon práce, za kterou jim náleží tarifní mzda. Tím, že stěžovatelům byla vyplácena pouze částka ve výši 50 Kč, porušil zaměstnavatel jejich právo na spravedlivou odměnu za práci.

5. Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález

sp. zn.

). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

6. V nyní projednávané věci byly vedeny spory o částky ve výši 31 128 Kč, resp. 10 409,37 Kč, tedy o částky bagatelní. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně, v rozporu s principem minimalizace zásahů, vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

7. Podle y z práva na soudní a jinou právní ochranu plyne jen garance určitého postupu či procesu (cesty), nikoliv garance výsledku, který by se jevil tomu kterému účastníkovi jako vhodný či spravedlivý.

8. Uvedená východiska je třeba vztáhnout i na projednávanou věc, kdy předmětem řízení u civilních soudů byly spory o bagatelní částky, jejichž klíčovou otázkou bylo prokázání rozdělení pracovní doby téže směny stěžovatelů na více částí (viz ) a seznámení stěžovatelů s Dodatkem č. 1.

9. Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování, které soudům umožňovalo na základě zjištěného skutkového stavu vyvodit odpovídající právní závěry. Ze skutečnosti, že odvolací soud, v souladu s , prvostupňové rozhodnutí změnil, nelze dovozovat porušení ústavnosti. Závěry odvolacího soudu, podpořené svědeckými výpověďmi, a sice že stěžovatelé byli prokazatelně seznámeni s tím, že pracují v rozdělených směnách, a také jejich seznámení se zněním Dodatku č. 1, Ústavnímu soudu přehodnocovat nepřísluší.

10. Stěžovateli odkazované rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2017 č. j. -28 a také ze dne 21. 3. 2019 č. j. -58, se týkaly modelově podobných kauz, nicméně jejich závěry nejsou pro nyní posuzovanou věc použitelné, neboť Nejvyšší správní soud zde řešil správní delikt spočívající v překročení maximální délky směny 13 hodin, nikoli to, jakým způsobem zaměstnavatelé jednotlivé části směny odměňovali.

11. Ústavní soud dále ověřil, že se Nejvyšší soud dovoláními stěžovatelů řádně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě rozvedl, proč nebyly splněny náležitosti dovolání vymezené v ustanovení a Zejména uvedl, že stěžovatelé zpochybňují skutkový závěr odvolacího soudu, provádějí své vlastní hodnocení důkazů a jejím prostřednictvím zpochybňují zjištěný skutkový stav věci a také vytýkají dovolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, což nejsou námitky zakládající přípustnost dovolání dle

12. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně právně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017

sp. zn.

). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle y [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905) sp. zn. )].

13. Ústavní soud v tomto případě neshledal ze strany Nejvyššího soudu žádné pochybení. V dané věci obsahuje rozhodnutí dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah, které se opírají o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Rozhodnutí přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele a osvětluje jejich promítnutí do výrokových částí rozsudků.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2022

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu