Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

54 A 40/2024 - 23

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců JUDr. Davida Krysky a Mgr. Miroslava Makajeva ve věci

žalobce: Bc. M. H.

bytem X

proti

žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje

sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2024, č. j. 093497/2024/KUSK,

takto:

I. Žaloba se odmítá v části, v níž směřuje proti výroku rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2024, č. j. 093497/2024/KUSK, rušícímu rozhodnutí Městského úřadu Mělník ze dne 6. 10. 2023, č. j. MUME-973/KAN/23/KAN106.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2024, č. j. 093497/2024/KUSK, se v rozsahu výroku, jímž zamítá odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Mělník ze dne 6. 10. 2023, č. j. MUME-973/KAN/23/KAN106, ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 150 Kč.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) podanou prostým e-mailem dne 16. 7. 2024 a téhož dne potvrzenou předložením originálu, domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2024, č. j. 093497/2024/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zrušil rozhodnutí Městského úřadu Mělník (dále jen „povinný subjekt“ nebo „MěÚ Mělník“) ze dne 6. 10. 2023, č. j. MUME-973/KAN/23/KAN106 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) v části, v níž povinný subjekt částečně odmítl poskytnutí informací požadovaných v bodě 2) a 4) žádosti. Ve vztahu k informaci požadované v bodě 3) žádosti o poskytnutí informací podle , o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 18. 8. 2025 (dále jen „informační zákon“) naopak žalovaný odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

II. Obsah správního spisu

2. Žalobce dne 14. 8. 2023 jménem svým a jménem svého nezletilého syna O. P. požadoval od MěÚ Mělník zpřístupnění informací. Konkrétně se jednalo o následující informace:

1)u nadepsanou „Psychologický pohovor“ a založenou na č. l. 1100 spisu MěÚ Mělník sp. zn. Om 0218/2012,

2) METADATA shora specifikovanéy ve smyslu , , o archivnictví a spisové služně, za použití téhož zákona,

3) původní počítačová data „X“, obdržená dne 18. 6. 2020 19:02 na e-mailovou doménu @melnik.cz, na e-mailovou adresu X,

4) METADATAy nadepsané „Psychologický pohovor“ a založené na č. l. 2224 spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. , za použití a téhož zákona,

5) „původní e-mailovou korespondenci v jiné relevantní formě (§ 3 odst. 3 informačního zákona)“ specifikovanou ve spisu MěÚ Mělník sp. zn. MUME-452/KAN/23/KAN/106, MUME-454/KAN/23/KAN/106 na straně 4 rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje č. j. 100686/2023/KUSK ze dne 31. 7. 2023.

V žádosti uvedl, že požaduje osobní poskytnutí informací. Hodlá je užít pro účely trestního řízení a řízení o žalobě na ochranu osobnosti. Podle žalobce bývalá zaměstnankyně města Mělník Mgr. Z. L. opatřila a město následně přechovávalo na č. l. 1100 spisu sp. zn. Om 0218/2012 padělanou veřejnouu (potvrzení klinického psychologa), která byla užita pro rozhodnutí soudu o omezení styku žalobce s jeho synem. Žalobce dále tvrdil, že povinné subjekty mají povinnost uchovávat dokumenty včetně metadat. Kdyby je povinný subjekt poskytl, mohly by vyjít najevo souvislosti, obsah a struktura dokumentu a jejich správa v průběhu času.

3. Povinný subjekt vydal dne 28. 8. 2023 rozhodnutí, kterým poskytnutí informací částečně odmítl. Konstatoval, že informace požadované pod body 1) a 5) budou žalobci poskytnuty nahlížením do spisu. Poskytnutí zbývajících informací povinný subjekt odmítl podle § 11b informačního zákona, neboť metadaty a původními počítačovými daty k souboru X nedisponuje a ani nemá povinnost takové informace podle zákona držet a uchovávat. Požadovaná informace pod bodem 4) je nadto uložena u jiného povinného subjektu – Okresního soudu v Mělníku.

4. Žalovaný k odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 20. 9. 2023 zrušil rozhodnutí povinného subjektu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že pouhý odkaz na § 11b informačního zákona je nedostatečný. Z odůvodnění povinného subjektu nebylo zřejmé, zda dokumenty byly založeny do spisu v původní listinné podobě a byly vytvořeny jiným subjektem odlišným od povinného subjektu. Zřejmé nejsou ani další okolnosti objasňující neexistenci metadat k předmětným dokumentům. V případě bodu 3) se povinný subjekt nezabýval povahou dokumentu a skutečností, zdali k němu metadata existují či existovala (což s ohledem na jeho elektronickou podobu lze předpokládat).

5. Povinný subjekt následně žádost obou žadatelů opět částečně odmítl prvostupňovým rozhodnutím ze dne 6. 10. 2023, a to podle § 11b ve spojení s § 15 odst. 1 informačního zákona, neboť je požadována informace, kterou povinný subjekt nemá a ze zákona nemá povinnost ji mít. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobce svými žádostmi vyjadřuje pocit, že byl jednáním povinného subjektu poškozen v rodinné záležitosti, ačkoliv měl opakovaně možnost nahlédnout do spisu povinného subjektu sp. zn. a s ním se seznámit. Tento spis požadované informace v listinné podobě obsahuje. Žádnými metadaty k listinné podobě žádaných informací povinný subjekt nedisponuje, mimo jiné z důvodu časového odstupu od vzniku listinné podoby požadovaných informací. V ostatním zopakoval svou argumentaci z rozhodnutí ze dne 20. 9. 2023.

6. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce dne 13. 10. 2023 odvolal (poznámka soudu: v předloženém správním spise je pouze kopie první a poslední strany odvolání; soud proto ve zbytku přebírá rekapitulaci tohoto podání z níže zmíněného rozsudku č. j. -30) a poukázal na princip otevřenosti a transparentnosti veřejné správy, kterému odpovídá povinnost povinných subjektů poskytovat žadatelům všechny informace, které mají k dispozici. Citoval , o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 23. 7. 2021 (dále jen „zákon o archivnictví“) a odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), přičemž argumentoval povinností povinného subjektu informace opět vytvořit, pokud zjistí, že je skutečně nemá (byly vymazány či odstraněny). Vyjádřil též pochybnosti o zajištění neporušitelnosti obsahu dokumentu v digitální podobě. Požadoval jeho opětovné doručení včetně metadat. Dále namítl, že k bodu 3) žádosti se povinný subjekt nezabýval povahou dokumentu a skutečností, zda v souvislosti s ním existují metadata. Ze spisu je zřejmé, že žalobce žádal poskytnutí konkrétních informací vztahujících se ke spisu evidovanému u povinného subjektu pod sp. zn. , a to v souvislosti s dokumentem v digitální podobě X. K němu povinný subjekt disponoval metadaty, přičemž měl zákonnou povinnost pro potřeby evidence písemnosti doručené v digitální podobě vytvářet požadované informace. Přesto však povinný subjekt nevynaložil úsilí požadovanou informaci opět vytvořit, např. tím, že by si vyžádal opětovné doručení dokumentu včetně metadat.

7. Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 10. 2023 odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Podle žalovaného bylo na základě formulace žádosti třeba rozlišovat mezi neexistující informací jako důvodem odmítnutí žádosti a požadavkem na vytváření nových informací podle § 2 odst. 4 informačního zákona. Pokud se žadatel domnívá, že určitá informace existuje, přičemž tomu tak ale není, a zároveň není dána povinnost, aby taková informace vznikla, povinný subjekt žádost odmítne z důvodu neexistující informace. Jestliže žadatel požaduje vytvoření např. metadat, jedná se o požadavek na vytváření nových informací, a tedy důvod odmítnutí žádosti podle § 2 odst. 4 informačního zákona. Povinný subjekt rozhodnutí opřel o § 3 odst. 3 informačního zákona v souladu se zjištěným skutkovým stavem, z něhož vyplývá, že požadovanými informacemi nedisponuje. Informační zákon slouží jen k účelu poskytnutí (existujících) informací, nikoli k nápravě jakéhokoli, z pohledu žalobce třeba i znepokojivého, stavu věcí.

8. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2024, č. j. -30, rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2023 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný totiž při odmítnutí poskytnutí informací dostatečně neodůvodnil, že nedisponuje počítačovými daty k souboru X a zároveň není podle zákona povinen tato data uchovávat. Dále se žalovaný nijak nevypořádal se zásadní odvolací námitkou žalobce, který odkazoval na příslušná ustanovení zákona o archivnictví, jež podle žalobce ukládají povinnému subjektu povinnost uchovávat žádané informace a v případě jejich ztráty je i znovu vytvořit. Tím, že žalovaný uvedenou námitku zcela opomenul, zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů ve smyslu

9. Soud žalovanému uložil, aby se přezkoumatelně vypořádal s odvolacími námitkami žalobce a s přihlédnutím k povaze žádaných informací vyložil, zda je povinný subjekt vázán povinností požadované informace uchovávat, případě je opětovně vytvořit. Ve vztahu k bodu 3) žádosti soud zároveň požadoval, aby žalovaný posoudil, do jaké míry se žádost kryje s předchozí žalobcovou žádostí, kterou se Krajský soud v Praze zabýval již v rozsudku ze dne 29. 2. 2024, č. j. -40, s tím, že připustil, že v případě shodných skutkových okolností by mohly správní orgány ze závěrů zmíněného rozsudku vycházet.

10. Následně žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 12. 7. 2024 (v záhlaví je zjevně chybně uvedeno datum 12. 7. 2023) prvostupňové rozhodnutí ve vztahu k bodům 2) a 4) žádosti zrušil a „řízení vrátil zpět“. Ve vztahu k bodu 3) žádosti pak odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ve vztahu k bodu 3) žádosti žalovaný v odůvodnění konstatoval, že ze své úřední činnosti v související věci (konkrétně z rozhodnutí ze dne 31. 7. 2023, č. j. 100686/2023/KUSK, a již zmíněného rozsudku č. j. -40) žalovaný zjistil, že povinný subjekt nedisponuje emailovou schránkou, která by uchovala původní počítačová data X, přičemž žádný právní předpis mu neukládá udržovat e-mailové schránky bývalých zaměstnanců (a jejich obsah) funkční, naopak takovým postupem by se jak správce osobních údajů dopustil přestupku. Povinný subjekt tedy nemá žádnou možnost žadateli poskytnout jím vyžadované informace. Naopak ve vztahu k bodům 2) a 4) žádosti žalovaný považoval prvostupňové rozhodnutí za nedostatečně odůvodněné, pokud jde o povinnost povinného subjektu požadované informace uchovávat podle § 2 písm. o) a § 3 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 3 odst. 5 zákona o archivnictví. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 16. 7. 2024.

III. Žaloba

11. Žalobce napadenému rozhodnutí vytýká nezákonnost, jelikož v řízení před správními orgány nebylo přezkoumatelně doloženo úsilí povinného subjektu požadovanou informaci opětovně získat, a zároveň pro podstatnou procesní vadu, neboť zjištěný skutkový stav je v rozporu se spisem.

12. Žalobce namítá, že žalovaný zatížil napadené rozhodnutí vadou nezákonnosti, když došel k nesprávnému závěru, že se žádost o informace v rozsahu bodu 3) kryje s předcházející žádostí projednávanou zdejším soudem v rozsudku č. j. -40. Žalobce se v nynější žádosti totiž nedomáhal nahlížení do e-mailové schránky X, nýbrž původních počítačových dat „X“.

13. Povinnost disponovat těmito informaci přitom povinnému subjektu vyplývala z , o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“). Tím, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nevěnoval pozornost tomu, zdali se žalobcem požadovaná informace nevztahuje k působnosti povinného subjektu jakožto orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“), si tak podle žalobce opomněl „vytvořit dostatečný podvozek“. Povinnost uchovávat tyto informace podle žalobce žalovanému zakládal i , , ve znění účinném do 29. 7. 2020 (dále jen „“). V opačném případě by totiž vedoucí pracovníci nemohli realizovat svou povinnost zabezpečit dodržování právních a vnitřních předpisů, poněvadž by nemohli porovnat elektronicky přijatý dokument s listinnou verzí založenou do spisové dokumentace, kterou následně OSPOD předložil ve smyslu bodu 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí soudu, a tedy ani vyloučit kriminální jednání úředních osob povinného subjektu.

IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

14. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. V úvodu svého vyjádření zopakoval, že již nedisponuje e-mailovou schránkou, která by uchovala původní počítačová data X, jichž se žalobce domáhá. Současně poukázal na rozsudek zdejšího soudu č. j. -40, z nějž podle něj vyplývá, že povinný subjekt neměl zákonnou povinnost tuto emailovou schránku (včetně jejích dat) uchovávat. Dokument X byl z emailové schránky vytištěn a v listinné podobě založen do příslušného správního spisu sp. zn. . Z obsahu formulace žalobcovy žádosti o informace je však zjevné, že fakticky požaduje jinou informaci než tu, která je součástí spisu povinného subjektu. Původní počítačová data totiž byla součástí emailové zprávy uložené v e-mailové schránce bývalé zaměstnankyně, která byla po skončení pracovního poměru zrušena. Žalobcova žádost se tedy svým obsahem kryje s žádostí, která byla předmětem soudního řízení sp. zn. , a žalovaný tedy nikterak nepochybil, když při vydání napadeného rozhodnutí analogicky vycházel ze závěrů obsažených v příslušném rozsudku.

15. S ohledem na výše uvedené setrvává žalovaný v názoru, že povinný subjekt postupoval správně, když požadovanou informaci v bodě 3) žádosti odmítl žalobci poskytnout v souladu s § 11b informačního zákona. Správní orgány v řízení řádně a dostatečně zjistily skutkový stav věci, pro svá rozhodnutí opatřily dostačující podklady a jejich rozhodnutí jsou tak přezkoumatelná. Stručnější odůvodnění napadeného rozhodnutí pak v tomto kontextu nemůže být natolik závažnou vadou, aby zakládala důvod pro jeho zrušení.

16. V replice žalobce s odkazem na ustálenou judikaturu namítal, že žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nemůže uvádět dodatečné důvody a úvahy pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informace. Žalobce trvá na tom, že nynější žádost o informace se od té předchozí posuzované v rozsudku č. j. -40 liší, protože tehdy byla žaloba zamítnuta proto, že se žalobce domáhal nahlížení do e-mailové schránky. Nyní se však dožadoval původního elektronického dokumentu X.

V. Posouzení věci soudem

17. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků, je včasná a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Poté přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů ( ). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného ( ).

18. Úvodem soud předesílá, že předmětem žalobcovy žádosti o informace bylo celkem pět položek, avšak žalobní body směřují pouze proti neposkytnutí třetí z nich. Ostatně s bodem 1) a 5) žádosti se povinný subjekt vypořádal a informace poskytl žadateli prostřednictvím možnosti nahlédnout do příslušného spisu, který obsahuje jím požadované dokumenty. V části týkající se bodů 2) a 4) žádosti pak žalovaný napadeným rozhodnutím prvoinstanční rozhodnutí zrušil a staly se tak předmětem dalšího správního řízení. Žalobce tyto závěry a související postup ve své argumentaci nikterak nenapadal. Přesto však žaloba požaduje zrušení napadeného rozhodnutí jako celku.

19. Podle , nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže je návrh podle tohoto zákona nepřípustný.

20. Podle je žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno.

21. Podle jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími.

22. Otázka, zda rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, kterým je rozhodnutí správního orgánu prvého stupně zrušeno a věc je tomuto orgánu vrácena k dalšímu řízení, může být přezkoumáno ve správním soudnictví, byla judikaturou NSS v minulosti opakovaně zodpovězena záporně (srov. např. rozsudky NSS ze dne 16. 5. 2017, č. j. , ze dne 14. 5. 2014, č. j. -34, ze dne 20. 5. 2015, č. j. -49, nebo ze dne 31. 3. 2010, č. j. ). V rozsudku NSS ze dne 31. 3. 2010, č. j. -219, byl konkrétně vysloven ustáleně respektovaný závěr, že rozhodnutí, kterým správní orgán druhého stupně zruší rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc mu vrátí k novému projednání a rozhodnutí, není rozhodnutím ve smyslu , a to proto, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo pouze k tomu, že se věc vrátila do stadia řízení u správního orgánu prvního stupně, kde o ní bude znovu rozhodováno. Takové rozhodnutí nic nemění na subjektivních veřejných právech účastníků správního řízení, neboť se jím s konečnou platností práva a povinnosti jeho účastníků nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují. Žalobce tak musí veškerou svou procesní aktivitu směřovat do pokračujícího správního řízení, v němž jedině může uplatňovat námitky týkající se věci samé.

23. Část výroku napadeného rozhodnutí rušící prvostupňové rozhodnutí, pokud jde o částečné odmítnutí žádosti o informace v bodech 2) a 4), a vracející věc povinnému subjektu k dalšímu řízení, třebaže má formu rozhodnutí podle , , ve znění pozdějších předpisů, není rozhodnutím ve smyslu , jelikož do práv žalobce nijak nezasahuje. V tomto rozsahu je tedy podaná žaloba nepřípustná a soud ji musel odmítnout podle ve spojení s a

24. Žaloba je tudíž přípustná jen částečně a předmětem soudního přezkumu může být pouze druhá část výroku napadeného rozhodnutí, jež zamítala podané odvolání ve vztahu k odmítnutí poskytnutí informace požadované pod bodem 3) žádosti o poskytnutí informací. Tímto bodem se žalobce konkrétně domáhal poskytnutí původních počítačových dat (v podstatě elektronického souboru – e-mailové přílohy) X obdržených dne 18. 6. 2020 v 19:02 hod na emailovou adresu zaměstnankyně povinného subjektu X. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zamítnutí odvolání opřel výhradně o skutečnost, že e-mailová schránka původní zaměstnankyně již neexistuje, a proto nelze poskytnout v ní obsažená data, přičemž zdejší soud již v rozsudku č. j. -40 potvrdil, že povinný subjekt neměl povinnost obsah emailové schránky bývalé zaměstnankyně archivovat. Žalobce však zpochybňuje přiléhavost tohoto názoru s tím, že ve své nynější žádosti se nedomáhá nahlížení do e-mailové schránky, nýbrž pouhého poskytnutí původních počítačových dat. V tomto směru se soud se žalobcem ztotožňuje, jak bude vysvětleno níže.

25. V první řadě je však třeba žalovanému vytknout, že se neřídil závazným právním názorem vysloveným v rozsudku č. j. -30, jímž bylo předchozí rozhodnutí žalovaného zrušeno jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů mimo jiné proto, že se žalovaný nijak nevypořádal se zásadní odvolací námitkou žalobce, který odkazoval na ustanovení zákona o archivnictví (body 35 a 22 zmíněného rozsudku), jež podle něj ukládají povinnému subjektu povinnost uchovávat žádané informace, a ve svém důsledku tedy i povinnost je v případě jejich ztráty v souvislosti s podanou žádostí o informace znovu vytvořit.

26. Lze též připomenout, že v rozsudku č. j. -30 soud žalovaného pro inspiraci odkázal i na závěry vyslovené v rozsudku č. j. -40, týkajícím se předchozí žalobcovy žádosti o informace, ovšem s pokynem, aby si žalovaný vyjasnil, zda se nyní projednávaná žádost o informace se žádostí ze dne 19. 5. 2023 skutečně překrývá. Výslovné posouzení této otázky v napadeném rozhodnutí taktéž chybí. Jen implicitně z parafráze závěrů rozsudku č. j. -40 by bylo lze dovodit, že žalovaný jeho závěry považuje za plně aplikovatelné i v řízení o nynější žádosti o informace, proč tomu tak je, však v napadeném rozhodnutí žalovaný neuvádí. Podrobnější posouzení této otázky je přitom významné právě v kontextu § 3 odst. 5 zákona o archivnictví.

27. Judikatura NSS opakovaně konstatovala, že nerespektování závazného právního názoru soudu správním orgánem představuje natolik závažnou vadu, že k ní soud musí přihlédnout i z úřední povinnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 6. 2020, č. j. -81, ze dne 29. 4. 2009, č. j. -100, ze dne 15. 12. 2016, č. j. -45, a řada dalších). I když tedy žalobce v nyní podané žalobě odkaz na § 3 odst. 5 zákona o archivnictví neuvedl (zmiňuje jen absenci odůvodnění překryvu rozhodných skutkových okolností s věcí posuzovanou v rozsudku č. j. -40), soud musel přihlédnout k opakované absenci tohoto zdůvodnění z moci úřední.

28. Soud tedy konstatuje, že v napadeném rozhodnutí žalovaný znovu nijak nereaguje na žalobcem namítanou povinnost povinného subjektu disponovat požadovaným souborem X z titulu zásad vymezených v § 3 odst. 5 zákona o archivnictví. Z toho důvodu je napadené rozhodnutí opět ze stejného důvodu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a současně stiženo závažnou procesní vadou z důvodu nedodržení závazného právního názoru soudu, což již samo o sobě dostačuje k jeho zrušení i bez jednání ve smyslu a c) V tomto směru má žalobce pravdu, že odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze účinně doplňovat až v písemném vyjádření k podané žalobě (viz např. rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2004, č. j. -58).

29. Přesto se soud argumenty žalovaného dodatečně uplatněnými ve vyjádření k žalobě zabýval, aby předešel zbytečnému kolotoči v podobě dalšího zrušujícího rozsudku po doplnění těchto důvodů do odůvodnění nového rozhodnutí. Žalovaným uváděné argumenty totiž neobstojí.

30. Pro nyní projednávanou věc bylo potřebné posoudit, zdali žalovaný postupoval správně, když (jak poprvé tvrdí až ve svém vyjádření) nynější žádost o informace v bodě 3) považoval za překrývající se s bodem 3) předchozí žádosti, kterou se zabýval zdejší soud v řízení sp. zn. .

31. Ve zmíněném řízení se žalobce žádostí ze dne 19. 5. 2023 domáhal pod bodem 3) toho, zda by mohl nahlédnout do e-mailové schránky bývalé zaměstnankyně a vyhledat v ní e-mailovou zprávu obdrženou dne 18. 6. 2020 v 19:02 hodin a opatřit si její přílohu (srov. bod 1 rozsudku č. j. -40). Povinný subjekt tehdy, stejně jako nyní, žádost odmítl a uvedl, že požadovanou informaci nemá, protože e-mailová schránka bývalé zaměstnankyně byla smazána. V rozsudku č. j. -40 Krajský soud v Praze v bodech 31-43 dospěl k závěru, že mezi účastníky je nesporné, že povinný subjekt požadované informace (e-mailovou schránku bývalé zaměstnankyně a její obsah) již nemá, a současně dovodil, že ani nebyl povinen je mít. Zdůraznil, že ustanovení zákona o archivnictví, jichž se žalobce tehdy dovolával, se týkají pouze správního spisu, jehož obsah však žalobce výslovně nežádal (bod 36 uvedeného rozsudku). Přesnou formulací své žádosti se totiž domáhal poskytnutí „původního elektronického dokumentu ‚X‘ a metadat“ z e-mailové schránky bývalé zaměstnankyně povinného subjektu, přičemž po celou dobu řízení opakovaně vyjadřoval přesvědčení, že se tento elektronický dokument liší od jeho listinné podoby založené ve spise. Soud přitom dovodil, že po splnění povinnosti spočívající v začlenění přijatého e-mailu do (elektronického či analogového) spisu již nemá správní orgán povinnost uchovávat e-mail v e-mailové schránce zaměstnankyně, do níž byl doručen a v níž se žalobce chtěl s požadovaným souborem seznámit (bod 41 rozsudku). Na tyto závěry posléze navázal NSS v rozsudku ze dne 12. 12. 2024, č. j. -39, v němž potvrdil, že z zákona o archivnictví neplyne povinnému subjektu povinnost zachovat e-mailové schránky bývalých zaměstnanců a originály e-mailových zpráv do nich doručených a že tato povinnost neplyne ani z .

32. V nyní posuzované žádosti o informace se však žalobce nedožadoval (zjednodušeně řečeno) poskytnutí souboru X z konkrétní e-mailové schránky, nýbrž poskytnutí tohoto souboru bez dalšího. V takové situaci bylo třeba, aby se povinný subjekt (potažmo žalovaný) zabýval otázkou, zda bylo jeho povinností v době podání žádosti o informace uchovávat (archivovat) tento soubor i mimo konkrétní e-mailovou schránku zaměstnance, do níž byl zaslán. Popis způsobu doručení požadovaného souboru v nynější žádosti o informace evidentně slouží pouze za účelem přesné identifikace verze souboru pro případ, že by existoval i ve verzi jiné (z úpravy souboru před jeho vytištěním ostatně žalobce onu bývalou pracovnici žalovaného právě podezřívá), požadavek na extrakci požadovaného souboru z této e-mailové schránky pro účely vyřízení žádosti o informace ale již v nové žádosti chybí. Za daného stavu tak již nemohl postačovat prostý odkaz žalovaného na to, že e-mailová schránka byla již před podáním žádosti o informace smazána včetně v ní obsažených dat.

33. Pokud jde o žalobcem zmiňovaný § 3 odst. 5 zákona o archivnictví, ten v rozhodné době (18. 6. 2020; beze změny tomu tak bylo ovšem i k datu žádosti o informace 14. 8. 2023) uváděl, že v případě dokumentů v digitální podobě se jejich uchováváním rozumí rovněž zajištění věrohodnosti původu dokumentů, neporušitelnosti jejich obsahu a čitelnosti, tvorba a správa metadat náležejících k těmto dokumentům v souladu s tímto zákonem a připojení údajů prokazujících existenci dokumentu v čase. Tyto vlastnosti musí být zachovány do doby provedení výběru archiválií.

34. Toto zákonné ustanovení povinnému subjektu stanoví určité principy, jimiž se má při nakládání s dokumenty v digitální podobě řídit. Má je uchovávat tak, aby byla po celou dobu bezpečně zachována jak informace o jejich původu, tak jejich nezměněný a čitelný obsah. Konkrétní způsob provedení těchto zásad ovšem citované ustanovení neupravuje a nelze z něj přímo a v podstatě ani nepřímo (takto na věc nahlížel NSS v rozsudku č. j. -39) vyčíst, jakým způsobem měl MěÚ Mělník nakládat s přijatým elektronickým dokumentem, zejména když k jeho doručení nedošlo cestou k tomu určené podatelny, nýbrž prostřednictvím pracovního e-mailu zaměstnance.

35. S ohledem na to, že při posuzování žádosti o informace a povinnosti disponovat s konkrétní informací se nejen pro soud, ale i pro žalovaného a povinný subjekt předpokládá plná znalost práva a povinnost je v plném rozsahu aplikovat při posouzení podané žádosti, nemohly se ovšem v dané situaci správní orgány zastavit jen u aplikace obecného § 3 odst. 5 zákona o archivnictví, ale bylo jejich povinností přihlédnout i k jeho konkrétním projevům v navazujících ustanoveních zákona o archivnictví a prováděcích právních předpisech.

36. V tomto směru nelze přehlédnout zejména , o podrobnostech výkonu spisové služby, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „prováděcí vyhláška“), jenž stanoví, že pokud je v adrese na obálce doručené veřejnoprávnímu původci uvedeno nad názvem veřejnoprávního původce jméno, popřípadě jména, a příjmení fyzické osoby, předá veřejnoprávní původce obálku adresátovi, popřípadě jím určené fyzické osobě, neotevřenou. Zjistí-li adresát po otevření obálky, která mu byla předána, že obsahuje dokument úředního charakteru, zabezpečí bezodkladně, aby bylo ve vztahu k tomuto dokumentu dále postupováno podle této vyhlášky. Pokud je v adrese na obálce doručené veřejnoprávnímu původci uvedeno jméno, popřípadě jména, a příjmení fyzické osoby pod názvem veřejnoprávního původce nebo vedle něj, veřejnoprávní původce postupuje, jako by údaje o fyzické osobě nebyly na obálce uvedeny. Pokud byl dokument v digitální podobě úředního charakteru zaslán na adresu elektronické pošty zřízenou veřejnoprávním původcem, která nebyla veřejnoprávním původcem zveřejněna podle jako elektronická adresa podatelny, postupuje adresát obdobně podle věty druhé. Citované ustanovení bylo novelou provedenou změněno s účinností od 1. 7. 2023 tak, že bylo vypuštěno slovo „bezodkladně“. Tato změna právní úpravy však s ohledem na datum doručení požadovaného dokumentu v roce 2020 není pro věc relevantní.

37. Dále pak má svůj význam i § 6 odst. 1 prováděcí vyhlášky, podle nějž pokud veřejnoprávní původce vykonává spisovou službu v listinné podobě, převede doručený dokument v digitální podobě autorizovanou konverzí dokumentů nebo jiným způsobem převedení podle § 69a zákona do dokumentu v analogové podobě. Veřejnoprávní původce uloží doručený dokument v digitální podobě včetně datové zprávy, v níž je obsažen, ve tvaru, ve kterém mu byl doručen, a uchová jej po dobu nejméně 3 let ode dne doručení, pokud obsah dokumentu není spojen s výkonem práv a povinností, pro jejichž uplatnění stanoví jiný právní předpis dobu delší; v takovém případě původce uchová doručený dokument po dobu stanovenou jiným právním předpisem pro uplatnění práv a povinností ke skutečnostem obsaženým v tomto dokumentu. Veřejnoprávní původce opatří otiskem podacího razítka, popřípadě jiným technologickým prostředkem obdobného určení jako podací razítko dokument v analogové podobě vzniklý převedením doručeného dokumentu v digitální podobě. Odst. 3 téhož ustanovení k tomu dodává, že pokud je skartační lhůta doručeného dokumentu převedeného podle odstavce 1 nebo převedeného autorizovanou konverzí dokumentů podle odstavce 2 kratší než 3 roky, veřejnoprávní původce uchová doručený dokument nejméně po dobu skartační lhůty.

38. Posledně citované ustanovení doznalo s účinností od 1. 1. 2022 (novela provedená ) podstatnější změny, jelikož došlo k vypuštění celé věty druhé , ukládající povinnost archivace doručeného dokumentu ve tvaru, v jakém byl doručen. Současně ale byl přeformulován i odst. 3 tak, že nově stanovil, že veřejnoprávní původce může doručený dokument, který byl převeden podle odstavce 1 nebo 2, zničit bez výběru archiválií. Z toho a contrario plyne, že nedošlo-li k převedení dokumentu postupem autorizované konverze zmiňovaným v odkazovaných odstavcích, doručený dokument zničit nelze.

39. Z argumentace účastníků vyplývá, že povinný subjekt vede správní spis, do nějž byla založena sporná po vytištění (vzniklá podle žalobce úpravou jím požadovaného souboru – digitálního dokumentu doručeného prostřednictvím pracovní e-mailové schránky zaměstnance) v analogové podobě. To ovšem nic neříká o tom, v jaké podobě vedl povinný subjekt systém spisové služby, jímž se ve smyslu zákona o archivnictví v podstatě rozumí systém odborné správy dokumentů pro jejich příjem, evidenci, rozdělování, oběh, vyřizování, vyhotovování, podepisování, odesílání, ukládání a vyřazování ve skartačním řízení, a to včetně kontroly těchto činností. Podle poslední věty zákona o archivnictví mělo totiž město Mělník na výběr, zda bude vykonávat spisovou službu v elektronické podobě v elektronických systémech spisové služby nebo v listinné podobě. Jak tomu v daném případě bylo, žalovaný nezjišťoval a v tomto směru bude vhodné, aby tuto otázku postavil najisto, aby bylo jasné, jakou právní úpravou se nakládání se žalobcem požadovaným souborem přesně řídilo. Totéž platí ve vztahu k nezjištěnému obsahu spisového řádu ( zákona o archivnictví), který by mohl ukládat povinnému subjektu povinnosti nad rámec stanovený v tehdy účinných právních předpisech a eventuálně také modifikovat skartační lhůtu, po niž byl povinný subjekt povinen archivovat doručený digitální dokument v původní podobě. Žalovaný konečně ani nezjistil, zda založená do správního spisu OSPOD sp. zn. , jež měla vzniknout vytištěním požadovaného digitálního souboru, vznikla postupem autorizované konverze, již by řádně dokládala připojená doložka ve smyslu zákona o archivnictví. V případě provedení autorizované konverze by totiž od 1. 1. 2022 nemusel povinný subjekt již původní elektronický dokument archivovat.

40. Ať tak, nebo tak, ze shora citovaných ustanovení prováděcí vyhlášky se podle soudu jeví, že stanovily jasnou povinnost v případě doručených dokumentů v digitální podobě je uchovávat v podobě, v níž byly doručeny, zpravidla alespoň po 3 roky, a to i v případě, že nebyly doručeny přímo cestou elektronické podatelny, ale na jinou adresu povinného subjektu (kterou je i pracovní e-mail jeho zaměstnance). Jednalo-li se totiž o dokument úředního charakteru (což v situaci, že byl zakládán do správního spisu OSPOD, nepochybně byl tento případ), bylo povinností příslušného zaměstnance bezodkladně tento dokument předat elektronické podatelně, a to takovým způsobem, aby podací oddělení mohlo splnit povinnost archivace příchozího digitálního souboru v podobě, v níž přišel. To nebylo možné zajistit prostým vytištěním doručeného souboru a jeho založením do příslušného správního spisu, neboť nejde o původní podobu dokumentu a při daném úkonu se ztrácí připojená metadata a současně elektronická stopa evidující věrohodným způsobem původ dokumentu a neporušenost jeho obsahu. Naopak (v případě absence jiných specializovaných postupů) se jako jediné, požadavkům prováděcí vyhlášky odpovídající řešení nabízelo přeposlání původního e-mailu s úředním dokumentem z e-mailové schránky zaměstnance do e-mailové schránky podatelny či na jinou adresu povinného subjektu, u níž by bylo zajištěno řádné zaevidování podání v systému spisové služby včetně zachování doručeného elektronického dokumentu po stanovenou dobu. Převedení doručeného digitálního dokumentu do listinné podoby založené do spisu OSPOD pak muselo dle prováděcí vyhlášky proběhnout postupem autorizované konverze dokumentů upraveným v archivního zákona a a násl. , o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění účinném do 31. 12. 2020. Provedení autorizované konverze by pak povinný subjekt v návaznosti na novelu prováděcí vyhlášky zprostilo povinnosti dále původní digitální dokument archivovat.

41. Na základě předběžného posouzení soudem (s ohledem na nepřezkoumatelnost dosud vydaných správních rozhodnutí ve věci a nedostatečně zjištěný skutkový stav soud nečiní konečné závěry, neboť to bude úkolem správních orgánů v dalším řízení po doplnění nezbytných skutkových zjištění) se tedy jeví, že žalobce zcela přiléhavě namítá, že povinný subjekt nevynaložil úsilí požadovanou informaci opět získat. Z rozsudku NSS ze dne 7. 4. 2015, č. j. -41, č. 3223/2015 Sb. NSS, totiž jasně plyne povinnost povinného subjektu opět vytvořit požadovanou informaci za předpokladu, že povinný subjekt měl zákonem stanovenou povinnost touto informací disponovat. To koresponduje i s výslovným zněním odmítacího důvodu podle § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím.

42. Pokud se na základě doplněných skutkových zjištění (způsob vedení spisové služby povinným subjektem v mezidobí mezi doručením požadovaného souboru a okamžikem podání žádosti o jeho poskytnutí, povinnosti vymezené spisovým řádem povinného subjektu, provedení autorizované konverze požadovaného souboru) potvrdí, že povinný subjekt byl povinen v době podání žádosti o informace nadále archivovat původní podobu žalobcem požadované zprávy se souborem X, již měla bývalá zaměstnankyně obratem předat za účelem archivace v systému spisové služby, avšak tento soubor v uvedené podobě (již) nebude mít povinný subjekt k dispozici, bude namístě, aby učinil vše nezbytné k tomu, jeho jej znovu získal a mohl tím řádně zodpovědět žádost o tuto informaci. Jestliže již byla e-mailová schránka původní zaměstnankyně vymazána včetně požadované zprávy a zpráva není povinným subjektem v původní podobě, jež správně měla být předmětem autorizované konverze, archivována ani na jiném místě, skutečně se nabízí, aby povinný subjekt oslovil odesílatelku a požádal ji o přeposlání původní zprávy na oficiální adresu povinného subjektu, a získal tím požadovanou informaci náhradním způsobem, který se v co největším možném rozsahu přiblíží tomu, v jaké podobě byl povinný subjekt povinen požadovanou zprávu, resp. soubor archivovat.

43. Zjednodušeně řečeno, vymazání e-mailové schránky bývalé zaměstnankyně povinného subjektu dle všeho nepředstavovalo důvod pro neposkytnutí dokumentu úředního charakteru v digitální podobě, který byl do této e-mailové schránky doručen, s odkazem na § 2 odst. 4, resp. § 11b informačního zákona, ledaže již v době podání žádosti o informace marně uplynula příslušná skartační lhůta či tento dokument byl převeden do listinné podoby či jiného datového formátu cestou autorizované konverze. Povinný subjekt totiž měl povinnost takový dokument archivovat v systému spisové služby mimo e-mailovou schránku zaměstnance.

44. S ohledem na shora uvedené již bylo nadbytečné se zabývat otázkou, zda povinnost disponovat požadovaným souborem nevyplývala povinnému subjektu též z ustanovení či zákona o sociálně-právní ochraně dětí, na něž žalobce poukazoval, jelikož spornou otázku mnohem konkrétněji a přiléhavěji reguluje zákon o archivnictví a prováděcí vyhláška.

45. Přesto lze stručně podotknout, že § 55 odst. 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí v době přijetí e-mailu stanovil, že kromě spisové dokumentace vede obecní úřad obce s rozšířenou působností i další písemnosti tvořící podklad pro zpracování spisové dokumentace. Tyto písemnosti se nevydávají žádnému orgánu, fyzické nebo právnické osobě. Lze je předložit jen soudu a státnímu zastupitelství v případě, že se údaje v nich obsažené týkají trestního stíhání. Toto ustanovení zakazující vydání písemností tvořících podklad pro zpracování spisové dokumentace komukoliv vyjma soudu a státního zastupitelství za účelem trestního stíhání by představovalo zjevnou překážku, která z pozice zvláštní právní úpravy k informačnímu zákonu vylučovala poskytnutí požadované informace (pokud by ovšem požadovaný soubor byl takovým podkladem).

46. Měl-li snad žalobce na mysli § 55 odst. 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí ve znění účinném v době podání žádosti o informaci (tj. ve znění účinném od 1. 1. 2022), podle nějž spisovou dokumentaci mohou tvořit záznamy na technických nosičích dat, mikrografické záznamy, tištěné produkty optického archivačního systému a tištěné nebo fotografické produkty jiné výpočetní techniky místo origináluy, podle jehož obsahu byly pořízeny, pokud z povahy věci nevyplývá, že je třeba uchovat originál nebo úředně ověřenou kopiiy (v době zpracování e-mailu s požadovaným dokumentem šlo o odst. 3), zde soud konstatuje, že toto ustanovení primárně hovoří o uchování digitálních záznamů namísto originálů listin, tedy o situaci opačné k tomu, jak bylo MěÚ Mělník postupováno ve vztahu k požadované příloze emailu. I kdyby však toto ustanovení dopadalo též na žalobcem rozporovanou situaci, podle soudu v případě vytištění elektronického dokumentu do spisu by zpravidla nevyvstávala potřeba uchování elektronického originálu, není-li specificky zapotřebí zachovat např. metadata, jež vytištěný dokument neobsahuje. To by mohlo dávat význam např. u fotografií sloužících jako důkaz (údaje o datu vzniku, GPS souřadnicích apod.), nicméně u posudku či odborného vyjádření, jehož obsah lze potvrdit či upřesnit výslechem znalce či jiného odborného zpracovatele, tomu tak není. Žalobcem namítaná manipulace s obsahem dokumentu ze strany úředníka je natolik nepravděpodobná záležitost (byť ji zcela vyloučit nelze nikdy), že potřeba z povahy věci uchovávat originál dokumentu v případě odborného posudku by obecně nebyla dána.

47. stanovící v , že vedoucí zaměstnanci jsou dále povinni zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů, pak představuje zcela obecnou právní úpravu, ze které povinnost uchování původně doručených elektronických dokumentů dovodit nelze. To však nic nemění na tom, že tato povinnost plynula ze zcela konkrétních ustanovení a prováděcí vyhlášky v návaznosti na zákona o archivnictví.

Závěr a náklady řízení

48. S ohledem na shora uvedené závěry soud napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž je žaloba přípustná (tj. pokud jde o výrok zamítající odvolání žalobce proti částečnému odmítnutí jeho žádosti o informace ve vztahu k jejímu bodu 3), zrušil bez nařízení jednání postupem podle , b) i c) , jelikož v této části je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, v řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a při jeho vydání žalovaný postupoval v rozporu se závazným právním názorem soudu, aby posoudil, zda povinnému subjektu neplyne povinnost disponovat požadovanou informací v intencích zákona o archivnictví.

49. Jelikož v této části není napadené rozhodnutí přezkoumatelné a v řízení nebyl v dostatečném rozsahu zjištěn skutkový stav, nemohl soud povinnému subjektu podle § 16 odst. 4 informačního zákona ani tentokrát uložit poskytnutí požadované informace (viz rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2019, č. j. -31, bod 29). O žádosti totiž nemá jako první rozhodovat soud, ale měl by dát správnímu orgánu možnost o poskytnutí informace rozhodnout znovu, tentokráte již přezkoumatelně. Jak k tomu uvádí NSS, účelem zavedení apelačních prvků do jinak přísně kasačního typu řízení zcela jistě nebylo, aby soudy v každé jimi posuzované kauze samy aktivně vyhledávaly důvody pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informace či nahrazovaly důvody rozhodnutí o odmítnutí žádosti (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/2003-73, č. 1469/2008 Sb. NSS). Soud proto přistoupil toliko ke zrušení příslušné části napadeného rozhodnutí a věc znovu vrátil žalovanému k dalšímu řízení ( ), v němž jsou správní orgány právním názorem soudu vázány ( ). S ohledem na okolnosti případu však soud žalovaného již nad rámec nezbytného zavázal přesněji specifikovaným právním názorem, aby povinnost MěÚ Mělník mít požadovanou informaci posoudil v kontextu jednoznačně vymezených právních norem, jež jsou s vysokou pravděpodobností pro daný případ relevantní.

50. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle a 3 Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Úspěšný žalobce naopak má nárok na náhradu skutečně vynaložených nákladů řízení. Úspěšný však byl jen v polovině. Dožadoval se totiž zrušení celého napadeného rozhodnutí sestávajícího ze dvou výroků. Ve vztahu k prvnímu (nečíslovanému) výroku však bylo nutno jeho žalobu odmítnout a v této části podle nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Úspěch žalobce se týká jen druhého (nečíslovaného) výroku napadeného rozhodnutí. Žalobce byl osvobozen od soudního poplatku v rozsahu 90 %, proto na soudním poplatku uhradil 300 Kč. S ohledem na poloviční úspěch mu tak náleží náhrada nákladů řízení v poloviční výši, tj. v částce 150 Kč. Jiné žalobcem vynaložené náklady řízení ze soudního spisu neplynou a žalobce je ani nad rámec soudního poplatku nepožadoval.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 24. června 2026

Mgr. Ing. Petr Šuránek v. r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.