Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 176/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Petra Novotného, zastoupeného JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -321 ze dne 23. 10. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení , a d (dále jen ""), y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016 č. j. -245.

Z obsahu napadeného usnesení, souvisejících rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že na základě návrhu stěžovatele byla dne 17. 6. 2010 nařízena exekuce podle vykonatelného notářského zápisu notářky JUDr. Heleny Divišové ze dne 25. 10. 2006 sp. zn. NZ 746/2006, N 796/2006, k uspokojení jeho pohledávky ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím proti povinnému.

Obvodní soud usnesením ze dne 28. 2. 2012 k návrhu povinného exekuci zastavil, když dovodil, že ke dni 25. 10. 2006 dluh vůči stěžovateli neexistoval. Městský soud usnesením ze dne 5. 2. 2013 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Na základě dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia usnesením ze dne 11. 2. 2015 č. j. -163 napadená usnesení zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že obsahuje-li dohoda osoby oprávněné a osoby povinné obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti ujednání, podle kterého "bude-li věřitelem poskytnuta dlužníku půjčka podle smlouvy o půjčce" zavazuje se dlužník splnit pohledávku a jiné nároky věřitele, vyplývající ze závazkového právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o budoucí smlouvě o půjčce, jde o podmínku ve smyslu ustanovení věty první a odst. 2 věty první , , ve znění pozdějších předpisů [ , o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jejíž splnění je třeba prokázat způsobem uvedeným v ustanovení , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen ""). V daném případě nebyly splněny předpoklady pro nařízení exekuce, nikoliv však proto, že stěžovatel nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, jak soudy obou stupňů dovodily, nýbrž proto, že stěžovatel dosud kvalifikovanými listinami neprokázal, že se splnila podmínka sjednaná v dohodě účastníků obsažená v předmětném notářském zápisu a v prohlášení vedlejšího účastníka řízení o svolení k jeho vykonatelnosti. Nejvyšší soud přitom výslovně zdůraznil, že situace je pro oprávněného řešitelná podáním žaloby na určení, že podmínka, na kterou byla vykonatelnost notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti navázána, byla splněna.

Poté Obvodní soud usnesením ze dne 20. 1. 2016 exekuci zastavil z důvodu, že stěžovatel nesplnil podmínku pro nařízení exekuce, kdyžu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem neprokázal splnění odkládací podmínky, ke které se zavázal vykonávaným notářským zápisem a notářský zápis tak není vykonatelný.

Městský soud usnesením ze dne 26. 4. 2016 usnesení obvodního soudu potvrdil, nikoliv však se závěrem, že stěžovatel věrohodně neprokázal splnění odkládací podmínky způsobem stanoveným v § 43 odst. 2 exekučního řádu, ale z důvodu promlčení pohledávky oprávněného, neboť notářským zápisem nedošlo k uznání dluhu, protože nelze uznat dluh, který v budoucnu teprve vznikne.

Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, protože nesplňovalo obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení , neboť neobsahovalo údaj, v čem přesně stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2018

sp. zn.

bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušeno, neboť Nejvyšší soud se nevypořádal se stěžovatelem nastolenou otázkou, která dosud neměla být dovolacím soudem řešena, a to zda lze platně uznat dluh, který v budoucnu teprve vznikne.

Po kasačním nálezu Ústavního soudu Nejvyšší soud dovolání stěžovatele znovu posuzoval a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť právní názor městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvod, aby předmětná právní otázka byla posouzena jinak (srov. ).

Nejvyšší soud totiž již ve svých předchozích rozhodnutích dospěl k závěru, že uznání dluhu podle , občanského zákona, je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl (sp. zn. , ). Rovněž je vyloučeno, aby před předáním peněz žalovaný dluh z půjčky uznával (sp. zn. ). V projednávané věci dluh povinného v době sepsání notářského zápisu dne 25. 10. 2006 nejenže nebyl splatný, ale ani dosud neexistoval. Z tohoto důvodu není možné, aby povinný v notářském zápisu svůj dluh uznal, když uznat lze jen právní skutečnost, která již nastala a nikoliv skutečnost, která může, ale nemusí nastat teprve v budoucnosti. Uvedenému neodporuje závěr, že lze uznat i dluh, který dosud není splatný, neboť je třeba rozlišovat dluh, který dosud nevznikl a dluh, který sice již vznikl, avšak doposud není splatný.

Nejvyšší soud nadto zdůraznil, že dovolatelem nastolená právní otázka je v posuzované věci otázkou nadbytečnou a nemůže tak založit přípustnost dovolání ve smyslu , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na ní objektivně nezávisí. Odkázal na závěry předchozího usnesení vydaného ve věci stěžovatele velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia dne 11. 2. 2015, podle něhož k tomu, aby oprávněný prokázal, že půjčku podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti povinnému skutečně poskytl a že předmětný notářský zápis se svolením k vykonatelnosti je formálně vykonatelným exekučním titulem, je třeba dodatu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem. Z ní musí být patrné, že byla splněna podmínka, nebo že oprávněný splnil vzájemnou povinnost ( exekučního řádu). V daném případě však dovolatel dosud kvalifikovanými listinami neprokázal, že podmínku sjednanou v dohodě účastníků v předmětném notářském zápisu splnil.

Jestliže tedy ze strany oprávněného nebylo prokázáno, že jsou splněny procesní předpoklady, aby předmětný zápis se svolením k vykonatelnosti obstál jako formálně vykonatelný exekuční titul, je třeba exekuci již z tohoto důvodu zastavit s odkazem na ustanovení Za takových okolností je nadbytečné se zabývat tím, jestli uznání závazku, jež bylo rovněž součástí předmětného notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, podle hmotného práva obstojí či nikoliv.

Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutím Nejvyššího soudu, který, ač bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel půjčku povinnému poskytl, trvá na svém opakovaném závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky podle § 43 odst. 2 exekučního řádu a zastavení exekuce je proto oprávněné, porušil jeho ústavně zaručená práva. Závěr o nesplnění podmínek podle § 43 odst. 2 exekučního řádu považuje stěžovatel za nepřípustně formalistický. Dodává, že v průběhu doby dosáhl i rozhodnutí o určení splnění podmínky podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 9. 2017 sp. zn. -69, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018 sp. zn. -103. Stěžovatel rovněž namítá, že dovolací soud bez dalšího přisvědčil závěru odvolacího Městského soudu v Praze, že nelze uznat dluh, který neexistuje, aniž by svůj závěr blíže odůvodnil. Názor, že nelze uznat dluh, který vznikne v budoucnosti, pak považuje stěžovatel za protiústavní.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu byla posuzována výhradně přípustnost dovolání proti rozhodnutí městského soudu. Nejvyšší soud se tedy v rozhodnutí o dovolání nezabýval věcnou stránkou projednávaného případu, ale v souladu se závěrem Ústavního soudu vysloveným v kasačním nálezu posuzoval, zda dovolání stěžovatele z pohledu otázky vymezené dovoláním, tj. zda lze platně uznat dluh, který v budoucnu teprve vznikne, naplňuje předpoklady přípustnosti dovolání (srov. ). Výhradně v tomto rozsahu, tj. zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není dovolací důvod naplněn, také Ústavní soud mohl napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání podrobit přezkumné pravomoci.

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se v dovolání předloženou otázkou řádně zabýval a dovodil, že závěr městského soudu, podle něhož uznání dluhu jako jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, lze učinit až poté, co dluh vznikl, je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a nezakládá proto přípustnost dovolání. Uvedenému závěru není z ústavního hlediska co vytknout.

Nejvyšší soud se navíc věcí zabýval i komplexně a zdůraznil, že k zastavení exekuce podle muselo dojít nejen z důvodu neplatnosti uznání dluhu v notářském zápisu, ale především proto, že stěžovatel neprokázal formální vykonatelnost exekučního titulu listinami charakterizovanými v ustanovení exekučního řádu. I v tomto směru své závěry, ostatně vyslovené již v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 2. 2015 č. j. -163 podrobně rozvedl. Ani k tomuto závěru nelze mít z ústavního hlediska výhrady. Ústavní soud vyzdvihuje, že je výhradně věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, neboť Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.

V neposlední řadě Ústavní soud dodává, že stěžovateli bylo od vydání rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia známo, že vyhovění požadavku na splnění formální vykonatelnosti exekučního titulu - notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, vyplývajícímu z ustanovení § 43 odst. 2 exekučního řádu, je řešitelné podáním žaloby na určení, že podmínka, na kterou byla vykonatelnost notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti navázána, byla splněna. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel této možnosti využil.

S ohledem na uvedené Ústavní soud uzavírá, že neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Nejvyšší soud své závěry podrobně odůvodnil a uvedl, jakými úvahami se řídil a jaké právní předpisy aplikoval.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu