Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 210/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Viktora Pavlíka, advokáta, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného Mgr. Petrou Novotnou, advokátkou, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2018 č. j. -1135 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. srpna 2018 č. j. -1109, spojené s návrhem na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a K. F. a B. F., J. F. a K. F. a obchodní společnosti Dolphins Corporation LTD., sídlem Mahé, Suite 13, Oiaji Trade Centre, Francis Ráchel Street, Victoria, Seychelská republika, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základních práva a svobody, jakož i ústavně zaručené principy. Konkrétně stěžovatel odkazuje na ", , , , 3 a 4, , , a 3d, a , , a y, Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 111, o diskriminaci, a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech". Dále stěžovatel svou ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a to pro rozpor s týmiž základními právy, svobodami a ústavněprávními principy, jak bylo odkazováno shora.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že v záhlaví citovaným usnesením Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") byla stěžovateli jako ustanovenému zástupci povinného K. F. přiznána částka 441 351,54 Kč. Dále byla stěžovateli jako opatrovníkovi povinné B. F. přiznána za výkon činnosti opatrovníka odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 7 986 Kč. Sám stěžovatel však jako ustanovený zástupce žádal odměnu a náhradu ve výši 1 860 228,13 Kč a 21% daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši 390 647,91 Kč a jako opatrovník žádal odměnu a náhradu ve výši 6 600 Kč a 21% DPH ve výši 1 368 Kč.

3. K odvolání stěžovatele pak Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením změnil I. výrok usnesení okresního soudu jen tak, že částka přiznané náhrady stěžovateli činí 442 789,82 Kč, jinak ho potvrdil.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti soustředí zejména na jím tvrzenou protiústavnost § 12a odst. 2 advokátního tarifu. Upozorňuje zejména na znevýhodnění ustanovených zástupců z řad advokátů, kdy omezení odměny částkou 5 000 Kč za jeden úkon podle něj mimo jiné vůbec neodráží náročnost jím vykonávané práce jako ustanoveného zástupce, ani přiměřenou výši nutného pojištění k této práci.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem.

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

9. Právě uvedené platí o to více při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií práva na soudní ochranu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012

sp. zn.

(N 173/67 SbNU 111)]. Problematika náhrady nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014

sp. zn.

(N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004

sp. zn.

(N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012

sp. zn.

(N 3/64 SbNU 29)]. V nyní posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí obecných soudů neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům.

10. Zejména krajský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, a to i odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu, kdy se Ústavní soud opakovaně tvrzenou protiústavností § 12a advokátního tarifu (a tedy nikoliv jen jeho druhého odstavce) zabýval a vždy jej hodnotil jako souladný s ústavním pořádkem [srov. k tomu například usnesení ze dne 31. 7. 2018

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Od tohoto postoje se Ústavní soud nemá důvod odchylovat. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména přehlíží, že jako ustanovený zástupce má státem zajištěnou odměnu a zvlášť náhradu výdajů. Již to ho staví do jiné pozice, než by byl výkon většiny ostatní podnikatelské činnosti, kde by stěžovatel neměl garantovanou odměnu (vše by záleželo na aktuální dohodě mezi sebou reagujících subjektů) a jeho případná odměna by v sobě zahrnovala i vynaložené náklady, kdy tyto, převýšily-li by jejich původní odhad, byly by stěžovatelovou ztrátou. V tomto ohledu je tak stěžovatel oproti většině ostatních případů ve výhodnějším postavení, kdy odměna, respektive náhrada nákladů zakotvená v advokátním tarifu představují v jistém slova smyslu zaručené minimum, na čemž odchylná úprava zakotvená v § 12a advokátního tarifu pro ustanovené právní zástupce ničeho principiálně nemění. Z výše uvedených důvodů je akceptovatelné, stanoví-li stát svým právním předpisem v některých situacích podmínky odměňování odlišně.

11. Co se týká nákladů na pojistné, v tomto ohledu lze odkázat na ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu. Na povinných by totiž skutečně vzhledem k jejich sociální situaci nemohla být oprávněným nárokovaná částka reálně vymáhána (stěžovatel přitom v ústavní stížnosti objektivně nevysvětluje, proč z takového předpokladu i při zachování náležité odpovědnosti, nemohl vycházet). Tím samozřejmě ani Ústavní soud ani krajský soud stěžovatele nikterak nenabádá k tomu, že by snad neměl ke svým povinnostem jako ustanovený zástupce přistupovat pečlivě.

12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle . S ohledem na tuto skutečnost odmítl Ústavní soud podle i návrh na zrušení právního předpisu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní eventuálně spojené návrhy na zrušení právních předpisů, resp. jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu