Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1365/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Chvojana, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 147/12, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2018 č. j. -819, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Jiřího Hartmanna, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, správce konkursní podstaty úpadkyně obchodní korporace Voseček - VOS, s. r. o., sídlem Bratří Štefanů 499/79, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na zákonný soud a zákonného soudce zaručené v d.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") předložil Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") věc posuzovanou v řízení zahájeném žalobou stěžovatele ze dne 28. 6. 2010 a vedeném pod sp. zn. , a to s námitkou stěžovatele, že předmětný spor nelze zařadit pod žádné z ustanovení , 3 a 4 , , ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen ""). V tomto řízení se stěžovatel domáhal zaplacení částky 8 979 992 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že s úpadkyní dne 27. 11. 2007 uzavřel kupní smlouvu k nemovitým věcem specifikovaným v žalobě. Ve smlouvě však nebylo uvedeno, že by příslušenstvím převáděných nemovitých věcí bylo právo úpadkyně na rezervovanou kapacitu příkonu o objemu 480 kW, za kterou by jinak byla povinna platit částku 800 Kč za jednu kWh. Úpadkyně měla od 28. 11. 2007 neoprávněně užívat podstatnou část nemovitých věcí stěžovatele a dodávat třetím osobám elektřinu z transformátorové stanice stěžovatele, čímž došlo k bezdůvodnému obohacení.

3. Usnesením vrchního soudu ze dne 1. 2. 2018 č. j. -819 bylo rozhodnuto tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy. Vrchní soud v odůvodnění uvedl, že podle , ve znění do 31. 12. 2013, krajské soudy rozhodovaly o sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, jestliže požadované plnění převyšovalo 100 000 Kč. Řízení bylo původně zahájeno pro částku 8 979 992 Kč s příslušenstvím a k bezdůvodnému obohacení mělo dojít při podnikatelské činnosti stěžovatele i úpadkyně.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tvrzení uplatněné u obecných soudů, že nyní posuzovaná věc podle žádného z ustanovení nebo jiného právního předpisu nespadá do věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně. Nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že bylo rozhodováno o sporu mezi podnikateli. Stěžovatel zdůrazňuje, že od počátku řízení vystupoval jako nepodnikající fyzická osoba, které bylo v záměru podnikat bráněno. Toto své tvrzení podporuje rovněž odkazem na výpisy z veřejné části živnostenského rejstříku. Samotný úmysl vykonávat podnikatelskou činnost však podle jeho názoru nepostačuje k tomu, aby se stal podnikatelem a aby na něj v soudním řízení bylo jako na podnikatele nahlíženo.

5. Stěžovatel dále uvádí, že senát vrchního soudu nebyl při rozhodování o námitce věcné nepříslušnosti správně obsazen, neboť jeho členem byl JUDr. František Švantner, který již rozhodoval o odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 24. 10. 2014 č. j. -598.

6. Poslední část argumentace stěžovatele se soustředí na absenci jakéhokoliv odůvodnění závěru, že byl podnikatelem, resp. na tvrzení, že ani ze soudního spisu nevyplývají žádné důvody pro učinění takového závěru. V této souvislosti odkázal na usnesení vrchního soudu ze dne 24. 1. 2012 č. j. -22, v němž vůči jiným žalobcům dospěl k závěru o věcné příslušnosti okresních soudů.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), posoudil splnění procesních předpokladů řízení. V prvé řadě se zaměřil na otázku přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o určení věcné příslušnosti soudu v civilním řízení, neboť nejde o rozhodnutí, kterým by byla věc skončena, nýbrž o rozhodnutí ryze procesní. S odkazem na dřívější praxi [zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 ve věci

sp. zn.

(N 118/57 SbNU 455)] však uvádí, že ústavní stížnost je přípustná i proti tomuto rozhodnutí, neboť i ono je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele. Stejně tak není vhodné přesouvat posouzení otázky porušení práva na zákonný soud a zákonného soudce do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, že stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a že ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není tedy součástí soustavy soudů (y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, posouzení splnění procesních podmínek a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládají-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku výkladu, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro rozhodování o věcné příslušnosti jako nedílné součásti rozhodovací činnosti.

10. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem vrchního soudu o věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně, resp. tvrzení nesprávného obsazení senátu, který o námitce věcné nepříslušnosti rozhodoval. Již na tomto místě Ústavní soud uvádí, že se nemohl zabývat argumentací stěžovatele obsaženou v závěru ústavní stížnosti o údajných pochybeních krajského soudu, neboť jeho rozhodnutí ve věci samé nebylo ústavní stížností napadeno.

11. Věcná příslušnost okresních soudů a krajských soudů v civilním soudním řízení ke dni zahájení řízení v nyní posuzované věci byla upravena v , ve znění do 31. 12. 2013, konkrétně v odst. 2, 3 a 4, jde-li o věcnou příslušnost krajských soudů. Podle dále platí, že u soudu vyššího stupně jsou vyloučeni soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak; totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání. Na základě uvedeného je třeba konstatovat, že posouzení věcné příslušnosti a naplnění předpokladů vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci jsou otázkami zákonné úpravy, jejíž výklad a použití jsou svěřeny obecným soudům, do jejichž činnosti může Ústavní soud zasáhnout za podmínek výše uvedených (bod 9.). Žádný z těchto závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.

12. Uvádí-li stěžovatel, že nikdy nebyl podnikatelem a samotný záměr podnikat neumožňoval obecným soudům na něj jako na podnikatele nahlížet, je třeba přihlédnout k pojmovým znakům podnikání vyplývajícím z , obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013. Podle něj se podnikáním rozuměla soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. V nyní posuzované věci nelze učinit závěr, že by stěžovatel z této definice vybočoval, byť jak sám uváděl, nebyl podnikatelem, neboť mu v podnikání bylo bráněno. V této souvislosti je třeba přihlédnout rovněž k úmyslu zákonodárce, neboť v , , ve znění pozdějších předpisů, již uvádí, že za podnikatele se považuje každý, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Ústavní soud rovněž považuje za nutné připomenout, že řízení v nyní posuzované věci bylo zahájeno žalobou stěžovatele, přičemž stěžovatel nijak neodůvodnil, proč podal žalobu právě u krajského soudu, a nikoliv okresního soudu, resp. proč námitku věcné nepříslušnosti vznesl až po vyčerpání řádného a mimořádného prostředku proti rozhodnutí ve věci samé. Odkaz stěžovatele na rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti v jiné věci nelze zohlednit, neboť jde o odlišné řízení, zejména jde-li o jeho účastníky.

13. Jde-li o námitku, že senát vrchního soudu byl při rozhodování o věcné příslušnosti nesprávně obsazen, neboť jeden z jeho členů rozhodoval o podaném odvolání, odkazuje Ústavní soud na citované ustanovení , které z rozhodování vylučuje soudce pouze v rámci instančního přezkumu, navíc pouze při rozhodování ve věci. V nyní posuzované věci vrchní soud nerozhodoval ani o opravném prostředku, ani o meritu, tudíž ani v tomto bodě nelze ústavní stížnosti vyhovět.

14. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem vrchního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu