Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2293/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CARBOUNION KOMODITY, s. r. o., sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2018 č. j. 159 ICm 1025/2016-351 a usnesení téhož soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 159 ICm 1025/2016-340, spojené s návrhem na zrušení § 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Tomáše Pachmana, sídlem Ctiborova 3091, Kladno, insolvenčního správce dlužnice obchodní společnosti COOP ENERGY, a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), resp. právo na přístup k soudu podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku podle y, resp. Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 5. 2018 č. j. -340 vydaným asistentkou soudkyně bylo stěžovatelce (žalované) uloženo, aby do 15 dnů od právní moci usnesení složila na účet městského soudu doplatek soudního poplatku za odvolání ve výši 2 781 776,20 Kč. Současně s tím byla stěžovatelka poučena o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno.

3. Proti výše uvedenému usnesení městského soudu podala stěžovatelka námitky, o nichž bylo usnesením městského soudu ze dne 7. 6. 2018 č. j. -351 rozhodnuto tak, že usnesení asistentky soudkyně bylo potvrzeno. Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné, a proto je stěžovatelka napadla ústavní stížností.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv. Hlavní pochybení městského soudu spatřuje v nesprávném posouzení zákona o soudních poplatcích, v důsledku čehož došlo k nesprávnému vyměření soudního poplatku (namísto soudního poplatku ve výši 2 000 Kč byl stěžovatelce vyměřen poplatek ve výši 2 781 776,20 Kč). Napadená rozhodnutí považuje za excesivní, omezující její právo na přístup k soudu. Poukazuje na to, že aby se vyhnula zastavení řízení, uzavřela za účelem úhrady soudního poplatku smlouvu o zápůjčce, čímž značně zatížila svůj majetek. Stěžovatelka se rovněž věnuje otázce přípustnosti ústavní stížnosti. V této souvislosti dovozuje, že ústavní stížnost proti usnesení soudu o námitkách, kterým bylo potvrzeno usnesení asistenta soudce o výzvě k zaplacení soudního poplatku, je i s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu [srov. usnesení ze dne 20. 9. 2016

sp. zn.

nebo usnesení ze dne 27. 2. 2018

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] přípustná. Z opatrnosti rovněž doplnila, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky [srov. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

5. Stěžovatelka s ústavní stížností spojila i návrh na zrušení , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná (srov. ).

7. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu ( y) takové souběžné rozhodování nepřipouští.

8. Problematikou usnesení soudu, jehož obsahem je výzva k zaplacení soudního poplatku, se zabývalo plénum Ústavního soudu, které přijalo dne 23. 4. 2013 stanovisko sp. zn. (ST 35/69 SbNU 859; č. 124/2013 Sb.), podle něhož je ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle zákona o soudních poplatcích vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, podle nepřípustná.

9. Podle odůvodnění stanoviska totiž není případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě způsobilé bezprostředně způsobit zásah do základních práv a svobod poplatníka, nýbrž takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu.

10. Ústavní soud v této souvislosti rovněž pokládá za vhodné poukázat na svoji judikaturu, ve které obdobné ústavní stížnosti, jako je nynější návrh stěžovatelky, odmítá pro nepřípustnost - viz např. usnesení ze dne 19. 9. 2013

sp. zn.

, usnesení ze dne 11. 6. 2014

sp. zn.

, usnesení ze dne 12. 8. 2014

sp. zn.

nebo usnesení ze dne 26. 10. 2015

sp. zn.

.

11. Podstatný přesah vlastních zájmů, od kterého stěžovatelka případně odvíjela přípustnost ústavní stížnosti, Ústavní soud v nyní posuzované věci rovněž neshledává. Jednak stěžovatelka vůbec nekonkretizuje, v čem by měl tento podstatný přesah spočívat, jednak nelze přehlédnout, že uložené povinnosti uhradit soudní poplatek, byť s jeho výší nesouhlasila, nakonec vyhověla. Proto nejsou podmínky pro postup podle naplněny.

12. Ohledně návrhu na zrušení zákona o soudních poplatcích Ústavní soud uvádí, že z vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného podle . Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení [viz shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995

sp. zn.

(U 22/4 SbNU 351)].

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal v posuzované věci důvody pro použití a ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl. Návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení zákona o soudních poplatcích Ústavní soud odmítl podle ve spojení s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu