Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3613/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jitky Sedláčkové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2018 č. j. 47 Co 219/2017-260 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. dubna 2017 č. j. 20 C 48/2015-239, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Sillet Group, a. s., sídlem 28. října 102/1, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), resp. právo na přístup k soudu podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zákonného soudce podle y, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 4. 2017 č. j. -239 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku ve výši 17 489,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím (I. výrok) a nahradit jí náklady řízení ve výši 17 760 Kč (II. výrok).

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 7. 2018 č. j. -260 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Vedlejší účastnice řízení se žalobou domáhala vrácení části provize, kterou stěžovatelce jako své obchodní zástupkyni vyplatila podle smlouvy o obchodním zastoupení, z důvodu, že nárok na tuto část provize podle předmětné smlouvy zanikl pro předčasné ukončení některých stěžovatelkou zprostředkovaných smluv (konkrétně šlo o smlouvy o životním pojištění). Krajský soud na posuzovanou věc použil , obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."), podle nichž "[p]rávo na provizi zanikne, je-li zřejmé, že smlouva mezi zastoupeným a třetí osobou nebude splněna, a jestliže nesplnění není důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému, nestanoví-li smlouva něco jiného" a obch. zák., který stanovuje, že "[p]rovize, která byla již uhrazena, musí být vrácena, jestliže právo na ni zaniklo podle předchozího odstavce". Krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že v případě předčasného zániku životního pojištění vznikla stěžovatelce povinnost vrátit poměrnou část vyplacené provize, neboť bylo zjištěno, že smlouva mezi třetími osobami a zastoupeným nebyla splněna a ke splnění nedošlo z důvodů na straně zastoupeného. Dále dovodil, že nešlo o provizi získatelskou, která by nebyla vázána na splnění povinností klientem.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s výkladem § 662 obch. zák. provedeným obecnými soudy, který považuje za svévolný. Domnívá se, že soudy svým rozhodnutím fakticky přenášejí podnikatelské riziko z pojišťoven na obchodní zástupce. Stěžovatelka poukazuje na kogentní charakter § 662 obch. zák. a zejména pak na jeho třetí odstavec. Vyslovuje přesvědčení, že právo na vyplacení provize nemůže být vázáno na trvání zprostředkované smlouvy, nýbrž je třeba dospět k závěru, že provize je odměnou za sjednání příležitosti uzavřít smlouvu. Dále argumentuje, že právo na vrácení provizí by nemělo být vedlejší účastnici řízení přiznáno kvůli rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Poukazuje přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016

sp. zn.

(všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž byl akceptován opačný přístup obecných soudů, a sice že je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, měly-li by se obdržené provize vracet. Rovněž poukazuje na nejednotnou rozhodovací praxi obecných soudů, která je v rozporu se zásadou legitimního očekávání stěžovatelky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Úvodem Ústavní soud připomíná skutečnost, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadenými rozsudky (předmětem sporu je částka ve výši 17 489,50 Kč s příslušenstvím), lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští nejen odvolání [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], nýbrž i dovolání [ ], je v podstatě s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002

sp. zn.

, ze dne 30. 8. 2001

sp. zn.

, ze dne 25. 8. 2004

sp. zn.

(U 43/34 SbNU 421), ze dne 27. 3. 2017

sp. zn.

].

9. Stěžovatelka tak musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v její právní sféře nastala (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014

sp. zn.

). To se však stěžovatelce nepodařilo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila žádnou zásadní újmu v její osobní sféře; napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející nepředstavují podle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení nezbytné.

10. Kromě toho lze uvést, že obsah ústavní stížnosti nesvědčí o jakékoliv nutnosti zásahu Ústavního soudu. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, které se týkají vesměs pouze výkladu příslušných ustanovení obchodního zákoníku a smlouvy o obchodním zastoupení, lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se skutkovými i právními závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Přezkoumávání konkrétních závěrů civilních soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým soudy dospěly, Ústavnímu soudu nepřísluší (srov. např. usnesení ze dne 16. 1. 2018

sp. zn.

a mnoho jiných).

11. Argumentovala-li stěžovatelka rozdílnou, resp. Nejvyšším soudem dosud neřešenou a tudíž nesjednocenou, rozhodovací praxí v otázce vracení provizí, poukazuje Ústavní soud na poměrně nedávný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. , v němž bylo vysloveno, že ujednání ve smlouvě o obchodním zastoupení, kterým si strany sjednají možnost vrácení přiměřené (úměrné) části provize pro případ, že zprostředkovaná smlouva nebude třetí osobou plněna po určitou stanovenou dobu jejího trvání, je v souladu s § 662 odst. 1 obch. zák., nepůjde-li o situaci neplnění smlouvy v důsledku okolností přičitatelných zastoupenému. Lze tedy uzavřít, že rozsudek krajského soudu stanovující povinnost stěžovatelky jako obchodního zástupce k vrácení vyplacených provizí v případě, že bylo vypovězeno pojištění vzniklé na základě zprostředkovaných pojistných smluv, kdy nešlo o získatelskou provizi, je s tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu, na které lze v podrobnostech odkázat, v souladu.

12. Poukaz stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

není rovněž zcela případný, neboť jak správně poznamenal krajský soud, Ústavní soud se z důvodu bagatelnosti sporu nezabýval jeho věcnou podstatou, nýbrž pouze zkoumal, zda nedošlo k nějakému excesu ze standardů rozhodování.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu