Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3216/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Igorem Andrýskem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 22, Hodonín, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. 3 T 222/2016-368 ze dne 17. 10. 2017, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 408/2017-398 ze dne 17. 1. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 724/2018 ze dne 25. 6. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle , d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z připojeného podkladového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně č. j. -368 ze dne 17. 10. 2017 byl stěžovatel uznán vinným v bodě 1) přečinem podvodu dle , 2 a 3 , , ve znění pozdějších předpisů, a v bodě 2) přečinem krádeže dle , 3 . Stíhaného jednání se stěžovatel, zkráceně řečeno, měl dopustit tím, že vědomě uvedl poškozenou R. M. v omyl, když s ní koncem roku 2015 nejprve dojednal vyčištění jejích lesních pozemků od následků polomů, o jejichž výskytu ji navíc nepravdivě informoval, aby posléze poškozené předložil a nechal jí podepsat kupní smlouvu, která se, na rozdíl od ústní dohody, vztahovala na veškeré, a nikoliv jen na poškozené, stromy na jejích lesních pozemcích, kdy skutečná hodnota takto prodávaných a později vytěžených stromů byla několikanásobně větší než dohodnutá kupní cena ve výši 10 000 Kč, v důsledku čehož způsobil poškozené škodu v částce nejméně 74 635 Kč [skutek pod bodem 1)]. Dále stěžovatel po předchozí vzájemné domluvě se spoluobžalovaným M. B. v témže období, tj. na přelomu roku 2015 a 2016, měli provést, bez vědomí vlastníků lesních pozemků a bez řádného povolení vydaného příslušným úřadem, neoprávněnou těžbu stromů, které odcizili a prodali, čímž způsobili v rozhodnutí jmenovaným poškozeným škodu v celkové výši nejméně 64 468 Kč [skutek pod bodem 2)]. Za popsanou trestnou činnost soud stěžovateli uložil dle , za použití , úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel byl současně zavázán k tomu, aby nahradil poškozené R. M. vzniklou škodu.

Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Brně č. j. -398 ze dne 17. 1. 2018 jako nedůvodné zamítnuto.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. ze dne 25. 6. 2018 podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení neztotožnil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Její převážnou část tvoří podrobná rekapitulace obsahu jím uplatněného dovolání, vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Stížnostní argumentaci stěžovatel přednesl až v samotném závěru svého návrhu. Poukazoval přitom na skutečnost, že ve výroku o trestu je uvedeno toliko ustanovení , z čehož dovozoval, že byl fakticky odsouzen pouze za přečin krádeže a nikoliv již za přečin podvodu dle , z jehož spáchání jej obecné soudy rovněž vinily. Tato situace měla podle jeho názoru nalézt odraz jednak ve výši trestu a jednak i ve výroku o náhradě škody, k čemuž evidentně nedošlo. V dané souvislosti stěžovatel jmenovitě upozorňoval, že pokud nebyl odsouzen za přečin podvodu, nemohl být zavázán ani k náhradě škody poškozené R. M. Dále stěžovatel namítal, že nebyla u obou jemu vytýkaných skutků zákonným způsobem prokázána výše vzniklé škody, pakliže nebyla zjištěna na podkladě znaleckého posudku. V případě poškozené M. navíc nalézací soud nevzal v úvahu, že tato obdržela částku 10 000 Kč, která měla být odečtena od soudem vyčíslené škody ve výši 74 635 Kč. K porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces vedl podle stěžovatele také nedostatečný popis skutku kvalifikovaného jako přečin krádeže, jenž neodpovídal zákonným požadavkům zakotveným v ustanovení § 120 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatel měl konečně za to, že obecnými soudy zjištěný skutkový stav věci nebyl způsobilý odůvodnit závěr o tom, že se dopustil vytýkané trestné činnosti. Souhrnně řečeno, jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností.

Po zahájení řízení zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu ještě doplnění ústavní stížnosti, které ovšem nebylo sepsáno jeho právním zástupcem ve smyslu . Stěžovatel v něm vyslovil přesvědčení, že svým jednáním nemohl naplnit skutkové podstaty přečinů podvodu a krádeže, a to z toho důvodu, že byl pouhým zaměstnancem obžalovaného M. B., tj. vystupoval v pozici podřízené. Právě M. B. disponoval příslušným živnostenským oprávněním a jeho jméno rovněž figurovalo na všech dokumentech. Zmíněné okolnosti dle stěžovatele obecné soudy přitom ignorovaly.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv v oblasti trestního soudnictví - vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ke kasaci soudního rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

Pochybení podobného charakteru, jež by si vyžádalo jeho zásah, Ústavní soud v projednávané věci však neshledal. Naopak, ze zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí dle jeho náhledu jasně vyplývá, že důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhané trestné činnosti stěžovatele, včetně objektivní a subjektivní stránky obou trestných činů. Ten obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Rozhodnutí obecných soudů, Nejvyššího soudu nevyjímaje, jsou současně založena na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru tak nemá důvod pochybovat o správnosti jejich úvah. V podrobnostech proto dále na ně odkazuje, považujíce za zbytečné se k opakovaně uplatňovaným námitkám stěžovatele, pokud jde o nedostatečná skutková zjištění či tvrzenou absenci jeho trestní odpovědnosti jakožto "pouhého" zaměstnance spoluobžalovaného M. B., duplicitně vyjadřovat.

K výtkám stěžovatele, týkajících se uloženého trestu, náhrady škody a popisu skutku kvalifikovaného jako přečin krádeže, Ústavní soud nepřihlížel, neboť byly, jak je patrné z obsahu napadených rozhodnutí, předloženy ex post až v řízení o ústavní stížnosti. Takovýto postup je dle konstantní judikatury Ústavního soudu nepřípustný (znamená, že nebyly vyčerpány opravné prostředky ve smyslu ). V ústavní stížnosti nelze vznášet zcela nové tvrzení, které stěžovatel neuvedl již v předchozím řízení, a znemožnil tak obecným soudům se spornými otázkami zabývat či na dané námitky reagovat. Nad rámec odůvodnění Ústavní soud nicméně poznamenává, že stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že byl nalézacím soudem ve výroku o trestu odsouzen toliko za přečin krádeže. Tento názor svědčí o nepochopení pravidel pro ukládání úhrnného trestu zakotvených v . Podle něj platí, že odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. V souzené věci tedy obecné soudy stěžovatele shledaly vinným ze spáchání obou stíhaných trestných činů a za oba mu také uložily trest, přičemž v souladu s citovaným ustanovením při určení konkrétní výměry trestu vycházely ze zákonné trestní sazby stanovené v pro přečin krádeže.

Vzhledem k výše uvedenému zbývá uzavřít, že se stěžovateli namítané porušení jeho ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení a předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu