Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2416/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Janečka, právně zastoupeného JUDr. Petrem Šťastným, advokátem se sídlem Náprstkova 273/8, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 4. 2017 č. j. 20 C 77/2016-60, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017 č. j. 26 Co 350/2017-104 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5 2018 č. j. 33 Cdo 1653/2018-132, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení vyplývá, že ve věci stěžovatele vedené u Okresního soudu v Kladně, v níž vystupoval jako žalovaný, byl v jeho neprospěch vydán rozsudek pro zmeškání, a to proto, že se stěžovatel a jeho právní zástupce včas nedostavili pro nepříznivou dopravní situaci na začátek prvního jednání, který byl stanoven na 9:00 hodin. Předtím se však právní zástupce stěžovatele telefonicky spojil s civilní kanceláří Okresního soudu v Kladně, které k nadepsané spisové značce sdělil, že se kvůli nenadálým dopravním obtížím se stěžovatelem opozdí. Právní zástupce stěžovatele do jednací síně dorazil přibližně v 9:35 hodin a předseda senátu mu oznámil, že ve věci již došlo k vydání rozsudku pro zmeškání.

3. Stěžovatel proto podal návrh na zrušení tohoto rozsudku, kterému však soud nevyhověl. Proti jeho usnesení o zamítnutí návrhu podal stěžovatel odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. O odvolání proti rozsudku pro zmeškání rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem, kterým jej potvrdil. Proti jeho rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné, když stěžovatel spatřoval přípustnost svého dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (procesního) práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu) a postupem soudů mu byla odňata možnost jednat před soudem. Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatel se - na rozdíl od případů, které hodnotil Ústavní soud a na něž stěžovatel odkazoval - k žalobě vůbec nevyjádřil a neuvedl nic na svou obranu, tedy nebyl procesně aktivní. Přes telefonicky hlášený pozdní příchod z důvodu "dopravní zácpy" k prvnímu jednání ve věci v avizovanou dobu (se zpožděním) nedorazil, přestože soud dobu jednání posunul.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že neví, jak by mohl v dané situaci reagovat lépe, když o nastalých okolnostech soud bezodkladně telefonicky informoval a posléze se k soudu skutečně dostavil, byť se zpožděním, které však nemohl ovlivnit. Jestliže pak odvolací soud k podanému odvolání tomuto postupu soudu prvního stupně přivolil vydáním napadeného rozsudku, pak dle názoru stěžovatele pochybil stejně jako soud prvního stupně, a následně pochybil i Nejvyšší soud při svém rozhodování o stěžovatelem podaném dovolání, které odmítl s odůvodněním, že stěžovatelem uváděná ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu je podmíněna tím, že žalovaný musí být do okamžiku vydání kontumačního rozsudku procesně aktivní.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.

6. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 1. 2016).

8. Ústavní soud v minulosti uvedl, že rozsudek pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek) je zvláštním druhem rozsudku. Je to typický institut klasického civilního procesu sporného, v němž jsou vydávána deklaratorní rozhodnutí o právech a povinnostech, jimiž účastníci mohou volně mimoprocesně disponovat. Jde o rozsudek pojatý jako sankce za nedostavení se k soudu. Sankce spočívá v tom, že soud rozhoduje v nepřítomnosti strany, která se bez omluvy nedostavila (zmeškala), a vychází ze skutkových tvrzení té strany, která byla dbalá a dostavila se.

9. Je však třeba mít na zřeteli, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Soud proto musí v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání jsou omluvitelné. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu (srov. nález ze dne 10. 3. 2005

sp. zn.

).

10. Ústavní soud dále připomíná, že zcela zřetelně rozlišuje možnost obrany proti rozsudku pro zmeškání zakotvenou v ustanovení , tj. návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání a možnost podání odvolání z důvodů podle V řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání přitom již není možné přezkoumávat otázku, zda důvod, pro který účastník řízení zmeškal jednání, je omluvitelný či nikoliv. Naopak pouze odvolací soud může podle ustanovení ve spojení s ustanovením vzít na zřetel vady uvedené v a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (srov. usnesení ze dne 1. 11. 2006

sp. zn.

a ze dne 12. 1. 2016

sp. zn.

).

11. Stěžovatel v projednávané věci pouze polemizuje s právními i skutkovými závěry obecných soudů a prezentuje vlastní opačné závěry. V ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje své argumenty vyslovené již v předchozím řízení a brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení y.

12. Ústavní soud dospěl k závěru, že vydání rozsudku pro zmeškání nemělo vliv na spravedlivost řízení jako celku. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti nebo že by vybočovala ze shora naznačených mezí přezkumu rozsudku pro zmeškání.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu