Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2728/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace AGROMONT VIMPERK spol. s r. o., sídlem Bohumilice 88, zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, sídlem Pražská 140, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2018 sp. zn. 20 Cdo 282/2018, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. října 2017 č. j. 24 Co 1467/2017-22 a usnesení soudního exekutora Mgr. Kamila Košiny, Exekutorský úřad Prachatice, ze dne 22. srpna 2017 č. j. 040 Ex 3801/17-13, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a soudního exekutora Mgr. Kamila Košiny, Exekutorský úřad Prachatice, jako účastníků řízení, a 1. Aleše Tvaroha a 2 Jitky Tvarohové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s d.

2. Napadeným usnesením soudní exekutor Mgr. Kamil Košina "zastavil exekuční návrh" stěžovatelky (jako oprávněné) ze dne 2. 6. 2017, kterým se domáhala vedení exekuce proti vedlejším účastníkům (jako povinným) na základě rozhodčího nálezu č. j. 0806/2010-9 vydaného dne 30. 6. 2010 rozhodcem Petrem Sýkorou (výrok I), stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů (výrok II) a uložil jí, aby mu zaplatila na náhradě nákladů exekuce částku 847 Kč (výrok III). Soudní exekutor vyšel z toho, že Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 8. 8. 2016 č. j. -39, které nabylo právní moci dne 9. 9. 2016, zastavil exekuci vedenou stěžovatelkou na majetek vedlejších účastníků, v níž byl vykonáván stejný exekuční titul, a to z důvodu podle (dále jen " "), neboť shledal, že k jeho vydání neměl rozhodce s ohledem na neplatnost rozhodčí doložky pravomoc. Na základě této skutečnosti pak dospěl k závěru, že řízení o výše uvedeném návrhu stěžovatelky ze dne 2. 6. 2017 brání překážka věci rozhodnuté ( ).

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným usnesením usnesení soudního exekutora potvrdil (ve výroku I pak "ve správném znění", tj. že se zastavuje řízení o předmětném návrhu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Proti tomu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud podle odmítl s tím, že není přípustné, protože odvolací soud postupoval v souladu s jeho ustálenou praxí.

II.

Stěžovatelčina argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy a soudní exekutor porušili její právo na spravedlivý proces, neboť se nevypořádali s argumentací, kterou v řízení uplatnila. Má za to, že v dané věci nevznikla překážka věci rozhodnuté, neboť dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudku ze dne 4. 9. 2008 sp. zn. ) platí, že tato překážka je dána v případě totožnosti účastníků i řízení, přičemž totožnost řízení je dána totožností předmětu (žalobního návrhu). Výše označené usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. -39 bylo vydáno v odlišné věci, a to v řízení o zastavení exekuce, které proběhlo k návrhu vedlejších účastníků. Předmět tohoto řízení tak byl odlišný od jejího návrhu ze dne 2. 6. 2017, kterým se domáhala nařízení exekuce. V této souvislosti zdůraznila, že v daném řízení vycházel soud pouze z textu původní rozhodčí doložky, nikoliv z textu rozhodčí doložky ve znění jejího dodatku č. 2, takže ani totožnost posuzované právní otázky není dána.

6. V návaznosti na to stěžovatelka upozornila, že překážku věci rozhodnuté podle je třeba posuzovat přísně formálně, neboť jde o institut procesního práva, a že předměty obou řízení nelze zaměňovat, s čímž mají korespondovat závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 18. 11. 2009 sp. zn. . Ohledně možnosti vést k návrhu oprávněného exekuci na majetek povinného k vymožení povinnosti dané exekučním titulem opětovně, a to po zastavení exekuce, panuje dle stěžovatelky dlouhodobá judikaturní shoda. Současně stěžovatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. a na to, že v řízení vedeném pod sp. zn. , resp. v něm vydaným usnesením č. j. -39, nedošlo k zamítnutí jejího návrhu na nařízení exekuce, nýbrž k zastavení exekučního řízení, přičemž toto rozhodnutí má čistě procesní, nikoliv hmotněprávní - materiální charakter.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly s její argumentací, čímž porušily její právo na spravedlivý proces. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh je však patrno, že stěžovatelka opakuje svou argumentaci uplatněnou v daném exekučním řízení, kterou se obecné soudy již zabývaly a také náležitým způsobem vypořádaly. Po Ústavním soudu tak v podstatě požaduje, aby se znovu zabýval otázkou existence překážky rei iudicatae, resp. aby posuzoval, zda řádně odůvodněné právní závěry obecných soudů obstojí z hlediska jejich věcné správnosti. Tímto způsobem však nelze opodstatněnost ústavní stížnosti založit, neboť věcná správnost (zákonnost) soudního rozhodnutí není referenčním kritériem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti.

11. Ústavní soud přitom nepovažuje za nutné znovu úvahy obecných soudů opakovat, a tudíž na ně pro stručnost odkazuje. Pouze na doplnění uvádí, že stěžovatelčiny judikaturní odkazy jsou nepřípadné - rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. se sice týká otázky "totožnosti věci", nikoliv však v exekučním řízení, usnesení sp. zn. řešilo jinou situaci, kdy exekuční řízení bylo zastaveno z důvodu, že nebyly nalezeny postižitelné movité věci povinného, a jde-li o stěžovatelkou zmíněné usnesení sp. zn. , to se týkalo návrhu na nařízení exekuce, který byl zamítnut pro formální vady. Přitom již Nejvyšší soud v napadeném usnesení v této souvislosti vysvětlil, že při posuzování překážky rei iudicatae je třeba mít na zřeteli důvody, pro které byla předchozí exekuce zastavena/byl exekuční návrh zamítnut, přičemž za relevantní považoval obecné důvody, "pro které nelze pozdější exekuci mezi týmiž účastníky z téhož exekučního titulu a pro totéž plnění vést", konkrétně pak ty, které jsou zakotveny v , b, g) a h)

12. Ustanovení je třeba interpretovat a aplikovat v souladu s principem právní jistoty. Bylo by s ním v rozporu, jestliže by právní věc, která již jednou byla autoritativně (pravomocně) příslušnými orgány veřejné moci vyřešena (rozhodnuta), mohla být rozhodována znovu (opakovaně) s eventuálně rozdílným výsledkem. A právě toho se stěžovatelka snaží docílit, když požaduje "znovuotevření" pravomocně skončeného exekučního řízení s tvrzením, že exekuční titul vykonatelný je a - ve svém důsledku - že tato otázka předtím byla Okresním soudem v Českých Budějovicích chybně posouzena a exekuční řízení nemělo být zastaveno. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že zde jde o dvě různá řízení (o návrhu vedlejších účastníků na zastavení exekuce a o jejím návrhu na nařízení exekuce), tato skutečnost ještě neznamená, že jejich předmět musí být nutně rozdílný, byť se v nich rozhoduje procesně rozdílným způsobem. V posuzovaných věcech tímto předmětem (z materiálního hlediska) byla přípustnost vedení exekuce na majetek vedlejších účastníků na základě předmětného exekučního titulu. Uvedla-li stěžovatelka, že nyní jde o jinou věc, neboť Okresní soud v Českých Budějovicích v předchozím řízení nezohlednil dodatek č. 2, který měl zhojit vady rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě o půjčce (a tudíž je předmětný rozhodčí nález "právoplatným" exekučním titulem), na tento argument již přiléhavě zareagoval ve svém usnesení soudní exekutor.

13. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu