Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1026/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. T., t. č. ve výkonu trestu ve věznici v Příbrami, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drábkem, advokátem se sídlem U Malše 9, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018 č. j. 14 To 12/2018-44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 3. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedeného usnesení, neboť má za to, že porušuje jeho práva dle , a d (dále jen " ").

2. Řízení před obecnými soudy se týkalo žádosti stěžovatele o přeměnu nevykonaného zbytku trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců a v trvání 10 měsíců na trest domácího vězení. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") žádost stěžovatele zamítl. Měl totiž za to, že stěžovatel splňuje pouze jednu ze tří zákonných podmínek pro přeměnu nevykonaného trestu odnětí svobody na trest domácího vězení podle , a to časovou podmínku. Stran zbývajících dvou podmínek okresní soud konstatoval, že s ohledem na bohatou trestní minulost stěžovatele, opakované podmíněné propuštění a následnou nutnost nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody, recidivu a absenci jakýchkoliv kázeňských odměn v současném výkonu trestu odnětí nelze mít za to, že jsou splněny. Proti uvedenému rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), jenž ji zamítl. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že řízení před soudem prvního stupně netrpí žádnou procesní vadou, uvedený soud si opatřil všechny podklady potřebné pro rozhodnutí o žádosti stěžovatele a se stěžovatelovými námitkami se řádně vypořádal. Dále krajský soud vyslovil souhlas se závěrem okresního soudu, že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky pro přeměnu trestu odnětí svobody na trest domácího vězení. To následně vedlo krajský soud k přesvědčení, že okresní soud nepochybil, nevyžádal-li si za této situace stanovisko Probační a mediační služby.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti v záhlaví citovanému usnesení krajského soudu, neboť je přesvědčen o jeho nesprávnosti. Stěžovatel především rozporuje hodnocení obecných soudů stran naplnění zákonných podmínek pro přeměnu trestu odnětí svobody na trest domácího vězení a uvádí, že neobjektivně zhodnotily jeho současné chování ve výkonu trestu. Dále namítá, že soudy si neopatřily dostatek podkladů k posouzení jeho žádosti, konkrétně si nevyžádaly stanovisko Probační a mediační služby. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že uvedené stanovisko by zásadním způsobem změnilo nazírání obecných soudů na vhodnost postupu podle .

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 . Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná ( a contrario).

5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí krajského soudu nicméně dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y). Není součástí soustavy obecných soudů ( y) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

7. Dále Ústavní soud předesílá, že jeho judikatura týkající se není příliš obsáhlá [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 5. 2017; usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 11. 2016; usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 8. 2014], avšak - jak správně poukazuje stěžovatel - lze přiměřeně vycházet také z judikatury Ústavního soudu týkající se podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 4. 2014; usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 2. 2010; usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 3. 2009]. Základní zákonné podmínky jsou totiž v obou případech srovnatelné; rovněž účel a způsob použití těchto institutů je relativně blízký.

8. V minulosti Ústavní soud dovodil, že je mimořádným institutem trestního práva, který umožňuje přeměnu jednoho druhu trestu (odnětí svobody) na jiný (domácí vězení). Uvedené ustanovení přitom poskytuje obecným soudům možnost, nikoli povinnost, rozhodnout zákonem předvídaným způsobem. Dle Ústavního soudu lze stěžovateli přisvědčit, tvrdí-li, že obecné soudy nemohou o vyhovění nebo zamítnutí žádosti o přeměnu trestu odnětí svobody na trest domácího vězení postupovat zcela svévolně a mimo jakékoliv limity práva na spravedlivý proces. Současně je však nutné dodat, že soudy mají v této oblasti relativně široký prostor pro posouzení, zda jsou v konkrétním případě naplněny všechny zákonné podmínky pro postup podle - tj. vykonání alespoň poloviny uloženého trestu, prokázání polepšení a očekávání, že stěžovatel povede v budoucnu řádný život.

9. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro přeměnu trestu odnětí svobody v trest domácího vězení, věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ústavní soud dále připomíná, že s ohledem na zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a úzce související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci mu nepřísluší nahrazovat úvahy obecných soudů svými vlastními, znovu přehodnocovat důkazy nebo posuzovat, jestli lze na základě určitých skutkových zjištění dospět k závěru o splnění či nesplnění zákonných podmínek pro postup dle . Ústavní soud totiž není další odvolací instancí. Výjimku z této zásady představují pouze extrémní případy pochybení obecných soudů, tj. když je napadené rozhodnutí stiženo tak výraznými vadami, že lze uvažovat o porušení ústavně chráněných práv stěžovatele. Typickým příkladem takového pochybení je výše zmiňovaná svévole, kterou je možné konstatovat např. tehdy, pokud obecné soudy nerespektují kogentní ustanovení zákona nebo jej interpretují způsobem, jenž popírá jeho podstatu nebo je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].

10. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. V obecné rovině sice lze stěžovateli přisvědčit, že jeho trestní minulost nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti [srov. nález

sp. zn.

ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405)]. Současně je však nezbytné poznamenat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně dosavadního života a předchozí trestné činnosti.

11. Obecné soudy při posuzování zákonných kritérií prokázání polepšení a pravděpodobnosti vedení řádného života v budoucnosti nevycházely výlučně z trestní minulosti stěžovatele. Poukazovaly např. na to, že stěžovatel v průběhu současného výkonu trestu odnětí svobody nezískal žádnou kázeňskou odměnu. Dále se soudy zabývaly skutečností, že do výkonu zbytku trestu odnětí svobody (jenž mu byl nařízen z důvodu porušení podmínky ve zkušební době) musel být stěžovatel dodán orgány policie. Nakonec též uvedly, že mezi podmínečným propuštěním a pácháním prakticky identické trestní činnosti uplynula vždy pouze krátká doba. Obecné soudy tudíž provedly řádnou prognózu dalšího chování stěžovatele zakončenou úsudkem, že riziko recidivy by bylo v době rozhodování soudů vysoké, a přeměna na trest domácího vězení by proto byla předčasná. Jejich závěry jsou odůvodněny řádným, logickým, srozumitelným a nikoli svévolným způsobem.

12. Ústavní soud závěrem uvádí, že nic nebrání stěžovateli v tom, aby v budoucnosti - bude-li mít za to, že splňuje zákonné podmínky pro postup soudu podle nebo - opět požádal o dosažení přeměny trestu odnětí svobody na trest domácího vězení nebo případně o podmínečné propuštění.

13. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu