Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2163/2024

22 Cdo 2163/2024

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce J. C., zastoupeného JUDr. Petrem Kučerou, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované M. T., zastoupené Mgr. Davidem Pakandlem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548/3, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2024, č. j. -91, takto:

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2023, č. j. -71, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. st. XY, parc. č. XY a parc. č. XY oddělených z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY geometrickým plánem č. 474-116/2020 vypracovaným Petrou Červinkovou a ověřeným Ing. Jindrou Horákovou dne 28. 11. 2020 pod č. P-132/2020 (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

2. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutečností. Žalobce se na základě darovacísmlouvy ze dne 11. 5. 2005 uzavřené se svým otcem stal vlastníkem pozemku parc. č. st. XY s domem č. p. XY a přilehlé zahrady – pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Oba pozemky tvoří protáhlý obdélník s poměrem stran cca 1:6, jenž je co do šířky vymezen kratší stranou rodinného domu žalobce. K delší straně tohoto obdélníku přiléhá úzký pruh pozemku parc. č. XY o výměře 96 m2, který je ve vlastnictví státu. Vydržení tohoto pozemku žalobce netvrdil, naopak uvedl, že je s Úřadem prozastupování státu ve věcech majetkových předběžně dohodnut na jeho odkoupení. Teprve k tomuto pozemku státu přiléhá opět relativně úzký pruh pozemku parc. č. XY o výměře 107 m2, jehož větší část o výměře 86 m2 tvoří předmětné pozemky, tj. pozemky, jejichž vydržení se žalobce domáhá. Soud prvního stupně také zjistil, že v roce 2010 či 2011 sežalobce dotazoval matky žalované na pozemek se strouhou (tj. pozemek parc. č. XY) a ta mu odpověděla, že „ho to nemusí zajímat, že je to její pozemek“. V řízení bylo dále nesporné, že žalobce kromě pozemků nabytých na základě darovací smlouvy užíval i oba přilehlé pozemky až po hranici původního oplocení vedoucího po pozemku parc. č. XY, a to až do přelomu října a listopadu 2022, kdy žalovaná plot posunula podle katastrální mapy.

3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle právní úpravy účinné ke dni, kdy se žalobce chopil držby předmětných pozemků, tj. podle , , (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně shledal, že žalobce při zachování běžné míry opatrnosti mohl nabýt důvodné pochybnosti o vlastnictví předmětných pozemků. Pokud se žalobce domníval, že je vlastníkem předmětných pozemků s odkazem nasměnu pozemků, která měla proběhnout mezi právními předchůdci účastníků řízení v sedmdesátých letech minulého století, a zároveň v darovací smlouvě byl kromě stavební parcely s domem už jen jeden další pozemek (přilehlá zahrada), pak žalobce nemohl být od počátku v dobré víře o tom, že mu patří pozemek až po tehdejší oplocení, neboť by v darovací smlouvě absentoval alespoň jeden další pozemek, který by byl získán onou směnou. Nadto poukázal také na skutečnost, že užíval-li žalobce pozemky v původním oplocení, pak užíval pozemky celkem o 2/3 vyšší (182 m2), než činí výměra darované zahrady (278 m2). Takový omyl pak není omylem omluvitelným. Dobrou víru žalobce ve vlastnictví k předmětným pozemkům pak podle soudu prvního stupně byla způsobilá nalomit i tvrzení právní předchůdkyně žalované o tom, že pozemek parc. č. XY je její.

4. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2024, č. j. -91, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

5. Odvolací soud věc posoudil podle , , (dále jen „o. z.“), neboť žalobce měl nabýt vlastnické právo vydržením ke dni 11. 5. 2015. Uvedl, žev řízení byly prokázány a nestaly se ani spornými skutečnosti zakládající právní závěr, žežalobce minimálně od 11. 5. 2005 po dobu 10 let předmětné pozemky držel a že „šlo o držbu pravou ( , 993 o. z.). Držba žalobce se přitom zakládala na darovací smlouvě, tedy na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (srovnej obč. zák.) a vlastnické právo převodci (otci žalované) k darovaným nemovitostem náleželo, tak jak to vyžaduje o. z. Odvolací soud považuje s ohledem na nespornost těchto okolností případu za nadbytečný další výklad právního posouzení existence těchto zákonných podmínek vydržení v projednávané věci.“

6. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda žalobce byl po celou vydržecí dobu držitelem poctivým ve smyslu § 992 o. z. Dospěl k závěru, že žalobce měl z omluvitelných důvodů za to, že se na základě darovací smlouvy stal vlastníkem i pozemku parc. č. XY a předmětných pozemků. Odkázal přitom zejména na skutečnosti, že žalobce se chopil držby pozemků na základě darovací smlouvy uzavřené s osobou blízkou – se svým otcem, jejímž předmětem byl pozemek v zástavbě domů, k němuž již v době darování byly předmětné pozemky připloceny. Plot vybudoval právní předchůdce žalované, pročež lze o to méně pochybovat o nesprávném oplocení jeho vlastních pozemků. Takto pozemky držel a užíval v době darování i otec žalobce, a začal je tak užívat i žalobce sám. Držené pozemky tvořily určitý logický funkční celek. Tyto okolnosti podle odvolacího soudu působí natolik výrazně, že omyl žalobce je třeba posuzovat jako omluvitelný i přes zjištěný poměr ploch pozemku skutečně darovaného a pozemků cizích, jejichž držby se žalobce chopil. K rozhovoru žalobce a matky žalované uvedl, že šlo o „rozhovor náhlý, ojedinělý a vyvolaný okamžitými okolnostmi, a žalobce projev matky žalované objektivně nemohl vnímat jinak než tak, že jde o výsledek momentální rozepře,“ a uzavřel, že na základě této skutečnosti žalobce dobrou víru o svém vlastnickém právu k předmětným pozemkům neztratil.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolání považovala za přípustné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s tím, že zároveň má být i dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tvrdila, že žalobce, který nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem po právním předchůdci darovací smlouvou, si byl celou dobu vědom skutečnosti, že části pozemkových parcel, které užívá, nejsou v jeho vlastnictví. Dále polemizovala s tím, zda žalobce mohl být v dobré víře ohledně svého vlastnického práva k předmětným pozemkům a odkázala najudikaturu Nejvyššího soudu týkající se držby v dobré víře (např. rozsudkem sp. zn. ). Namítla, že k vydržení vlastnického práva nedošlo, neboť nebyla splněna podmínka dobré víry držitele. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu avěc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalované nemůže obstát z formálních důvodů, neboť neuvedla, z čeho přípustnost dovolání dovozuje. Rovněž podle něj žalovaná nevymezila, co má být nesprávným posouzením věci. Vyjádřil pochyby o způsobilosti podaného dovolání býti důvodným a přípustným, jestliže je založeno na řešení skutkových otázek, konkrétně toho, zda skutkové okolnosti věci svědčí ve prospěch dobré víry či nikoli. Dále souhlasil s odvolacím soudem, že obsah komunikace mezi žalobcem a matkou žalované v roce 2010 nebyl způsobilý zvrátit dobrou víru žalobce. Konkrétně uvedl, že sám „z této komunikace dovodil, že je vlastníkem daného pozemku, když jej nevlastnil a nevlastní nikdo jiný – žalobce má tedy naopak za to, že se matka žalované před ním snažila skutečný stav věci utajit.“ Doplnil, že jeho vlastnictví k předmětným pozemkům nebylo nikým zpochybňováno. Byl to přitom právě otec žalované, kdo zřídil plot na sporných hranicích pozemků. Dodal, že má za to, že i pozemek ve vlastnictví státu vydržel, dal však přednost smírnému řešení, o něž se pokusil i s žalovanou do roku 2021. Navrhl, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto či zamítnuto a žalované byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.

9. O dovolání žalované Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 30. 10. 2024, č. j. -115, jímž změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II). Následně však Ústavní soud nálezem ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. , z důvodu absence vypořádání relevantních argumentů žalobce ve vyjádření k dovolání, rozsudek Nejvyššího soudu zrušil.

10. Podle –3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

12. Přípustnost dovolání žalované a zároveň i jeho důvodnost je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce poctivosti držby vlastnického práva podle § 992 odst. 1 o. z., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

13. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Podle § 992 odst. 1 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.

14. Podle § 1090 odst. 1 o. z. k (řádnému pozn. dovolacího soudu) vydržení se vyžaduje pravost držby, a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

15. Nejvyšší soud se podmínkami řádného vydržení v režimu zabýval zejména v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. , (uveřejněném pod č. 2/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Vyložil, že držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle výslovného znění zákona poctivá ( ve spojení s o. z.) a pravá ( o. z.); naopak nemusí být řádná ve smyslu o. z.; tovýslovně uvádí i důvodová zpráva: „Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Z formulace, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou, je dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu , nýbrž že se má na mysli jiný případ“. Držba se tak musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Např. je uzavřena ohledně věci platná kupní smlouva, avšak vlastnické právo na kupujícího nepřejde, neboť prodávající nebyl vlastníkem věci (a také nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného).

16. Dobrá víra poctivého držitele je založena na omluvitelném omylu o existenci čineexistenci právně významné skutečnosti, popřípadě práva. Poctivým držitelem podle §992 odst. 1 o. z. je ten, kdo je, stejně jako podle předchozí úpravy, v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“, i když zákon nyní užívá jinou formulaci; jde tedy o objektivizované pojetí dobré víry, která se musí opírat o omluvitelný omyl [srovnej Spáčil, J. (Poctivá držba). In: Spáčil, J. a kol.: III. Věcná práva ( –1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96]. Otázka dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena ve vztahu koprávněné držbě podle obč. zák. Tato judikatura je vzhledem k obsahově shodné zákonné definici oprávněné držby podle obč. zák. a poctivé držby podle o. z. v zásadě i nadále použitelná i pro posouzení poctivé držby podle o. z. [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. , i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. (dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)].

17. V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu pokaždém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným.“ Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoliv či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. ).

18. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti (poctivosti) držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna anesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. ).

19. Právní úvahy odvolacího soudu považuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu neobstojí.

20. Dovolací soud dospěl na rozdíl od odvolacího soudu k závěru, že žalobce nemohl mít z omluvitelných důvodů za to, že se na základě darovací smlouvy stal vlastníkem pozemku parc. č. XY a předmětných pozemků. Co se týče pozemku parc. č. XY ve vlastnictví státu, sám žalobce deklaroval pochybnosti o svém vlastnickém právu k němu při rozhovoru s matkou žalované, která ho v těchto pochybnostech mohla jen utvrdit, jestliže mu sdělila, žejde o její pozemek. Bez ohledu na skutečnost, že matka žalované sama vlastníkem tohoto pozemku nebyla či že šlo o „rozhovor náhlý, ojedinělý či vyvolaný okamžitými okolnostmi“, šlo o událost, která byla způsobilá založit u žalobce objektivně důvodné pochybnosti, zda muvlastnické právo k tomuto pozemku náleží. Lze přihlédnout taktéž ke skutečnosti, žežalobce se v tomto řízení ani nedomáhá vydržení vlastnického práva k tomuto pozemku, nýbrž jej plánuje od státu odkoupit. To samo o sobě svědčí o jeho pochybnostech o možnosti vydržení tohoto pozemku, byť sám tvrdí, že je přesvědčen o vydržení i tohoto pozemku.

21. Měl-li mít žalobce objektivně důvodné pochybnosti o svém vlastnickém právu k pozemku parc. č. XY, tím spíše je musel mít i ve vztahu k předmětným pozemkům, jejichž vydržení se v tomto řízení domáhá, neboť tyto pozemky navazují na pozemek parc. č. XY, nikoli na pozemky nabyté na základě darovací smlouvy. Lze si jen stěží představit, že by omyl žalobce mohl být za této situace při zachování běžné opatrnosti posuzované z objektivního hlediska omluvitelný, byť k sobě byly všechny pozemky připloceny.

22. K námitkám žalobce obsaženým ve vyjádření k dovolání lze doplnit, že rozhodnutí otom, zda určitá, nalézacími soudy zjištěná skutečnost je či není způsobilá vyvrátit poctivost držby je otázkou právní, pročež její řešení podléhá dovolacímu přezkumu. Dovolací soud v nyní souzené věci vyšel mimo jiné ze skutkových zjištění nalézacích soudů o tom, žerozhovor s matkou žalované v relevantní době proběhl a co bylo jeho obsahem; důkazy provedené v řízení před nalézacím soudem sám jinak nehodnotil. Dále přezkoumal řešení právní otázky poctivosti držby žalobce. Lze zopakovat, že k řádnému vydržení vlastnického práva je nutná poctivá držba ve smyslu § 1089 odst. 1 o. z., resp. tzv. objektivizovaná dobrá víra. Není proto rozhodné to, co sám žalobce z rozhovoru s matkou žalované v roce 2010 dovodil, nýbrž posouzení, zda jeho přesvědčení o vlastnickém právu mohlo být objektivně, tj.z hlediska běžné, normální opatrnosti, kterou po něm bylo možné požadovat, považováno za omluvitelné. Jak dovolací soud vysvětlil výše, sám obsah rozhovoru s matkou žalované byl objektivně způsobilý vyvolat u žalobce pochybnosti o jeho vlastnickém právu k pozemku parc. č. XY i předmětným pozemkům. Pro řešení nastolené právní otázky tak není klíčové, zda žalobce skutečně pochybnosti měl či neměl, ale právě ten právní závěr, že u něho při běžné opatrnosti měly vzniknout. I pokud by tedy obsah rozhovoru s matkou žalované u žalobce subjektivní pochybnosti o jeho vlastnickém právu nevyvolal, jednalo by se o omyl neomluvitelný, a tudíž nerozhodný pro závěr o poctivosti držby a následně o vydržení předmětných pozemků.

23. Je tak zřejmé, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a spočívá nanesprávném právním posouzení věci ve smyslu

24. Současně k řádnému vydržení vlastnického práva v režimu , podle o. z. se kromě poctivé držby vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud bynáleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (viz také výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu). V projednávané věci je řádné vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům ze strany žalobce v prvé řadě vyloučeno již z důvodu absence držby opírající se o existující a platný právní titul. Existenci takového titulu v řízení netvrdil ani sám žalobce. Darovací smlouva ze dne 11. 5. 2005 se týkala toliko pozemku parc. č. st. XY s domem č. p. XY a přilehlé zahrady – pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Tato darovací smlouva by sice mohla být ve vztahu k předmětným pozemkům domnělým (putativním) titulem, avšak takový titul k řádnému vydržení podle , nepostačuje (viz rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. ). Vyřešení otázky poctivosti držby žalobce tak bylo v projednávané věci nadbytečné, neboť ani dobrá víra žalobce, že předmětné pozemky darovací smlouvou nabyl, by k vydržení vlastnického práva k nim nevedla.

25. Zcela pro úplnost pak dovolací dodává, že k vydržení podle nemohlo dojít již proto, že žalobce založil žalobu na tvrzení o uchopení se držby pozemků na základě darovací smlouvy z roku 2005, takže do 31. 12. 2013 nemohla pojmově uplynout zákonná desetiletá vydržecí doba; ke dni rozhodování odvolacího soudu pak nemohla uplynout ani dvacetiletá vydržecí doba pro mimořádné vydržení.

26. Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a zároveň dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud napadený rozsudek podle změnil, jak je uvedeno výše.

27. O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a 2 a

28. Žalovaná byla v řízení zcela procesně úspěšná a podle obsahu spisu jí vznikly náklady odvolacího řízení ve výši 3 400 Kč a dovolacího řízení ve výši 3 400 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (účast na jednání) ve výši 3 100 Kč [ , , , , vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024] a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč [ advokátního tarifu]. Rovněž náhrada nákladů dovolacího řízení v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis dovolání) ve výši 3 100 Kč [ advokátního tarifu] a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč.

29. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem ( ). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení část věty před středníkem

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 29. 4. 2026

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu