Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1992/2023

22 Cdo 1992/2023-462

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Martou Hradeckou, advokátkou se sídlem v Dobrušce, nám. F. L. Věka 38, proti žalované J. B., zastoupené JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem v Bořicích 65, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 1. 2023, č. j. -392, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 8. 2022, č. j. -280, určil, že pozemek parc. č. st. XY v k. ú. XY, který vznikl odměřením z původního pozemku parc. č. XY geometrickým plánem specifikovaným v tomto výroku, který je nedílnou součástí rozsudku, je ve vlastnictví žalobce (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

2. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. -392, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku dobré víry žalobce, a to v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a rovněž v rozporu s provedeným dokazováním. Nesouhlasila se závěrem, že nelze rozumně předpokládat, že by se geometrický plán z roku 1953, z nějž je patrná hranice pozemků, dostal do sféry žalobce. Žalobce o tomto geometrickém plánu musel vědět a měl se s ním seznámit, neboť na tento geometrický plán bylo odkazováno v mnoha dokumentech, které měl k dispozici (v darovací smlouvě z roku 2009 byl obsažen odkaz na notářský zápis z roku 1953, jehož součástí byl i předmětný geometrický plán, v darovací smlouvě bylo rovněž odkazováno na dědická řízení D 825/73, D 350/1976 a D 1814/87, která obsahují též relaci na předmětný geometrický plán, případně z LV č. XY pro k. ú. XY lze opět vyčíst odkaz na notářský zápis, a tudíž i geometrický plán). Žalobce spolu s návrhem na vklad v roce 2009 předkládal katastrálnímu úřadu přílohy, které opět obsahovaly mimo jiné odkaz na notářský zápis a geometrický plán z roku 1953. Navíc si dne 9. 12. 2019 na katastrálním úřadu tento geometrický plán žalobce sám vyzvedl, což zcela vyvrací závěr o tom, že by se snad tento geometrický plán nedostal do sféry žalobce. Žalovaná v dovolání dále rozporovala způsob hodnocení výpovědí některých svědků ze strany odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, případně jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s názorem žalované, že by odvolací soud posoudil otázku dobré víry nesprávně; naopak v řízení bylo podle něj jednoznačně prokázáno, že žalobce o svém vlastnictví sporné části pozemku nikdy žádné pochybnosti neměl. Poukázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které nabyvatel pozemku není povinen nechat si pozemek přeměřit. Uvedl, že pokud je držba poctivá a dlouhodobě vykonávaná, měla by být chráněna spíše skutečná hranice než hranice zakreslená v mapě. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu navíc s ohledem na zásadu, že práva náležejí bdělým, vyžaduje, aby se vlastník neoprávněně drženého pozemku tomuto bránil. Zopakoval, že se s obsahem namítaného geometrického plánu neměl možnost seznámit, neboť neprověřoval a nestudoval žádné notářské zápisy ani jiné y, na něž bylo odkazováno v darovací smlouvě z roku 2009, stejně tak osobně nepřikládal žádné y k návrhu na vklad. Poukázal na to, že ani sama žalovaná neměla až do roku 2016 žádné pochybnosti o průběhu hranice pozemku; současně pak žalobce na zjištěné nesrovnalosti upozornila až v roce 2019. Co se týče námitky žalované, že si předmětný geometrický plán žalobce vyzvedl na katastrálním úřadu, podotkl, že tato skutečnost by již nemohla mít vliv na jeho dobrou víru, neboť v té době vlastnické právo již vydržel. Co se týče svědeckých výpovědí, všichni svědci shodně označili, kde se nachází hranice mezi pozemky. Uzavřel, že splnil veškeré podmínky pro vydržení. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.

5. Dovolání není přípustné.

6. Podle , , (dále jen „ “) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle –3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

8. Dovolací soud v prvé řadě podotýká, že – vázán ve smyslu dovolacím důvodem – danou věc přezkoumal toliko v intencích dovolacích námitek, tj. pouze z hlediska posouzení poctivosti držby žalobce (použitou terminologií nalézacích soudů „oprávněnosti držby“) jako jedné z podmínek nutných pro řádné vydržení ve smyslu , , (dále jen „o. z.“). Nezabýval se dalšími aspekty projednávané věci, zejména samotným faktem, zda se v dané věci vůbec mohlo jednat o řádné vydržení podle o. z. a zda uplynula vydržecí doba ve smyslu o. z., případně tím, zda se držba sporné části pozemku žalobce zakládala na právním důvodu ve smyslu o. z., neboť takové námitky nebyly v rámci dovolání uplatněny.

9. Žalovaná v dovolání namítá pouze nesprávnost závěru odvolacího soudu o poctivosti držby žalobce (resp. terminologií nalézacích soudů „oprávněnosti držby“ žalobce), přičemž má za to, že žalobce nebyl po celou vydržecí dobu se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem sporné části pozemku.

10. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť posouzení otázky poctivosti držby žalobce odvolacím soudem není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu ani provedeným dokazováním.

11. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

12. Podle § 992 odst. 1 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.

13. Dobrá víra poctivého držitele je založena na omluvitelném omylu o existenci či neexistenci právně významné skutečnosti, popřípadě práva. Poctivým držitelem podle § 992 odst. 1 o. z. je ten, kdo je, stejně jako podle předchozí úpravy, v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“, i když zákon nyní užívá jinou formulaci; jde tedy o objektivizované pojetí dobré víry, která se musí opírat o omluvitelný omyl [srovnej Spáčil, J. a kol.: III. Věcná práva ( –1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 96]. Otázka dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena ve vztahu k oprávněné držbě podle , , (dále jen „obč. zák.“). Tato judikatura je vzhledem k obsahově shodné zákonné definici oprávněné držby podle obč. zák. a poctivé držby podle o. z. v zásadě i nadále použitelná i pro posouzení poctivé držby dle o. z. [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. (dostupné, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)].

14. V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným.“ Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. ). Postačí, že takové objektivní pochybnosti o vlastnictví věci vyvolala v konkrétním případě jen jedna z okolností, které jsou obvykle pro posouzení dobré víry držitele určující.

15. Obecně není pro naplnění podmínek oprávněné (poctivé) držby nezbytně nutné, aby se aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. ). Absence povinnosti držitele seznámit se s katastrální mapou či výměrou hranic však neznamená, že je pro úvahu o vydržení vlastnického práva bez významu okolnost, že držitel má přímou možnost se s těmito podklady seznámit, protože je má ve své dispozici (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 11. 2019, sp. zn. ). V usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že skutečnost, že držitelka disponovala geometrickým plánem s vyznačením jasného průběhu hranice pozemku, je skutečností objektivně způsobilou narušit dobrou víru držitelky (Ústavní soud dovolání proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítl usnesením ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. ÚS , dostupným na https://nalus.usoud.cz).

16. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti (poctivosti) držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. ).

17. Odvolací soud založil své rozhodnutí v projednávané věci mimo jiné na závěru, že ze strany žalobce byla splněna podmínka poctivé držby. V odůvodnění napadeného rozhodnutí sice užívá terminologii starší právní úpravy – , , týkající se oprávněnosti držby, nicméně s ohledem na výslovný závěr odvolacího soudu v bodě 17. napadeného rozhodnutí, a sice že v dané věci byly splněny podmínky vydržení podle a násl. o. z., lze uzavřít, že odvolací soud na věc nahlížel již podle úpravy obsažené v zákoně č. , . Nicméně, jak bylo uvedeno výše, starší judikatura v poměrech , , týkající se oprávněnosti držby a dobré víry držitele, je použitelná i nadále pro výklad pojmu poctivá držba ve smyslu , . A od této rozhodovací praxe (též obecně citované výše) se odvolací soud při posouzení otázky dobré víry žalobce nikterak neodchýlil.

18. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že žalobce byl po celou dobu držby se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporná část pozemku náleží, a to od okamžiku vkladu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY dne 30. 3. 2009. K narušení jeho dobré víry došlo až dne 27. 11. 2019, kdy mu žalovaná oznámila, že část jeho domu má být postavena na pozemku parc. č. XY v jejím vlastnictví. Odvolací soud uzavřel, že žalobce nebyl povinen studovat a porovnávat již existující stavbu s žalovanou namítaným geometrickým plánem z roku 1953, který byl vyhotoven za účelem rozdělení původní stavební parcely a uzavření darovací smlouvy ohledně její části označené jako parc. č. XY mezi právními předchůdci právní předchůdkyně žalobce a právními předchůdci žalované. Již soud prvního stupně uzavřel, že nelze rozumně předpokládat, že by se tento geometrický plán vyhotovený ještě před jeho narozením dostal do sféry žalobce. To následně potvrdil i odvolací soud, přičemž uzavřel, že darovací smlouva z roku 2009, kterou byl převeden pozemek parc. č. XY na žalobce, obsahuje pouze odkaz na notářský zápis z roku 1953 (jehož součástí je pak předmětný geometrický plán z roku 1953), případně odkazy na dědická řízení, která též zmiňují pouze notářský zápis z roku 1953, nikoliv přímo geometrický plán. S těmito závěry se dovolací soud v zásadě ztotožňuje, přičemž k již uvedenému pouze dodává, že skutečnost, že určité y, jež měl žalobce ve své dispozici nebo které byly přiloženy jeho zástupcem k návrhu na vklad obsahují odkazy na notářský zápis (jehož součástí má být geometrický plán), případně dědická řízení či listy vlastnictví, z nichž lze též vyčíst návaznost na předmětný notářský zápis i geometrický plán, ještě neprokazují, že byl žalobce s obsahem takového geometrického plánu skutečně obeznámen, přičemž nelze učinit ani závěr, že by měl žalobce snad povinnost se s ním seznámit, když tento geometrický plán byl vyhotoven za účelem rozdělení pozemku a převodu vlastnického práva mezi zcela jinými účastníky (právními předchůdci). Uvedené nebylo možné po žalobci spravedlivě požadovat tím spíše, pokud o nesrovnalostech ohledně průběhu vlastnické hranice mezi předmětnými pozemky dlouhou dobu nevěděla ani samotná žalovaná a spornou část pozemku tak nikdy neužívala, přičemž o tom, že část domu žalobce má zasahovat do jejího pozemku, se dozvěděla až v roce 2016. V neprospěch žalované lze rovněž přičíst i to, že žalobce o této skutečnosti informovala až v roce 2019. Za těchto okolností má i dovolací soud za to, že podmínka poctivosti držby žalobce byla splněna, a žalobce tak byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporná část pozemku patří. Závěry odvolacího soudu tedy v tomto směru obstojí, a to jak co se týče souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tak i ohledně toho, že jeho úvahy týkající se poctivosti (oprávněnosti) držby nelze ve smyslu výše citované rozhodovací praxe považovat za zjevně nepřiměřené ani nedostatečně odůvodněné.

19. S ohledem na to, že jedinou relevantně uplatněnou dovolací námitkou byla pouze otázka dobré víry žalobce a s tím spojené posouzení splnění podmínky poctivosti držby jako jednoho z předpokladů vydržení ve smyslu o. z., dovolací soud dovolání žalované s ohledem na výše uvedené důvody odmítl. Předmětem dovolacího přezkumu nemohly být, jak již bylo zmíněno v úvodu tohoto usnesení, žádné jiné aspekty vydržení ve smyslu , , ani samotný fakt, zda o vydržení podle , , vůbec mohlo v daném případě jít, neboť žádné další závěry odvolacího soudu nebyly v rámci dovolací argumentace napadeny.

20. Co se týče obsáhlých námitek žalované ohledně hodnocení výpovědí konkrétních svědků, pak dovolací soud pouze závěrem dodává, že námitky do zjištěného skutkového stavu, případně námitky týkající se hodnocení dokazování nalézacími soudy nepředstavují způsobilý dovolací důvod (srovnej a contrario).

21. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle je odmítl.

22. V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 23. 4. 2024

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu