Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2946/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), Věznice P. O. BOX 1, Příbram, (roz. K.), zastoupen JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 5. 2017, č. j. 20 T 101/2016-293, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2017, č. j. 3 To 258/2017-341, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, č. j. 3 Tdo 663/2018-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 31. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu uznán v bodě 1. vinným zločinem pohlavního zneužívání, jehož se měl dopustit dne 21. 7. 2015 v rodinném domě v J., kde byl na návštěvě a hlídal děti své známé Pavly P., a to nezl. Evu L., nezl. Jiřího V., za kterými přišla na návštěvu jejich kamarádka nezl. Erika M. (jedná se o pseudonymy). Tuto měl stěžovatel vylákat pod záminkou hry na schovávanou do vedlejší místnosti, kde s ní zůstal sám a kde ji v rozsudku popsaným způsobem pohlavně zneužil. Krátce na to poškozená nezletilá utekla a běžela za svou babičkou Annou P. (jedná se o pseudonym), které se s tím, co se stalo, svěřila. Shora citovaným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel dále v bodě dva uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, současně mu bylo uloženo též ochranné sexuologické léčení v ústavní formě.

Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu a nově mu ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání dvou let a devíti měsíců. Ve výroku o ochranném sexuologickém léčení v ústavní formě zůstal rozsudkem soudu prvního stupně nezměněn.

Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel v části týkající se pohlavního zneužívání namítl, že se tohoto nedopustil. Obvinění vychází pouze z výpovědi poškozené. Tvrzené fotografování mobilem bylo Policií ČR vyvráceno. Nezletilá Erika v době, kdy stěžovatel hlídal Jiřího V. a Evu L. v domě vůbec nebyla. Tuto nikdy dříve a ani později neviděl. Obecné soudy se nezabývaly skutkovým dějem, jak jej vylíčil stěžovatel. Nebyl proveden výslech nezletilé Evy L. Stěžovatel poukázal též na znalecký posudek PhDr. H. Khulové a MUDr. D. Skřontové, v němž je konstatována snadná ovlivnitelnost nezletilé Eriky. Při posouzení možné lhavosti dítě znalkyně uvedly, že nezletilá lhát může v případě obrany v zátěžové situaci pro ni v nevhodných podmínkách. Stejně tak stěžovatel zpochybnil výpověď Anny P., která se neshoduje s výpovědí nezl. Jiřího, který nepotvrdil, že by nezletilá Erika při odchodu z domu brečela. Žádný přímý svědek vytýkaného jednání nebyl přítomen.

Obecné soudy se rovněž nezabývaly výpovědí jeho bývalé přítelkyně Lucie H. (jedná se o pseudonym), která se společně se sestrou veřejně vyslovovaly v tom smyslu, že stěžovatele dostanou do basy. Stěžovatel zpochybnil též znalecký posudek MUDr. Grussmannové, která podle jeho mínění vycházela pouze z posudku vydaného před dlouhou dobou, přičemž je třeba vzít v úvahu věk, kdy mělo k předchozí deliktní činnosti dojít. V posudku absentuje jiné klinické vyšetření, popř. jiné odborné vyšetření. Znalkyně vyšla pouze ze samotného osobního rozhovoru se stěžovatelem, současně neuvedla žádnou skutečnost, kterou by z tohoto rozhovoru zjistila, její závěr je čistě formální bez konkrétních dalších indicií.

Stěžovatel má za to, že v jeho věci nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného opatření. Rovněž nebyl proveden k návrhu stěžovatele výslech nezletilé Evy. Poškozená Erika nebyla se stěžovatelem nikdy konfrontována.

Ke skutku zanedbání povinné výživy stěžovatel uvedl, že se tohoto jednání nedopustil, byť se při jednání soudu k tomuto skutku doznal. Nárok jeho syna Tomáše (jedná se o pseudonym) na výživné, dříve než byl odsouzen, zanikl. O této věci má probíhat řízení u Okresního soudu v Novém Jičíně.

Ze shora uvedených důvodů má stěžovatel za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány d.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by naplnila skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle § 187 odst. 1 tr. z., odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Namítá-li stěžovatel, že nebyl proveden jeho důkaz výslechem nezletilé Evy, nelze přehlédnout, že tato měla v době spáchaného trestného činu cca pět let.

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy spolehlivě zjistily skutkový stav věci s tím, že vyšly z důkazů tvořících souvislý a ucelený řetězec. Tento v odůvodnění navíc podrobně popsaly a vyhodnotily, což jim umožnilo udělat spolehlivý závěr o vině stěžovatele. Je sice pravdou, že se v soudním řízení neprokázalo, že by si stěžovatel nezletilou během zneužívání fotil, nicméně tato skutečnost sama o sobě neobstojí ve srovnání s ostatními předloženými důkazy (navíc, pokud fotografující od svého úmyslu fotografovat upustí, z pohledu fotografovaného se tato činnost stále může jevit jako fotografování).

Obecné soudy při hodnocení svědecké výpovědi poškozené vzaly v potaz jak její věk, tak i celkovou vyspělost osobnosti. Nelze tedy uzavřít, že by k ní přistupovaly nekriticky a nezasadily ji do ostatních okolností případu. Výpověď nezletilé Eriky je v základních rysech shodná jak před komisařem, tak i před znalcem. Podstatné je, že výpověď nese známky prožitého a nepostrádá logickou skloubenost se skutečností. Namítá-li stěžovatel, že nezletilá Erika byla ke své výpovědi navedena, nejeví se tato verze věrohodnou, neboť během výslechu udržela nezletilá souvislou dějovou linii, jíž dávala do souvislosti s tím, že se stydí a že to není správné. Obecné soudy vzaly v potaz jak časové, tak i situační souvislosti případu. Pokud stěžovatel namítá, že nezletilá Erika se v domě vůbec nevyskytovala, výpověď nezletilé poškozené a nezletilého Jiřího svědčí o opaku. Nezletilý Jiří popsal věrohodně celý průběh hry na "schovku" a obecným soudům tak nelze klást k tíži závěr o tom, že se poškozená v domě skutečně nacházela a že se "schovávala" právě se stěžovatelem. Ten tedy měl příležitost se deliktního jednání dopustit. Pokud se stěžovatel domáhá rekognice osob, tuto lze s ohledem na věk nezletilé považovat za více než problematickou, navíc, není sporu o tom, která dospělá osoba s dětmi v rozhodné době byla. Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů lze ve věci pohlavního zneužívání považovat za ústavně konformní.

Napadá-li stěžovatel též tu část výroku, jež se týká zanedbání povinné výživy, nepředkládá ke své argumentaci žádné další tvrzení, z něhož by bylo lze usuzovat, že nárok na výživné v době rozhodování soudu již zanikl. Navíc, ze str. 13 rozsudku krajského soudu se podává, že "výrok o vině obžalovaného v bodě ad 2) výroku rozsudku nebyl podaným opravným prostředkem napaden. Odvolatel nepoukazoval na žádné procesní vady, nesprávnost skutkových zjištění, jejich nejasnost či neúplnost, anebo porušení norem TrZ.". Stěžovatel v ústavní stížnosti tato tvrzení odvolacího soudu nijak nezpochybnil a Ústavní soud má tak za to, že vznesené námitky jsou, s přihlédnutím k principu subsidiarity ústavní stížnosti, nepřípustné.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu