Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 28/2025

-79

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce M. R., zastoupeného JUDr. Martinem Skybou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sadová 553/8, PSČ 702 00, proti žalovanému BENET GROUP, a. s., se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 284/23, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25147048, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2024, č. j. -53 ( ), takto:

I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2024, č. j. , -53 ( ), kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé u:1) pohledávky žalovaného č. P3-1 co do náhrady nákladů řízení ve výši 115.152,70 Kč, 2) pohledávky žalovaného č. P3-2 co do náhrady nákladů řízení ve výši 54.621 Kč, 3) pohledávky žalovaného č. P3-3 co do náhrady nákladů řízení ve výši 4.800 Kč, 4) pohledávky žalovaného č. P3-4 co do náhrady nákladů řízení ve výši 54.656 Kč, 5) pohledávky žalovaného č. P3-5 co do náhrady nákladů řízení ve výši 5.600 Kč.II. Rozsudek odvolacího soudu se s výjimkou té části prvního výroku, ohledně které Nejvyšší soud dovolání zamítl, zrušuje a věc se vrací ve zrušeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem ze dne 8. července 2024, č. j. -16, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce [M. R. (dále též jen „M. R.“)] domáhal vůči žalovanému [BENET GROUP, a. s (dále též jen „společnost B“)] určení, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalobce (dlužníka) není po právu:

1) pohledávka žalovaného č. P3-1 ve výši 262.414,23 Kč (dále jen „pohledávka č. 1“) [I. výrok],

2) pohledávka žalovaného č. P3-2 ve výši 115.826,15 Kč (dále jen „pohledávka č. 2“) [II. výrok],

3) pohledávka žalovaného č. P3-3 ve výši 5.669,95 Kč (dále jen „pohledávka č. 3“) [III. výrok],

4) pohledávka žalovaného č. P3-4 ve výši 65.020,80 Kč (dále jen „pohledávka č. 4“) [IV. výrok],

5) pohledávka žalovaného č. P3-5 ve výši 6.661,97 Kč (dále jen „pohledávka č. 5“) [V. výrok].

[2] Rozhodl o nákladech řízení (VI. výrok).

2. Insolvenční soud vyšel z toho, že všechny pohledávky jsou pohledávkami vykonatelnými, pravomocně přisouzenými žalovanému k tíži žalobce (dlužníka) označenými soudními rozhodnutími, z čehož:

[1] Pohledávku č. 1 tvoří náhrada nákladů řízení ve výši 115.152,70 Kč a úroky z prodlení z této částky za dobu od 7. června 2008 do 14. září 2023 ve výši 147.261,53 Kč.

[2] Pohledávku č. 2 tvoří náhrada nákladů řízení ve výši 54.621 Kč a úroky z prodlení z této částky za dobu od 9. února 2010 do 14. září 2023 ve výši 61.205,15 Kč.

[3] Pohledávku č. 3 tvoří náhrada nákladů řízení ve výši 4.800 Kč a úroky z prodlení z této částky za dobu od 28. února 2022 do 14. září 2023 ve výši 869,95 Kč.

[4] Pohledávku č. 4 tvoří náhrada nákladů řízení ve výši 54.656 Kč a úroky z prodlení z této částky za dobu od 28. května 2021 do 14. září 2023 ve výši 10.364,80 Kč.

[5] Pohledávku č. 5 tvoří náhrada nákladů řízení ve výši 5.600 Kč a úroky z prodlení z této částky za dobu od 28. května 2021 do 14. září 2023 ve výši 1.061,97 Kč.

3. Insolvenční soud následně po provedeném dokazování dovodil – vycházeje z , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), a z a , (dále též jen „ “) – že v dané věci se uplatní omezení popěrných důvodů ve smyslu ; proto žalobě založené na kritice (nezrušených) pravomocných soudních rozhodnutí, kterými byly pohledávky přiznány, nelze vyhovět.

4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. listopadu 2024, č. j. , -53 ( ):

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

5. Odvolací soud – vycházeje z a z a – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že argumentací k nezákonnosti pravomocných soudních rozhodnutí, jimiž byly pohledávky přiznány (a k tomu, že šlo o rozhodnutí vydaná v rozporu s právem žalobce na spravedlivý proces) se žalobce pokouší prosadit odlišné právní hodnocení přihlášených a přisouzených pohledávek žalovaného, což vylučuje . Popěrný úkon žalobce proto není po právu a posouzení věci insolvenčním soudem je správné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o následující otázky:

[1] Je důvodem pro přerušení řízení o popření pohledávky přihlášeného věřitele řízení vedené na základě stížnosti dovolatele (insolvenčního dlužníka) u Evropského soudu pro lidská práva, v němž se řeší otázka, která má přímý vliv na posouzení oprávněnosti nároku uplatňovaného tímto věřitelem vůči dovolateli v insolvenčním řízení?

[2] Je argumentace nezákonností, respektive rozporem s právem na spravedlivý proces nepřípustným jiným právním posouzením věci ve smyslu věty za středníkem ?

7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje následovně:

9. Pohledávky žalovaného byly popřeny proto, že jsou odvozeny z nezákonného rozhodnutí soudu (rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008, č. j. -381, potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č. j. -472) za použití „protiústavního judikátu Nejvyššího soudu popírajícího práva na spravedlivý proces“. Vzhledem ke skutečnostem, které vyšly najevo v průběhu trestního řízení (v němž byl dovolatel zproštěn obžaloby), se dovolatel domáhal (ve výsledku) neúspěšně obnovy řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. a poté, co neuspěl ani s ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2022, č. j. -516 [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], podal proti usnesení Ústavního soudu (o odmítnutí ústavní stížnosti) ze dne 3. května 2022, sp. zn. , stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, který o věci dosud nerozhodl [usnesení Ústavního soudu je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Ústavního soudu].

K otázce č. 1 [K (ne)přerušení řízení]

9. S žalobou o popření pohledávek (proto, že zaniknou povolením obnovy řízení) spojil dovolatel návrh na přerušení řízení do rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Tento návrh však insolvenční soud zamítl (jako nedůvodný) usnesením ze dne 7. června 2024. Jelikož proti tomuto usnesení nebylo přípustné odvolání, navrhl dovolatel přerušení řízení znovu v odvolacím řízení. Odvolací soud však návrhu na přerušení řízení též nevyhověl; zamítl jej usnesením ze dne 12. listopadu 2024, proti kterému

nebylo přípustné dovolání

. Proto dovolatel uplatňuje stejnou výtku v dovolacím řízení (je přesvědčen, že soudy nepostupovaly správně, jestliže řízení nepřerušily).

10. S přihlédnutím k závěrům obsaženým v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. , nebo v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. , má dovolatel za to, že důvody k přerušení řízení podle jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu a v důsledku přerušení řízení ji nebude nutné posuzovat nadbytečně dvakrát (což je i tento případ).

11. Postup odvolacího soudu představuje nepřiměřený zásah do práv dovolatele a jeho oprávněných věřitelů, je zcela nehospodárný (byť se zaštiťuje opakem) a nedůvodně zvýhodňuje (zamítnutím žaloby) žalovaného.

K otázce č. 2 (K jinému právnímu posouzení věci)

12. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že uplatněnou argumentací (nezákonností, rozporem s právem na spravedlivý proces) nepřípustně uplatnil jiné právní posouzení věci ( věta za středníkem ), když jeho chování je vedeno snahou dosáhnout obnovy řízení.

13. V daném případě je třeba vzíti na zřetel důvody, pro které byl vydán zprošťující rozsudek trestního soudu (které by vedly k jinému rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. ), a na to, že trestní soud provedl i důkazy, jejichž provedení zamítl civilní soud.

14. Kdyby bylo řízení přerušeno, nebylo by důvodu zabývat se souladností dovolatelovy argumentace s úpravou obsaženou v . Odtud je zřejmo, že pouhé následování právní normy bez hledání správného účelu pro její aplikaci může i v demokratickém právním státě vyvolat v materiálním pojetí spravedlnosti řadu přešlapů a vytvořit množství překážek komplikujících přístup k právu. Napadené rozhodnutí tedy dovolatel považuje za ryze formální a nevypořádávající se s dotčenou problematikou důsledně a ze všech úhlů.

15. Žalovaný ve vyjádření nemá dovolání za opodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

16. Pro dovolací řízení je rozhodný v aktuálním znění.

17. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle , přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v Dovolání pak shledal přípustným, když v posouzení otázek souvisejících s přerušením řízení jde zčásti o věc dovolacím soudem neřešenou a co do nezpůsobilosti důvodů popření pohledávek je napadené rozhodnutí zčásti v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

18. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

20. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

21. Pro posouzení povahy přezkoumávaných pohledávek jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):

[1] Rozsudkem ze dne 3. dubna 2008, č. j. -381, rozhodl Městský soud v Praze ve sporu vedeném mezi společností B (tamním navrhovatelem), společností CASH & CAPITAL, a. s. (dále jen „společnost C“), a M. R. o určení neexistence rozhodnutí jediného akcionáře přijatých při výkonu působnosti valné hromady akciové společnosti a o určení vlastnického práva k akciím tak, že:

1) Určil, že označené rozhodnutí M. R. není rozhodnutím jediného akcionáře v působnosti valné hromady společnosti C (I. výrok).

2) Určil, že společnost B je vlastníkem a držitelem 20 kusů označených akcií společnosti C (II. výrok).

3) Uložil M. R. zaplatit společnosti B na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 115.152,70 Kč (III. výrok) [jde o „jistinu“ pohledávky č. 1].

4) Určil, že společnost C nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok).

[2] K odvolání společnosti B a M. R. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, č. j. -472:

1) Potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008 v I. až III. výroku (první výrok, část věty před středníkem).

2) Změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008 ve IV. výroku tak, že společnosti B se vůči společnosti C nepřiznává náhrada nákladů řízení (první výrok, část věty za středníkem).

3) Uložil M. R. zaplatit společnosti B na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 54.621 Kč (druhý výrok) [jde o „jistinu“ pohledávky č. 2].

4) Určil, že společnosti B se vůči společnosti C nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

[3] O žalobě na obnovu řízení podané M. R. ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. března 2020, č. j. -382, tak, že:

1) Žalobu na obnovu řízení zamítl (I. výrok).

2) Uložil M. R. zaplatit společnosti B na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci usnesení částku 54.656 Kč (II. výrok) [jde o „jistinu“ pohledávky č. 4].

3) Uložil M. R. zaplatit společnosti C na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci usnesení částku 30.800 Kč (III. výrok).

[4] O odvolání M. R. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2020 rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. března 2021, č. j. -484, tak, že:

1) Potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2020 (první výrok).

2) Uložil M. R. zaplatit společnosti B na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci usnesení částku 5.600 Kč (druhý výrok) [jde o „jistinu“ pohledávky č. 5].

3) Uložil M. R. zaplatit společnosti C na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci usnesení částku 6.776 Kč (třetí výrok).

[5] O dovolání M. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2021 rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. února 2022, sp. zn. , tak, že:

1) Dovolání odmítl (první výrok).

2) Uložil M. R. zaplatit společnosti B na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci usnesení částku 4.800 Kč (druhý výrok) [jde o „jistinu“ pohledávky č. 3].

3) Uložil M. R. zaplatit společnosti C na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci usnesení částku 4.800 Kč (třetí výrok).

22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení a :

)

(…)

(2) Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže

(…)

c/ probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

(…)

( )Zásady insolvenčního řízení

Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách:

a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;

(…)

( )

(1) Není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202.

(…)

(5) Popření pohledávky věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku.

(6) Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená.

23. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí od zahájení sporu. Citovaná ustanovení platí v nezměněné podobě od rozhodnutí o úpadku dlužníka (14. září 2023). S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. se pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro a a v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. ].

24. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:

K otázce č. 1 [K (ne)přerušení řízení]

25. Ze spisu se podává, že:

[1] Usnesením ze dne 7. června 2024, č. j. -9, které nabylo právní moci dne 24. června 2024, insolvenční soud zamítl návrh dovolatele [zahrnutý v jeho žalobě podané 29. května 2024 (č. l. 2 až 4)], aby řízení bylo přerušeno do doby, než Evropský soud pro lidská práva rozhodne o stížnosti dovolatele proti usnesení Ústavního soudu sp. zn. ; usnesení obsahovalo přiléhavé poučení o nepřípustnosti odvolání ( ).

[2] Usnesením ze dne 12. listopadu 2024, č. j. , -43 ( ), odvolací soud (mimo jiné) zamítl návrh dovolatele [zahrnutý v jeho odvolání ze dne 3. října 2024 proti rozsudku insolvenčního soudu ze dne 8. července 2024 (č. l. 29 až 32)], aby řízení bylo přerušeno do doby, než Evropský soud pro lidská práva rozhodne o stížnosti dovolatele proti usnesení Ústavního soudu sp. zn. ; usnesení obsahovalo přiléhavé poučení o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu nesplňuje podmínku, aby šlo o rozhodnutí odvolacího soudu, „kterým se odvolací řízení končí“).

26. Smyslem je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení; srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 107/2014“).

27. Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení . Tak v návěští odstavce 2 v se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle věty první pro případ, že řízení je přerušeno podle , vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“. Srov. opět R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. .

28. Ze shora citovaných závěrů plyne, že ve vztahu k přerušení řízení podle je především povinností soudu postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná ( ). U incidenčních sporů a zvláště pak u tzv. odporových sporů (sporů o určení pravosti výše nebo pořadí pohledávek) platí řečené tím více, že jsou vedeny v rámci insolvenčního řízení ( ) za účelem zajištění jeho zdárného průběhu, přičemž akcent na rychlost insolvenčního řízení se podává i ze základní zásady insolvenčního řízení promítnuté v .

29. Ustanovení přitom patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud tak může úvahu soudu o (ne)přerušení řízení podle uvedeného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.

30. Nehledě k tomu, že meze vytyčené pro rozhodování o přerušení řízení podle v odstavcích 26 až 29 odůvodnění shora nepodporují názor dovolatele, že bylo žádoucí řízení přerušit, Nejvyšší soud v daných souvislostech především zdůrazňuje, že v tom případě, kdy soud prvního stupně nebo odvolací soud usnesením pravomocně zamítne návrh na přerušení řízení (v této věci návrh na přerušení řízení ze dne 29. května 2024 zamítl insolvenční soud usnesením ze dne 7. června 2024, a opakovaný návrh na přerušení řízení ze dne 3. října 2024 zamítl odvolací soud usnesením ze dne 12. listopadu 2024), není Nejvyšší soud povolán provádět přezkum věcné správnosti takového usnesení v rámci mimořádného opravného prostředku (dovolání) proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé jen proto, že podle příslušné právní úpravy šlo o usnesení, proti kterému nebylo možné podat odvolání nebo dovolání.

31. Dovolání tak potud není opodstatněné (argumentace nesprávností usnesení insolvenčního soudu ze dne 7. června 2024 nebo usnesení odvolacího soudu ze dne 12. listopadu 2024 je pro výsledek řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. listopadu 2024 právně bezvýznamná).

K otázce č. 2 (K jinému právnímu posouzení věci)

32. Sporné pohledávky mají být vykonatelnými pohledávkami pravomocně přiznanými žalovanému (věřiteli) proti dovolateli (dlužníku) soudy coby náhrada nákladů příslušných soudních sporů.

33. V občanském soudním řízení platí zásada, že náklady řízení, které vznikají účastníku osobně i jeho zástupci, si každý účastník platí ze svého ( ) [bod XXXVII., str. 207 (383), stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem rozh. obč.].

34. Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je totiž jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Proto pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká (na rozdíl od hlavního závazku, jenž byl předmětem soudního řízení) po právní moci rozhodnutí ve věci samé. Srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč.

35. Již v rozsudku ze dne 23. června 2021, sen. zn. (na který v podrobnostech odkazuje), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že u vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu vymezuje možnost popřít její pravost nebo výši dlužníku úžeji, než jiným osobám nadaným popěrným právem (srov. a na straně jedné a a na straně druhé) a ozřejmil důvody pro něž tomu tak je, včetně záměru zákonodárce.

36. Napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu co do částek „jistin“ přiznaných žalovanému k tíži dovolatele pravomocnými a vykonatelnými soudními rozhodnutími označenými v odstavci 21 odůvodnění shora. Jinak řečeno, závěry o omezení důvodů popření vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se v poměrech dané věci prosadí:

[1] u pohledávky č. 1 co do náhrady nákladů řízení ve výši 115.152,70 Kč (III. výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008),

[2] u pohledávky č. 2 co do náhrady nákladů řízení ve výši 54.621 Kč (druhý výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009),

[3] u pohledávky č. 3 co do náhrady nákladů řízení ve výši 4.800 Kč (druhý výrok usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2022),

[4] u pohledávky č. 4 co do náhrady nákladů řízení ve výši 54.656 Kč (II. výrok usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2020),

[5] u pohledávky č. 5 co do náhrady nákladů řízení ve výši 5.600 Kč (druhý výrok usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2021).

37. Ve zbývajícím rozsahu, tedy ohledně příslušenství požadovaného z přiznaných náhrad nákladů řízení v podobě konkretizovaných úroků z prodlení skutkový stav věci, z nějž vyšly oba soudy, neodůvodňuje závěr, že jde o úroky z prodlení přiznané pravomocnými rozhodnutími příslušného orgánu (soudu). Soudní rozhodnutí, z nichž soudy vyšly, žádné výroky o přiznání úroků z prodlení z přisouzených náhrad nákladů řízení neobsahují a soudy v této věci z oněch rozhodnutí žádná zjištění v dotčeném směru ani nečinily.

38. Odtud plyne, že v rozsahu částek, jež mají odpovídat požadovaným úrokům z prodlení z přisouzených náhrad nákladů řízení, neplatí omezení nastavená dlužníku co do důvodu popření pravosti nebo výše pohledávky v (ta se vztahují jen na vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu). Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v dotčeném rozsahu není správné.

39. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání zamítl ( ) v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé:

[1] u pohledávky č. 1 co do náhrady nákladů řízení ve výši 115.152,70 Kč,

[2] u pohledávky č. 2 co do náhrady nákladů řízení ve výši 54.621 Kč,

[3] u pohledávky č. 3 co do náhrady nákladů řízení ve výši 4.800 Kč,

[4] u pohledávky č. 4 co do náhrady nákladů řízení ve výši 54.656 Kč, a

[5] u pohledávky č. 5 co do náhrady nákladů řízení ve výši 5.600 Kč.

40. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil ve zrušeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a 2 ).

41. V další fázi řízení odvolací soud v rámci přezkoumání požadovaných úroků z prodlení v režimu nevykonatelných pohledávek neopomene ve vazbě na dovolatelem uplatněné důvody popření vzít v potaz, že náhrady nákladů řízení, z nichž žalovaný žádá úroky z prodlení, jsou příslušenstvím nároku z doby před 1. lednem 2014 (srov. , ) a že pro rozhodné období ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představovaná rozsudkem velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 5/2006 Sb. rozh. obč., vylučuje požadovat po dlužníku příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky.

P o u č e n í: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. března 2026

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu