Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 59/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele F. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Olivou, advokátem se sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, č. j. 7 Td 63/2018-12, za účasti Nejvyššího soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2019 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na zákonného soudce dle d.

2. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu rozhodl Nejvyšší soud tak, že dle § 24 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je k projednání věci vedené proti stěžovateli u Městského soudu v Brně pod sp. zn. příslušný Městský soud v Brně.

3. Argumentace stěžovatele spočívá, stručně řečeno, v tom, že v trestním řízení, které je proti němu vedeno, nesmí hlavní líčení provádět žádný ze soudů v obvodu Krajského soudu v Brně, neboť oznamovatelkou v této trestní věci byla jedna z jeho soudkyň. Dle stěžovatele je tak dán důvod k pochybnostem o nepodjatosti všech soudců a soudkyň v obvodu Krajského soudu v Brně, jakož i tohoto soudu samého. Dále stěžovatel tvrdil, že Nejvyšší soud nezákonně a protiústavně aplikoval § 18 trestního řádu, neboť tento určil jako příslušný Městský soud v Brně, ačkoliv čin, resp. předmětné skutky, měly dle stěžovatele být vyhodnoceny jako spáchané v obcích Psáry a Kladno, odkud měly být odeslány inkriminované dopisy, jež si následně přečetla soudkyně Krajského soudu v Brně na svém pracovišti a z nichž třetí byl zadržen pracovnicemi podatelny Okresního soudu v České Lípě.

4. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

5. Dle § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

6. Řízení dle písm. d) y (dále jen " ") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález

sp. zn.

ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].

7. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].

8. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť dle y jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález

sp. zn.

ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) či nález

sp. zn.

ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatel předtím, než se obrátil na něj, neumožnil obecným soudům napravit všechna jím pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a dokud nevyčerpal všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě obecných soudů.

9. Tak tomu je i ve stěžovatelově věci, což sám stěžovatel připouští, neboť jde o věc dosud neskončenou ani nepravomocně, v níž v době podání ústavní stížnosti dokonce ještě ani nebylo skončeno hlavní líčení.

10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti výslovně uvedl, že si podmínky dle je vědom. Připomněl rovněž komentářovou literaturu a část rozhodovací praxe Ústavního soudu k , který výjimečně Ústavnímu soudu umožňuje neodmítnout ústavní stížnost mimo jiné v dosud neskončené věci. Stěžovatel k tomu uvedl, že jeho ústavní stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti. Ocitoval rovněž část nálezu

sp. zn.

ze dne 31. 7. 2018, v němž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti proti rozhodnutí o podjatosti soudkyně, vydaném v dosud neskončené věci.

11. Stěžovatel proto zdvořile Ústavní soud požádal, aby přijetí jeho ústavní stížnosti neodmítl.

12. Ústavní soud této žádosti nemohl vyhovět, neboť nedospěl k závěru, že by podmínky byly splněny. Předně je třeba uvést, že stěžovatel sice podal obšírně výklad právní úpravy i rozhodovací praxe týkající se tohoto ustanovení v obecné rovině, nenabídl však Ústavnímu soudu byť jediný argument o tom, že v jeho konkrétním případě by byly podmínky tohoto ustanovení naplněny, respektive z kterých skutkových okolností by tento závěr měl vyplývat, tedy kromě svého tvrzení, že tomu tak je.

13. Jak správně připomněl i sám stěžovatel, posouzení, zda je namístě aplikovat , nelze ztotožňovat s vlastním meritorním posouzením stěžovatelových námitek. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje toliko ve vztahu k závěru, proč podle jeho názoru napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu porušuje jeho právo na zákonného soudce, což je ovšem argumentace již ve prospěch důvodnosti, nikoliv však přípustnosti ústavní stížnosti. Nijak se však nezmiňuje o tom, proč by jeho ústavní stížnost měla podstatně přesahovat jeho zájmy.

14. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že v některých případech může být tento podstatný přesah neoddělitelný od meritorní argumentace, nicméně ani po prostudování celého obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud neidentifikoval nic, co by svědčilo o splnění stěžovatelem proklamované výjimky dle . Vše, co stěžovatel uvádí, se týká toliko jeho konkrétního případu. Na s. 6 své ústavní stížnosti dokonce sám výslovně uvádí, že: "V této kumulaci výše uvedených faktorů je projednávaný případ ojedinělý a výjimečný a na jako takový je třeba, aby bylo na něj nahlíženo." Ačkoliv tak stěžovatel bez jakékoliv bližší argumentace tvrdí podstatný přesah ústavní stížnosti jeho osobních zájmů, dovolává se s bližším odůvodněním ojedinělosti a výjimečnosti svého případu, tedy charakteristiky zcela opačné.

15. Ani z jím citovaného nálezu

sp. zn.

v žádném případě nevyplývá, že by tvrzení, že došlo k porušení práva na zákonného soudce, mělo znamenat automaticky splnění podmínek . Ústavní soud v tomto nálezu ústavní stížnost neodmítl pro nepřípustnost proto, že vznášela do té doby Ústavním soudem neřešenou otázku přípustnosti důkazu získaného nahrávkou porady soudního senátu bez vědomí a souhlasu nahrávaných osob, zatímco ve stěžovatelově případě jeho argumentace žádnou dosud neřešenou otázku ani jiný důvod pro aplikaci nevznáší.

16. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že věcnou opodstatněností stěžovatelových námitek se pro účely tohoto rozhodnutí nemohl zabývat, toliko v nich hledal podstatný přesah zájmů stěžovatele, jenž nenalezl.

17. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle jako návrh nepřípustný dle , neboť před jejím podáním stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, a Ústavní soud v jeho věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2019

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu