Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4190/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem, sídlem Mariánské údolí 126, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2018 č. j. -284, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen ""), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle a násl.d (dále jen ""), právo na obhajobu podle y a právo na veřejné projednání věci podle y.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 8. 2018 č. j. -275 (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že zkušební doba podmíněného odsouzení stanovená stěžovateli se prodlužuje o jeden rok a šest měsíců s tím, že se podmíněné odsouzení ponechává v platnosti.

3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel písemnou stížnost doručenou okresnímu soudu dne 30. 8. 2018, podanou do datové schránky dne 30. 8. 2018. Ta však byla ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta. Stížnost totiž byla podle krajského soudu podána mimo zákonem stanovenou lhůtu tří dnů. V daném případě totiž bylo napadené usnesení stěžovateli oznámeno při veřejném zasedání konaném u okresního soudu dne 16. 8. 2018, a to jeho vyhlášením za přítomnosti odsouzeného i jeho obhájce. Po poučení o právu podat stížnost se stěžovatel k vyhlášenému usnesení nevyjádřil, lhůta k podání stížnosti mu tak uplynula dne 20. 8. 2018. Pokud tedy stěžovatel podal stížnost dne 30. 8. 2018, jde o stížnost opožděnou.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že když mu bylo nutno podle § 137 odst. 4 trestního řádu doručit usnesení soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení citovaného usnesení nezaložila účinky oznámení, které nastanou až doručením opisu oznámení. Opačný závěr by totiž nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohl seznámit s jeho písemným vyhotovením a povinnost doručit opis usnesení stanovená zákonem by se tak jevila jako samoúčelná [srov. k tomu nález ze dne 5. 1. 2006

sp. zn.

(N 4/40 SbNU 39)].

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Ve stěžovatelově věci došlo, jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, k oznámení prvostupňového rozhodnutí jeho vyhlášením ve veřejném zasedání; stěžovatel přitom ani nerozporuje, že toto vyhlášení proběhlo řádným způsobem. Požadavkům trestněprávní úpravy tak bylo učiněno zadost, neboť došlo-li k řádnému vyhlášení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, není doručení opisu usnesení vyžadováno. Na této skutečnosti ničeho nemění ani shora zmiňovaný nález Ústavního soudu. V případě tohoto nálezu totiž soud pominul pravidlo § 137 odst. 4 trestního řádu a vycházel z proběhlého vyhlášení usnesení, ačkoliv šlo o rozhodnutí o opravném prostředku, které je třeba vždy v opise doručit. Shora citované usnesení okresního soudu ve stěžovatelově věci, kterým bylo mimo jiné rozhodováno o tom, zda se stěžovatel ve zkušební době osvědčil, je rozhodnutím prvostupňovým, které vzhledem ke své obsahové povaze není usnesením o opravném prostředku, tak jak to má na mysli § 137 odst. 4 trestního řádu, a proto nelze zmiňovanou judikaturu a požadavky v ní konstatované na právě posuzovanou věc uplatňovat [srov. k tomu například i usnesení ze dne 18. 10. 2016

sp. zn.

(pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

9. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu