Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4061/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Č., zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, č. j. 3 Tdo 1022/2018-63, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále též jen "okresní soud") ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. , uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle ustanovení , odst. 4 písm. c) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle ustanovení a podmíněně odložen na zkušební dobu tři a půl roku. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti a propadnutí věci. Podle ustanovení § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

3. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. , jímž podle ustanovení § 256 trestního řádu toto odvolání jako nedůvodné zamítl.

4. Stěžovatelem podané dovolání, uplatňující dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

5. Tímto odmítavým usnesením Nejvyššího soudu byla dle stěžovatele porušena jeho základní práva zaručená a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Protiústavnost spatřuje stěžovatel zejména v tom, že Nejvyšší soud "nezaujal jakoukoliv právní argumentaci k tomu, zda skutečně z provedených důkazů mohly jak soud I. stupně, tak soud II. stupně dospět k závěru, že si stěžovatel skutečně počínal tak, že si věc přisvojil, ale rovněž, že si byl vědom toho, že si přisvojuje cizí věc, to vše v úmyslu."

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů, resp. Nejvyššího soudu, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

8. Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry soudů, resp. Nejvyššího soudu, nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného a násl. y.

9. Z ústavní stížnosti, jejímž petitem je navrhováno toliko zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, je přes tvrzené porušení práva na spravedlivý proces zřejmé, že stěžovatel polemizuje především s rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu. Posuzovaná ústavní stížnost je přitom obdobná s obsahem podaného dovolání stěžovatele, s jehož námitkami se Nejvyšší soud jednotlivě, v mezích uplatněného dovolacího důvodu, vypořádal, byť stěžovatel tvrdí opak.

10. Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně, řešil argumenty stěžovatele směřující proti zjištěnému skutkovému stavu [Nejvyšší soud správně dovodil (srov. s. 4 napadeného usnesení), že stěžovatel prostřednictvím skutkových námitek napadal právní hodnocení skutků a snažil se jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry]. Existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů však Nejvyšší soud neshledal, skutková zjištění označil za správná a ve svých dalších úvahách z těchto zjištění, rozvedených v jednotlivých pasážích odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, vycházel. Nedospěl tak k závěru, který činí stěžovatel, že by rozhodnutí nižších soudů a jejich postup byly v rozporu s požadavky kladenými ústavněprávními normami na spravedlivý proces. Uvedl, že "nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle." Nejvyšší soud tak aproboval závěry odvolacího soudu (srov. s. 7 rozsudku krajského soudu), jenž "neshledal pochybnosti, které by bylo nutno vykládat ve prospěch [stěžovatele], naopak dospěl k závěru, že soud I. stupně hodnotil důkazy tak, že toho hodnocení garantuje, že [stěžovatel] byl uznán vinným na podkladě objektivních skutečností odpovídajících zjištěním." S tvrzením stěžovatele, že dovolací soud nezaujal jakoukoliv právní argumentaci k tomu, zda z provedených důkazů vyplývá, že se stal skutek popsaný ve výrokové části rozsudku prvního stupně a že se jej dopustil stěžovatel, tak s ohledem na shora předestřené nelze souhlasit.

11. Ani Ústavní soud neshledal, že by z obsahu rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplýval dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i rozhodnutí odvolacího soudu je možné v tomto směru označit za vyčerpávající, logická a přesvědčivá, naplňující požadavek kladený na ně z hlediska práva na spravedlivý proces judikaturou Ústavního soudu. Argumentace stěžovatele tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.

12. Lze tak uzavřít, že Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, reflektované v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. ledna 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu