Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3598/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem se sídlem Praha 4, Barrandova 1920/7a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 863/2018, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 9 To 460/2017, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 21 T 52/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces podle a násl. d (dále jen " "), principu rovnosti účastníků řízení před soudem a nutnosti řádně odůvodňovat soudní rozhodnutí. Dále tvrdí porušení principu presumpce neviny, zákazu stíhání z jiných než zákonných důvodů a proto se domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že napadeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví, za což odsouzen k samostatnému peněžnímu trestu v celkové výměře 15 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody na 2 měsíce. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit poškozené škodu. Výše uvedeného přečinu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 28. 6. 2016 v době od 7.50 do 7.55 hodin u cyklostezky v Praze 9 po předchozím slovním sporu, vzniklém při venčení psů, fyzicky napadl poškozenou, a to tak, že ji jednou rukou chytil pod krkem a silou ji narazil na plot tvořený pletivem, za současného slovního napadání, kdy následně z místa odešel. Tím poškozené způsobil podvrtnutí krční páteře, které si vyžádalo lékařské ošetření, omezilo ji v obvyklém způsobu života pohybovou a pohmatovou bolestivostí po dobu dvou týdnů a zapříčinilo její pracovní neschopnost.

3. Následné odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze zamítnuto, stejně jako bylo odmítnuto dovolání stěžovatele usnesením Nejvyššího soudu.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257).

6. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.

7. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly v nyní projednávaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.

8. Sám stěžovatel připouští, že poškozenou při venčení psů, tak jak je uvedeno shora, potkal, ovšem s tím rozdílem, že ji nenapadl. Poškozená se přitom krátce po setkání se stěžovatelem podrobila lékařskému ošetření a uváděla popsané pohmoždění páteře. To se projevilo jak bezprostředními symptomy, tak následnou reakcí organismu (ztuhnutím). Ze znaleckého zkoumání přitom vyplynulo, že poškozenou udávané potíže přesně odpovídaly popsanému napadení ze strany stěžovatele. Aby mohla být za této situace stěžovatelova obrana úspěšná (tedy že se s poškozenou při venčení psů potkal, ovšem nenapadl ji i přesto, že jí vadilo, že stěžovatelův pes doráží na její fenu), musela by být tvrzení poškozené relevantně zpochybněna. To však prakticky - alespoň co se konkrétní věcné argumentace týká - stěžovatel nečiní ani v ústavní stížnosti, když v zásadě jen setrvává na tvrzení, že se skutek nestal a že pro opačný závěr neexistují objektivní zjištění. Stěžovatel přitom nenaznačuje jediný důvod (ani v řízení nebyl zjištěn), proč by zrovna jej měla poškozená z útoku obvinit.

9. I kdyby pak Ústavní soud přistoupil na stěžovatelovu námitku - jednu z mála konkrétních - že potíže poškozené mají souvislost s dřívější dopravní nehodou, nemohla by ani tato námitka obstát. Nejednalo by se totiž v případě zranění poškozené o akutní projevy postupně se zhoršující v rámci hodin a dnů po tvrzeném útoku a naopak by šlo o chronickou formu poškození, což by jistě bylo lékařsky i zjistitelné.

10. Za dané situace jsou naopak stěžovatelem namítaná pochybení zcela blanketní a nejsou s to závěry soudů jakkoliv zpochybnit. Průběh řízení, a z něho vzešlá rozhodnutí, nedávají žádné pochybnosti o korektnosti celého procesu a stěžovatel ani konkrétně nevysvětluje, v jakém ohledu např. má být usnesení Nejvyššího soudu nedostatečné odůvodněno, jaké námitky obhajoby vlastně nebyly vzaty v potaz, aby to vedlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení před soudem atp. Naopak stěžovatelem uváděná argumentace je značně - až na údajnou účast poškozené na autonehodě - obecná a je tvořena z velké části jen okopírovanými částmi odůvodnění nálezů Ústavního soudu. To však za přesvědčivou argumentaci považovat nelze.

11. Lze tedy uzavřít, že i podle Ústavního soudu byla vina stěžovatele dostatečně prokázána a soudy proto při zohlednění všech zásad ovládajících rozhodování v trestním řízení mohly spravedlivě uzavřít, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. ledna 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu