Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2014/2025

26 Cdo 2014/2025-406

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem v Praze 4, Čerčanská 2023/12, IČO 65993390, zastoupeného Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30a, proti žalované Czech Outdoor s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Strži 2097/63,IČO 24199427, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 461/17, o zaplacení částky 364 713,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, č. j. -378, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení celkem částky 364 713,68 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že uvedená částka odpovídá výši jeho pohledávky za žalovanou představující náklady, které v rozmezí kalendářních měsíců květen až srpen 2019 vynaložil na odstranění reklamních zařízení žalované, které po zániku příslušného povolení protiprávně provozovala na dálnicích D0, D3, D4, D6 a D8, a to poté, co tak ve stanovené lhůtě neučinila sama žalovaná, jež k tomu byla vyzvána Ministerstvem dopravy coby silničním správním úřadem pro dálnice.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 8. 2022, č. j. -324, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 399 Kč (výrok I), dále rozhodl, že ve zbytku je základ nároku dán (výrok II) a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III).

3. Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 3. 2025, č. j. -378, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výrok I zní: žaloba se zamítá ohledně nároků uvedených v bodu 35 písm. k) a n) rozsudku, jinak jej potvrdil.

4. Odvolací soud posoudil uplatněný nárok jako nárok plynoucí přímo z , o pozemních komunikacích, ve znění platném od 31. 12. 2015 do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), neboť žalobce z popudu Ministerstva dopravy jako státem zřízená organice i k tomuto účelu splnil za žalovanou povinnost uloženou jí v zákona o pozemních komunikacích, jestliže za ni odstranil pro její nečinnost reklamní zařízení v jejím vlastnictví. Procesní námitku žalované o nepřípustnosti použití mezitímního rozsudku neshledal důvodnou, neboť podmínky pro vydání takového rozsudku byly splněny. Otázky aktivní a pasivní legitimace soud prvního stupně vyřešil jako otázky předběžné a provedl dokazování také k základu nároku. V rozhodném období kalendářních let 2017 až 2019 ustanovení zákona o pozemních komunikacích, kompetenci k výzvě k odstranění neoprávněného reklamního zařízení přiznávalo příslušnému silničnímu správnímu úřadu, avšak co se týká postupu, který měl následovat pro případ, že vlastník reklamního zařízení reklamní zařízení po doručení výzvy příslušného silničního správního úřadu, reklamní zařízení neodstranil, zdůraznil, že v zákoně bylo výslovně stanoveno, že silniční správní úřad „zajistí“, a nikoli „provede“, nejen zakrytí reklamy, ale i následné odstranění a likvidaci reklamního zařízení na náklady vlastníka takového zařízení. Pakliže tedy Ministerstvo dopravy jako silniční správní úřad pro dálnice zajistilo, že uvedenou povinnost namísto nečinného vlastníka reklamního zařízení splnil žalobce, nijak se tím nezpronevěřilo tehdy platné a účinné právní úpravě, a žalobce je oprávněn náklady, které mu s tím vznikly, vymáhat sám. Co se týče tvrzeného nedostatku pasivní legitimace odvolací soud s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že žalovaná žádné konkrétní tvrzení, které by mohlo vést k závěru, že vlastníkem zařízení byl jiný subjekt, neuvedla, a zjištěné skutečnosti plně nasvědčují tomu, že vlastníkem byla žalovaná jakožto subjekt (resp. jeho předchůdce), který uzavřel smlouvu o nájmu, a umísťoval reklamy (nezřídka i s logem žalované).

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které podle svého obsahu ( , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) směřuje proti části výroku odvolacího soudu, kterým byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně.

6. Dovolání není přípustné pro řešení otázky týkající se naplnění podmínek pro vydání mezitímního rozsudku, neboť tato otázka již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil.

7. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění). Otázky, které se týkají základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku; jestliže se tak nestalo, je vyloučeno, aby k nim soud přihlédl při rozhodování o výši nároku. Pojmově může být vydán pouze „kladný“ mezitímní rozsudek, který určuje, že právní základ nároku „je dán“, byť jen v nepatrné části (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. , ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. , ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. , a ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 27/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i dovolatelkou citovaný rozsudek ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. ). Soud je mezitímním rozsudkem vázán, přičemž v tom rozsahu, v jakém bylo o základu nároku pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem ( ), se jedná o věc rozhodnutou, kterou již nelze znovu přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. , a rozsudek ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 37/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento postup je účelný zejména ve složitějších sporech, kde je z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení praktické vyřešit nejprve, zda je vůbec dán základ nároku, a až teprve na tomto základě (pravomocné rozhodnutí o opodstatněnosti základu nároku či jeho části) se pak zabývat mnohdy složitou otázkou určení jeho výše. Ačkoliv to zákon výslovně nestanoví, lze mezitímní rozsudek vydat pouze tehdy, shledal-li soud alespoň částečnou důvodnost nároku (jen tehdy je rozhodnutí pouze o základu, aniž by soud zatím musel zkoumat jeho výši, praktické a hospodárné); oproti tomu tam, kde základ nárok opodstatněn není, je třeba rovnou žalobu zamítnout, neboť mezitímní výrok, že základ nároku není dán, nemůže splnit účel sledovaný úpravou mezitímního rozsudku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. ).

8. V posuzovaném případě bylo rozhodnuto o základu nároku na zaplacení peněžité částky, který žalobce zakládá na tvrzení, že za žalovanou odstranil protiprávně provozovaná reklamní zařízení na dálnicích či v jejich ochranném pásmu v jejím vlastnictví. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nezabýval v rámci posouzení základu nároku opodstatněností jednotlivých položek uplatněných žalobcem (mzdové náklady, náklady na pohonné hmoty a náklady na dopravní prostředky), přehlíží, že tyto náklady se vztahují k výši nároku a soud je bude zkoumat až v dalším řízení. Důvodná není ani námitka, že se soudy nezabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a škodou vzniklou žalobci, neboť nárok nebyl posouzen jako náhrada škody, ale jako nárok plynoucí přímo ze zákona o pozemních komunikacích.

9. Tvrdí-li dovolatelka (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. ), že rozhodnutím o základu projednávané věci nemohou být řešeny jen předběžné otázky pro rozhodování o věci samé, nelze než s ní souhlasit. Na řešení takto postavené otázky však právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá, naopak je z výroku i odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, že o základu věci rozhodnuto bylo a soudy obou stupňů se oproti tvrzení dovolatelky nezabývaly „pouze“ aktivní a pasivní legitimací účastníků řízení, ale i všemi předpoklady pro právní posouzení uplatněného nároku.

10. Ani otázka, kterou dle dovolatelky řešil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně poukazuje na jeho usnesení ze dne 27. 10. 2022, sen. zn. , a rozsudek ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. ), za jakých podmínek lze uložit straně nezatížené důkazním břemenem vysvětlovací povinnost, přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud totiž ohledně svého závěru o pasivní legitimaci žalované (o jejím vlastnictví odstraněných reklamních zařízení) z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i z dalších vycházel (srovnej rozsudky ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. , či ze dne 28. 4. 2022, sen. zn. ) a v souladu s touto judikaturou dovolacího soudu uzavřel, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně tvrdil a prokázal skutečnosti, na jejichž základě bylo možné oprávněně dovozovat, že žalovaná je vlastníkem v žalobě označených reklamních zařízení, jejichž provozování pro účely vlastního podnikání nezpochybnila, a že tak došlo k aktivaci její vysvětlovací povinnosti, které nedostála ( i přes poučení soudu dle neoznačila žádný důkaz o tom, že se předmětná reklamní zařízení nachází ve vlastnictví třetích osob).

11. Dovolatelka dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně povahy pohledávky a poukazuje na dle jejího názoru rozpornou judikaturu nižších soudů v obdobných věcech. K tomu se sluší poukázat na to, že v projednávaném případě odvolací soud výslovně uzavřel, že nárok žalobce na zaplacení plyne z § 25 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích, nejde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Jde přitom o nárok, který vyplývá přímo ze zákona, přičemž text zákona není sporný – ustanovení § 25 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích explicitně uvádí, že náklady na odstranění a likvidaci reklamního zařízení nese vlastník tohoto zařízení.

12. Konečně poukazuje-li dovolatelka na nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, uplatňuje jiný dovolací důvod (vadu řízení), než který je uveden v K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v , a b) a 229 odst. 3 , pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle ) nezakládají.

13. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl podle (ve spojení s větou první)

14. O nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 2. 2026

JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu