Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4097/18

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Josefem Seifertem, advokátem, se sídlem Šimkova 1224, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 199/2018-362 ze dne 25. 9. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 0 P 120/2014-316 ze dne 19. 4. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu rodinného života ve smyslu článku 10 odst. 2 d (dále jen " ") a jeho rodičovská práva chráněná článkem 32 y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové č. j. -316 ze dne 19. 4. 2018, bylo o návrhu matky na zákaz styku stěžovatele (otce) s nezletilým dítětem ve věku třinácti let tak, že se návrh matky na zákaz styku otce s dítětem zamítá. Otec je oprávněn stýkat se s nezletilým dítětem každý kalendářní týden vždy ve středu prostřednictvím elektronické pošty (e-mail), což je mu matka povinna umožnit. Proti té části rozsudku, jež stanovovala rozsah jeho styku s dítětem, podal stěžovatel odvolání. Krajský soud svým napadeným rozhodnutím upřesnil dobu a mailovou adresu pro styk dítěte s otcem prostřednictvím elektronické pošty.

3. Okresní soud omezení styku dítěte s otcem odůvodnil zejména tím, že nezletilý je přetížen dlouhodobou nutností vypořádat se s negativními prožitky při pobytech u otce. Eventuální asistovaný styk by nezletilý zřejmě přestál, podvolil by se mu, pokud by byl nařízen, opět by se však posílily jeho pocity bezmocnosti a nedůvěra v okolí a především v instituce, že by mohly respektovat jeho prožívání či mu pomoci. Soudní znalkyně z odvětví psychologie PhDr. Iva Košťálová ve svém posudku uvedla, že se otec (stěžovatel) neskrývá otevřenou nenávistí vůči matce, matka je v silném odstupu, vnitřně si vztah ukončila a je pravděpodobné, že otci občas dá najevo přezírající převahu. Nezletilé dítě má s matkou vzájemně kladný vztah, přiměřený věku - blízký a současně vzájemně respektující. Pokud je nezletilý znejistěn, k matce se přimyká blíže, jinak ale na ní není závislý více, než by odpovídalo věku. Vztah nezletilého k otci je nyní velmi problematický. Sám se vůči němu uzavřel, podle názoru znalkyně si tak vyřešil vnitřní konflikt loajality. Uvnitř jistě tento stav prožívá složitě, zpracovává zklamání, proto si potlačuje i hezké vzpomínky a fakticky vztah popírá. Otec nadále po vztahu se synem touží, na druhou stranu začíná být jeho vztah k němu ambivalentní, prožívá těžce jeho odmítnutí, je patrný i silný vztek. Nadále se hlásí k rodičovské odpovědnosti a má potřebu mít nad výchovou nezletilého vliv. V dlouhodobé perspektivě není v zájmu nezletilého, aby jeho styk s otcem byl upraven jinak, než doposud. V současné době se ale vztah nezletilého s otcem natolik zproblematizoval, že tento styk není možné realizovat. V zájmu nezletilého není, aby jeho styk s otcem byl zakázán. Asistovaný styk se za nynější situace nejeví jako vhodný. V současné době se jeví jako vhodná forma styku komunikace písemnou, případně telefonickou formou. Ta by měla být přinejmenším zpočátku realizována v omezeném rozsahu, například maximálně jednou týdně. Zejména je ale nutné, aby kontakt otce s nezletilým byl monitorován, regulován tak, aby v něm otec neudělal další chyby (vyčítání, obviňování, kritika). Také je podle znalkyně vhodné, aby byl obnoven styk nezletilého dítěte s prarodiči z otcovy strany. Poté by takovými prostředníky mohli být i oni. Znalkyně uvedla, že by otec měl změnit své jednání, kterým se vyrovnává s traumatem rozpadu vztahu a s jednáním matky i se svou frustrací z toho, že je odmítán v roli otce.

4. Krajský soud ve svém napadeném rozhodnutí odkázal na důkazní situaci a uvedl, že na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že v daném případě nejsou dány důvody pro zákaz styku otce s nezletilým, avšak jsou dány důvody pro změnu styku otce s nezletilým. Při svém rozhodování soud přihlédl jednak k přání nezletilého, který se v současné době nechce s otcem stýkat, což vyjádřil v pohovoru s opatrovníkem i znalkyní a zejména pak ke znaleckému posudku a k výpovědi znalkyně učiněné při jednání soudu.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se vždy s matkou nezletilého dítěte pokoušel domluvit na vhodné formě styku a péče. Matka však nepřipouštěla a nepřipouští jinou alternativu než její výhradní péči a úplné odstranění otce ze života nezletilého syna (vyjma plnění jeho vyživovací povinnosti), když nejprve blokovala styk otce se synem tím, že nerespektovala pod různými záminkami ani soudem upravený rozsah styku a v době, kdy byl syn u otce, stávalo se, že alespoň jednou či dvakrát za den projela ulicí, i když bydlela zcela jinde, a tak se nemohlo jednat o náhodný průjezd. Po určitou dobu matka rozsudek soudu respektovala. Potom pod různými záminkami syna nepředávala otci. Navíc na otce začala podávat trestní oznámení s tím, že napadl ji nebo její matku. Tato obvinění se ukázala jako nepravdivá. Stěžovatel se domnívá, že nezletilé dítě, když sdělovalo své přání se s ním nestýkat, tak vycházelo z informací své matky a psycholožky, s níž matka spolupracuje a k níž nezletilé dítě dochází. Soud se pak opíral jen o zprostředkovaný názor nezletilého, osobně s ním nehovořil. Stěžovatel závěrem požaduje ponechání rozsahu osobního styku dle původního rozhodnutí soudu z roku 2014.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

9. Ústavní soud ve své rozsáhlé judikatuře k otázkám porozchodového uspořádání péče o nezletilé děti vyjádřil, že pro děti i rodiče je velmi důležitým právem být spolu a trávit spolu čas. Současně však též poukázal na velkou důležitost respektování názorů a přání dětí při rozhodování o uspořádání péče o ně. V daném případě bylo různými způsoby zjištěno, že si nezletilé dítě nepřeje, aby mu bylo uloženo stýkat se osobně se stěžovatelem. To plyne z řady důkazů provedených obecnými soudy - zejména ze znaleckého posouzení provedeného soudní znalkyní PhDr. Ivou Košťálovou, ze zprávy DKC Nomia, opakovaných zjištění kolizního opatrovníka dítěte. Zúčastnění odborníci (soudní znalkyně i KDC Nomia) nabídli stěžovateli rady, asistenci a pomoc s případnou změnou komunikace, která by vedla ke zlepšení vztahů nezletilého dítěte ke stěžovateli. S ohledem na věk dítěte též lze předpokládat, že by v případě změny svého přání stýkat se s otcem, toto své přání mohl osobně realizovat i bez zásahů či součinnosti matky.

10. Ústavní soud si je dobře vědom své judikatury, v níž zdůraznil právo dítěte vyjádřit své přání a názor přímo soudu. Nejedná se však o právo rodiče, aby se v případě jeho sporu o styk s dítětem mohl dovolávat jako svého práva toho, že dítě mělo být osobně před soudem ve věci vyslechnuto, ale o participační právo dítěte na soudním řízení. I v nyní posuzovaném případě nezbývá Ústavnímu soudu než poukázat na to, že by soudci rozhodující o právech dětí měli děti osobně zhlédnout a vyslechnout jejich názor a přání a současně je objektivně informovat o řízení, jehož se účastní. Toto právo nezletilému dítěti v nyní posuzovaném případě nebylo v plném rozsahu zajištěno. Ústavní soud však shledal, že obecné soudy v nyní posuzované věci zprostředkovaně zjistily přání dítěte a že je respektovaly, proto nepřikročil ke zrušení napadených rozhodnutí, byť i v řízení jim předcházejícím nebylo jednoznačně zjištěno či v napadených rozhodnutích jednoznačně uvedeno, zda si dítě přálo svá participační práva realizovat. Tato výhrada však není přitakáním, že by snad byla porušena ústavně zakotvená práva stěžovatele samotného. Obecné soudy rozhodovaly v přiměřené lhůtě, respektovaly přání dítěte a pokusily se zprostředkovat stěžovateli informace o tom, jaké důvody vedou dítě k tomu, aby odmítalo osobní styk s otcem. Ostatní zúčastněné subjekty pak navrhly stěžovateli i jednotlivé možnosti, jak by mohly být vztahy mezi ním a dítětem zlepšeny natolik, aby se názor dítěte na styk s otcem změnily.

11. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu