Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 57/2024-386

-386

USNESENÍ

Ing. Karla Kuny

Ing. Jiřímu Krejčiříkovi

, se sídlem v Praze 6, Papírenská 63/4, PSČ 160 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka BUSTREX s. r. o. „v likvidaci“, zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka

BUSTREX s. r. o. „v likvidaci“

, se sídlem v Praze 2, Na Folimance 2122/13, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 27626865, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2023, č. j. , -282 (), takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobceje povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 6. března 2023, č. j. -259, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (Ing. Karel Kuna, jako insolvenční správce dlužníka ANIDOR s. r. o.) domáhal vůči žalovanému [(Ing. Jiřímu Krejčiříkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka BUSTREX s. r. o. „v likvidaci“ (dále jen „dlužník B“)] určení, že jeho pohledávka ve výši 3 570 000 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. je po právu (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

2. Šlo přitom o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé, neboť jeho rozsudek ze dne 19. května 2016, č. j. -126, (jímž určil, že žalobce označenou pohledávku za dlužníkem B nemá) k odvolání žalobce zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. února 2022, č. j. , -201 () a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

3. Insolvenční soud v rozsudku ze dne 6. března 2023 uzavřel, že žalobce přes poučení nedoplnil nezbytná žalobní tvrzení (týkající se jednoznačné identifikace věcí, jejich vlastnictví, zničení či ztráty, hodnoty, porušení povinností žalovaným, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody) a k jednání, při kterém by mohl být opětovně [i s odkazem na a 3 , (dále též jen „“)] poučen včetně následků nesplnění výzvy soudu, se nedostavil, ač nebylo vyhověno žádosti o odročení. Žalobu proto zamítl pro neunesení břemene tvrzení žalobcem.

4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

5. Odvolací soud – odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 38/2009“) – se neztotožnil s odvolací námitkou, že žalobce uvedl vše, co je právně významné, tedy že věci, za něž požaduje po žalovaném náhradu, jednoznačně specifikoval již v žalobě tak, že jde o movité věci (charakteru celé řady zásob) uvedené v příloze č. 1 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. listopadu 2010, č. j. -726. Žalobce totiž nejednoznačně tvrdil, že předmětem prodeje, který měl být uskutečněn na základě smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 6. února 2007 mezi správcem konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec, a. s. (dále jen „úpadce V“) a dlužníkem B, „měly být podle všeho“ právě zásoby uvedené v příloze č. 1 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, přičemž „osobně neví, co bylo přesně“ předmětem smlouvy o smlouvě budoucí. Žalobce pak věci (zásoby) neidentifikoval ani dodatečně v podání ze dne 14. července 2015 (č. l. 77-90), jímž reagoval na výzvu insolvenčního soudu učiněnou na jednání konaném dne 16. června 2015.

6. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení pěti otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá nesprávné posouzení věci (dovolací důvod podle ) a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Jde o následující otázky:

[1] Bylo povinností soudu provést navržený znalecký posudek či další důkazy navržené žalobcem k prokázání jeho vlastnictví k věcem uvedeným v příloze č. 1 smlouvy o smlouvě budoucí?

[2] Kdyby žalobce prokázal vlastnické právo k věcem, měl by lepší právo k výtěžku jejich zpeněžení?

[3] Je řízení zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže soud v napadeném rozsudku v rozporu s právním názorem obsaženým v (označeném) rozsudku (správně usnesení) Nejvyššího soudu o stejné smlouvě o smlouvě budoucí věc právně hodnotil tak, že ke zpeněžení majetku mezi úpadcem V a dlužníkem B nedošlo?

[4] Je řízení zatíženo vadou, pokud se soudy nevypořádají se vším, co bylo v řízení uvedeno či k důkazu navrženo?

[5] Je odvolací soud oprávněn potvrdit napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž se vypořádá se všemi právně relevantními odvolacími námitkami?

8. Dovolatel argumentuje, že v řízení vedeném jako incidenční spor vzešlý z téhož insolvenčního řízení (ve kterém se správce konkursní podstaty úpadce V domáhal určení pravosti pohledávky za dlužníkem B), označil odvolací soud [v rozsudku ze dne 11. března 2020, č. j. , -217 ()], smlouvu o smlouvě budoucí za platnou a odkázal na tamní skutková zjištění ohledně předmětu smlouvy. Tento závěr měl potvrdit i dovolací soud, který dovolání proti označenému rozsudku odmítl. Takové hodnocení je v rozporu s právním závěrem odvolacího soudu v projednávané věci. S odkazem na , , dovolatel namítá, že byl-li v projednávané věci případ rozhodnut jinak, měl by soud tuto odchylku přesvědčivě odůvodnit, což se nestalo.

9. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

10. Pro dovolací řízení je rozhodný v aktuálním znění.

11. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka B (24. října 2011) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (a tedy i ve sporech jím vyvolaných) i v době od 1. června 2019 uplatní ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první ]. v tomto znění je rozhodný též pro zkoumání přípustnosti dovolání v této věci.

12. V rozsahu, v němž odvolací soud prvním výrokem napadeného rozhodnutí potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje

13. Dovolání ve zbylém rozsahu, směřuje-li proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jež může být přípustné jen podle a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , pak Nejvyšší soud odmítl podle a 2 jako nepřípustné.

14. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. věty první a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. ). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání pak logicky není (nemůže být) přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení pouze otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (a záviset nemá); srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. ).

15. Obecně platí, že v důsledku uplatnění projednací zásady mají účastníci občanského soudního řízení povinnost tvrzení a na ni navazující důkazní povinnost ohledně skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky, a že nesplnění povinnosti tvrzení má za následek vynesení rozhodnutí, nepříznivého pro účastníka, který tuto svou procesní povinnost nesplnil. Existence uvedených procesních povinností se podává i z , podle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. , uveřejněného pod č. 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

16. V R 38/2009 Nejvyšší soud vysvětlil, že ačkoliv může mít vylíčení rozhodujících skutečností zprostředkovaně původ i v odkazu nau, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je tento závěr výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba ( ), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně.

17. Tamtéž uvedl, že na to, co obsahuje žaloba (jaká jsou žalobní tvrzení), lze stěží usuzovat z toho, jaký skutkový stav byl zjištěn provedenými důkazy. Ve skutečnosti se tím nesprávně zaměňuje povinnost důkazní s povinností tvrzení. Předpokladem důkazní povinnosti je tvrzení skutečností účastníkem ( ). Teorie procesního práva v této souvislosti hovoří o břemeni tvrzení. Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak zpravidla ani nemůže splnit důkazní povinnost. Splnění povinnosti důkazní pak nemá bez předchozího splnění povinnosti tvrzení pro věc význam, což platí zejména (nejen však) v případech vedených zásadou projednací.

18. V rozsudku ze dne 26. května 2010, sp. zn. , pak Nejvyšší soud navázal, že požadavek vylíčení rozhodujících skutečností je možno splnit i odkazem nau. Účastník také může navrhnout důkaz spisem vedeným v jiné věci, předtím je však povinen sám uvést skutečnosti, které mají být takovým důkazem prokázány. V žádném případě však nepřichází v úvahu, aby předloženéy nahradily skutkové tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná. Procesní aktivita a odpovědnost účastníků řízení by tím byla popřena a přenášena na soud, což by bylo v rozporu se základními zásadami občanského sporného řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti.

19. V projednávané věci založil odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že žalobce neusnesl břemeno tvrzení ohledně identifikace věcí (zásob), které měly být správcem konkursní podstaty úpadce V vydány dlužníkovi B, jakož i skutečností svědčících o vlastnickém právu dlužníka ANIDOR s. r. o. k takovým věcem.

20. Již proto dovolatelem předložená otázka č. 1 přípustnost dovolání založit nemůže. Jak vyplývá se shora citované ustálené judikatury dovolacího soudu, účastník (zde žalobce) je v prvé řadě povinen tvrdit pro posouzení věci významné skutečnosti a teprve následně se je snažit prokázat důkazními prostředky. Je navíc zřejmé, že pokud není v řízení postaveno na jisto, za jaké věci (zásoby) se žalobce domáhá náhrady škody či vydání bezdůvodného obohacení z titulu „lepšího práva“, nemůže k takovým nekonkretizovaným „věcem“ tvrdit a posléze prokazovat jeho vlastnické právo. Nejedná se tedy o právní otázku, na jejímž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí spočívalo.

21. Obdobně je tomu i ve vztahu k otázkám č. 2 a 3, neboť závěr, zda předmětné „zásoby“ byly dlužníku B prodány (zpeněženy), či pouze předány, ani právní hodnocení případného nároku žalobce nejsou s ohledem na důvod, pro který byla žaloba zamítnuta (totiž že žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně řádné identifikace „zásob“ a skutečností svědčících o jeho vlastnickém právu k nim), významné.

22. Otázky č. 4 a 5 směřují k posouzení, zda řízení je postiženo tzv. jinými vadami řízení (vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). S přihlédnutím k , jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a jež výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle , a b/ a , však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání ( ), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu Tak je tomu i v poměrech podaného dovolání. Odkaz dovolatele na rozhodnutí, od kterých se měly soudy obou stupňů při řešení této „procesní otázky“ odchýlit (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011, sp. zn. , ze dne 15. května 2019, sp. zn. , a ze dne 24. května 2017, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. ), navíc není přiléhavý. Odvolací soud, stejně jako předtím insolvenční soud totiž dospěly k závěru, že i doplněná tvrzení žalobce zůstala nedostatečná (obecná, postrádající konkretizaci ve vztahu k „věcem“, od nichž se měl odvíjet žalobou uplatněný nárok, jakož i k okolnostem svědčícím o vlastnickém právu žalobce k těmto „zásobám“).Nadto dovolatel ani neuvádí, jaké konkrétní důkazy (vyjma znaleckého posudku) v řízení navrhoval a soudy následně neprovedly, nebo se kterými odvolacími námitkami se odvolací soud nevypořádal.

23. K dovolatelem zdůrazňované potřebě vypořádat odvolací námitky lze dodat, že z [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem ( )] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. ). Těmto závěrům se napadené rozhodnutí (ve vazbě na důvod zamítnutí žaloby) neprotiví.

24. Nejvyšší soud konečně nepřehlédl, že dovolatel dovolání doplnil podáním označeným jako „vyjádření žalobce k podání žalované ze dne 29. l. 2024“ datovaným 2. dubna 2024, došlým Nejvyššímu soudu téhož dne. Ty argumenty, jež dovolatel oním podáním uplatnil coby obsahově nové, však pro dovolací přezkum byly právně bezvýznamné. Měnit dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. ) a doplňující podání dovolatele tuto podmínku nesplňuje, neboť dovolací lhůta uplynula dne 8. ledna 2024. Srov. shodně i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn větou první, a Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalovaného advokátkou, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 29. ledna 2024), která podle ustanovení bodu 5., , a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném ke dni provedení úkonu, činí 3 100 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z uvedených částek ve výši 714 Kč ( ). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2026

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu