Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2027/2025

-60

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. -43, takto:

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 119 760 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace, o níž požádal Ministerstvo práce a sociálních věcí, jež věc projednávalo pod sp. zn. MPSV-2021/175462 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobce konkrétně požadoval informace o rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. MPSV-2020-233453-911, žalobce přitom nebyl účastníkem uvedeného správního řízení. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 2. 11. 2021, kdy žalobce podal žádost o informace, a skončeno bylo dne 26. 10. 2023, kdy byla informace žalobci poskytnuta, řízení tedy trvalo celkem 723 dnů. V rámci předběžného projednání nároku žalovaná poskytla žalobci za délku posuzovaného řízení zadostiučinění ve výši 7 680,33 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. -28, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 119 760 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 119 760 Kč od 22. 10. 2023 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. -43, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl.

Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku II o nákladech odvolacího řízení a ve výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku pod bodem II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, podle však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.

Nejvyšší soud dále opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ).

Otázka a), v níž žalobce namítal, že nebyly prokázány konkrétní okolnosti vedoucí k tvrzení o nepatrném významu žádaných informací, přípustnost dovolání podle nemůže založit, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud ve vztahu k řízení o poskytnutí informace uzavřel, že se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. ). O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv, přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. ). Jde-li však o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný. Žalobce v posuzované věci dovozoval zvýšený význam řízení pouze z porušení svého základního práva pramenícího z d a z úsilí, které do získání informace vložil. Odvolací soud se tak od popsané rozhodovací praxe neodchýlil, jestliže dospěl k závěru o marginálním významu řízení pro žalobce vzhledem k tomu, že požadovaná informace se týkala třetí osoby, a proto nemohla být žalobcem jakkoliv následně využitelná pro realizaci jeho práv. V rámci hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného odvolací soud nadto zohlednil, že žalobce vede v podobném duchu poměrně velké množství sporů, pouze za roky 2024 a 2025 vede žalobce u odvolacího soudu více než 10 obdobných řízení. I závěr odvolacího soudu o tom, že z dané okolnosti lze dovodit nižší intenzitu žalobcem prožívané újmy spojené s nesprávným úředním postupem na straně státu v posuzovaném řízení je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. ).

Otázka b) týkající se rozdělení důkazního břemene při posuzování významu řízení pro poškozeného nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní o nižším významu předmětu původního řízení pro poškozeného tíží žalovanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. ). Odvolací soud vzal na zřetel, že žalovaná v řízení tvrdila snížený až nízký význam posuzovaného řízení pro žalobce, přičemž s ohledem na závěr rozsudku odvolacího soudu toto své tvrzení rovněž prokázala.

Námitka d) týkající se neprofesionálního postupu, který se projevil v obtížích žalobce při získávání informace a nedodržení zákonných lhůt, přípustnost dovolání podle nezakládá. Odvolací soud sice explicitně kritérium nehodnotil, ale hodnotil je ve spojení s rozsudkem implicitně, neboť bez pochybení orgánů výkonu veřejné moci v posuzovaném řízení by nemohl dospět k závěru o tom, že délka řízení byla nepřiměřená a že došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dané námitky dovozující, že uvedené kritérium nebylo odvolacím soudem posouzeno, se tak míjejí k odůvodněním napadeného rozhodnutí.

Otázka c), v níž žalobce zpochybnil, že by bylo provedeno komplexní posouzení všech okolností rozhodných pro stanovení formy a výše zadostiučinění, a s ní související otázka e) rozporující způsob hodnocení nepřiměřené délky řízení při opakovaných překročeních zákonných lhůt vedoucích k extrémnímu průtahu, který by měl mít dle dovolatele zásadní vliv na formu a výši zadostiučinění bez ohledu na význam řízení, přípustnost dovolání podle rovněž nezakládá. Poukazuje-li žalobce v souvislosti se zpochybňováním přiznané formy zadostiučinění na to, že správním orgánem prvního stupně nebylo jeho žádosti vyhověno a požadovaných informací se domohl až podáním opravného prostředku, tak tyto skutečnosti se promítly do závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení, a byť se nejedná o žádoucí součást správního řízení, nic to nemění na tom, že (i když s určitými procesními obtížemi) se žalobce stále domáhal informací, které pro něj praktický význam neměly, význam předmětu posuzovaného řízení tak byl nepatrný. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobce nepatrný, přičemž přiměřenou formou zadostiučinění v takovém případě je konstatování porušení práva, pak v dané situaci nemá případné pochybení orgánů výkonu veřejné moci na formu přiznaného zadostiučinění vliv, neboť nejistota ohledně výsledku řízení byla u žalobce stále nepatrná. Tvrdil-li dále žalobce, že zákonné lhůty byly „opakovaně“ překročeny, tak jednak nijak neupřesnil, o jaké opakované překročení se má jednat, navíc i překročení zákonných lhůt pro rozhodnutí odvolací soud zhodnotil a promítlo se tak do závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v posuzovaném případě probíhalo řízení nejen před správním orgánem prvního stupně, ale i druhého stupně, jak žalobce sám poukazuje, což má na délku zákonných lhůt rovněž vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. , nebo ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. ).

Na daném závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaná v rámci předběžného projednání (stanoviskem ze dne 5. 6. 2024) uznala důvodnost základu před ní uplatněného nároku a přiznala žalobci zadostiučinění včetně úroku z prodlení v celkové výši 7 680,33 Kč. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že vedle zadostiučinění formou konstatování porušení práva nelze současně přiznat zadostiučinění v penězích (a naopak). Právní úprava stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání peněžité částky proto zpravidla v případě nepřiměřených délek řízení konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo. Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. ). Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, jedná se z pohledu ustanovení o maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat, a nutně takové rozhodnutí obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. ). V poměrech projednávané věci se uvedené závěry prosadí tím způsobem, že dobrovolné poskytnutí peněžité satisfakce v částce 7 680,33 Kč ze strany žalované vylučuje v téže věci přiznat zadostučinění ve formě konstatování porušení práva. Odvolacímu soudu proto nezbylo než potvrdit zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, dospěl-li k závěru, že přiznané zadostiučinění je dostatečné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , části věty před středníkem a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle , ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI ), ve výši 300 Kč ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2026

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu