Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3190/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. Ch., právně zastoupeného Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou, se sídlem Muchova 223/9, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. července 2018 č. j. 5 To 226/2018-12 a proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 18. června 2018 č. j. 5 Nt 27001/2017-6, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), doručeným Ústavnímu soudu dne 24. září 2018, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované v článku 36 odst. 1 d (dále jen " ") a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu majetku podle článku 11 odst. 4 y a porušení dalších práv vyplývajících z článku 1 odst. 1, článku 4, článku 90 a článku 89 odst. 2 y (dále jen " ").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Okresní státní zastupitelství v Mostě usnesením ze dne 24. července 2017 č. j. 1 ZT 100/2017-18 podmíněně zastavilo trestní stíhání obviněného J. Ch. pro přečin pytláctví podle a přečin krádeže podle tr. zákoníku. Podle tr. řádu stanovilo zkušební dobu na 18 (osmnáct) měsíců. Toto usnesení nabylo právní moci dne 1. srpna 2017.

Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") dále usnesením ze dne 18. června 2018 č. j. -6 zabral podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku J. Ch. zbraň kulobrokovou kozlici, použitou při páchání přečinů pytláctví a krádeže obviněným.

Proti tomuto usnesení o zabrání věci podal obviněný stížnost a Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. července 2018 č. j. -12 stížnost zamítl, a to z důvodu, že stížnost byla podána opožděně.

III.

Stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, týkající se zabrání věci, neboť má za to, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Konkrétně namítá, že jej okresní soud nesprávně poučil a nebyl právně zastoupen při veřejném zasedání. Stěžovatel prý předpokládal, že pokud se vyslovil, že si ponechává lhůtu k podání stížnosti, lhůta začne plynout po doručení písemného vyhotovení usnesení. Pokud tedy podal ve lhůtě tří dnů od doručení napadeného usnesení stížnost ke krajskému soudu, nebyla podle jeho názoru podána opožděně.

Stěžovatel dále namítá, že institutu zabrání věci nebylo využito v souladu s předpisy. Napadená soudní rozhodnutí pokládá stěžovatel za významný a nepřípustný zásah do svého vlastnického práva. V tomto směru odkazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu, týkající se zásady subsidiarity trestní represe.

IV.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření okresního soudu k ústavní stížnosti a protokol z veřejného zasedání ze dne 18. června 2018 ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. .

Samosoudkyně Okresního soudu ve svém vyjádření mimo jiné uvedla, že v případě stěžovatele nešlo o nutnou obhajobu, tedy stěžovatel nemusel být zastoupen advokátem a ani nevznesl požadavek, že by chtěl mít právního zástupce. Stěžovatel byl zákonným způsobem poučen a nebylo mu řečeno, jak nyní tvrdí, že může podat stížnost do tří dnů od doručení rozhodnutí. Samosoudkyně však konstatovala, že stěžovatel byl po vyhlášení rozhodnutí o zabrání zbraně rozrušen, neboť měl za to, že byl dvakrát potrestán a v tomto rozrušení nevěnoval náležitou pozornost poučení o opravném prostředku. Protože nedošlo k porušení právních předpisů, navrhuje ústavní stížnost odmítnout, případně zamítnout.

S ohledem na výše uvedené nebylo vyjádření okresního soudu zasláno stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové skutečnosti, které by stěžovateli nebyly známy z předcházejícího řízení.

Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 18. června 2018 sp. zn. je zřejmé, že usnesení bylo vyhlášeno, odůvodněno a strany byly poučeny v souladu s právními předpisy, kde je uvedeno, že stěžovatel si ponechal lhůtu.

V.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 ) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný návrh.

Podle ustanovení , Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( citovaného zákona). Prostředkem k ochraně práv stěžovatele se přitom podle ustanovení rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení

sp. zn.

ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. V citovaném ustanovení je vyjádřen jeden ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, a to její subsidiarita.

Jak plyne z komentářové literatury (Filip, J. a kol.: : komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 556) i z předchozí judikatury Ústavního soudu (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 12. 2003, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014

sp. zn.

nebo usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 31. 3. 2014), vyčerpáním všech procesních prostředků se rozumí nejen jejich uplatnění a rozhodnutí o nich, nýbrž jejich uplatnění v souladu s procesními právními předpisy. Požadavek vyčerpat procesní prostředek tedy není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dotčený prostředek k ochraně práv byl podán řádně. Za nepřípustný návrh je tudíž třeba považovat též situaci, kdy sice poslední prostředek k ochraně práv byl použit, avšak opožděně, takže musel být z tohoto důvodu odmítnut. V takovém případě je třeba stát na stanovisku, že orgán, který o takovém prostředku rozhodoval, nedostal příležitost zabývat se důvody jeho podání, a proto stěžovatel řádně nevyužil opravný prostředek, který měl k dispozici (podobně jako kdyby opravný prostředek vůbec nepodal).

V posuzované věci nastala právě tato situace, kdy stěžovatel sice využil procesní prostředek, kterým disponoval, ovšem tento procesní prostředek použil opožděně, takže stížnost byla krajským soudem po právu odmítnuta a nemohla tak být věcně přezkoumána její důvodnost. Ústavní soud proto nepokládá podanou stížnost za řádnou obranu proti napadenému usnesení okresního soudu, která by byla způsobilá následně založit přípustnost ústavní stížnosti, neboť jak již bylo řečeno, opožděnost stížnosti musí být z pohledu nepřípustnosti ústavní stížnosti posuzována shodně s případem, kdy stížnost nebyla podána vůbec (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 8. 2015).

S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zdali krajský soud nepochybil při odmítnutí stížnosti pro opožděnost. Ústavní soud však musí konstatovat, že krajský soud se v napadeném rozhodnutí otázkou včasnosti podané stížnosti zabýval dostatečně. Na závěrech vyslovených krajským soudem proto Ústavní soud neshledal žádné deficity dosahující ústavněprávní úrovně.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ani další námitky stěžovatele týkající se např. nutnosti právního zastoupení ve veřejném zasedání o zabrání věci, nejsou opodstatněné.

Lze připomenout, že cílem institutu zabrání věci je odebrat pachateli obecně nebezpečné věci nebo jiné věci sloužící k páchání trestných činů. To, že stěžovatel po činu učinil další kroky, aby nahradil škodu, se projevilo již postupu orgánů činných v trestním řízení, které trestní stíhání proti jeho osobě podmíněně zastavily. Nejde však o trest uložený pachateli, ale o ochranné opatření sloužící primárně k ochraně společnosti. Uložením ochranného opatření nedochází zásadně k porušení zákazu dvojího přičítání. V posuzovaném případě obecné soudy neporušily ani zásadu přiměřenosti, vyslovenou v .

Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal, neboť nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.

Ústavní soud považuje odůvodnění obou napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Je tak namístě shrnout, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto předložený návrh zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení , ] odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu