Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1407/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Richarda Forsta, zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem Národní 10, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 20 C 11/2015-180 ze dne 8. 11. 2017 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 466/2017-189 ze dne 2. 2. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu přiloženého listinného materiálu vyplývá, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatele, jejímž prostřednictvím se domáhal zaplacení částky 124 099 Kč s příslušenstvím, a to z titulu požadované slevy z nájemného, včetně poskytnutých služeb, spojeného s užíváním bytu 1 + 1 na adrese X, za období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013. Vzhledem k tomu, že předmětný žalobní návrh neobsahoval náležitosti dle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), vyzval Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též "obvodní soud") stěžovatele usnesením ze dne 20. 2. 2017 k odstranění vad ve lhůtě 30 dnů s tím, že v doplnění je nutné jednoznačně, úplně, určitě a srozumitelně specifikovat uplatněný žalobní nárok po skutkové stránce, konkrétně provést jeho vyčíslení za jednotlivé měsíce. Stěžovatel na výzvu reagoval podáním doručeným soudu dne 22. 3. 2017, v němž se, mimo jiné, vyjádřil k uplatněné slevě z nájemného za rok 2012. Uvedl, že na nájemném za tento rok žalované zaplatil 70 128 Kč a plná částka nájemného bez slevy poskytnuté žalovanou by činila 72 494 Kč a že z této částky požaduje polovinu po odečtení slevy poskytnuté žalovanou, tedy celkem 33 881 Kč. Krom toho stěžovatel konstatoval, že výše nájemného se v průběhu posuzovaného období několikrát měnila. Takováto odpověď nevedla podle obvodního soudu k odstranění vytýkaných nedostatků žaloby, a proto žalobní návrh stěžovatele v daném rozsahu, tj. co do částky 33 881 Kč s příslušenstvím, usnesením č. j. -180 ze dne 8. 11. 2017 odmítl dle

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále též "městský soud") usnesením č. j. -189 ze dne 2. 2. 2018 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítal, že městský soud se nijak nevypořádal s odvolací argumentací, která byla v dané věci stěžejní. Městský soud se jmenovitě nezabýval výtkami ohledně překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně, účelového jednání téhož soudu a konečně ani poukazem na to, že k odmítnutí žaloby došlo až téměř 4 roky po jejím podání. Pakliže městský soud na jiné námitky reagoval, tyto podle stěžovatele hodnotil nesprávně až "strojově formalisticky". Z uvedených důvodů měl stěžovatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje znaky libovůle a je nepřezkoumatelné, kteréžto pochybení mělo vést k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "). Současně mělo dojít i k zásahu do jeho práva vlastnit majetek ve smyslu y, neboť je mu bráněno v projednání jeho nároku na slevu z nájemného a souvisejících služeb.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se městský soud náležitě nevyrovnal s jeho odvolacími námitkami. Je pravda, že ústavně zaručenému právu na soudní ochranu ( a násl. y) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se logickým způsobem vypořádat s argumentací uplatněnou účastníky řízení [nálezy

sp. zn.

ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213),

sp. zn.

ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691) a řada dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zmíněnému pojmu "adekvátně" podle judikatury Ústavního soudu nutno ovšem rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán jako nezbytnost podrobné odpovědi na každý argument [nálezy

sp. zn.

ze dne 5. 1. 2005 (N 3/36 SbNU 19), sp. zn ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)].

V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že odůvodnění usnesení městského soudu z hledisek výše vyložených jednoznačně obstojí, neboť tento soud se v míře přiměřené okolnostem případu vypořádal se všemi relevantními skutečnostmi. Městský soud považoval za podstatné, že v usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 2. 2017, jímž byl stěžovatel vyzván k odstranění vad žaloby, bylo podrobně a jednoznačně specifikováno, v jakém rozsahu je třeba žalobu doplnit; současně byl stěžovatel poučen o možnosti odmítnutí návrhu, pakliže jej ve stanovené třicetidenní lhůtě nedoplní. Podání stěžovatele ze dne 22. 3. 2017 nepředstavovalo dle městského soudu adekvátní reakci na předmětnou výzvu, neboť z něj nebylo možno zjistit, jakou konkrétní výši slevy stěžovatel uplatňoval pro jednotlivé měsíce roku 2012. Námitkou stěžovatele o účelovosti a překvapivosti postupu soudu prvního stupně, resp. námitkou, že k odmítnutí žaloby došlo s velkým časovým odstupem od jejího podání, se městský soud samostatně nezabýval. Ústavní soud má nicméně za to, že toho vzhledem k povaze předložených námitek nebylo třeba a že výše uvedený souhrn relevantních skutečností v tomto konkrétním případě představuje dostatečnou odpověď na argumenty stěžovatele. Nevyhověl-li totiž stěžovatel bez zřejmých důvodů jednoznačné výzvě soudu, přičemž byl o možných následcích tohoto nevyhovění poučen, je zcela evidentní, že odmítnutí žaloby nelze považovat ani za "účelové" ani za "překvapivé", ale že se jedná toliko o logický a předvídatelný následek nedostatku procesní aktivity stěžovatele. Doba, která uplynula od podání žaloby, v tomto ohledu přitom nehraje vůbec žádnou roli.

Stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti dožadoval rovněž zrušení rozhodnutí obvodního soudu o odmítnutí žaloby, nicméně tento svůj návrh nijak blíže neodůvodnil a ani Ústavní soud v rámci svého přezkumu neshledal v postupu obvodního soudu žádnou vadu, která by měla za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. V podrobnostech lze pak odkázat na výše uvedené vypořádání námitek vůči rozhodnutí odvolacího soudu.

Zbývá uzavřít, že Ústavní soud v projednávané věci nezjistil důvod ke svému zásahu, proto přistoupil k aplikaci ustanovení a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu