Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1637/2025

29 Cdo 1637/2025-271

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce A. V., zastoupeného Mgr. Ivetou Mládkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, PSČ 101 00, proti žalovanému Ing. Peteru Režnickému, se sídlem ve Statenicích, Keltská 380, PSČ 252 62, jako insolvenčnímu správci dlužníka ATOLL DEVELOPMENT, a. s., identifikační číslo osoby 27214915, zastoupenému Mgr. Tomášem Zahumenským, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Josefa Václava Sládka 35, PSČ 738 01, o zaplacení 1 630 538 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 2025, č. j. -238, ve znění usnesení ze dne 6. března 2025, č. j. -244, takto:

Odůvodnění:

1.

Rozsudkem ze dne 26. června 2024, č. j. -185, ve znění opravného usnesení ze dne 25. září 2024, č. j. -221, Okresní soud v Ostravě uložil žalovanému (Ing. Peteru Režnickému, jako insolvenčnímu správci dlužníka ATOLL DEVELOPMENT, a. s.) zaplatit žalobci (A. V.) částku 1 430 538 Kč se (specifikovaným) příslušenstvím ve formě úroku z prodlení (bod I. výroku), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 200 000 Kč (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (body III. až V. výroku).

2. Soud prvního stupně vyšel v rozhodnutí zejména z následujících skutečností [jež mají podklad rovněž v insolvenčním rejstříku coby obsah insolvenčního spisu ohledně insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka před Městským soudem v Praze (dále jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. ]:

[1] Insolvenční soud usnesením ze dne 19. června 2014 (A-38), ve znění (opravného) usnesení ze dne 26. června 2014 (A-39) [mimo jiné] zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), ustanovil žalovaného insolvenčním správcem dlužníka (bod II. výroku) a vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě dvou měsíců ode dne rozhodnutí o úpadku (bod IV. výroku).

[2] Přihláškou pohledávky P6 ze dne 14. března 2014 (P6-1) ve znění doplnění ze dne 22. září 2014 (P6-2) přihlásil žalobce do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku sestávající z jistiny ve výši 1 459 110 Kč a z úroků z prodlení ve výši 60 202,54 Kč; jako důvod vzniku pohledávky uvedl, že jde o nevyplacené roční odměny ve výši 200 000 Kč jednotlivě za roky 2010 až 2013 a dále o dlužnou mzdu za období od 1. ledna 2013 do 30. června 2013, od 1. srpna 2013 do 30. září 2013, od 1. listopadu 2013 do 31. prosince 2013 a od 1. února 2014 do 31. srpna 2014.

[3] Usnesením ze dne 23. září 2014, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 24. září 2014, (B-16) prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka.

[4] Insolvenční soud dalším usnesením ze dne 23. září 2014 (B-17), jež následně zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. února 2015 (B-37), odmítl popření pohledávky žalobce věřitelem č. 1 (MAG Investment, s. r. o.). Insolvenční soud uvedl, že pohledávka žalobce má charakter pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), a jako taková se do insolvenčního řízení nepřihlašuje. Odvolací soud se s posouzením charakteru pohledávky ztotožnil, avšak doplnil, že insolvenční soud pochybil, jestliže popření pohledávky odmítl podle . Zároveň konstatoval, že „považuje za možný přiměřený postup“ podle , aby se odstranily pochybnosti o povaze pohledávky.

[5] Žalobce podal dne 8. června 2015 žalobu, jíž zahájil incidenční spor podle . Insolvenční soud určil rozsudkem ze dne 24. září 2019, č. j. 178 ICm 2252/2015-168, jež k odvolání žalovaného potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2020, č. j. 178 ICm 2252/2015, -182 ( ), že pohledávky žalobce z titulu ročních odměn a dlužné mzdy „se pokládají“ za pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu .

[6] Žalobce s ohledem na výsledek incidenčního sporu vedeného podle vyzval dne 7. října 2020 žalovaného podle k uspokojení uplatněných pohledávek; žalovaný pohledávky neuspokojil.

[7] Podáním žaloby zahájil žalobce dne 25. listopadu 2020 u soudu prvního stupně projednávané řízení o zaplacení částky 1 630 538 Kč s příslušenstvím s tím, že jde o pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, mající charakter pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.

3. Na výše uvedeném základě soud prvního stupně – vycházeje zejména z , a odst. 2, a , , , , a , (dále též jen „o. z.“), , a , (dále jen „obč. zák.“), , a , , a , (dále též jen „ “), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že žalovaným vznesená námitka promlčení je nedůvodná vyjma pohledávky žalobce na odměnu za rok 2010 ve výši 200 000 Kč, neboť tato byla splatná nejpozději 1. ledna 2011 a k jejímu promlčení tak došlo uplynutím 1. ledna 2014 (tedy před podáním přihlášky pohledávky). Ve zbytku shledal námitku promlčení nedůvodnou zejména proto, že pohledávky byly původně uplatněny přihláškou pohledávky v rámci insolvenčního řízení, tříletá promlčecí lhůta v době podání přihlášky ještě neuplynula a podáním přihlášky pohledávky se stavila; v tomto směru odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2020, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) , podle něhož se promlčecí lhůta u pracovněprávních pohledávek staví i podáním přihlášky do insolvenčního řízení (ač se tyto mají v insolvenčním řízení uplatnit „obvyklým postupem“ podle u osoby s dispozičním oprávněním), Tento závěr podle soudu prvního stupně obstojí „i z hlediska jisté elementární spravedlnosti“, jelikož žalobce své pohledávky u orgánu veřejné moci uplatnil (byť „ne přesně takovým způsobem“, jak zákon vyžaduje) a v řízení se snažil řádně pokračovat.

4. Dále soud prvního stupně posuzoval základ a výši uplatněných pracovněprávních nároků a dospěl k závěru, že žalobci vzniklo právo na zaplacení mzdy a odměn v celkové výši 1 430 538 Kč (se specifikovaným příslušenstvím ve formě úroků z prodlení); námitku započtení žalovaného ohledně částky 500 000 Kč neměl za důvodnou.

5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. února 2025, č. j. -238, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. března 2025, č. j. -244, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v bodech I., III. a V. výroku (jen) tak, že lhůtu k plnění určí po právní moci rozsudku insolvenční soud (první výrok), ve zbývající části body I., III. a V. výroku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok) a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v bodu IV. výroku (čtvrtý výrok).

6. Odvolací soud – vycházeje z , , , a , o. z., obč. zák. a a a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že pohledávky žalobce (přiznané bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně) nejsou promlčeny, protože dne 14. března 2014 (podáním přihlášky pohledávek) se stavila promlčecí lhůta. Stejně jako soud prvního stupně v tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2020, „sp.zn.“ (správně sen. zn.) a dále přihlédl k tomu, že v insolvenčním řízení „existoval spor o povahu“ žalobcem přihlášených pohledávek, neboť pohledávky byly původně zařazeny do seznamu přihlášených pohledávek pro účely přezkumného jednání, poté byly ze seznamu vyřazeny a Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 12. února 2015 (B-37) považoval „za možný přiměřený postup podle “. Žalobce v návaznosti na výzvu insolvenčního soudu uvedenou žalobu podle podal, byl s ní úspěšný, načež vyzval žalovaného k uspokojení uplatněných pohledávek a jelikož tak žalovaný neučinil, podal žalobu v projednávané věci.

7. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že se žalobce „řídil doporučením insolvenčního soudu jako orgánu veřejné moci“; proto řádně pokračoval v řízení ve smyslu § 648 o. z. (respektive do 31. prosince 2013 ve smyslu § 112 obč. zák.) a v přiměřené době poté, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o pořadí pohledávek, zahájil spor o zaplacení těchto pohledávek u obecného soudu. Omyl v procesním způsobu uplatnění („přihláška versus vyrozumění o uplatnění pohledávky u osoby s dispozičním oprávněním“) nemůže být žalobci „na újmu“. Příkladmo odvolací soud odkázal na , podle něhož zůstávají zachovány právní účinky spojené se zahájením řízení i v případě, kdy je žaloba podána k civilnímu, nikoliv ke správnímu soudu. Žalobci nelze „rozumně vytýkat“, že žalobu o zaplacení podal u civilního soudu až poté, kdy se v insolvenčním řízení odstranily pochybnosti o povaze pohledávek; insolvenční soud „utvrzoval“ žalobce, že pohledávky budou přezkoumány na zvláštním přezkumném jednání, ukáže-li se, že nejde o pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Bylo by v rozporu se zásadou hospodárnosti a procesní ekonomie „nutit“ žalobce k podání žaloby o zaplacení pohledávky v době, kdy ještě probíhal incidenční spor podle , protože podle (odvolacím soudem označené) judikatury je (obligatorní) důvod civilní řízení přerušit do skončení sporu o pořadí pohledávky.

8. Odvolací soud se výslovně přihlásil i k názoru soudu prvního stupně, že závěr o nepromlčení pohledávek žalobce obstojí „i z hlediska jisté elementární spravedlnosti“.

9. Proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel (podle obsahu) klade následující otázky:

[1] Staví se či přerušuje promlčecí lhůta u pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle , pokud jsou tyto pohledávky uplatněny v insolvenčním řízení (nejprve) přihláškou pohledávky?

[2] Způsobuje zahájení řízení podle stavení či přerušení promlčecí lhůty?

10. Dovolatel v mezích (první) dovolací otázky argumentuje, že nemůže být rozdíl mezi uplatněním pohledávky za majetkovou podstatou (nebo pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou) přihláškou pohledávky a uplatněním stejné pohledávky pořadem práva u osoby s dispozičním oprávněním; v obou případech nedochází ke stavení promlčecí lhůty. Namítá, že podle napadeného rozhodnutí byl žalobce „odměněn“ za nesprávné uplatnění své pohledávky přihláškou (došlo ke stavení promlčecí lhůty), zatímco při správném uplatnění postupem podle by byl věřitel „postižen“ za to, že postupuje v souladu se zákonem (ke stavení promlčecí lhůty by nedošlo). Míní, že pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou nelze v insolvenčním řízení uplatnit přihláškou, respektive, že podle obsahu takového procesního úkonu ( ) je nutné dovodit, že jde o uplatnění pohledávky podle ; tento závěr je souladný i s komentářovou literaturou.

11. Ve vztahu k druhé dovolací otázce dovolatel uvádí, že odvolací soud měl pro posouzení otázky běhu promlčecí lhůty za podstatné i to, že v daném případě probíhal incidenční spor podle . Odvolací soud tak dospěl (nesprávně) k závěru, že promlčecí lhůta se přerušila či stavila zahájením řízení podle , což je jednak rozporné se závěrem, že ke stavení běhu promlčecí lhůty došlo již uplatněním pohledávky přihláškou, jednak samo o sobě nesprávné, neboť ke stavení dochází podáním žaloby u civilního soudu podle ; o tom, že oba spory (incidenční podle a o zaplacení podle ) mohou být vedeny současně, nepochybuje podle dovolatele ani ustálená judikatura, která zároveň stanoví postup pro takový případ (přerušení řízení podle do skončení řízení podle ).

12. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění .

13. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu druhého výroku, tedy i v části druhého výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech III. a V. výroku o nákladech řízení. Ve vztahu k těmto výrokům však přípustnost dovolání vylučuje Nejvyšší soud v této části dovolání neodmítl podle a 2 jako objektivně nepřípustné jen proto, že je dán důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí jako celku (viz níže).

14. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části druhého výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku o věci samé, je dovolání přípustné podle , když potud pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem neřešenou.

15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

17. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), se ze spisu nepodávají.

18. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení ve znění účinném do 31. května 2019:

( )

(1) Pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou

a/ pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, pokud zákon ohledně některých z nich nestanoví jinak,

(…)

(…)

( )

(4) Přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu. Přihlášku pohledávky, která je podána u jiného než insolvenčního soudu, postoupí tento soud neprodleně soudu insolvenčnímu, aniž o tom vydává rozhodnutí; účinky spojené s podáním takové přihlášky nastávají dnem, kdy přihláška dojde insolvenčnímu soudu.

( )

(1) Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.

(…)

(4) Neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila.

(5) Po právní moci rozhodnutí o žalobě podle odstavce 4 určí lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství svým rozhodnutím insolvenční soud; současně rozhodne, která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení. Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby nebo osoby s dispozičními oprávněními, kterým se rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, doručuje, a to zvlášť.

( )

(1) V pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno.

(2) Řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle § 159 odst. 1 písm. a/; ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně.

19. S účinností od 1. července 2019 [po novele provedené , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, , o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] doznalo ustanovení změny jen potud, že tehdy poslední věta (nyní předposlední) je nyní zakončena již slovem „oprávněními“ a přibyla další (poslední) věta ve znění: „Proti rozhodnutí podle věty první není odvolání přípustné.“.

20. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že chce-li být věřitel v insolvenčním řízení uspokojen, pak ho podle stíhá povinnost přihlásit (včas) do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 151/2011 (dále jen „R 151/2011“)], přičemž zároveň podle , části věty před středníkem, platí, že prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení není přípustné. Přitom toto pravidlo, které všem věřitelům ve stejném postavení dává stejnou možnost k přihlášení pohledávky v zákonem určené propadné lhůtě, je v souladu s ústavním pořádkem České republiky [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 25/2009“)]. K závěrům R 25/2009 a R 151/2011 se Nejvyšší soud v recentní judikatuře přihlásil např. v usnesení ze dne 30. září 2025, sen. zn. .

21. Nejvyšší soud dále uvádí, že pojistkou proti prekluzi nebo promlčení práva uplatněného v insolvenčním řízení přihláškou pohledávky je ustanovení věty první (jež určuje, že přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč.].

22. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pohledávkami se zvláštním právem přednosti (srov. a ), které se v insolvenčním řízení uplatňují jiným způsobem (než přihláškou) [postupem podle a 2 ]. Případný spor o to, zda taková pohledávka v právu vůbec existuje, případně v jaké výši, se vede na základě žaloby o (s)plnění podané věřitelem, který ji uplatňuje (žalobcem), proti osobě s dispozičními oprávněními jako žalovaným u obecného soudu (nejde o incidenční spor) [ věta první ]. U takové pohledávky není posouzení její pravosti nebo výše vyhrazen zvláštní (incidenční) spor o příslušné určení (o určení pravosti nebo výše pohledávky), nýbrž obecný spor o splnění povinnosti (u peněžité pohledávky spor o její zaplacení). K tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 109/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 109/2020“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2021, sen. zn. , uveřejněný v časopise Vybraná judikatura, číslo 7-8, ročník 2022, pod číslem 67.

23. Pohledávky, které věřitel uplatní jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo jako pohledávky postavené jim na roveň, u nichž má insolvenční správce pochybnosti o jejich povaze (o jejich pořadí), jejich důvodu (existenci těchto pohledávek) či výši, pak insolvenční správce plnit nemusí. Věřitel přitom má dostatečné právní nástroje, aby tyto pohledávky prokázal a vymohl (postupem podle , či podle ). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2020, sen. zn. . Jinak řečeno, skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky za majetkovou podstatou či pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, nebo důvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu (srov. R 109/2020, či judikaturu shrnutou v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023, sp. zn. ).

24. Ke vztahu řízení o zaplacení podle a řízení o určení pořadí pohledávky podle (i k jejich návaznosti za situace, kdy je mezi věřitelem a insolvenčním správcem sporné, zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou) se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v R 109/2020, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sp. zn. , nebo v usnesení ze dne 31. května 2017, sp. zn. , uveřejněném ve Sb. rozh. obč. pod číslem 128/2018.

25. Z označených rozhodnutí plyne, že jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat (určovat) pořadí pohledávky v insolvenčním řízení (ani jako otázku předběžnou). V případech, kdy je mezi věřitelem a osobou s dispozičními oprávněními veden jak spor o existenci (důvodnost, respektive „pravost“), případně výši pohledávky za majetkovou podstatou či pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (na základě žaloby o zaplacení pohledávky podané u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka), tak spor o pořadí takové pohledávky (spor o to, zda jde o některou z pohledávek taxativně vypočtených v či ) na základě incidenční žaloby podané u insolvenčního soudu, může být výsledek sporu o zaplacení pohledávky závislý na výsledku sporu o určení pořadí pohledávky; proto je důvod přerušit řízení o zaplacení pohledávky podle do skončení incidenčního sporu o pořadí této pohledávky. Vyzní-li výsledek incidenčního sporu o pořadí pohledávky tak, že jde o přihlášenou pohledávku ( věta třetí ), bude okolnost, že věřitel se žalobou podanou u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka domáhal splnění (zaplacení) přihlášené pohledávky, důvodem k zastavení řízení o takové žalobě (srov. , ve spojení s ). Srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2025, sp. zn. .

26. Z výše uvedeného se podává, že věřitelé nejsou v insolvenčním řízení „homogenní“ skupinou; jejich pohledávky se uspokojují různým způsobem (srov. též a 3 ) a i způsob uplatnění pohledávek je odlišný. V případě „běžných“ pohledávek ( ) musí věřitel podat u insolvenčního soudu ( ) přihlášku pohledávky; již s podáním přihlášky pak jsou spojeny pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu ( ). S jistou mírou zjednodušení tak lze říci, že přihláška pohledávky v insolvenčním řízení je obdobou uplatnění pohledávky u soudu (žaloby na plnění) v mimoinsolvenčním režimu (srov. též např. náležitosti přihlášky pohledávky podle ). Přihlášená pohledávka může být popřena a věřitel tak bude (zásadně poměrně) uspokojován jen v případě, že bude jeho přihlášená pohledávka též zjištěna ( ), a to mechanismy v rámci insolvenčního řízení (srov. zejména institut přezkumu pohledávky a incidenční spory o pravost, výši a pořadí pohledávky).

27. Věřitelé s „prioritními“ pohledávkami (pohledávkami za majetkovou podstatou a pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou) své pohledávky uplatňují nikoliv přihláškou pohledávky, ale písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními ( ). Již z toho je zřejmé, že ke stavení promlčecích (prekluzivních) lhůt uplatněním pohledávky podle nedochází; pohledávka není uplatněna u (insolvenčního) soudu, ale u osoby s dispozičním oprávněním a má zjednodušeně řečeno charakter výzvy k plnění. Neuspokojí-li osoba s dispozičním oprávněním uplatněnou pohledávku dobrovolně, může věřitel podat žalobu na zaplacení u obecného soudu ( ), s níž je (obecně) spojen účinek stavení promlčecích (prekluzivních) lhůt (srov. obč. zák. a a o. z.). „Prioritní“ pohledávku tak nelze „popřít“ v insolvenčním řízení a spor o její pravost a výši je vyhrazen obecnému soudu v rámci řízení o zaplacení, který probíhá zcela obdobně, jako kdyby zde nebylo insolvenční řízení, pouze s tím podstatným rozdílem, že pasivně legitimován je insolvenční správce (je-li osobou s dispozičním oprávněním) namísto dlužníka a obecný soud není oprávněn rozhodnout o lhůtě k plnění ( ).

28. Popsané odlišnosti vedou k jednoznačnému závěru, že věřitelé nemají na výběr, jakým způsobem budou uplatňovat svou pohledávku v insolvenčním řízení, neboť způsob uplatňování, „zjišťování“ a uspokojování pohledávek závisí na tom, zda jde o „běžnou“ či „prioritní“ pohledávku. K odlišnému právnímu postavení věřitelů podle způsobu uplatnění jejich pohledávky srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč. Uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení předepsaným způsobem s sebou také nutně nese odlišné důsledky co do stavení běhu promlčecí lhůty. Jinak řečeno, podáním přihlášky pohledávky se promlčecí lhůta staví podle jen v případě, že se příslušná pohledávka skutečně měla uplatnit přihláškou pohledávky. Jde-li o pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, která se uplatňuje podle , promlčecí lhůta se staví až podáním žaloby podle bez ohledu na to, zda věřitel již dříve podal přihlášku takové pohledávky nebo zahájil incidenční spor o pořadí pohledávky ve smyslu .

29. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani to, že charakter pohledávky žalobce (tedy že jde o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu ) byl zjištěn (až) v samostatném incidenčním sporu vedeném podle . Věřitel dbalý svých práv totiž nemůže čekat na výsledek tohoto sporu, ale musí zároveň podat žalobu podle , chce-li zastavit běh promlčecí lhůty; v intencích shora uvedené ustálené judikatury pak obecný soud řízení přeruší do pravomocného skončení incidenčního sporu. Nejde o postup „nehospodárný“ nebo „procesně neekonomický“, ale jediný možný z pohledu věřitele, který chce prosadit uspokojení své pohledávky v insolvenčním řízení v režimu „prioritní“ pohledávky.

30. Ani další argumenty odvolacího soudu nejsou způsobilé zvrátit předestřený právní názor. Příměr s není přiléhavý, neboť zákonodárce v tomto ustanovení jednoznačně stanovil zvláštní pravidlo při konkurenci uplatnění nároku v civilním a správním soudnictví; takové pravidlo nelze ani analogicky aplikovat na poměry uplatňování pohledávek v insolvenčním řízení. Poukaz na to, že se žalobce řídil „doporučením“ insolvenčního soudu, který ho „utvrzoval“ v podání incidenční žaloby podle , nemá žádnou právní relevanci pro řešení otázky běhu a stavení promlčecí lhůty uplatňované pohledávky.

31. Napadenému rozhodnutí lze zároveň vytknout, že z něj není zcela zřejmé, zda odvolací soud považoval pohledávky žalobce za promlčené či nikoliv. Na počátku odst. 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud konstatuje, že ke stavení promlčecí lhůty došlo dne 14. března 2014 (podáním přihlášky pohledávky), což značí, že pohledávky žalobce promlčeny nejsou. Tento závěr však odvolací soud následně (v odst. 15) relativizuje, když akcentuje, že žalobce byl do pravomocného skončení incidenčního sporu o pořadí pohledávky podle „v dobré víře“ o zachovaných účincích podání přihlášky a že uplatnil pohledávky u orgánu veřejné moci, avšak jiným („ne přesně takovým“) způsobem, než zákonem požaduje; přesto odvolací soud dovodil, že přiznání pohledávky žalobci v soudním řízení je výrazem „jisté elementární spravedlnosti“.

32. Judikatura Nejvyššího soudu je v případě námitky promlčení vznesené v rozporu s dobrými mravy ustálena v závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2004“), jakož i četnou navazující judikaturu.

33. V poměrech , , přitom jde o zkoumání, zda výkon práva (vznesená námitka promlčení) nepředstavuje zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany ( o. z.). Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, respektive se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2020, sen. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 30/2025“).

34. Výrazem ustálené rozhodovací praxe je i závěr, že judikaturu k § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 8 o. z. K tomu srov. např. judikaturu shrnutou v odst. 13 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2019, sp. zn. , na něž R 30/2025 odkazuje.

35. Ačkoliv odvolací soud zvažoval různé důvody, pro které lze přiznat žalobci pohledávku, vůči níž byla vznesena námitka promlčení, nevyjádřil se dostatečně jasně, zda (a proč) považuje námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy (za zjevné zneužití práva), čímž je jeho právní posouzení neúplné a i v tomto ohledu nesprávné.

36. Dovolání žalovaného je tedy důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené rozhodnutí ve znění doplňujícího usnesení zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení a o lhůtě k plnění). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud též rozsudek soudu prvního stupně včetně opravného usnesení, vyjma odvoláním nenapadeného bodu II. výroku (tedy opět včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( a 2 ).

37. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně a pro odvolací soud závazný. V dalším řízení jsou soudy vázány právním posouzením, že žalobce podal žalobu po marném uplynutí promlčecí lhůty, a znovu se budou zabývat námitkou promlčení, přičemž posoudí (a srozumitelně odůvodní), zda jde v duchu odkazované judikatury Nejvyššího soudu o výjimečný případ rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany).

38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 12. 2025

Mgr. Hynek Zoubek

předseda senátu