Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2973/2023

21 Cdo 2973/2023-182

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na viničních horách č. 1834/24, proti žalovanému u organické chemie a biochemie AV ČR, v. v. i., se sídlem v Praze 6, Flemingovo náměstí č. 542/2, IČO 61388963, zastoupenému JUDr. Martinem Bohuslavem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská č. 2581/67, o 1 436 706,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2023, č. j. -155, opravenému usnesením ze dne 15. června 2023, č. j. -164, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. -155, opraveným usnesením ze dne 15. 6. 2023, č. j. -164, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno co do částky 1 404 266,15 Kč s příslušenstvím, ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno co do částky 32 440,15 Kč s příslušenstvím, jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci náleží náhrada mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru za období od března 2017 do října 2019 včetně v plné výši, a že nejsou dány důvody pro snížení této náhrady podle ustanovení .

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný; rozsudek odvolacího soudu napadl „v plném rozsahu“. Namítl nesprávné hodnocení otázky, jaká jsou kritéria pro posouzení možnosti snížení náhrady mzdy podle ustanovení , a otázky, kdy a jakým způsobem došlo mezi účastníky k rozvázání pracovního poměru. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že „…žaloba o zaplacení částky 1 436 706,30 Kč s příslušenstvím se zamítá…“.

3. Žalobce ve vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl nebo zamítl. Rozsudek odvolacího soudu považuje za správný.

4. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “).

6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

7. Dovolací soud dospěl k závěru, že řešení dovolatelem přednesených otázek odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatel jej netvrdí), aby byly řešeny jiným způsobem.

8. Předně je nutno uvést, že dovolání žalovaného proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v té jeho části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba co do částky 32 440,15 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, je tzv. subjektivně nepřípustné.

9. Podle ustanovení věta první účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

10. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura).

11. Z uvedeného vyplývá, že v rozsahu, v němž bylo účastníku (z hlediska jeho procesního zájmu) vyhověno (v této věci byla žaloba zamítnuta v souladu s návrhem žalovaného), nemůže tento účastník podat proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání; takové dovolání je nutno podle ustanovení věty první a odmítnout.

12. V části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu přípustné vzhledem k ustanovení

A) K otázce, za jakých podmínek, lze přistoupit ke snížení náhrady mzdy podle ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce

13. K otázce hledisek pro snížení náhrady mzdy (platu) srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 30/2004 v časopise Soudní judikatura, bod V. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. , nebo ve vztahu k současné právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. , z nichž vyplývá závěr, že základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení náhrady mzdy nebo platu za dobu přesahující šest měsíců podle ustanovení je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu (plat) za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil, a pokud tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy (platu) snížena. Uvedené zásady platí také v případě, že zaměstnanec sice nebyl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, ale začal vykonávat (jako fyzická osoba na vlastní účet) podnikatelskou činnost.

14. Ve sporu o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady pro snížení náhrady mzdy, zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní – tzv. břemeno tvrzení a důkazní, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod č. 111/2006 v časopise Soudní judikatura. Zaměstnavatel – aby ve sporu byl úspěšný – tedy musí nejen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil nebo že zde taková možnost pro zaměstnance skutečně byla.

15. Při posuzování návrhu zaměstnavatele podle ustanovení , aby jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za dobu přesahující 6 měsíců byla přiměřeně snížena, soud přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy (platu) zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání. Okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, tu nemají význam, neboť právní úprava s nimi možnost krácení náhrady mzdy (platu) nespojuje (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 26/2003 v časopise Soudní judikatura, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. , nebo ve vztahu k současné právní úpravě odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. ).

16. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro posouzení, zda v případě zaměstnance jsou splněny podmínky pro snížení náhrady mzdy (platu), přitom není významné, zda zaměstnanec vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné zaměstnání, ani zda byl evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) zaměstnanci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele (popřípadě do výkonu samostatné výdělečné činnosti), by soud mohl přistoupit jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele (do výkonu samostatné výdělečné činnosti) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení náhrady mzdy (platu) – jak se dovolatel mylně domnívá – nespojuje. Inzerované nabídky pracovních míst adresované neomezenému okruhu osob splňujících podmínky inzerenta nepředstavují bezprostřední možnost, aby se zaměstnanec na základě nich zapojil do práce, nýbrž jen možnost, aby se o tato pracovní místa – vedle případných dalších zájemců – ucházel a snažil se je získat (srov. například odůvodnění již zmíněných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. , ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. , ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. nebo ze dne 1. 8. 2023, sp. zn. ).

17. Namítá-li žalovaný že „odvolací soud nerespektoval recentní judikaturu, když odkazuje na starší rozhodnutí, podle kterého nedostatek aktivity zaměstnance při hledání jiné práce zákon s možností snížení náhrady mzdy nespojuje, přitom v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. , Nejvyšší soud možnost snížení náhrady mzdy v případě, že zaměstnanec vlastní vinou zanedbal možnost vydělat si a tak alespoň z části nahradit ušlý příjem, explicitně připouští“, pak pomíjí, že dovolací soud v jím zmiňované věci vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci, a řešil i jiné právní otázky (otázku, zda při rozhodování o přiměřeném snížení náhrady mzdy za dobu přesahující šest měsíců podle ustanovení lze zohlednit nabídky zaměstnání učiněné zaměstnanci před touto dobou, má-li zaměstnanec možnost na základě této nabídky nastoupit do práce u jiného zaměstnavatele až v době po uplynutí těchto šesti měsíců); jeho závěry proto nelze na projednávanou věc vztáhnout.

B) K otázce, kdy a jakým způsobem došlo mezi účastníky k rozvázání pracovního poměru

18. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení (předestírá-li své vlastní skutkové závěry, že „žalobce si byl vědom toho, že jeho pracovní poměr u žalovaného končí v návaznosti na ukončení stavebních prací u žalovaného, že skončení pracovního poměru bylo takto mezi účastníky řízení dohodnuto“, na nichž pak buduje odlišné právní posouzení věci, že „v řízení byla jednoznačně prokázána vůle i záměr stran tuto dohodu již před okamžitým zrušením pracovního poměru uzavřít, k čemuž vzájemným jednáním žalobce a žalovaného došlo“, nesouhlasí-li se skutkovým závěrem soudů a s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, namítá-li, že „odvolací soud nevzal v potaz záměr a vůli účastníků ukončit pracovní poměr, přestože tuto skutečnost žalovaný v řízení prokázal zejména výpovědí Z. H., ředitele žalované a pana M. M., tajemníka ředitele, e-mailovou komunikací a potvrdil ji i sám žalobce“).

19. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ).

20. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. , anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě nejedná.

21. Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

22. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 1. 2024

JUDr. Marek Cigánek předseda senátu