Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3733/2022

-404

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. V., zastoupeného JUDr. Janem Täublem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 68/105, proti žalovaným 1)M. P., a 2) T. P., zastoupeným JUDr. Pavlínou Tomanovou Sabovou, advokátkou se sídlem v Prachaticích, Vodňanská 375, o povolení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 8. 2022, č. j. -375, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prachaticích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. -342, povolil nezbytnou cestu „ve formě služebnosti ve prospěch žalobce a každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. XY přes pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY vše v k. ú. XY v rozsahu dle geometrického plánu č. 257-255/2020 vyhotoveného GEOPLAN Prachatice, s. r. o., ověřeného 14. 10 2020, a to zakládající právo chůze a právo jízdy osobními automobily kategorie M1 včetně jízdy s přípojným vozidlem (kategorizace vozidel dle vyhlášky ) s omezením práva jízdy co do četnosti jízd na nejvýše 8 jízd v jednom kalendářním dni a zároveň nejvýše 20 jízd s přípojným vozidlem v jednom kalendářním roce, přičemž žalovaní a každý další vlastník pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY jsou povinni výkon práv z nezbytné cesty strpět“ (výrok I). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným jako společně a nerozdílně oprávněným za zřízení nezbytné cesty úplatu 13 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 8. 2022, č. j. -375, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o , , (dále jen „“), a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle Mají za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají, že v jednání žalobce při nabytí pozemku bez přístupové cesty lze spatřovat hrubou nedbalost či dokonce úmysl ve smyslu , , (dále jen „o. z.“), přičemž odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. nebo sp. zn. . Tvrdí, že soud nesprávně povolil nezbytnou cestu v rozsahu průjezdu motorovými vozidly na pozemek sloužící jako zahrada pro účely rekreace s tím, že žalobce zároveň vlastní pozemky v blízkosti (vhodné pro účely parkování osobními motorovými vozidly); k tomu odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Sporují i otázku přiznané náhrady – úplaty za povolení nezbytné cesty s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. či sp. zn. . Žalovaní také vyjadřují nesouhlas s rozhodnutím nalézacích soudů ohledně náhrady nákladů řízení. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozhodnutí nalézacích soudů za správné a dovolání žalovaných za „bezpředmětné“. Podrobně se vyjadřuje k jednotlivým námitkám dovolatelů a má za to, že se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu uváděné dovolateli neodchýlil. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V posuzované věci se žalobce jako vlastník pozemku parc. č. XY v k. ú. XY domáhal podle § 1029 o. z. zřízení práva nezbytné cesty přes pozemky parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalovaných, neboť jeho pozemek není spojen s veřejnou cestou. Nejbližší veřejná cesta je na parc. č. XY ve vlastnictví města XY a je přístupná pouze přes pozemky žalovaných. Původním vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY a XY obklopujících pozemek žalobce, byl jeho bratranec V. Z., od něhož žalovaní pozemky parc. č. XY, XY, XY a XY koupili kupní smlouvou z 15. 11. 2018. Pozemek parc. č. XY žalovaní nekoupili. Žalobce začal užívat pozemek parc. č. XY na základě dohody o zřízení práva osobního užívání z 28. 8. 1990, kterou mu bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku ke zřízení zahrádky. V dohodě bylo odkázáno na připojený geometrický plán z 24. 8. 1990, jímž byly mimo jiné nově vytvořeny pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, přičemž jako nabyvatel těchto pozemků (tedy nejenom pozemku parc. č. XY) byl uveden žalobce, s tím, že pozemky měly sloužit k přístupu na pozemky parc. č. XY z parc. č. XY. Žalobce přitom přes tyto pozemky od počátku na svůj pozemek parc. č. XY přistupoval a v přístupu mu nebylo bráněno. Až před jejich prodejem žalovaným zjistil, že „přístupová cesta není zapsaná v katastru nemovitostí“.

Nalézací soudy se zabývaly tím, zda nejsou dány zákonné překážky pro její povolení ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Dospěly k závěru, že si žalobce nedostatek přístupu z veřejné cesty nezpůsobil z hrubé nedbalosti či úmyslně.

Tento závěr žalovaní v dovolání napadají a odkazují přitom na judikaturu Nejvyššího soudu.

Podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.

Hrubou nedbalostí se rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k zájmům jiných osob [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. (uveřejněný pod č. 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) a dále viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].

V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. , uveřejněném pod č. 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud uzavřel: „Hrubě nedbalé či úmyslné jednání vlastníka nemovité věci žádajícího o povolení nezbytné cesty, které je důvodem zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., může podle okolností případu spočívat nejen ve zbavení se existujícího spojení s veřejnou cestou, ale i v nabytí nemovité věci bez zajištěného spojení s veřejnou cestou.“ Současně uvedl, že koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovité věci v daném případě postupoval hrubě nedbale, či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovité věci. Jinými slovy řečeno, soud bude moci v poměrech konkrétní věci žalobě vyhovět, jestliže nabyvatelovo jednání nebylo úmyslné ani hrubě nedbalé (prostá nedbalost zřízení nezbytné cesty nevylučuje).

Tyto závěry byly doplněny ve prospěch „mírnějšího“ posouzení zavinění nabyvatele na nedostatku spojení nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. (dostupným na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud dovodil, že je třeba při výkladu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Na straně jedné stojí případy, v nichž vlastník nemovité věci úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovité věci přístup. Typickými příklady mohou být prodej, zastavění či přehrazení cesty. Na straně druhé však stojí případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností a nabyvatel nemovité věci do ní toliko vstoupí. Zatímco v prvním případě je zásadně na místě k aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. přistoupit, u druhé skupiny případů naopak zásadně takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek. Ústavní soud v označeném rozhodnutí kritizoval extenzivní výklad pojmu „hrubá nedbalost“ s tím, že samotné nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud při úvaze o tom, zda žalobce jako nabyvatel nemovité věci, ke které nebylo zajištěno spojení s veřejnou cestou, jednal hrubě nedbale či dokonce úmyslně ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., zvážil veškeré okolnosti projednávané věci. Úvaha odvolacího soudu, že jednání žalobce nelze hodnotit jako hrubě nedbalé či dokonce úmyslné, je řádně odůvodněna a dovolací soud ji neshledává zjevně nepřiměřenou. Žalobce uzavíral dohodu o osobním užívání pozemku v roce 1990 ve velmi mladém věku. V dohodě bylo odkázáno na geometrický plán, v němž je vyznačena i přístupová cesta k pozemku, ke kterému se právo osobního užívání zřizuje. Pokud za těchto okolností žalobce spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku parc. č. XY zajištěn, nelze v jeho chování spatřovat hrubou nedbalost. Naopak, jak uvedl odvolací soud, jde o očekávání, že v souladu s obvyklým chodem věcí a s principem dobrých mravů mu bude cesta zajištěna.

Je rovněž vhodné poznamenat, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce nabyl nemovitost za sníženou kupní cenu, která by odpovídala skutečnosti, že k nemovitosti nebyl zajištěn přístup z veřejné cesty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. ).

Řešení dovolateli vymezené první otázky je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nemůže založit přípustnost dovolání.

Přípustnost dovolání nezakládá ani v pořadí druhá právní otázka, jíž dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že zřídil nezbytnou cestu v nepřiměřeném rozsahu.

Namítají zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, který povolil nezbytnou cestu ve formě služebnosti zakládající právo chůze i jízdy, přitom by se podle dovolatelů mělo jednat nejvýše o právo chůze, když účelem užívání pozemku žalobce jsou rekreační účely.

Podle § 1029 odst. 1 a 2 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

Při posuzování rozsahu nezbytné cesty je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou má nezbytná cesta poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti vznikla. Soud může povolit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 18, str. 675)].

Stejně jako v jiných řízeních vedoucích k vydání konstitutivního rozhodnutí, ve kterých hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. (uveřejněné pod č. C 14 790 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. ]. Dostupnou judikaturu k otázce v jakém rozsahu lze nezbytnou cestu zřídit přitom Nejvyšší soud shrnul v usnesení ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. .

V rozsudku ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. , na který poukazují dovolatelé, Nejvyšší soud uzavřel, že k řádnému užívání pozemku sloužícího k rekreaci (jako zahrada) postačuje povolení nezbytné cesty jako služebnosti spočívající pouze v právu přes služebný pozemek procházet. S ohledem na skutkové okolnosti případu - panující pozemek slouží k rekreaci, je využíván jako zahrada, nenachází se na něm žádná stavba evidovaná v katastru nemovitostí a hranice pozemku se od veřejné cesty nachází ve vzdálenosti maximálně několika desítek metrů - shledal jako zjevně nepřiměřenou úvahu nalézacích soudů, které povolily nezbytnou cestu ve formě služebnosti spočívající v právu přes služebný pozemek procházet i projíždět.

Odvolací soud uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu reflektoval. Uvedl však, že v nyní posuzované věci jsou jiné skutkové okolnosti, neboť se nejedná o vzdálenost pouze několika metrů a žalobce by obtížně na pozemek z auta zaparkovaného na veřejné cestě přinášel pěšky všechny věci potřebné k užívání pozemku. Navíc poukázal na to, že již jen vzhledem k šíři veřejné cesty na parc. č. XY by zde žalobce těžko mohl nechávat auto zaparkované. Jestliže za těchto okolností povolil nezbytnou cestu ve formě služebnosti zakládající právo chůze i jízdy, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a ve světle stávající judikatury obstojí.

Odvolací soud rovněž reagoval na námitku žalovaných, že existuje i další varianta zřízení nezbytné cesty umožňující parkování vozidla žalobce na jeho pozemcích. Tuto variantu však odmítl s odůvodněním, že by obě cesty vedly podstatnou částí přes pozemky využívané jako louka, že obě varianty průběhu nezbytné cesty se jeví přibližně rovnocennými, že v současné době je přístup pouze přes pozemky žalovaných jednodušší, a v případě zvolení druhé varianty by musel žalobu zamítnout z důvodu nedostatku pasivní legitimace, neboť vlastník pozemku, přes který by byla služebnost zřízena, V. Z., není účastníkem řízení. Pokud za těchto okolností uzavřel, že je s ohledem na přibližnou rovnocennost obou možných nezbytných cest racionální a odůvodněné zřídit nezbytnou cestu pouze přes pozemky žalovaných, nepovažuje ani tuto úvahu Nejvyšší soud jako zjevně nepřiměřenou.

Dovolateli tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud se při řešení této právní otázky od judikatury dovolacího soudu, kterou označili, neodchýlil.

Ani otázka třetí týkající se úplaty za povolení nezbytné cesty přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se ani při jejím řešení od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.

Dovolatelé především nesouhlasí s výší úplaty a namítají, že odvolací soud „slepě převzal závěry znaleckého posudku“.

Judikatura dovolacího soudu zastává názor, že věcné břemeno cesty může soud povolit jen za náhradu přiměřenou újmě, kterou vlastník pozemku v důsledku zřízení práva cesty utrpí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. ). Peněžitou náhradou poskytnutou vlastníku pozemku za povolení práva cesty se zohledňuje i to, že dochází k právnímu zatížení vlastníkova pozemku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. ). Při stanovení náhrady za povolení nezbytné cesty je třeba přihlížet i k okolnostem, za nichž stavba zůstala bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně jako ke všem negativním účinkům, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 8, str. 295)]. Uvedená judikatura je dovolacím soudem výslovně považována za použitelnou i v poměrech , [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. ; podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. (dostupným na nalus.usoud.cz)].

V rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , Nejvyšší soud upřesnil, že „při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene cesty podle , , nelze vycházet z ceny určené podle cenových předpisů. Je třeba zvážit všechny okolnosti případu, zejména proč stavba zůstala bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně jako všechny negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese. Náhrada za zřízení práva nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu, kterou vlastník pozemku utrpí, a to i tím, že v důsledku tzv. právní závady – práva cesty svědčícího vlastníku stavby – zpravidla klesne cena zatíženého pozemku i stavby na něm zřízené a že jeho vlastník bude výkonem tohoto práva omezen v užívání pozemku, bude narušeno jeho soukromí apod. Nelze pominout skutečnost, že právo cesty se zřizuje bez časového omezení (i když není v konkrétní věci vyloučeno ani jeho zřízení na určitou dobu). Stanovení výše náhrady je tak na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna.“

V nyní posuzované věci byl podkladem pro stanovení úplaty znalecký posudek Ing. Petra Pokorného, znalce z oboru oceňování nemovitostí, který s ohledem na rozsah věcného břemene stanovil jeho hodnotu ve dvou rozpětích „7 až 12 tisíc Kč a 10 až 15 tisíc Kč“. Soud prvního stupně určil výši náhrady částkou 13 000 Kč, přičemž vycházel z rozpětí, jež stanovil znalecký posudek, zohlednil ale i další skutečnosti, zejména okolnosti spojené s uzavřením kupní smlouvy, kdy ji žalovaní uzavírali s vědomím o nedořešené přístupové cestě, tuto skutečnost nepovažovali za právní vadu, a přesto sami s ohledem na větší počet zájemců o nemovitosti kupní cenu ještě navýšili. Dále se zabýval i možnou újmou vlastníka pozemku zatíženého nezbytnou cestou, která může spočívat i ve snížení ceny dotčeného pozemku v důsledku jeho zatížení právem nezbytné cesty, přičemž zohlednil, že jde o pozemky zatravněné, jejich potenciál je velmi malý a nelze očekávat, že by zřízením věcného břemene přibyl mimořádný negativní vliv na jejich užívání.

Nelze tedy souhlasit s dovolací námitkou, že by nalézací soudy při rozhodování o výši úplaty za zřízení nezbytné cesty pouze bez dalšího převzaly závěry vyplývající ze znaleckého posudku. Naopak soudy vedle závěrů znaleckého posudku přihlédly i k dalším podstatným skutečnostem, které byly v řízení zjištěny, přičemž jejich úvahu o výši úplaty nelze hodnotit jako nepřiměřenou. Neodchýlily se tak od závěrů ustálené judikatury dovolacího soudu.

Žalovaní rovněž vyjadřují nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není podle přípustné.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 19. 9. 2023

Mgr. David Havlík předseda senátu